HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

CESTOVATELÉ

POSLEDNÍ DISKUSE

Václav Šolc

(* 27. 9. 1919 Sobotka, † 16. 7. 1995) – český etnograf a muzeolog




Život na ostrově začíná velice brzy, po páté hodině ranní, ještě za naprosté tmy, kdy září nad jezerem hvězdy tropického nebe. V domcích se rozsvěcují světélka lampiček a ve vzduchu se šíří vůně kouře z ohňů v jednotlivých domácnostech, kde se vaří brambory a oka k snídani. Je pronikavá zima, na sporé travičce a rozpracovaných balsách leží bílá jiskřící jinovatka. Takhle mrazivě se probouzí každý zimní den. Kolem šesté hodiny je už živěji. Na východním nebi nad zubatou čarou hor začíná blednout temná noční modř oblohy a v dosud tmavé vsi se ozývá kohoutí kokrhání.

Možnost pobytu mezi členy indiánského kmene Aymarů, na ostrovech v jezeře Titicaca, patřila bezesporu ke splněným přáním badatele, který se léta zabýval jejich historií a vývojem jejich kultury. Činnost etnografa Václava Šolce je spjata s Náprstkovým muzeem. Začal v něm pracovat v roce 1945 a v období 1970–79 byl jeho ředitelem. Jako odborník pomáhal zakládat etnografická muzea v Číně a v Severní Koreji (1957), ve Vietnamu i v Mongolsku (1961). Teprve ve 44 letech však mohl navštívit země obývané Indiány, studiun jejichž kultury bylo hlavní nálpní Šolcovy vědecké práce.

V roce 1963 Šolc strávil osm měsíců v Bolívii. Domovem se mu stal La Paz a odtud vyjížděl na výzkumné cesty do odlehlých krajů obývaných potomky původních obyvatel Jižní Ameriky. Jedním z cílů byly ostrovy na jižní straně vysokohorského jezera Titicaca, obývané Aymary. Načas se zabydlel na malém ostrově Suriki a poznával každodenní život Indiánů spolu s jejich slavnostmi, v nichž křesťanské svátky v sobě ukrývali bezpočet „pohanských“ zvyků. Své dojmy a zajímavé poznatky zachytil v knize Indiáni na jezeře Titicaca (1966).

Z města Copacabana se vypravil na archeologicky zajímavý Ostrov Slunce v tzv. Velkém jezeře (součásti jezera Titicaca). Vyhledával další indiánské kmeny, jako jsou proslulí léčitelé Kallahayové, žijící v horách u hranic s Peru. V polovině července 1963 se Šolc vydal na slavnou fiestu v Chazarani, do městečka Curva a do Cochabamby. Pokračoval dál na východ do Santa Cruz v tropické oblasti Bolívie. Neopomněl navštívit zříceniny Tíwanaku (Tihuanaco), jímž později věnoval knihu Tíwanaku – klenot And (1986).

Na podzim 1966 Šolc odcestoval poprvé do Chile, kam se později vrátil ještě třikrát. Po jeho první návštěvě vznikla kniha Pod chilskými sopkami (1969). Popisuje v ní svou cestu ze Santiaga de Chile do údolí řeky Maipo, do hor v okolí hlavního města, přístavu Valparaísa a sousedního letoviska Vin*a del Mar.

Za chilskými Aymary vedla Šolcova cesta na sever do Antofagasty a ještě dál do Ariky. Usadil se vysoko v táboře Murmuntave (3 500 m) a se svými spolupracovníky navštěvoval indiánské vesnice. Nález skalních maleb v horách nad Arikou patřil k vrcholným okamžikům výzkumné výpravy na sever Chile. Šolc a jeho společníci se přes Antofagastu vrátili do Santiaga. Cestou navštívili oázu San Pedro v poušti Atakama s nejstarším chilským kostelem.

Vydal se za araukánskými Indiány Mapučo, kteří žijí v okolí města Puerto Dominguez v jižnějších končinách Chile i za obyvateli oblasti Huapi. Zastavil se v přístavu Puerto Montt a vyjel si k jezeru Všech svatých. Přes Ancudský záliv se přeplavil na ostrov Chiloe. Po návratu na pevninu pokračoval z Puerta Montt do Valdivie a do Temuca, odkud již zbýval jen krátký úsek cesty do Santiaga.

Při jednom ze svých pobytů, v květnu 1971, se Šolc vydal na nejjižnější okraj země. Z Puerto Montt na konci května (28. 5.) vyplul lodí do Purto Edém na ostrově Wellington při jižním pobřeží Chile. Žijí na něm dnes již nepočetní Alakalufové a Šolc chtěl poznat jejich životní styl a získat pro Náprstkovo muzeum zajímavé exponáty. Historii, podmínky a způsob života vylíčil v knize K Alakalufům na konec světa (1974). Po několika týdnech prožitých na Wellingtonu se Šolc rozhodl pokračovat dále na jih. Na lodi Tocopilla vyplul k ostrovu Hannover, známém z Verneových Dvou roků prázdnin, a do Punta Arenas. Znovu si připomněl přístav, ve kterém krátký čas pobýval v roce 1969, a navštívil původní pevnost Fuerte Bulnes (70 km na jih od Punta Arenas), Purto Natales i skalnaté pohoří Paine na poloostrově Brunswick.

Z Puerta Arenas se letadlem přepravil na Ohňovou zemi. Poznal městečka Sombrero a Culleu, střediska těžby ropy a plynu, a seznámil se s řadou místních obyvatel, pocházejících (stejně jako v Punta Arenas) z Chorvatska. Odtud pak zbýval návrat přes Puerto Montt do Santiaga.

