HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

CESTOVATELÉ

POSLEDNÍ DISKUSE

Ippolito Desideri - znalec Tibetu

Misionář Desideri putoval z Říma do Tibetu, aby tam navázal kontakty s místním vládcem a obnovil šíření křesťanství. Zároveň sám studoval tibetskou kulturu, lamáismus a tibetštinu.



DESIDERI Ippolito (* 20. 12. 1684, Pistoia, Itálie, † 13. 4. 1733, Řím, Itálie) – jezuitský misionář, znalec Tibetu

Město Lhasa leží v provincii Ü, což značí prostředek nebo střed, a je hlavním městem celého království. Sídlí v něm stále Velký lama a král tohoto hlavního Tibetu. Město je velmi lidnaté. Jednak zde žijí domorodci, jednak spousta cizinců: Tataři, Číňané, Moskovité, Arméni, Kašmírci, Hindustánci a Nepálci, kteří zde obchodují.

Domy jsou většinou kamenné, dvoupatrové, velké a pohodlné s prostornými a pěkně upravenými místnostmi, krásnými sály a terasami. Majitel domu obvykle obývá druhé poschodí, přízemí a první patro se pronajímají. Podlahy honosnějších místností, lodžií a teras bývají vyloženy drobnými různobarevnými kamínky, spojenými borovou pryskyřicí a jinými tmely a olejem a udusanými a vyleštěnými tak dohladka, že vypadají jako porfyr a lesknou se jako zrcadlo.

Obnovení misie v tajemné zemi

Vysokohorský, nepřístupný Tibet přitahoval a přitahuje svou tajemností zájem Evropanů. Někteří v něm hledali vybájenou říši krále Jana, kde obyvatelé vyznávali víru podobnou křesťanství. Za vysokou hradbu Himálaje pronikl roku 1624 jezuita A. de Andrade a založil v Cabrangu misijní stanici. Zanikla po desetiletém působení. Ještě v roce 1640 došlo k nezdařenému pokusu o její obnovení, ale potom se teprve ve druhém desetiletí 18. století do Tibetu vydali jezuité Ippolito Desideri a Emanuel Freyre s pověřením obnovit misijní činnost v záhadné zemi.

Mladší z obou misionářů, I. Desideri, vstoupil v dubnu 1700 do Tovaryšstva Ježíšova a po vysvěcení na kněze (28. 8. 1712) se v září 1712 odebral do Indie. Po roce se dostal do Goy, kde sídlil provinciál jezuitů, který jej v listopadu 1713 vybral pro misii do Tibetu. Zamířil do Súratu a v březnu 1714 pokračoval do Ahmadabádu a do Dillí (11. 5.). Navštívil Ágru, sídlo tibetské misie, a dostal jako společníka na cestu přes Himálaj staršího člena Tovaryšstva Emanuela Freyreho (nar. 1679).

Spolu s Freyrem se Desideri vrátil do Dillí a odtud se společně vydali 24. září 1714 na sever. Přes Láhaur se dostali do Kašmíru a na půlrok zůstali ve Šrínagaru, než 17. května 1715 vyšli do Ladaku, kde chtěl Desideri založit misii. Freyre nesouhlasil a na jeho přání opustili oba poutníci Ladak (15. 8.) a pokračovali až do Lhasy, kam vstoupili 1. května 1716. Desideriho starší partner netoužil po dlouhém pobytu v nehostinném kraji. Opustil Lhasu a přes Nepál, kde načas využil pohostinství kapucínů, pokračoval do indické Patny a téměř po roce se dostal do Ágry. Pro papežskou kurii pak připravil zprávu o poměrech v zemích, jimiž prošel.

Vládce Tibetu dovolil Desiderimu pobývat ve Lhase, studovat lámaistickou víru a učit se tibetštinu. Nebránil ani dia­logu srovnávajícímu zásady křesťanství a buddhismu. Desideri se rychle naučil tibetsky a podle vlastního vyprávění už 6. ledna 1717 přednesl králi stručný výklad křesťanské víry: Král přikázal, aby mu knihu přinesli, a přijav ji, vlastníma rukama ji rozbalil, rozvázal provázek, jímž byla podle tehdejšího zvyku svázána, otevřel ji a přikázal, aby se všichni posadili podle hodnostních tříd a mně přikázal, abych se posadil proti trůnu. Poté začal sám jasně a nahlas číst. Přečetl nejprve věnování plné chvály jeho majestátu, pak učinil pauzu, aby se ohradil několika slovy, a pronesl chválu a uznání za pokrok, který jsem udělal ve studiu jejich jazyka. Pak znovu vzal knihu a četl.

