HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Pádler.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

CESTOVATELÉ

POSLEDNÍ DISKUSE

Vladimír Šedivý

(* 17. 5. 1923 Záhorská Ves u Bratislavy) – slovenský horolezec, vedoucí československých vysokohorských výprav




Psalo se a píše se o tom, že Čechoslováci dobyli, pokořili Tirič Mír, Západní Tirič, Dir Zom a Aghar Zom. Lze to tak říci? Cožpak lze přírodu pokořit? V případě neúspěchu mohli jsme být pokořeni jenom my. Náš úspěch je v tom, že jsme poznali její zákonitosti, laskavost i drsnost – naučili jsme se v ní trpělivě žít a strádat. Nehazardovali jsme, ale museli i riskovat. Riziko odpovídalo stupni našeho poznání, našim zkušenostem. Bylo podstoupeno nejen pro naše uspokojení. Jeho efekt má široký společenský význam. Naše kamery, které zvěčnily divukrásnou panenskou přírodu, byly prostředkem k tomu, abychom mohli ukázat i ostatním lidem místečka Země, která před námi člověk neprošel. S námi šli houževnatí a erudovaní vědci; jejich činnost má značný vědecký význam a přispěje k dalšímu poodhalení tajů dosud nepoznaných zákonů života v těchto podmínkách. A v tom lze spatřovat poslání naší expedice; v poznání a objevování přírody jej její význam a smysl vůbec, ne v pokořování.

Instruktor cvičitelů v horolezectví Vladimír Šedivý absolvoval přes 120 zimních i letních horolezeckých výstupů ve Vysokých Tatrách, na dvou výpravách do Julských Alp, v Zillertalských Alpách, ve Vysokých Taurách a v bulharském pohoří Rila. V roce 1961 vedl reprezentační družstvo horolezců na Kavkaz.

V rámci přípravy na první československou horolezeckou a přírodovědeckou expedici do velehor Asie navštívil v roce 1964 Kábul, kde navázal styky s Afghánským olympijským výborem. Získal nutné písemné oficiální pozvání afghánské strany, bez něhož by se výprava do asijských velehor nemohla uskutečnit.

Jednání pokračovala i v roce 1965, kdy vedení expedice jednalo o povolení ke vstupu do uzavřené oblasti Váchánu. Teprve, když je udělil afghánský král Muhammad Záhir-šáh, mohly se začít naplňovat tužby tří generací československých horolezců po vlastní expedici do asijských velehor.

K dolině Išmurch dara ve Váchánu se přepravila celá výprava nákladním autem. Vedl ji Šedivý a jejími členy byli horolezci Rudolf Antoníček, Jan Červinka, I. Gálfy, Miroslav Jaškovský, R. Kuchař, Milan Matras, J. Psotka a Ivan Urbanovič, vědecký pracovník ČSAV (parazitolog) M. Daniel, lékař Jaromír Wolf, fotograf Vilém Heckel a kameraman Bedřich Roger. Výpravu doprovázel pracovník Afghánského olympijského výboru M. Sarvar.

Do doliny Išmurch dara ve východním Afghánistánu výprava se 45 nosiči a 24 tažnými zvířaty vstoupila 20. 7. 1965. Za dva dny, po obtížném přechodu ledovcových říček, dosáhla čela (splazu) išmuršského ledovce ve výšce 3 700 metrů; zde také postavila základní tábor. Do konce července zřídili a vybavili její členové dva předsunuté tábory ve výšce 4 700 a 4 750 m. Současně prováděli aklimatizační výstupy a poznávali oblasti, kam dosud lidé nevstoupili (ledovec nad Chandútem a dolina Čóp dara).

Výprava ale nesměla ztrácet čas. Horolezci připravili operační plán a dohodli taktiku. Vytvořila se dvě družstva, která operovala samostatně, podle situace v terénu. Umožňovalo to využití vybraných nosičů v předsunutých táborech, dobré rádiové spojení mezi základním táborem a předsunutými tábory i dobrý fyzický a psychický stav účastníků. I když počasí v mnohém výstupy ztěžovalo, členové expedice zdolali 17 ledových štítů (7 nad 6 000 m). Horolezci Antoníček, Červinka, Gálfy, Jaškovský, Šedivý a Urbanovič vystoupili na severní vrchol Kúh-i-Ména (6 380 m, spolu s Afgháncem Ekramem), Kúh-i-Barfí (s nimi i Heckel), Kúhi-i-James, Kúh-i-Kala Pandža (spolu s Wolfem a Heckelem).

