HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

CESTOVATELÉ

POSLEDNÍ DISKUSE

Vivian Ernst Fuchs - vůdce expedice napříc Antarktidou

Polárník Fuchs se vyznamenal zejména jako vůdce výpravy, která  v roce 1958 dokončila cestu napříč celou Antarktidou.



FUCHS Vivian Ernest (* 11. 2. 1908, Freshwater, ostrov Wight, Anglie, † 11. 11. 1999, Cambridge, Anglie) – britský geolog a polární badatel, vůdce expedice napříč Antarktidou

Kočky se seřadily na mořském ledě před Scottovou základnou, pak nastal zmatek, když spousta fotografů oblehla poněkud užaslé nově příchozí. Všichni jsme se shromáždili kolem vlajkového stožáru a vyslechli uvítací projevy svých krajanů a Američanů.

Improvizovaná kapela „přespolních“ potvořila vesele naše národní písně a skončila něčím, co prý měla být britská hymna. Kapela vznikla večer předtím tak, že svolali všechny, kteří si mysleli, že dovedou zahrát na nějaký nástroj. Byl vydán rozkaz: „Nezáleží na tom, umíš-li hrát, ale musíš hrát hlasitě,“ – a všichni jej splnili.

Na počátku dubna 1958 končila cesta britské expedice napříč Antarktidou, kterou její vůdce Vivian Fuchs začal připravovat poté, co v letech 1947–50 vedl mapování a geologický průzkum Falklandských ostrovů a blízkých oblastí Antarktidy.

Nad výpravou převzala patronát královna Alžběta II. a britská vláda ji podpořila bohatou dotací. Podporu poskytly i vlády Jihoafrické unie, Austrálie Nového Zélandu, jejichž občané se účastnili chystané expedice.

 

Antarktické základny

14. listopadu 1955 vyplula do Antarktidy velrybářská loď Theron, plně naložená technikou, potřebami pro stavbu polárních základen a zásobami. Přes Montevideo (9. 12.) a Jižní Georgii (16. 12.) se dostala do Weddellova moře (22. 12.) a po několika týdnech, kdy driftovala v polárním ledu, se přiblížila k pevnině šestého světadílu. 30. ledna 1956 mohla posádka začít s vykládáním. Za pomoci letadel se podařilo vyhledat místo pro základnu. Dostala Shackletonovo jméno a Britové ji zřídili ve Vahselově zátoce na jižním okraji Weddellova moře. Zatímco se Theron s V. Fuchsem vracel do Anglie, začala se část polárníků připravovat na první přezimování. V jeho průběhu (do prosince 1956) vystavěli první chatu a prozkoumali úvodní část cesty jižním směrem.

S přibližujícím se jihopolárním létem se do Antarktidy vydala další část výpravy, která se pod Fuchsovým vedením připravovala k cestě napříč ledovým kontinentem (15. 11. 1956). Plula na dánské polární lodi Magga Dan a 11. ledna 1957 přistála v Halleyově zátoce.

Druhou základnu pro expedici, která měla projet napříč Antarktidou, budovali Britové v Rossově moři, odkud se na počátku 20. století vydal na svou tragickou cestu k jižnímu pólu R. Scott. Jeho jménem byla nazvána báze na Kočárkovém výběžku v McMurdově zátoce. Loď Endeavour s osmnáctičlennou výpravou, kterou vedl novozélandský horolezec E. Hillary, vyplula 21. 12. 1956 z přístavu Bluff na Novém Zélandu a 1. ledna 1957 již brázdila bouřící vlny Rossova moře. Za pomoci amerického ledoborce Glacier (na jeho palubě byl admirál ÚG. Dufek) a po předběžném leteckém průzkumu začala 7. ledna 1957 hledat místo pro postavení základny. Spolu s britskými polárníky pracovali v Antarktidě v rámci Mezinárodního geofyzikálního roku novozélandští vědci; ubytovali se na Scottově základně.

 

Na skok k jižnímu pólu

Zároveň se stavbou polárního „domova“ zkoumali členové expedice okolí a ohledávali terén pro dopravu nákladu k zásobovacím základnám, určeným pro přechod ledového kontinentu. 8. února 1957 dosáhli Hillaryho lidé Jihotočnové plošiny.

