HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

CESTOVATELÉ

POSLEDNÍ DISKUSE

Vilhjalmur Stefansson - nezlomný polárník

Svůj život zasvětil V. Stefansson severským polárním oblastem. Určitou dobu pobýval mezi eskymáky, od kterých získal mnoho zkušeností, jak úspěšně přežít v těžkých arktických podmínkách. Své poznatky poté dokázal dále zužitkovat.



STEFANSSON Vilhjalmur (* 3. 11. 1879, Gimli, Manitoba, Kanada, † 26. 8. 1962, Hanover, New Haven, USA) – kanadský antropolog a etnolog a polární badatel

Deset zim a třináct letních období prožil Kanaďan se jménem, které prozrazuje islandské předky, v Arktidě. Poprvé se vypravil daleko na kanadský sever na jaře 1906, kdy se po řekách a jezerech dopravil do delty Mackenzie. Dostal se na Herschellův ostrov a setkal se s Amundsenem, jehož loď Gjøa, se kterou překonal Severozápadní průjezd, právě kotvila ve zdejší zátoce. Stefansson se nedočkal lodi, se kterou měl pokračovat k severu, a zůstal žít mezi Eskymáky (Inuity). Spolu se Storkerem Storkersonem (1883–1940) putoval mezi jejich sídlišti, všímal si jejich antropologických zvláštností a sle­doval způsob jejich života v extrémních polárních podmínkách. Na vlastní pěst (Storkerson se jako lovec usadil i s rodinou v deltě Mackenzie) se pustil na jaře 1907 podél břehů Beaufortova moře na západ. Na Johnsově ostrově podnikl archeologický výzkum a zjistil důležitá svědectví o životě eskymáckých obyvatel této části amerického kontinentu v 17. a 18. století. Pokračoval v cestě na Aljašku, do Seattlu a konečně do New Yorku, kde připravoval další polární expedici.

Objevení dosud neznámých indiánských kmenů

Podnikl ji s přírodovědcem Rudolfem Andersonem (1876–1961) a východiskem bylo opět ústí Mackenzie. Odtud pokračovali na východ k průlivu Dolphin and Union, ale dříve než přešli na Viktoriin ostrov, pustili se k Barrowovu mysu, kde se v době přezimování věnovali archeo­logickému a geologickému výzkumu, ale i etnografii a studiu jazyka Inuitů. Své poznatky ze života na dalekém severu soustředil V. Stefansson v knize My Life with the Eskimos (1913). Na podzim 1909 se přepravili na Viktoriin ostrov a při výpravách podél průlivu Dolphin a Union objevili neznámé indiánské kmeny. Jejich světlejší barva kůže vedla Stefanssona, hrdého na své germánské předky, k mylné domněnce o jejich vikingském původu.

Ještě další tři roky pobývali Stefansson a Anderson na severu Ameriky, než se roku 1912 vydali do Nome na Aljašce a odtud do Seattlu. Kanadský badatel se stal mediální hvězdou, zvláště se tisku zalíbila myšlenka o potomcích dávných Vikingů žijících na Viktoriině ostrově. Napadli ji však významní polární badatelé F. Nansen, R. Amundsen i A. Greely.

Loď "v zajetí" ledu a moře

Kanadská vláda pověřila roku 1913 V. Stefanssona vedením výpravy k prozkoumání dosud málo známého Beaufortova moře. Spolu s ním byl členem expedice opět R. Anderson a přidal se S. Storkerson. Fotografem byl H. Wilkins, jenž ve 20. a 30. letech minulého století patřil k vůdčím autoritám polárního výzkumu. Výprava měla k dispozici tři lodi, mezi nimi parník Karluk (Ryba), kterému velel zkušený kapitán Robert Bartlett (roku 1908 vedl parník Roosevelt, jenž dopravil na sever R. E. Pearyho). Nepříliš pevná loď Karluk však záhy (2. 8. 1913) uvízla v blízkosti Barrowova mysu v ledu, který ji unášel na severovýchod (podobně jako ÚDe Longovu Jeannette). Mířila k Wrangelovu ostrovu (v sousedství Sibiře), avšak na počátku ledna 1914 ji ledy rozdrtily a loď zmizela pod hladinou.