Skupina, ve které byli Kuchař, Matras a Psotka zdolala západní vrchol Kúh-i-Uparasína (6 050 m, spolu s Heckelem), Kúh-i-Hewad (6 849 m), a východní vrchol Uparisíny (6 260 m). Výstupy na šestitisícovky trvaly několik dnů a horolezci využívali k přenocování ledovcové škvíry ve stěnách.

Šedivý se musel, jako vedoucí expedice, věnovat řadě organizačních úkolů, mezi něž patřila obtížná jednání s nosiči. Přesto se zúčastnil jen některých výstupů na váchanské šestitisícovky. Nejhlouběji se mu do mysli zapsal výstup na Kúh-i-Ména, který si vyžádal velké fyzické vypětí:

Člověk má pocit, že další krok bude už poslední. Zdá se, že nepřinutíš nohy k pohybu. Jsou těžké jako cent, plíce na prasknutí a srdce zběsile bije, až v uších šumí krev. Ve tvářích druhů, kteří ustupují z čela, aby byli vystřídáni, se zračí všechna tato nadlidská námaha. Rysy jsou strhané, tělo se hroutí na cepín, zabodnutý do sněhu. Intervaly mezi střídáním se zkracují. Posléze se celá skupina zastavuje. Je slyšet jen sípavý, přerývaný dech. Po chvíli se opět zvedáme a krušná pouť pokračuje. Zatnout zuby a umíněně vzhůru, jen dál...

Sportovní, ale i vědecký úspěch československé výpravy do Hindúkuše, připravil půdu pro další vysokohorskou expedici. Na konci května 1967 se znovu pod Šedivého vedením vydala II. československá horolezecká expedice na pákistánskou stranu Východního Hindúkuše. Jejími členy byli opět J. Červinka, I. Gálfy, M. Jaškovský a I. Urbanovič a spolu s nimi Jiří Mašek a Vlastimil Šmída. S lékařem Zdeňkem Vlčem cestoval i psycholog Oldřich Mikšík. Vědeckou část expedice tvořili M. Daniel a Pavel Rödl. Spolu s nimi se vydali do Pákistánu fotograf V. Heckel a kameraman B. Roger. Výpravě byl přidělen jako styčný důstojník kapitán Tamúr Alí.

Cílem výpravy byla nejvyšší hora Hindúkuše Tirič Mír, která dosahuje výšky 7 706 m a její, dosud nepokořený západní soused.

Náklad ve 173 bednách a obalech převážela Tatra 138-VN. Řídil ji Miroslav Dryák (s ním vyjeli do Pákistánu J. Červinka, M. Jaškovský a M. Daniel; ostatní cestovali letecky). Dostali se pakistánského Péšaváru a odtud do Díru, kde byl náklad přeložen na dvě menší nákladní auta, která dojela až pod sedlo Lovárí (3 300 m) v pohoří Hindúrádž. Přes zasněžené pohoří pokračovali se 112 nosiči pěšky do Čitrálu. K další 90 kilometrové cestě najmuli 66 tažných zvířat. Poslední přechod přes sedlo Zani (3 900 m) do osady Šagrom se dal provést opět jen s nosiči.

Před vlastní výpravou postupovala tříčlenná průzkkumná skupina, aby vyhlédla místo pro základní tábor, který horolezci vybudovali ve výšce 4 080 m. Vystoupili na ledopád tiričského ledovce a zjistili, že vést tudy trasu výstupu je velmi obtížné a nebezpečné. Potvrdilo se, že budou muset postupovat oklikou po horním tiričském ledovci.

Namáhavý pěší transport ve výšce, která místy odpovídala alpským vrocholům, a přechod vysokohorských sedel byl dobrou aklimatizací a 27. 6. 1967 členové výpravy mohli začít s vynášením materiálu do pěti výškových táborů:

Údělem vysokohorské expedice je především vynášení nákladu, nahoru s nákladem, pak dolů a znovu pro nový náklad a znovu výš, a ještě výš do dalšího tábora, a vše se opakuje tolikrát, až jednoho dne se dojde někam, kde už to víc nejde.

