HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

CESTOVATELÉ

POSLEDNÍ DISKUSE

Roald Amundsen - dobyvatel jižního pólu

 

Amundsen podnikl mnoho výprav do polárních oblatí. Navždy bude znám hlavně jako první člověk, který dosáhl jižního pólu, překonal Severozápadní průjezd a obeplul svět v zeměpisných šířkách nad severním polárním kruhem.



Roald AmundsenRoald Amundsen

AMUNDSEN Roald (* 16. 7. 1872, Borge, Norsko, † pohřešován od 19. 6. 1928) – norský polárník a letec, objevitel Severozápadního průjezdu a první člověk na jižním pólu.

Když jsme se dostali za Nelson Head na zemi Baringově, o osmé hodině (27.8.) vrazil ke mně poručík Hansen do kajuty s nezapomenutelnými slovy „Loď na obzoru!“ – zvolal a zmizel a nechal mě samotného. Severozápadní průjezd byl dokončen! Sen mých chlapeckých let – byl uskutečněn v tomto okamžiku! Zvláštní pocit stahoval mi hrdlo, trochu jsem byl přepracován – snad to byla ode mne slabost, ale cítil jsem, jak se mi draly slzy do očí! Loď na obzoru! To slovo mělo kouzelnou moc. Rázem byla mi vlast i všichni milí lidé blízko, jako by po mně vztahovali ruce.

Ve chvatu jsem se oblékal. Když jsem byl hotov, zůstal jsem stát okamžik před obrazem Fridtjofa Nansena. Bylo mi, jako by nyní obraz ožil, jako by na mě svýma očima zablýskl a kynul mi. Zdálo se, že říká, „vždyť jsem to věděl“. Přikývl jsem – usmívaje se a šťasten – a šel jsem na palubu.

Uskutečnění touhy Sira J. Franklina, který zahynul při pokusu najít průjezd kolem severního pobřeží Ameriky, dovršil norský polárník Roald Amundsen. Od dětství snil o objevení cesty proplétající se mezi ostrovy a ostrůvky Severozápadního průjezdu polárním oceánem. Pro splnění snu o objevitelských cestách v polárních končinách zanechal studia medicíny a po namáhavé vojenské službě začal ve třiadvaceti letech poznávat řemeslo námořníka. Na rybářských lodích nejrůznějších velikostí prokřižoval jako lodník i jako kormidelník severní moře až daleko za polární kruh a poznával zvláštnosti plavby mezi ledovci a ledovými krami. Jako přípravu na cesty do polárních končin podnikal výstupy do opuštěných hor, aby poznal obtíže polárního zimování.

 

Poprvé za polární kruh

V roce 1896 se dověděl o chystané belgické expedici k jižnímu pólu a rozjel se do Antverp. Nabídl své služby vůdci výpravy de Gerlachovi, který sestavoval posádku v Norsku postavené lodi Belgica. Dříve než Amundsen vyplul na svou první polární výpravu, plavil se na francouzské lodi Rhône ke břehům západní Afriky a na škuneru Jasonpobřeží Grónska. S úspěchem složil kormidelnické zkoušky a nastoupil na palubu Belgiky, která kotvila v Norsku. Přeplul s ní do Antverp a v srpnu 1897 se loď s národnostně pestrou posádkou, ke které patřili i vědci jako polský učenec Henryk Arctowski (1871–1959) a americký lékař F. Cook, vydala nejprve přes Atlantik do Rio de Janeira a k Ohňové zemi. Podél západního pobřeží antarktické Grahamovy země pronikla až k 71° 31’ jižní šířky a v březnu 1898 zamrzla v jižním polárním moři.

Amundsenovy zkušenosti, získané při plavbách v ledových vodách dalekého severu a studiem deníků a sledováním vyprávění účastníků řady polárních výprav, pomohly při dlouhém přezimování v Antarktidě. Tulení maso se projevilo jako nejspolehlivější lék proti kurdějím a neustálá činnost bránila depresím. Amundsenův důvtip pomohl uvolnit led kolem lodi a vyplout na volné moře. V květnu 1899 doplula Gerlachova výprava, která jako první přezimovala v Antarktidě, k Magalhãesovu průlivu.

Norské polárníky povzbudila plavba jejich krajana F. Nansena na lodi Fram. V kapitánu Amundsenovi upevnilo setkání se slavným polárníkem vůli vydat se ve Franklinových stopách podél severního pobřeží Ameriky na západ. V roce 1900 zakoupil loď Gjøa a vystrojil ji pro plavbu Severozápadním průjezdem. O půlnoci 17. června 1903 se s dalšími šesti námořníky vydal ke Skagerraku a do Severního moře.

