HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Pádler.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

CESTOVATELÉ

POSLEDNÍ DISKUSE

Miroslav Zikmund

(* 14. 2. 1919 Plzeň) – český novinář a cestovatel





V roce 1964, když jsme se vrátili z Asie, vyšel takzvaný ‚modrý‘ Slovník českých spisovatelů, heslo Miroslav Zikmund mělo čtyři věty a poslední z nich zněla ‚Další viz heslo Jiří Hanzelka‘. Tak to jsou ty první a druhé housle. Od roku 1959 všechny reportáže, knihy i filmy vycházely už pod jmény Zikmund a Hanzelka, ale nebylo nám to nic platné, už to v podvědomí zůstalo jako H + Z. Ono se taky líp vyslovuje Hanzelka a Zikmund než Zikmund a Hanzelka.

 

Počátky

Vyznání Miroslava Zikmunda ke společnému dílu obou cestovatelů předznamenává druhou velkou výpravu vozů tatra za poznáním světa (první viz J. Hanzelka). V roce 1953 se začal rodit plán na novou cestu. Na místo T 87 začaly hrát hlavní roli dvě speciálně karosované tatry 805 a spolu s dvojicí Z + H (Zikmund a Hanzelka) se na několikaletou cestu vydali mistr vývojového oddělení kopřivnické Tatrovky Oldřich Chalupa a lékař ze střešovické neurologie MUDr. Robert Vít. V Albánii pomáhal při filmování režisér Jaroslav Novotný.

Dlouhé putování Hanzelky a Zikmunda

Přesně po 12 letech, které uplynuly od prvního startu populární dvojice Hanzelka a Zikmund, se 22. 4. 1959 vydaly nové nákladní tatry od budovy Autoklubu v pražské Opletalově ulici na druhou větev své cesty. Přes České Velenice zamířily do Rakouska a podél Dunaje do Vídně a Budapešti. Dojely do Bělehradu a za hlavním městem Jugoslávie se zakously do prvních kilometrů Titovy dálnice. Odbočily na prašné silnice vedoucí středem Balkánského poloostrova a přes Zvornik a Šabac dorazily do Sarajeva.

Řeka Neretva vedla obě tatrovky k Jaderskému moři do Metkoviče a do Dubrovníku až k Boce kotorské, kde se silnice začala šplhat do černohorských serpentin. Za Titogradem (dnešní Podgoricí) přejeli hranice do Albánie.

V „zemi orlů“ čekaly obě osmsetpětky náročné terénní zkoušky, zatímco jejich posádky se připravovaly na svou filmařskou dráhu. Z Durrësu, kde se výprava načas zastavila, se modrá tatrovka s Hanzelkou a Chalupou vydala do severní Albánie. Vrátila se do Skadaru a proti proudu řeky Drinu, po obtížných cestách vyjela do Severoalbánských Alp. Dojela do Kukësu a po kozích stezkách, kde jednu stranu tvořila skalní stěna a druhou hluboká propast se dostala do Peshkopi. Odtud dojeli k moři do Lezhë a do Durrësu (Drače)

Po asfaltových silnicích českoslovenští cestovatelé zajeli do Tirany a pokračovali do jižní Albánie. Dojeli do Beratu a za malou chvíli se dostali k hořícím ložiskům zemního plynu:
Nějakých patnáct set metrů vpravo od silnice šlehal k nebi vysoký rumělkový plamen, v poledním slunci měl namodralou a hned zas oranžovou barvu, obzor se chvěl oním vzrušujícím žárem letních dnů, vypadalo to, jakoby nedaleké stavení mezi silnicí a hořící pochodní muselo co chvíli chytit. Teď jsme přišli na kloub záhadě, s kterou jsme si v Durresu lámali hlavu, když nad mořem zhasl den. Jakoby se tehdy červánky přestěhovaly ze západního obzoru na jih a novou silou šlehly do mraků. Záře nerostla, nebledla, jen v sotva znatelných záblescích tepala do noční oblohy – jako záblesky požáru.