Posádka, kterou již v září opustil V. Stefansson, se zachránila na ledové kře (73° severní šířky a 178° západní délky). Nebyla však vybavena na přežití v arktických podmínkách, které nezkušení námořníci a vědci nedokázali překonávat. V březnu 1914 se části trosečníků podařilo přejít na Wrangelův ostrov a kapitán Bartlett spolu s eskymáckým členem výpravy Kataktovikem se vydali pro pomoc (18. 3.). Přešli po ledu na severní pobřeží Sibiře, kde jim pomohli Čukčové. 24. dubna došli do městečka Emma u Čukotského (Východního) mysu. Bartlett se dostal do St. Michaelu na Aljašce a snažil se organizovat pomoc. Teprve na počátku září 1914 (v době, kdy v Evropě zuřila válka) vysvobodila zbývající trosečníky loď King and Wing. Z pětadvaceti trosečníků však zůstalo naživu jen čtrnáct zubožených mužů.

"Mýtus o Stefanssonovi"

Na Stefanssonovi ulpěla nelichotivá pověst, jak v září 1913 opustil posádku, která mířila do záhuby. Někdejší trosečníci odmítali Stefanssonovu vžitou představu o neznámé rozlehlé pevnině ve Východosibiřském moři a jeho tvrzení o „vlídné Arktidě“, které vtělil do v meziválečné době proslulé knihy The Friendly Arctic (1921). Polemicky vyostřené Stefanssonovy výroky o neúspěchu Karluku vyvolaly odpověď R. Bartletta a dalších členů posádky potopené lodi. Ještě v roce 1976 vydal své svědectví osmaosmdesátiletý William McKinlay, který se snažil rozbít „mýtus o Stefanssonovi“.

Spolu se Storkersonem a R. Andersonem se V. Stefansson vydal na jaře 1914 z Point Martinu na Aljašce k severu a po třech měsících se dostali přes Beaufortovo moře na Banksův ostrov a u Kellettova mysu přezimovali. V dalším roce pokračovali dál na sever. Prozkoumali pobřeží ostrova Prince Patrika a objevili ostrovy Brockův, Bordenův a Mackenzie Kinga. Do mapy zanesli i v dalších letech (1916–18) oblast mezi 73. a 80. rovnoběžkou a 98° a 115° západní délky. Stefansson cestoval jen s malým množstvím zásob, neboť hájil zásadu, že při využití zkušeností původních obyvatel nejsevernějších končin světa lze v Arktidě s úspěchem přežít. Svět, přes který se zatím hnaly vichry světové války, považoval Stefanssona a jeho druhy za mrtvé. V novinách vyšly nekrology odvážného kanadského badatele, o němž nepřicházely zprávy.

Vstání z mrtvých

Na počátku roku 1918 se Stefansson objevil na Herschellově ostrově a plánoval další výpravu k neznámému severu. Těžce však onemocněl a po neúčelných pokusech samozvaných léčitelů se rozhodl pro cestu podél pobřeží k Fort Yukonu, kde byla nejbližší (500 km vzdálená) nemocnice. Jako zázrakem se jeho zdravotní stav zlepšil a v září 1918 opustil nemocnici a nechal se dopravit do New Yorku. V poslední říjnový den 1918 předstoupil před zaplněnou Carnegie Hall a představil nejen výsledky svého putování polárními kraji, ale i své představy o možnostech života a případného rozvoje dalekého amerického severu.

Úspěšný polárník zpracoval své zkušenosti v knihách The Friendly Arctic (poprvé 1921) a The Hunters of the Great North (1922) a připravil příručku pro život v polárních podmínkách (Arctic Manual, 1944). Zabýval se i možnostmi hospodářského vzestupu severopolárních oblastí, mj. rozvojem chovu sobů. Roku 1924 se měl zúčastnit výpravy na Wrangelův ostrov, kam vyslal jen malou skupinku průzkumníků; ti zahynuli. V této souvislosti vystoupil Stefansson s velmi ostrou kritikou britských úřadů za špatnou organizaci této výpravy (The Adventure of Wrangel Island, 1925). Za druhé světové války pracoval V. Stefansson jako poradce amerických ozbrojených sil při přípravě speciálních jednotek do polárních oblastí.

Velkou část svého díla věnoval historii polárních výzkumů. Sepsal rozsáhlou monografii o M. Frobisherovi a neopomněl se vyjádřit ani k záhadě kolem výpravy J. Franklina. Zabýval se též zprávami a úvahami o nejstarších plavbách vikingských a dalších mořeplavců k Americe. Polemizoval s tvrzeními našeho cestovatele Jana Welzla o životě na Novosibiřských ostrovech. Podle Stefanssona Welzl tyto ostrovy nikdy nenavštívil.

Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.


15.11.2011, Jiří Martínek


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Cestování je nejlepší škola, tak studujme.