 

Tovaryšstvo Jěžíšovo přebírá Tibet

Král umožnil italskému jezuitovi další studium lámaismu v jednom z klášterů ve Lhase, ale vpád Džungarů znemožnil Desiderimu poklidné meditování nad náboženskými spisy. V obavách před dobyvateli musel uprchnout do provincie Dekpo na jihu země, kde zůstal další tři roky.

O dalším osudu Ippolita Desideriho se zatím rozhodovalo v tisíce kilometrů vzdáleném Římě. Kongregace Propaganda fide, která měla na starosti šíření křesťanství, rozhodla ve sporu o působení misionářů mezi jezuity a kapucíny ve prospěch kapucínů, kteří přicházeli do Tibetu a Nepálu po roce 1703. S myšlenkou zřizování misií ve vysokohorských oblastech Asie vystoupil francouzský kapucín François-Marie de Tours. V dubnu 1704 se do Indie vypravili první kapucínští misionáři a založili stanice v Čandernagaru a v Patně.

Generál Tovaryšstva zaslal Desiderimu dopis, v němž jej vyzval k návratu. Desideri se počátkem roku 1721 vydal z Dakpo do Lhasy a 28. dubna opustil tibetské hlavní město. Dorazil do Kuti na tibetsko-nepálské hranici a pokračoval do Káthmandú (27. 12. 1721), odkud se vydal po krátké přestávce přes Bhád­gaon do Patny (6. 2. 1722). Podél Gangu se dostal do Váranasí a přes Illáhábád do Ágry (20. 4. 1722). Provinciál určil Desiderimu jako nové působiště Dillí, kde jezuitský misionář strávil léta 1722–25 a stal se svědkem dramatických zápasů o moc v móghulské říši, jak to popsal i ve své rozsáhlé zprávě o cestě do Tibetu.

Nevíme, proč na podzim 1725 opustil Desideri Dillí a odebral se nejprve do Patny a 21. listopadu odplul po Ganze do Bengálska. O Vánocích se zastavil ve francouzské osadě Čandernagar a nastoupil na loď, mířící do Putuččerí na jihu Indie (11. 1. 1726). Celý rok prožil v tamní francouzské misii a studoval tamilský jazyk a literární projev. 23. ledna 1727 opustil definitivně Indii.

 

Návrat do Evropy a boj s kapucíny

Vracel se do Evropy přes Maskarény kolem mysu Dobré naděje k ostrovu Svaté Heleny ostrovu Ascension. Loď, na které cestoval, zamířila k francouzským osadám v Americe – Martiniku a Newfoundlandu a přes Atlantik do přístavu Port-Louis v Bretani (11. 8. 1727). Po souši se dostal do Paříže a na jih do Marseille. Odtud se přeplavil do Janova a po několika zastávkách na Apeninském poloostrově zakončil své putování 23. listopadu 1728 v Římě: ... nekonečně děkuje Pánu, že mě ráčil vést po dlouhých cestách tak rozličnými zeměmi a dovedl šťastně až na konec mých cest.

Touhou I. Desideriho bylo bránit jezuitský řád a jeho indické misie proti útokům kapucínů. Vydal tiskem obhajobu proti pomluvám kapucínů (1728, 1729), ale vlekoucí se spor obou řádů rozhodla příslušná kongregace 29. prosince 1732 ve prospěch kapucínů. Zklamaný Desideri záhy potom zemřel a vedle početných dopisů zanechal v rukopise Historické zprávy o Tibetu, které vznikaly v letech 1727–28. Až do 19. století zůstaly bez povšimnutí. Objevil je roku 1875 italský badatel Carlo Puini a další rukopisy našel Nizozemec Cornelius Wessels. Anglický překlad vyšel roku 1937 v Londýně a do češtiny ho převedl Josef Hajný. Vyšel s podrobnými vysvětlivkami tibetologa Josefa Kolmaše, který připojil podrobnější životopis I. Desideriho.

Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.



02.11.2011, Jiří Martínek


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Není všechno zlato, co se třpytí na tržišti.

VYBAVENÍ NA CESTY

Sponzorováno