 

Amundesnův sen - severozápadní cesta nad Amerikou

Gjøa zamířila ke Grónsku a přístav Godhavn na západním pobřeží ostrova byl její první arktickou zastávkou. Odtud pokračovala k Lancasterovu průlivu, k poloostrovu Boothia a k ostrovu Krále Viléma, kde Amundsenova výprava poprvé přezimovala. Nucenou zastávku využíval Amundsen pro astronomická a meteorologická pozorování a zejména pro sledování zemského magnetismu. Celé polární léto roku 1904 věnovala norská expedice hledání severního magnetického pólu. Amundsen si na základě těchto výzkumů mohl napsat do deníku: Magnetický pól severní polokoule se za sedmdesát let (od Rossova objevu) přesunul o 50 mil severozápadním směrem z mysu Boothia na Somersetův ostrov, na 70° 30’ severní šířky a 95° 30’ západní délky.

Přelom roku 1904–05 prožila norská výprava znovu na ostrově Krále Viléma v zátoce, kterou její členové nazvali Gjøahavn. Několikerá setkání s Eskymáky přinesla řadu nových poznatků pro antropologický a etnografický výzkum. Podél severních břehů Kanady pokračovali Norové v srpnu 1905 Viktoriiným a Korunovačním průlivem do Beaufortova moře a po dvou týdnech se zde setkali s velrybářskou lodí Charles Hansson, pocházející ze San Franciska. Místo, kde se obě lodi potkaly, dostalo jméno Amundsenův záliv.

Beringovu průlivu však bylo ještě daleko. Gjøa nejprve zamířila k ústí řeky Mackenzie, kde ji v září 1905 zastihla zima a kde musela ve společnosti dalších lodí přezimovat. Amundsen se vydal do stovky kilometrů vzdáleného Fort Yukonu a odtud do Eagle City, aby podal telegrafickou zprávu o proplutí Severozápadním průjezdem. Teprve v srpnu 1906 uvolnil led Gjøu ze svého sevření natolik, aby mohla pokračovat v plavbě. 38 měsíců po vyplutí z Dánska zakotvila v přístavu Nome na Aljašce.

 

Boj o jižní pól

Amundsen se vrátil do vlasti, která zatím (1905) získala nezávislost na Švédsku. Fridtjof Nansen se stal vyslancem v Londýně a přepustil Amundsenovi svoji Fram. S ní se mladší z norských polárníků, po zprávě, že Peary dosáhl severního pólu, pustil v roce 1910 přes Atlantik k jihu a v lednu 1911 zakotvil ve Velrybí zátoce u Rossovy ledové bariéry v Antarktidě. Začal závod s britskou výpravou R. Scotta, který zřídil svou základnu v McMurdově zálivu, nedaleko Amundsenovy expedice. Ve stejnou dobu pobývala v Antarktidě německá výprava na lodi Deutschland, vedená W. Filchnerem, která však zamrzla na celých devět měsíců ve Weddellově moři. Přes Rossův ledovec se vydala na saních i japonská výprava z lodi Kainan Maru, která se v jihopolární oblasti pohybovala v letech 1910–12.

Na základě zkušeností řady předchůdců se norský polárník rozhodl použít na cestě k pólu psí spřežení namísto málo otužilých shetlandských koní a nespolehlivých strojů, které využívali Britové. Navíc byl Amundsenův tábor o 320 km blíže k nejjižnějšímu bodu světa a jeho výprava, na kterou se vydalo pět mužů se čtverými saněmi a 52 psy, vyrazila o dva měsíce dříve (9. října 1911). Ujížděla trasou, kde si její členové již dříve připravili skladiště potravin pro zpáteční cestu. Bez větších potíží dosáhl Amundsen 14. prosince 1911 jižního pólu: Co bylo dále, je už obecně známá věc. Se čtyřmi průvodci došel jsem v prosinci 1911 jižního pólu, pobyl jsem tam tři dni a prozkoumal jsem okolí tábora v okruhu deseti mil, abych si byl úplně jist, že jsme skutečně vstoupili na pravý pól, kdyby se snad do našich výpočtů vloudila nějaká chyba. Ve stanu na pólu jsme nechali norskou vlajku a zprávu o svých pozorováních a vrátili jsme se šťastně do tábora, odkud jsme vyšli, zaznamenal norský polárník skromně do své autobiografie.

O měsíc později (17. ledna 1912) dospěl k nejjižnějšímu bodu Země i kapitán Scott se svými druhy. Na zpáteční cestě zahynuli hladem a vysílením a po zbytek života musel Amundsen čelit tvrzením o své vině na smrti nešťastného Scotta. Britové odmítali uznat norské prvenství a smrt svých krajanů přičítali mj. zklamání, které cítili při zjištění, že Norové dosáhli stejného cíle již dříve: Nikdo nemůže s hlubším obdivem uznat neohroženost našich statečných anglických soupeřů než právě my, neboť kromě nás nikdo nedovede lépe zvážiti strašlivá nebezpečí takového podniku, napsal Amundsen ve svých pamětech a na účet Angličanů trpce poznamenal: Scott byl i vynikající sportovec i velký objevitel; o velmi mnohých z jeho krajanů nemohu se však vyjádřit stejně pochvalně.

