HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

CESTOVATELÉ

POSLEDNÍ DISKUSE

Pavel Joachim Šebesta

(* 20. 3. 1887 Pietrowice u Racibórze, Polsko, † 17. 9. 1967 Mödling u Vídně) – rakouský misionář, antropolog a lingvista českého původu




Prošel jsem končinami, jichž se dosud nedotkla noha Evropana, navštívil jsem kmeny, které ještě nikdy nespatřily bělocha. Chybný krok v hornatých propastech vnitrozemí, nehoda při četných plavbách na voru ve strašlivých peřejích divokých horských řek, přepadení tygrem za temné noci, zatímco malá karavana kampovala volně v přírodě, útok zlodějské chásky, záchvaty četných tropických nemocí - jak často mne to mohlo stát život!

Jméno Pavla Joachima Šebesty je spojeno s poznáváním trpasličích kmenů, rozptýleně žijících v tropické Africe a v jihovýchodní Asii. Dříve než se věnoval jejich soustavnému studiu, působil v Africe jako misionář. V roce 1905 vstoupil do Společnosti slova Božího a vedle studia filozofie a bohosloví v jejím semináři v Mödlingu se věnoval antropologii, archeologii a egyptologii na vídeňské univerzitě.

V roce 1912 se odebral na misijní cestu do tehdejší Portugalské východní Afriky (Mosambiku) a až do roku 1916 působil v oblasti řeky Zambezi, později se stal představeným misie v Chipangu. Zabýval se etnografickými studiemi kmenů, s nimiž se při své misijní práci setkával. Po vstupu Portugalska do světové války (1917) byl spolu s dalšími rakouskými a německými misionáři internován v pobřežním Quelimane a později byl převezen do Portugalska, kde setrval až do roku 1920.

V době, kdy mírová konference rozhodla o hranicích v oblasti Horního Slezska a jeho rodná obec zůstala Prusku, Šebesta se rozhodl přijmout československé státní občanství. V Praze také spolupracoval s antropology profesorem Jindřichem Matiegkou a @ Alešem Hrdličkou. Připravoval se také na výzkumné cesty za nejmenšími lidmi na světě.

Po intenzívním studiu malajštiny se v lednu 1924 vypravil poprvé do Malajska, aby zde poznával „lesní muže“ (orang utan), jak nazývali trpasličí kmeny Semangů. Vydal se do vnitrozemí Malajska v těžko přístupných krajích kolem řeky Peraku až k siamským (thajským) hranicím. Sám pěšky, s nosiči, na hřbetech slonů i na vorech prokřižoval malajskou džungli a poznal její původní obyvatele:

Prales vychoval ze Semanga to, co je: tichého, mírného přemítavého člověka. Povrchnímu pozorovateli snad pralesní člověk připadá neotesaným surovým, zvířeckým bezmyšlenkovitým a bezcitným tvorem. Tím ovšem není. Prales prohlubuje povahu, činí snad zádumčivým a plachým; drtí člověka i povznáší, především však chrání před mělkostí a vychovává ke stálosti. Rdousí hrdost člověka, jeho panovačnost a hamižnost. Naproti tomu probouzí tichost a vroucnost. Proč Semang miluje svůj prales, proč do něho vždy znovu prchá? Proč se tolik ostýchá před cizincem a vyhýbá se mu? Protože mu prales zaručuje duševní klid, o který ho člověk olupuje svými kulturními tretkami. Negrito se nepachtí za světským pohodlím; raději, tisíckrát raději živoří nuzně v pralese v tichém míru, než aby jej zaměnil za starosti a zneklidňující statky civilizace. Semang není otrokem, nýbrž dítětem pralesa, jemuž je vděčný a jejž hluboce ctí.

Přes Singapur se Šebesta přesunul na Sumatru, kde poznával příslušníky kmene Kubu, žijící na severozápad od města Palembang. Koncem roku 1925 se vrátil do Evropy a uchýlil se do misijního sídla v Mödlingu, aby zde utřídil přivezený materiál (část je i v pražském Hrdličkově muzeu člověka) a věnoval se výuce filozofie v misijním semináři. Výsledky své cesty zpracoval v řadě odborných studií a dokázal je popularizovat v cestopisných knihách, z nichž česky vyšlo v roce 1927 dílo Z přítmí pralesa (1927).

V lednu 1929 se Pavel Šebesta vydal za Pygmeji do tehdejšího Belgického Konga a putoval v jeho východní části do září 1930. Prokřižoval pralesy podél řeky Ituri od Kisangani (Stanleyvillu) až po jezero Albertovo a Ruwenzori. Pronikl mezi příslušníky polotrpasličího kmene Batwa ve Rwandě a Bačwa na severozápadním pobřeží jezera Tanganika. Místní obyvatelé Šebestu přejmenovali na „Baba va bambuti“ – „Otec trpaslíků“ – což vyjadřovalo nejen jeho zájem o Pygmeje, ale i autoritu, kterou si tu získal. Odvážný misionář žil v pygmejských osadách a pozoroval způsob života nejmenších obyvatel pralesa.