Osazenstvo obou vozů dospělo až do nejjižnějšího cípu Albánie a vydalo se východním směrem k Ochridskému jezeru. Z politických důvodů cestovatelé nesměli do Řecka, a tak projeli Makedonií do Bulharska. Přes Sofii, Pazardžik a Dimitrovgrad se dostali na turecké hranice. Následovalo Edirne a po něm Istanbul, který se pro výpravu stal bránou do Asie. Po několika dnech pobytu v někdejší metropoli Osmanské říše se členové výpravy přeplavili trajektem přes Bospor do Üsküdaru a vydali se na cestu největším světadílem.

Tatry projely město Bursu a musely se vyhnout pobřeží u Dardanel (včetně míst, kde stávala starověká Trója), které bylo ze strategických důvodů uzavřeno. Antické památky členové jejich posádek navštívili až v Pergamonu. Další důležitou zástavkou byla Smyrna (Izmir). Po krátké odbočce do Mílétu se vydali do nitra Malé Asie.

Stejně jako mnozí turisté členové výpravy obdivovali vápencové útvary v Pamukkale:
Je to fantastické: mísy kulaté a oválné a všude jako podle křivítka obkreslené se tu vrší jedna nad druhou, s okraji podkasanými a vyšrafovanými do růžova. Tamhle se celý varhanní regál roztrhl vejpůl, píšťaly se rozházely, uprostřed zůstala průrva dobrých dvacet metrů hluboká. Příroda se tou událostí nijak nevzrušila, zapřáhla slunce a průzračnou zelenou bystřinu do práce a vytvořila kolem průrvy předivo ještě malebnějších stalaktitů, drapérií a žilnatých splazů. Bojíš se šlapat po tom chřupavém úbělu, který by měl být chráněn památkovým úřadem. Jenže je ho tu všude kolem taková spousta, že ho nikdy nikdo rozšlapat nemůže. Ostatně jej občas přikrmují a omlazují, to když přijde na řadu patřičný úsek a zřízenci krumpáčem prohrábnou přihrádku ve strouze navršené z vápencového krunýře. Pospíchá v ní nazelenalá voda, odvěký a neúnavný tvůrce veškeré té krásy kolem.

Za Manavgatem a Side je čekala cesta Anatolií. Zikmund a Hanzelka se svými spolucestujícími projeli města Konya a odbočili do Ankary. Neopomněli zajet k zajímavým pískovcovým útvarům Kappadokie. Přes Tarsus a Adanu se rychle blížili k syrským hranicím pravě v době, kdy jim končilo turecké vízum.

V Sýrii se vrátili k pobřeží. Projeli přístavem el-Lázikíja (Latakie), obdivovali konec ropovodu, vedoucího z Iráku a jen několik desítek kilometrů za Baníjásem se objevila hranice Libanonu, země starých Féničanů. Po Tripolisu (Tarábulusu) a Džubélu následoval Bejrút, v té době finanční centrum Blízkého východu. Expedice se odtud vrátila do Tripolisu, aby obdivovala antické památky a křižácká opevnění. Vydala se do údolí Biká’a, na záhadami naplněnou plošinu Ba’álbeku a dostala se i do výrobny hašiše. Obrácený půlměsíc, jak nazvali Zikmund a Hanzelka první knihu (vyd. 1961) o své asijské cestě, je provázel i do dalších arabských zemí, které připomínaly pohádky Tisíce a dvou nocí (1967).

Cesta arabským světem začala v Damašku, odkud se obě tatry vydaly severovýchodním směrem. Pouští pronikly do Palmyry (Tadmuru) a dále na sever do města Dér ez-Zór, k Eufratu. Proti jeho toku se vracely západním směrem do Halabu, Hamá a k naftovým rafineriím v Homsu. Ocitly se znovu v Damašku a odtud vedla jejich cesta k biblickému Jordánu.

