HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

CESTOVATELÉ

POSLEDNÍ DISKUSE

Henrich von Barth - vědec v Africe

Němec Barth podnikl první opravdu vědeckou expedici do Afriky. Zůstal tam téměř pět let a za své poznatky získal nemalé uznání a profesorský titul.



BARTH Heinrich von (* 16. 2. 1821, Hamburk, Německo, † 25. 11. 1865, Berlín, Německo) – německý cestovatel, badatel v centrální Africe

Heinrich Barth nebyl dobrodruhem jako řada jeho kolegů, zkoumajících černý kontinent, ani důstojníkem některé koloniální armády. Barth byl jedním z prvních vědců, kteří položili základ odbornému výzkumu Afriky. Právě proto mu patří jedno z nejpřednějších míst mezi světovými cestovateli.

Barth vystudoval v Berlíně historii, geografii a etnografii. V letech 1845–47 podnikl velkou cestu do severní Afriky, kterou procestoval od Maroka až po Egypt, a pokračoval přes Blízký východMalou Asii. Při této cestě se naučil arabsky, seznámil se s islámem a s reá­liemi oblastí, v nichž, jak doufal, bude moci provádět výzkumné cesty. Po návratu sice krátce působil jako docent v Berlíně, ale jeho touha po objevování byla brzy naplněna.

 

Vědecká expedice do Afriky

Roku 1849 byl Barth doporučen za člena britské expedice k výzkumu centrální Afriky. Jejím velitelem byl jmenován James Richardson (1809–1851), který už měl africké zkušenosti z cesty, při níž v letech 1845–46 procestoval Libyi až po Murzúk. Barth byl pověřen odbornými měřeními, stejně jako třetí člen expedice, německý geolog Adolf Overweg (1822–1852). Příprava expedice se protáhla na téměř rok, z Tripolisu vyrazili všichni tři muži až v březnu 1850 k jihu, přes kamenitou poušť Hammada al-Hamra do Murzúku. Cílem expedice bylo především získat dostatek informací o islámských státech ve střední Africe, o nichž byly poslední relevantní informace od Clappertona a Denhama.

Z Murzúku se trojice badatelů vydala rovněž neznámou cestou k jihozápadu, přes Ghát do pohoří Aïr. V této oblasti objevil Barth skalní kresby (v jiné oblasti – v Tassili – je proslavil André Lhote). Přes tuaréžské státy v této oblasti se dostali na hranice sultanátu Bornu (v dnešní severovýchodní Nigérii), kde se rozešli: Richardson šel nejkratší cestou k jihovýchodu na bornuské hlavní město Kúku, ale cestou, ve vesnici Ngurutua, 3. března 1851 zemřel.

Overweg postupoval k severovýchodu na Zinder a odtud do Kúky, zatímco Barth zvolil jihozápadní cestu a přes KatsinuKano se rovněž dostal do sídla bornuského sultána. Tam se v květnu opět setkal s Overwegem přesně v duchu instrukcí, které mu před cestou dala Královská zeměpisná společnost.

Sultán v Bornu přijal oba německé badatele v britských službách velmi vlídně a umožnil jim cestování po celé své říši. Zatímco Overweg se věnoval stu­diím v okolí Kúky, Barth se sám vypravil k jihu do státu Adamawa. Během letních měsíců roku 1851 tak jako ­první Evropan dorazil od severu k řece Benue (srov. ÚLander) a navštívil i její hlavní město Jolu. V říjnu téhož roku už byl zpátky v Kúce a spolu se svým mladším kolegou zamířil k Čadskému jezeru, jehož severozápadní část podrobně zmapovali. Na přelomu let 1851–52 pak využi­li nabídku bornuského sultána a spolu s jeho armádou se vydali na otrokářskou výpravu do povodí řeky Logone.

 

Poslední přeživší v muslimském převleku

V březnu 1852 (zatímco Overweg se dále věnoval jezeru) Barth podnikl druhou ze svých cest, směrem na jihovýchod od jezera, a navštívil stát Bagirmi, ležící na řece Chari (Šari). Kromě přesných informací o tomto státě také přinesl nejasné informace o velké řece, tekoucí v této oblasti směrem k západu a nesouvisející s Šari. (Šlo o Ubangi, o které v Barthově době neměl nikdo ani ponětí.) Do Kúky se vrátil v srpnu. Právě včas, aby se setkal s těžce nemocným Overwegem, který několik dní nato zemřel.

Většině badatelů už by tyto objevy stačily, ale nikoli Barthovi. Poslal po karavaně zprávu o svých dosavadních měřeních i o smrti svých druhů. V převlečení za muslima (pod jménem Abd al-Karím) vyšel koncem roku 1852 k západu. Přes Katsinu a Sokoto došel v červnu příštího roku k Nigeru (veletok spatřil u města Sáj) a suchým pohořím Bandiagara pokračoval k západu. Zkrátil si tak cestu obloukem Nigeru a 7. září 1853, jako třetí Evropan v moderní době (po Laingovi a ÚCailliém) došel do bájného Timbuktu.

Abd al-Karím měl i v tomto městě štěstí. Místní vládce al-Bakkáí ho vzal do své ochrany a celkem sedm měsíců (navíc v době, kdy je ve východním Mali období sucha) strávil v klidu a stínu v Timbuktu. V archivech tohoto města se mu otevřely doslova poklady – myšleno ve vědeckém slova smyslu.

Barth sestavil poměrně podrobnou mapu širokého okolí Timbuktu a sebral množství etnografických, geografických i historických informací. V dubnu 1854 se pak vydal na zpáteční cestu podél toku Nigeru až téměř k Sokotu a opět přes Katsinu a Kano do Kúky. Nedaleko od tohoto města se setkal s Vogelem, který mu byl vyslán na pomoc. (Vogel byl tímto setkáním překvapen – podle mylné zprávy se domníval, že Barth je již mrtev.)

 

Po pětašedesáti měsících opět doma

Suché měsíce na přelomu let 1854–55 přežil Barth opět v Kúce. A zatímco Vogel pokračoval dále ve výzkumech, ­Barth se v březnu 1855 přidal ke karavaně jdoucí na sever a přes Bilmu a Murzúk, již známou cestou, došel do Tripolisu. V srpnu 1855 pak po pětašedesáti měsících ukončil svou africkou cestu, která patřila k dosud nejvýznamnějším počinům při průzkumu afrického vnitrozemí.

Po návratu z černé Afriky, vyznamenán téměř všemi evropskými zeměpisnými společnostmi, se Heinrich Barth vrátil na berlínskou univerzitu a roku 1863 byl jmenován jejím profesorem. Jeho dílo Travels and Discoveries in North and Central Africa o pěti svazcích, vydané souběžně anglicky i německy, se stalo klasikou mezi světovou geografickou literaturou a Barth se jako neochvějná autorita v afrických otázkách vyjadřoval k dlouhé řadě geografických problémů (mj. k pramenům Nilu). Žádnou větší cestu již ale nepodnikl a nedlouho poté, v listopadu 1865, podlehl následkům chorob, které prodělal při svých cestách.

Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.


17.10.2011, Jiří Martínek


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Aspoň malý bakšiš by se nenašel?
Sponzorováno