S novým jarem, které v jihopolární oblasti začínalo v říjnu 1957, se vydala ze Shackletonovy základny skupina, kterou vedl V. Fuchs a jejímž úkolem byla příprava trasy Transantarktické výpravy. Po 37 dnech (13. 11. 1957) dosáhla její pásová vozidla zásobárny, kterou polárníci vybudovali v minulém roce na Jižním ledovci. Hillaryho skupina z druhé strany postupovala rychleji a její členové zařídili další sklady na jihopolární plošině (Vánoční základna, základny 408 a 700) a provedli průzkum nejvyššího masivu v Antarktidě (Mt. Markham). Hillary si mohl „odskočit“ se skupinou traktorů k jižnímu pólu, kde působila americká polární výprava (4. 1. 1958). V únoru 1958 se „jižní skupina“ vrátila na Scottovu základnu (22. 2. 1958) po cestě dlouhé 1 670 mil.

 

Cesta kolem světa v pěti krocích

Nevlídné počasí přineslo odklad startu dvanáctičlenné transantarktické skupiny, která mohla pod Fuchsovým vedením vyrazit teprve 24. listopadu 1957. Zvolna, stopu za stopou, překonávala britská expedice nástrahy jihopolárního ledového příkrovu, než se 11. prosince dostala na úpatí „ledové zdi“, kde začínal postup na Jižní ledovec (21. 12.). Na Boží hod vánoční se transantarktická skupina vydala na další cestu. S velkým zpožděním, které vyvolávalo obavy (znásobené zájmem médií o výpravu organizovanou Britským společenstvím), se Fuchsovi podařilo zkonsolidovat výpravu a ta se 19. ledna 1958 dostala na jižní pól:

Na večírku 22. ledna každý z nás byl obdarován krásným barevným vysvědčením – „průkazem o překročení datové čáry“, které potvrzovalo, že jsme vykonali pěšky cestu kolem světa. Stačilo obejít vlajky označující točnu. Vlály tu vlajky Spojených národů a Spojených států na dvou vysokých stožárech, obklopených kruhem prázdných barelů. Věnovali jsme posádce stanice cestovní vlajku výpravy na památku naší návštěvy a pochlubili se vlastnoručně podepsanou podobiznou královny, kterou jsme s sebou vezli celou cestu ze Shackletonu.

Americkou jihopolární základnu opustil V. Fuchs se svými druhy 24. ledna a zamířil k severu, cestou připravenou Hillaryho skupinou. 7. února dosáhli skladiště 700, kde našli potřebné zásoby pohonných hmot; 11. 2. dosáhli Středního skladiště (81° 30’ jižní šířky). Po stopě Hillaryho traktorů se dostali ke skladišti 480 (17. 2., 79° 51’ jižní šířky) a začali sjíždět z Jihopolární plošiny, až se konečně dostali na Scottovu základnu:

Jak jsme přijížděli k ostrovu, začínali jsme rozeznávat chaty Scottovy základny na pozadí temných skal Kočárkového výběžku; pak jsme viděli, jak se proti nám valí Lasičky a Fergusony, aby nás uvítaly. Zakrátko jsme se spojili; Kočky hřměly a projížděly zatáčkami mezi ledovými hřebeny, provázeny vpředu a vzadu nejrůznějšími vozidly, a hloučky lidí s kamerami v rukou stály na každém výhodném místě. Byly přesně za tři minuty dvě hodiny odpoledne 2. března 1958, když naše dlouhá cesta skončila. Ujeli jsme 2 158 anglických mil ze Shackletonu na Scottovu základnu přes jižní točnu. Odhadovali jsme, že cesta potrvá 100 dní a že docílíme průměrné rychlosti asi dvacet mil za den. Teď jsme zjistili, že jsme cestu dokončili za 99 dní (98, uvážíme-li, že jsme na točně překročili datovou čáru) a dosáhli průměru 22 mil denně.

Loď Endeavour, která na Fuchsovu skupinu netrpělivě čekala, mohla 5. března 1958 odrazit k Novému Zélandu.

Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.


20.11.2011, Jiří Martínek


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Je sladké být bláznem v pravou chvíli!
Sponzorováno