Zikmund a Hanzelka poznali hlavní město Jordánska ’Ammán a ocitli se v proláklině u Mrtvého moře. Na zvláštní povolení vojenských orgánů se dostali do Kumránu, kde si připomněli objev historických svitků Starého zákona, a Jeruzaléma. Prošli křížovou cestou do Getsemanské zahrady a na Olivetskou horu a předvečer Štědrého dne prožili přímo v Betlémě:
Byla to chvilka beze slov, svátečně zamyšlená, docela jiná, než bývají předvečery Štědrého dne někde v daleké cizině. Fantazie se mohla rozběhnout po koberci světel z údolí do stráně a opříst si je křehkými tahy alšovských obrázků. Oči hledají v hlubinách pod cestou rudou zář, Valaši ...ach ne, Valaši jistě ne, ale pastýři se choulí do vlněných pokrývek, vztahují k ohni prokřehlé ruce, ze tmy se noří průvod svatých tří králů ...zvláštní ... mají dětské hlasy, na hlavách vysoké zubaté čepice z papíru. Přehršel vzdálených světel se třepotala ve stráni, docela takhle to bývalo v dětských betlémcích, v oknech nalepené barevné hedvábné papírky, za nimiž se chvěly rozžaté svíčky, prskavky studeně stříkaly po voňavém jehličí a skleněných ozdůbkách.

Z Izraele se Z + H znovu přesunuli do Jordánska. Navštívili Jericho a skalní město Petra a přes ’Ammán se na Nový rok 1960 vydali směrem na Bagdád. Zastavili se ve „městě Pohádek tisíce jedné noci“, kde před půldruhým rokem (14. 7. 1958) důstojníci irácké armády svrhli královský režim, a vydali se přes naftařské středisko Kirkúk po stopách hrdinů z mayovek do severní části země, do divokého Kurdistánu. Navštívili jeho hlavní středisko Sulajmániji a zastavili se u přehrady v Dúkánu. Po rozbitých cestách se dostali do Arbílu a projeli mezi divokými skalami na hranice s Íránem.

Přes Mosul se Z + H vrátili do Bagdádu a očekávali vstupní víza do Pákistánu a Indie. Navštívili vykopávky starověkého Babylónu a spěchali do přístavu Basra, kde zatím čekala na obě vozidla a jejich posádky britská loď Deressa. Nalodili se a 6. 5. 1960 vypluli do Perského zálivu. Pouhých 55 minut strávili v Kuvajtu a pak již pokračovali přes moře do Káráčí.

Na rozdělený indický subkontinent vyjížděly československé tatry přes Pákistán. Z Karáčí, tehdejšího hlavního města Pákistánu, se vydali přes Hajdarábád k severu. Cílem bylo Mohendžodaro – „Návrší mrtvých“ – 4 000 let město město s tisíci otazníky, na které věda stále hledá odpověď. Obdivovali technická zařízení, která o dlouhou řadu let předstihovala mladší civilizace, stejně jako umělecké projevy obyvatel Mohendžodara:
A pak je tu ona slavná mohendžodárská Venuše. Chybí jí levé chodidlo. Prý tančí. Spíš svádí. Má pravou ruku furiantsky v bok, rtíky našpulené, pojď, zkus jak chutnám. A ještě jedna Venuše, pro změnu v posteli. Postel má čtyři nohy, Venuše ruku v klíně, vzrušeně dýchá, ňadra se jí vzdouvají, přes bedra jen tak ledabyle plátýnko. Čekám, můj milý, čekám ...

Čeká už dobré čtyři tisíce let.

Expedice se vydala podél řeky Indu Paňdžábem, přes Multán a Harappu až do Láhauru. V Amritsaru je očekávala hranice Indické republiky a obtíže při přejezdu z nepříliš přátelského Pákistánu. S policejním doprovodem zamířili Z + H do Dillí, ke složitým jednáním s indickými úřady o cestování v jejich zemi a zvláště o filmování.