Těžkou ranou pro výpravu byla ztráta vysílaček při přechodu Hindúrádže. Chyběly při transportu, při práci na ledovci i při výstupech. Nebylo spojení mezi tábory, vzdálenými od sebe až 8 km. Poslední výškový tábor (6 500 m), nazvaný „orlí hnízdo“, byl postaven 11. 7. Odtud všech 7 horolezců vystoupilo na dosud nedobytý štít Dír Zom (6 780 m). Z jeho vrcholu se dala přibližně určit trasa výstupu ze západního sedla pod Tirič Mírem. Vrcholové družstvo (J. Červina, I. Gálfy, M. Jaškovký, V. Šmída, I. Urbanovič) se vrátilo 17. 7. do „orlího hnízda“ a příští den v 6 hodin ráno začalo v šestadvacetistupňovém mrazu vystupovat k vrcholu Tirič Míru – 18. 7. vystoupili do západního sedla a další den (19.7.) na nejvyšší horu Hindúkuše, do nadmořské výšky 7 706 m :

Stáli jsme na vrcholu,“ vyprávěl jeden ze členů vrcholového družstva, a objímali se dojetím. Ledoví velikáni Vysokého Hindúkuše byli teď pod námi, Nošak na severu se přiblížil a zdálo se nám, že je na dosah ruky. Na vrcholu jsme se zdrželi něco přes čtvrt hodiny. Bylo již dost pozdě a čekal nás návrat ke koncovému stanu. Byli jsme hrozně vyčerpáni, než abychom plně vnímali krásu kolem sebe. Zbyl jen jediný pocit, pocit radosti, že nemusíme již nikam stoupat, že to skončilo.

Tajemný západní soused nejvyšší hory stále čekal a vyzýval, ale objevovala se otázka: budeme mít k návratu dost sil? Výzvu přijali Červinka, Gálfy, Jaškovský, Šmída a vystoupili ze západního sedla na jeho vrchol: „První lidé – první projev života na tomto kousíčku zledovatělé země, která se dosud nabízela jen Slunci, Měsíci a hvězdám – 20. července 1967 byl stržen závoj nad tajemnou panenskou horou, která dostala název Západní Tirič. Výška: 7 487 metrů... Přišla třetí, poslední předlouhá a strastiplná noc a pak sestup. Obtížný a nebezpečný, jaký žádný z pětice mužů neabsolvoval. Sestup, kdy bylo nutno znovu a znovu celé tři dny špatně prokrvený a otupený mozek nutit silou vůle, aby myslel a správně reagoval, že smyslem zatlušené skoby je jištění, že stoupací železa, bezradně držená už půl hodiny v ruce, je třeba upevnit na boty a že kolmá stěna není rovinou. Příští den (21. 7.) se vrátili do životu příznivějšího prostředí.

Mimoto vystoupil uzdravený Mašek spolu s lékařem Vlčem a členem Karakoram klubu v Láhauru jako první na ledovcový vrchol Aghar-Zom (6 230 m). V sobotu 12. 8. 1967 se československá expedice vydala na zpáteční cestu:

Loučím se se smíšenými pocity. Uzavírám opět jednu kapitolu svého života, kapitolu, jež začala smělými představami hraničícími s fantazií. Skutečnost se stala takřka věrným obrazem mých představ. A i když se na tiričský ledovec už sotvakdy vrátím, nechávám tu kus svého srdce. Hory, na něž jsme vynesli jejich jména, jsou naše. Ale lze to tak říci? Vždyť po nás přijdou jiní. Budou také ze sebe vydávat poslední síly, aby se dostali na jejich vrchol, budou těžce strádat, ale budou se i radovat. I jim budou tito velikáni patřit. Nikdo na ně nemá právo – člověk je může jen obdivovat, a ne si je přivlastnit,“ shrnoval Vladimír Šedivý.

Zastavení v oblasti Gahírát, kde v osadách Bromberet a Šehrdá žili, stejně jako a v dalších třech téměř nepřístupných údolích, modroocí Kafírové (tzn. pohané, nevyznávající islám), patřilo k zajímavým poznatkům výpravy. Jejich předkové do svých sídel v severním Pákistánu přišli o tři staletí dříve než zde cestu do Indie hledal Alexandr Makedonský. Dodnes věrně dodržují své tradice a představují ostrůvek v moři islámu.

Šedivý V.: Na ledovcích Váchánu. Praha 1967; týž, K vrcholu Tirič Míru, Praha 1974.

 

Encyklopedii českých cestovatelů vydalo nakladatelství Libri


19.08.2011, Jiří Martínek


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Nebaví tě sedět na zadku? Zkus cestovat.
Sponzorováno