Do Chile Šolc zajel ještě v roce 1973. Prožíval atmosféru, ve které se zrodil vojenský převrat. V září se vypravil do Antofagasty a do hor k aymarským Indiánům, ale než mohl pokračovat ve svém studiu, politické události z 11. 9. 1973 mu znemožnily další práci. V roce 1975 vedla cesta ředitele Náprstkova muzea k peruánským Aymarům. Z hlavního města Limy se vydal do starého indiánského sídla Pachacamac a s kamionem našich geologů vyjel přes Nasco a Abascay do Cuzca, historického střediska říše inků. Odtud byl už jen skok do slavného Machu Picchu:

Mezi dvěma poměrně vysokými a strmými skalními vrcholy ležel sen z doby vlády Inků. Od vchodu směrem k vlastnímu objektu se rozprostírá šikmá stráň dokonale vyplněná systémem obratně postavených kamenných teras, jež sloužily jako záhony či dlouhá, úzká políčka k pěstování všeho, co poměrně velké sídliště potřebovalo. Kolik práce stovek lidí si tento terasovitý systém vyžádal! Znamenalo to postavit z kamene všechny ty zdi a zídky, z kamene, který museli oni dávní dělníci někde nalámat a dopravit sem. Když byly zdi hotovy, bylo třeba nanosit v koších či v pytlech, na zádech nebo na hřbetech lam půdu, statisíce a možná milióny nákladů, než byly prostory za zdmi vyplněny a bylo možno začít se sázením a setím kukuřice, brambor, různých druhů zeleniny a všeho toho, co staří Kečuové pěstovali. Nahoře, nad terasami, na samém vrcholku stojí jako osaměla stráž dům z kamene, pravděpodobně stanoviště toho, kdo na terasy a zemědělství celého Machu Picchu dohlížel.

Zajel si na fiestu do vesnice Chincheros, ležící vysoko v horách, a potom zamířil k jezeru Titicaca. Vlakem vyjel až do stanice La Raya (4 319 m n. m.) a potom sestoupil do městečka Puna na břehu jezera. Navštívil plovoucí ostrovy, na nichž žijí Indiáni z kmenu Uru. Objel část peruánského břehu jezera Titicaca a usadil se nedaleko městečka Chucuito v osadě Chimu a věnoval se etnografickému výzkumu mezi Aymary. Parníčkem se přeplavil na druhou stranu jezera do Guaqui a odtud do Puna. Do Limy se vracel přes město Arequipa se zajížďkou do Tacny, která leží na chilských hranicích. Letadlem se přesunul do Iquitos, střediska v amazonských pralesích, kudy protéká nejvodnatější veletok světa. Zamířil k řekám Manay a Momón a na člunu sjel krátký úsek Amazonky, poté se vrátil do Iquitos. V cestopisu Do země zlata (1977) Šolc zachytil svoje dojmy a zážitky z Peru.

O dva roky později Šolc navštívil Mexiko. Z přelidněného hlavního města zajížděl do okolí (Cuernavaca, Toluca, Tenango) a vyhledával památná místa indiánské kultury. Přes Toluku a Morelii se vydal k jezeru Pátzcurao, na jednom z jehož ostrůvků (Janitrio) žijí Indiáni Tarascové. Přes Uruapan pak pokračoval po krkolomných cestách plných serpentin k Tichému oceánu a po jeho pobřeží do Acapulca.

Do státu Chiapas, ležícím na nejužším místě Mexika, se Šolc vypravil za studiem života zdejšího indiánského kmene Tzeltalů, žijícího v okolí města San Cristóbal de las Casas. Od nich vyjel k sousedním Tzotzilům a k vymírajícím Lakandonům. Pro obdivovatele indiánské historie k vrcholným cestovatelským zážitkům zákonitě patřila návštěva dávných památníků mayské kultury. Malou cessnou odletěl do Palenque a nočním rychlíkem pokračoval do Méridy na poloostrově Yucatán. Odtud se vydával autem do Uxmalu, Kobahu a Chichen-Itzá.

Sotva se vrátil z Yucatánu, vydal se Šolc po stopách @ A. V. Friče, který v roce 1923 našel údolí, jež by se dalo nazvat rájem kaktusářů. Spolu s tehdejším československým velvyslancem v Mexiku vyjeli z hlavního města do Pachuky a za ní našli údolí řeky Metztitlán s vysokými „vousatými“ kaktusy, které před více než 50 lety popsal A. V. Frič.

Kniha Indiánským Mexikem (1983), v níž zachytil své dojmy z pobytu v zemi, tvořící přechod mezi Severní a Střední Amerikou, je zároveň zamyšlením nad slavnou historií Mayů a Aztéků a líčením současné situace mizejících indiánských kmenů. Stejně jako ostatní Šolcovy cestopisy, prozrazuje schopnost autora sdělovat výsledky vědeckých pozorování širšímu okruhu čtenářů. O tom Šolcova i populárně­vědecká díla jakými jsou Nejstarší Američané (spolu s P. Hořejšem, 1968), Indiánské historie (1977), Tíwanaku, klenot And (1986), Sny a zlato Indiánů (1989), ale i beletristická díla Velká plavba (1959), Kondor útočí (1982), Robinzoni z And (1983).

Šolc V.: Indiáni na jezeře Titicaca. Praha 1966; týž, Pod chilskými sopkami. Praha 1959; týž, K Akalalufům na konec světa. Praha 1974; týž, Do země zlata. Praha 1978; týž, Indiánským Mexikem. Praha 1983.

Encyklopedii českých cestovatelů vydalo nakladatelství Libri

 

 

 


19.08.2011, Jiří Martínek


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Jsou to právě tak malé věci, jako sundat si boty, když je všichni ostatní mají na nohou, které nám dávají svobodu.
Sponzorováno