Sporné území Kašmíru bylo v červnu 1960 dalším cílem expedice. Po obtížných cestách a přes křehké mosty se dostala až do Šrínagaru. Po dvou měsících se Z + H dostali zpátky do Dillí. Zajeli do Hardváru, v jehož blízkosti pramení posvátná Ganga, a sledovali posvátnou hinduistickou koupel v této řece. Jako všude jinde byla i v Indii návštěva posvátných míst příležitostí ke srovnávání protikladů, jichž je indický subkontinent přeplněný.

Teprve na jaře 1961 se Zikmund a Hanzelka vydali z hlavního města Indie na další cestu. Obdivovali historickou Ágru a její Tádž Mahal. Přes Iláhábád a Váránasí dojeli do města Patny a zamířili do Nepálu, pod vrcholky Himálaje. V Káthmándú se potkali s Edmundem Hillarym. Letecky se vydali do Pókhary, kde mohli obdivovat osmitisícové vrcholy nejvyššího horstva světa.

Při cestě na jih musela výprava vypustit Bengálsko a vydat se alternativní trasou z Patny do Ráňčí a Kataku na pobřeží Bengálského zálivu a podél moře do Višákhapatnamu. Počátkem května 1961 českoslovenští cestovatelé opouštěli Světadíl pod Himálajem, jak nazvali Zikmund a Hanzelka knihu o své indické cestě. Vyšla s obtížemi za nastupujícího normalizačního režimu v roce 1969.

V květnu 1961 připlula expedice vozů tatra do Kolomba v poněkud změněné sestavě. Na místě O. Chalupy seděl za řízením jedné z tatrovek Miroslav Dryák. Na ostrově se vyměnili i lékaři – za R. Víta nastoupil MUDr. Josef Korynta, anesteziolog z ortopedické kliniky v Praze.

Cesta Rájem bez andělů, jak Zikmund a Hanzelka nazvali Cejlon, začala v hlavním městě Kolombu. Odtud se vydávali na cesty po ostrově. Ve vnitrozemí poznali historické město Kandy. Prohlédli si historické svatyně, které jsou v Anurádhapuře i na jihu v Kataragamě. Na filmu zachytili kajícníky s kůží probodanou jehlicemi či dokonce zavěšené na jakési šibenici:
Ale oběšenec – hubený muž se strhaným obličejem – se ohlédne, jeho ruce sáhnou po dvou řemenech uvázaných k hornímu břevnu; teď spatřil naši kameru, pustil řemeny a složil ruce do klína. Ano – visí jen za probodenou kůži, dva páry háků mu vězí v kůži na stehnech, dva háky na ramenou, dva na zádech, co hák, to provaz; všechny se sbíhají do jednoho uzlu na šibenici, rovněž ony dva řemeny, za něž se občas přitáhne, aby se nadlehčil a zmírnil bolest a utrpení.

Ostrov velký asi jako Čechy expedice procestovala doslova křížem krážem. Dojela na ostrovy Karaitívu a Vélanei u severního pobřeží Cejlonu i na jih do Gálly a Mátary a na východ do Trikunámalé. Vystoupili na posvátnou Adamovu horu (2 243 m). Z + H oceňovali dílo O. Pertolda Perla Indického oceánu a vydali se po autorových stopách. Svou vlastní knihu nazvali Cejlon, ráj bez andělů. Vyznávají v ní obdiv k zemi, kterou dokonale poznali. Dříve však, než mohlo jejich dílo vyjít (poprvé spatřilo světlo světa v roce 1975 ve Vaculíkově samizdatové edici Petlice), změnily se na ostrově, nazývaném nyní Šrí Lanka, pronikavě politické poměry. Samostatná republika se stala jevištěm nenávistných bojů mezi Sinhalci a Tamily. Kniha Zikmunda a Hanzelky, která vyšla až po převratu, v roce 1991, se stala vzpomínkou na jimi obdivovaný „ráj bez andělů“.