Popsal své poznatky ve třísvazkovém dílem Die Bambuti-Pygmäen vom Ituri (Brusel od roku 1938) a čtyřdílném Pygmäen-Völker der Erde, die Negrito Asiens (začalo vycházet v Mödlingu v roce 1952). Česká odborná veřejnost se s výsledky Šebestova putování seznámila především v knize Anthropologie středoafrických Pygmejů v Belgickém Kongu (1933) a pro širší čtenářský okruh byly určeny knihy V tropických pralesích (1935), Mezi trpaslíky a negry (1940, za spoluautorství S. Lvové) a Tajnosti tropického pralesa (1947).

Na novou cestu za Pygmeji se Pavel Šebesta vydal v březnu 1934. Doprovázeli ho misionář M. Gusinde, známý svými cestami po Ohňové zemi, a belgický lékař J. Jadin. Lodí se dostali do keňské Mombasy a železnicí pokračovali přes Nairobi a Eldoreto k Albertovu jezeru. Na malém parníčku přepluli do Mahagi v Belgickém Kongu, kde začínala jejich cesta za nejmenšími obyvateli tropů. Vydali se do pralesů podél řeky Ituri a žili v táborech bambutských kmenů. Zkoumali zde jejich antropologické rysy. Hrdličkovo muzeum člověka v Praze vlastní ve svých sbírkách rozsáhlou kolekci odlitků lebek, kterou mu věnoval Šebesta. Podle jeho názoru jsou „Bambuti rasa od černochů zcela odlišná a nikoliv snad produkt degenerace černé rasy... Pygmejové obývají celý středoafrický prales od Albertova jezera až k Atlantickému oceánu; nikdy se nezdržují mimo les. Nelze zapřít, že pygmejská kultura je přizpůsobena pralesu, že je v pralese zrozena a že se na ni z určitého hlediska musíme dívat jako na kulturu pravěkou, která se od svých počátků udržela v zásadě na stejném stupni.“ Z města Mambasa se Šebesta přesunul do Vamby a Avakuti přes obávaný prales Dese. Až do prosince 1934 spolu se svými průvodci žil v kontaktu s příslušníky bambutských kmenů v povodí Ituri.

O tři roky později (1938) se Šebesta vypravil znovu do jihovýchodní Asie. Rozhodl se prozkoumat trpasličí kmen Aethů ve filipínských pralesích na ostrovech Luzon, Negros, Panay a Mindoro. Na dva měsíce se vrátil do Malajska ke známým Semangům: „Ze zeleni kampongu se vynořily dvě postavy Semangů a mířily k útulně. Kolem kyčlí jim poletovala obvyklá zástěrka, v níž po levé straně trčel parang. V pravici se houpal toulec napěchovaný šípy a pěkná dlouhá foukačka spočívala na rameni. Semangové vystupovali pružně po schodech k verandě. ‚Tabeh, tuan!‘ – zdravili smějíce se a podávali mi ruce.

Šebesta velice toužil po setkání s trpasličími obyvateli souostroví Andamany, ale nejprve ho zdrželo onemocnění (zimnice), a poté počátek druhé světové války zcela znemožnil další výzkumné cesty.

Po válce se Pavel Šebesta stal profesorem etnografie na vídeňské univerzitě a soustředil se na zkoumání jazykových projevů trpasličích kmenů. V letech 1949–50 a 1954–55 se znovu vypravil do tropických pralesů. Na základě tehdejšího zkoumání došel k závěru, že „dnes nemluví žádný z afrických Pygmejů vlastním jazykem. Andamanci mají však svůj vlastní jazyk, který nelze zařadit do žádné jiné jazykové skupiny. Semangové v Malajsku hovoří starobylým nářečím mon-khmerským a některými slovy neznámého původu. Aetové na Filipínách zapomněli svůj jazyk a mluví jazykem ostatních sousedů.

Šebesta P.–Lvová S.: Mezi nejmenšími lidmi světa. Praha 1959; Kunský J.: Sedmdesátiny prof. dr. Pavla Šebesty. Sborník Čs. společnosti zeměpisné 62, 1957, s. 352–363

Encyklopedii českých cestovatelů vydalo nakladatelství Libri


19.08.2011, Jiří Martínek


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Tallinn je vše, co jste si kdy přáli a potřebovali.
Sponzorováno