HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Pádler.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

CESTOVATELÉ

POSLEDNÍ DISKUSE

John Hanning Speke - objevitel jezera Tanganjika a Ukerewe

Průzkumník, který je spojován s objevem zdroje řeky Nilu a slavných afrických jezer. Díky své povaze se dostal na místa, o kterých se jiným cestovatelům mohlo jen zdát.



SPEKE John Hanning (* 4. 5. 1827, Jordan, Somersetshire, Anglie, † 15. 9. 1864, Corsham poblíž Bathu, Anglie) – britský cestovatel

The Nile is settled… Nil je rozřešen! Telegram o pouhých čtyřech slovech, odeslaný na jaře 1863 z Chartúmu, oznámil jeden z největších geografických objevů 19. století. Dva poddaní královny Viktorie, John Speke a James Grant, zjistili to, o co se pokoušely expedice už od dob starého Egypta (Harkhuf).

J. H. Speke v mládí procestoval Indii a jižní svahy Himálaje, osudem se mu ale stala Afrika. V letech 1854–55 spolu s Burtonem a dalšími dvěma druhy cestoval v Somálsku a v letech 1857–59 Burton a Speke podnikli velkou cestu do východní Afriky, při níž objevili jezero Tanganjika a sám Speke pak jezero Viktoriino (Ukerewe); obě tyto cesty jsou podrobněji popsány u Burtona.

Do Anglie se Speke vrátil dříve než Burton, už v květnu 1859, a byl zde přivítán jako hrdina; při svých přednáškách prezentoval jako hlavní objev Viktoriino jezero a za pramen Nilu považoval řeky, pramenící v tzv. Měsíčních horách (severně od jezera Tanganjika) a protékající přes Viktoriino jezero. Burton, který do Anglie dorazil v srpnu, s jeho názory příkře nesouhlasil a oba už se nikdy nesmířili. I proto si Speke na svou druhou cestu vybral nového průvodce; stal se jím skotský důstojník a dávný Spekeův přítel James Augustus Grant (1827–1892).

Na další expedi s novým průvodcem

V srpnu 1860 Speke a Grant dopluli na Zanzibar, rychle zařídili všechno potřebné a už 2. října 1860 jejich karavana vyšla k západu. Nejprve postupovali známou cestou z Bagamoja do Tabory, kam došli v lednu 1861. Odtud chtěli oba cestovatelé pokračovat k severozápadu, ke Spekeovým Měsíčním horám, ale cesta se velmi prodlužovala, neboť místní náčelníci jen s nelibostí nechávali projít karavanu svým územím. Až v listopadu, po deseti měsících putování, dorazili oba cestovatelé do země Karagwe západně od jezera Ukerewe. Daleko na západě spatřili hledané hory a 3. prosince 1861 došli k řece Kagera (Speke ji označoval jako Kitangule), která je skutečně pramenným tokem Nilu. Kromě jiného také ověřili, že se skutečně vlévá do Viktoriina jezera.

Pověst o karavaně, kterou vedou dva Britové, se po východní Africe rychle rozšířila. V lednu 1862 tak došlo do Karagwe poselství Mtesy, kabaky (krále) říše Buganda, který oba muže pozval do své říše severně od jezera. S jeho posly odešel pouze Speke, zatímco Grant, kterého trápila zraněná noha, se ještě doléčoval v Karagwe.

Prvním Evropan v králově rezidenci

Do Bugandy došel Speke po dosud neznámé části břehů Viktoriina jezera a jako první Evropan vůbec spatřil 19. února 1862 královu rezidenci poblíž dnešní Kampaly. Panovníkovo sídlo ovšem v následujících měsících téměř neopustil, a to ani poté, když za ním v květnu dorazil věrný průvodce Grant. Teprve počátkem léta dovolil král svým hostům, aby Bugandu opustili; 7. 7. 1862 tak mohli zamířit k řece Kivira, kterou Speke přejmenoval na počest rodného kraje na Somerset. Objevil na ní mohutné vodopády (nazval je Riponovy) a stále více byl přesvědčen, že to je skutečně Nil; ještě víc jej potěšilo, když 26. července 1862 uviděl, že řeka skutečně vytéká z jezera Ukerewe.

Zatímco Grant mířil k severozápadu do dalšího černošského království, Buňoro, Speke se chtěl vydat na loďkách po Somersetu. To se mu ale nepovedlo, proto se obrátil a pozemní cestou dohnal Granta. Společně pak 9. září dorazili do sídla buňorského krále. Jejich další cesta je vedla podél toku Nilu až k místu, kde se řeka (poblíž ugandského města Aber) prudce ohýbá směrem k západu. Ačkoliv chtěli tok Nilu dále sledovat a ověřit zprávy o velkém jezeře na západě (šlo o Albertovo jezero), nedostatek potravin je donutil k přímější cestě – rovnou k severu. Dne 3. 12. 1862 dorazili do Falora, nejjižnější stanice súdánských kupců; o měsíc a deset dní později se Speke a Grant opět vrátili k Nilu a po dalších dvou dnech, 15. 1. 1863, spatřili „Mianiho strom“ – nejjižnější místo, kam dorazil roku 1860 italský cestovatel proti toku Bílého Nilu. Spekeovo přesvědčení se měnilo ve skutečnost.

Triumfální návrat domů

Když oba Britové dorazili 15. února 1863 do Gondokora, po pomocné expedici Johna Pethericka, která jim měla přijít naproti, nebylo ani stopy (zdržel se v oblasti Bahr el-Džebelu), zato se sešli se Spekeovým dávným přítelem Bakerem a jeho ženou. Manželé Bakerovi potom navázali na jejich výzkumy. Baker vybavil Spekea a Granta vším potřebným, brzy byli oba muži v Chartúmu (odtud poslali svůj slavný telegram) a v červnu 1863 se triumfálně vrátili do Londýna.

Další rok vyplnily nekonečné spory mezi Burtonem a Spekem (a dalšími vědci) o skutečnou lokalizaci nilských pramenů. Rozhodující zasedání královské společnosti bylo svoláno na 15. září 1864, Burton se dostavil, ale Speke už nikoliv – právě ten den nešťastnou náhodou zahynul na lovu. Ale přece měl pravdu on.

Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.


17.11.2011, Jiří Martínek


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Tallinn je vše, co jste si kdy přáli a potřebovali.
Sponzorováno