Expedice pobývala na Cejlonu v roce 1961 více než půl roku. V prosinci se její členové vydali přes moře a vánoce prožívali na lodi Lidice směřující do Rangúnu. Další cesta Zikmunda a  Hanzelky se jakoby ztrácí v mlhách. Chybí cestopis, který by zachytil jejich putování po Barmě, Kambodži a Thajsku. Z expozice Okresního muzea ve Zlíně se dovídáme, že v roce 1962 projížděli indonéskými ostrovy a že se dostali na Západní Irian, který teprve před krátkou dobou přešel pod indonéskou správu.

Setkávali se s oficiálními osobnostmi i prostými obdivovateli expedičních vozů. Poznatky, které si z těchto zemí odnášeli, zůstávají zatím uzavřeny ve Zvláštních zprávách připravovaných pro ČSAV (č. 1 - Indonésie, č. 2 - Západní Irian). Podrobnější popis trasy však zůstává v denících, které si oba cestovatelé vedli. Zatím čekají ve sbírkách zlínského muzea na zpracování.

Polovinu roku 1963 prožila expedice v Japonsku. V únoru 1964 se v časopisu Kulturní tvorba objevil rozhovor, který působil jako bomba. Komerční inženýři Zikmund a Hanzelka v něm zachytili některé rysy japonské ekonomiky: „Páteří japonského hospodářství je krátkodobé i dlouhodobé plánování, ale přitom má toto hospodářství i schopnost pohotově reagovat na domácí i zahraniční trh a jeho požadavky, dovede předvídat vývoj v hlavních oborech a přizpůsobivě využívat hospodářsky prospěšných novinek ve vědě, technice i ekonomii. Článek vyvolal bouřlivou reakci stranických špiček. Ministru dopravy Aloisu Indrovi vadila pasáž o kvalitě japonských vlaků, kde se vracel rychlíkový příplatek při sebemenším zpoždění expresu. Ministr zahraničních věcí Václav David se pro změnu podivoval, že nemá od svého velvyslance podobné zprávy o Japonsku. Představitelé KSČ se těžko smiřovali s tvrzením, „že řada postupů, principů a metod, řada nástrojů, jež ženou kupředu japonské hospodářství a dávají mu onu zjevnou dynamiku, je velmi zajímavá i pro nás...

Projevilo se to i při projednávání Zvláštní zprávy č. 3, která porovnávala rozvoj ekonomiky v Japonsku s tehdejšími poměry v Československu.

V září 1963 vstoupili Z + H v přístavu Nachodka na území SSSR. Pobývali zde až do 8. 11. 1964 (s krátkým odbočením na návštěvu domů v zimě 1963) a procestovali většinu důležitých oblastí sovětského impéria od východu k západu, od Nachodky po Čop. Nejsevernějším bodem jejich putování bylo sibiřské město Tiksi na břehu Severního ledového oceánu (22. 4. 1964), zatímco na jihu projížděli horskými hřbety AltajePamíru. Do Prahy, na zaplněné Staroměstské náměstí se vrátili 11. listopadu 1964.

Špatně udržované cesty se stávaly na jaře a na podzim neprůjezdnými, a tatry musely velkou část trasy putovat po železniční magistrále. Členové výpravy se proto asijskou částí SSSR pohybovali leteckými linkami. Projeli tak většinu tehdejších sovětských republik. Tatry poznaly cesty nejen v Rusku, ale i Kazachstánu, Kirgizii, Uzbekistánu, Tádžikistánu a Turkménii. Projeli Ukrajinou a později i Polskem.

Od okamžiku, kdy 13. 9. 1963 se Z + H vylodili v Nachodce, změnil se pronikavě rámec, v němž se měli pohybovat. Slavnostní vítání shromážděných obyvatel jednoho z nejvýchodnějších sovětských měst předznamenávalo dlouhou řadu oficiálních přijetí a besed u bohatě prostřených stolů, které měly představovat vysokou úroveň života země kráčející ke komunismu. „Pokazucha“ v podobě novodobých potěmkinovských vesnic se měla stát vůdčím motivem cesty Z + H Sovětským svazem.