 

Další výprava na sever

Světová válka zmařila úmysly výzkumníků, kteří se chtěli vydat do polárních oblastí. Amundsen výhodně investoval do námořního obchodu a získal prostředky na novou loď, která by zaujala místo vysloužilé Fram. Pokřtil ji Maud podle norské královny a ještě před koncem války s ní 15. 7. 1918 vyplul z Tromsø do Severního ledového oceánu. Severovýchodním průjezdem pronikl k Čeljuskinovu mysu, ale už 13. září 1918 uvízla Maud v ledu. Až po roce se uvolnila z ledového objetí a pokračovala na východ.

Doplula však jen k Čaunskému zálivu, kde u ostrova Ajon znovu zamrzla a norská výprava musela podruhé přezimovat. V té době se Amundsenův spolupracovník Harald Ulrik Sverdrup (1888–1957) přidal ke skupině Čukčů, aby poznával jejich způsob života. V červenci 1920 loď proplula do Beringovy úžiny a po třech týdnech zakotvila v Nome na Aljašce. Amundsen se stal prvním člověkem, který obeplul svět v zeměpisných šířkách nad severním polárním kruhem.

Netrpělivý Amundsen, kterého v Nome opustila velká část posádky, se s pouhými třemi muži vydal na zpáteční cestu. Zakrátko však Maud se zlomeným lodním šroubem zamrzla v nevelkém zálivu Serce Kameň. Poškozená loď musela do Seattlu a její velitel odcestoval do Evropy – potřeboval peníze na další výzkum polárních končin. Maud se pod velením H. U. Sverdrupa vrátila na sever a v letech 1922–25 se pokoušela zopakovat Nansenův drift Severním polárním mořem. Dvakrát musela přezimovat v ledovém oceánu. Dostala se k Novosibiřským ostrovům, a i když se nepodařilo napodobit pokus z roku 1893, norští polárníci získali řadu nových poznatků z oblasti oceánografie.

 

Letadlo místo lodi

R. Amundsena zatím nadchla možnost proniknout do polárních oblastí pomocí letadel. Poprvé se s nimi setkal v Brazílii při zpáteční cestě z jižního pólu (1911). První světová válka odvála možnost organizovat polární leteckou výpravu, ale záhy po jejím skončení si Amundsen zakoupil malého Junkerse a v červnu 1922 ho naložil na Maud, která se vydávala po opravách v Seattlu na sever. Po neúspěchu při prvním vzletu se Amundsen rozhodl využívat na místo Junkersů Dorniery. Zadlužil se přitom a marně hledal spolehlivého partnera pro financování podobného podniku.

Teprve na podzim 1924 se ozval americký milionář L. Ellsworth a nabídl Amundsenovi pomoc při získávání financí výměnou za možnost zúčastnit se přeletu polárního oceánu. Za 85 000 dolarů se americký milionář stal účastníkem Amundsenem vedené letecké výpravy k severnímu pólu spolu s piloty H. Riiser-LarsenemDietrichssonem a mechaniky OmdelemFeuchtem. 25. května 1925 vzlétla dvě letadla ze Špicberků a dospěla až k 88° severní šířky, kde se projevila na jednom z letadel porucha. Letadla přistála na nerovném ledu a obě posádky se potom vrátily s nepoškozeným strojem, kterému se podařilo vzlétnout, na Špicberky (15. 6.).

Pro příští polární cestu dal Amundsen přednost vzducholodi. S Ellswor­thovou pomocí zakoupil v Itálii vzducholoď a zároveň získal za pilota U. Nobileho. Vzducholoď dostala jméno Norge a 29. března 1926 vzlétla z Itálie k severu. Jejím novým kotvištěm se staly Špicberky, kde ji očekávali Amundsen s Ells­worthem (7. 5.). O několik dní později (11. 5.) se Norge vznesla a po čtyřiadvaceti hodinách přistála nedaleko Nome na Aljašce.

Od počátku se objevovaly spory mezi Amundsenem a Nobilem. Italský důstojník prosazoval požadavky, jež měly sloužit slávě Mussoliniho fašistické vlády, a snažil se strhnout všechnu slávu na sebe. Zklamaný Ellsworth se začal Amundsenovi vyhýbat a norský polárník se stáhl do osamělého soukromí. V pamětech, které vydal v roce 1927, se ospravedlňoval: Bylo mi osudem popřáno vykonati všechno, co jsem si předsevzal. To je dosti čestné pro člověka jedince. Od nynějška budu sice ještě dále se zájmem pěstovati nerozluštěné hádanky polárních krajů, nemoha však doufati, že bych ještě našel tak důležité pole činnosti, jako bylo to, co leží za mnou. Rozloučím se tedy s vědeckými problémy a většinu času věnuji spisování, přednáškám a společenskému styku s přehojnými přáteli, které mám ve Starém i Novém světě.

Zpráva o ztroskotání Nobilovy vzducholodi Italia vyvolala novou Amundsenovu aktivitu. Od francouzského ministerstva letectví získal hydroplán a s pilotem Guilbaudem odletěl z Tromsø na Špicberky. Jejich Latham 02 zmizel 19. června 1928 beze stopy.

Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.


16.10.2011, Jiří Martínek


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Všude dobře, tak co doma?