Zvláštní zpráva č.4

Čeští cestovatelé však putovali s otevřenýma očima a jejich Zvláštní zpráva č. 4 popisovala poměry v Sovětském svazu (zejm. Sibiře) v kritickém duchu, jaký zavládl v Sovětském svazu až v dobách perestrojky, tj. po více než 20 letech. Namísto velebení, obvyklého ve všech popisech cest Sovětským svazem, které u nás vyšly po druhé světové válce, najdeme zde otevřená kritická slova, protože „vývoj, a to nejen vývoj posledního půlstoletí zcela jasně dokazuje, že jakékoli předstírání, zastírání, zkreslování nebo jednostranná filtrace informací, polopravdy nebo dokonce nepravdy jsou činy a postupy, kterými si současnost vypůjčuje politický kapitál na nebezpečně drahou směnku. Platí ji budoucnost a platí ji vždycky. Čím později platí, tím platí dráž. Lež se ve veřejném životě nepromíjí.

Zvláštní zpráva č. 4 nebyla určena pouze vedení ČSAV. Zikmund a Hanzelka se obrátili na tehdejší vedení KSČ, aby jednu z kopií poslali předsednictvu ÚV KSSS. Otevřená kritika sovětského systému, přes místa vyjadřující víru v převahu tohoto společenského systému, vynesla českým publicistům nemilost v očích L. I. Brežněva a jeho souputníků. „ ... dal to číst svým pomocníkům, ti to odsoudili nejtvrdším možným způsobem a označili nás za nepřátele číslo jedno. Dozvěděli jsme se od svých přátel z okolí tohoto okruhu, že když se ho ptali, co s námi, tak porozmýšlel, a pak rozhodl: Progolodať. Vyhladovět.“, popsal situaci obou novinářů, kteří nesměli psát, co viděli, a cestovatelů, kteří již nesměli překročit hranice své země, Jiří Hanzelka.

Jeho situaci zhoršovala vystoupení v období pražského jara (byl dokonce navrhován do funkce prezidenta republiky) a později podpis Charty 77. Marné byly Zikmundovy dopisy ministrům vnitra a generálnímu prokurátorovi s jeho protesty proti bezpráví vůči jeho partnerovi. Teprve v roce 1989 se v sovětských novinách objevil celostránkový rozhovor s  Hanzelkou. Mezitím v samizdatu vyšel Cejlon, ráj bez andělů (edice Petlice 1975) a v zahraničí Zvláštní zpráva číslo 4, které se u nás na knižním trhu objevily až po roce 1989.

Tentokrát do Austrálie

V 90. letech Zikmund také mohl splnit jeden ze svých snů a navštívit AustráliiNový Zéland. Nejdříve se v roce 1992 na pátém kontinentu zdržel velmi krátce, ale o dva roky později, spolu se svými práteli, podnikl skutečnou cestu Austrálií.

Ze Sydney se letecky přepravili do Darwinu a odtud autem do Jabiru v Arnhemské zemi. Tábořili na břehu říčky Wongewongu v povodí Velké Aligátoří řeky. Pozorovali zvláštní australskou přírodu a vydávali se za kulturou původních obyvatel Austrálie. Ve zlínském muzeu najdeme fotografie řady skalních kreseb, které jsou svědectvím o jejich kultuře. Ze vzduchu mohl M. Zikmund pozorovat krásu Modrých hor nedaleko Sydney a krátce navštívil – spíše jako turista – i území Nového Zélandu.

V expozici obou cestovatelů ve zlínském muzeu najdeme statistiku cest Zikmunda a  Hanzelky, kteří procestovali celkem 107 zemí. Jejich 18 cestopisů se dočkalo 143 vydání v 11 jazycích. Vytvořili 151 filmů (z toho 4 celovečerní). Miroslav Zikmund je čestným občanem města Zlína a oběma cestovatelům se dostalo mimořádné pocty, když obdrželi cenu nadace Pangea, jež se uděluje za mimořádné zásluhy v oblasti ekologie.

 

Encyklopedii českých cestovatelů vydalo nakladatelství Libri


15.08.2011, Jiří Martínek


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Tam, kde se narodíš, nemusí zákonitě být tvoje srdce...