HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

CESTOVATELÉ

POSLEDNÍ DISKUSE

Ivan Orel: Nesnil jsem o tom, že budu námořníkem

Ivan Orel: Nesnil jsem o tom, že budu námořníkem


Nedávno vyšla kniha s titulem Idioti na plavbě kolem světa. Její autor patří mezi největší dobrodruhy současnosti. Stavba lodi trvala čtyři roky a plavba kolem světa celých pět let.



V roce 1519 vyplul portugalský kapitán Ferdinand de Magalhães s flotilou pěti španělských lodí na historicky první cestu kolem světa. Jaké asi musely být na lodích 16. století podmínky nejlépe dokresluje skutečnost, že z pěti lodí plavbu dokončila jen jediná, Victoria, a na ní jen osmnáct mužů. Magalhães sám byl zabit na Filipínách. Výpravu financoval španělský král a možná i proto dosud nevznikla replika Victorie ani ve Španělsku, ani v Portugalsku.

O necelých 500 let po Magalhãesovi se v Čechách sešla skupina lidí s cílem postavit repliku Victorie a jeho čin zopakovat. Jejich situace byla v mnohém jednodušší. Věděli například, že svět je kulatý. Na druhou stranu jim na jejich dobrodružství nikdo peníze nedal.

 

Jeden z největších cestovatelských počinů současnosti - čtyřletá stavba dřevěné repliky a její pětiletá plavba – skončil v srpnu roku 2004, kdy se loď Victoria, zvaná Viktorka, vrátila zpět do Polska a s ní 3 muži původní posádky. Jindřich Kuchejda, Michal Nešvara a Ivan Orel. Jednomu z Magalhãesových nástupců a autorovy knihy Idioti na plavbě kolem světa, sedmatřicetiletému Ivanu Orlovi, jsme položili několik otázek.

 

Jak se vlastně zrodil nápad nalodit se na plachetnici a obeplout s ní svět?

Přála tomu náhoda, že jsem v polovině devadesátých let uslyšel ve Vysokých Tatrách o připravovaném projektu. S nápadem přišel jeden z nejzkušenějších mužů českého námořního jachtingu, Rudolf Krautschneider. I pro něj to byl experiment a velká neznámá. Doposud totiž vyráběl lodi z překližky a oceli. Hned mi blesklo hlavou, že by to mohlo být to pravé ořechové na další část mého života. Zanechal jsem studia umění, kreslení a bohémského života v Paříži, sbalil spacák, pracovní věci a vyrazil na pilu do Orlických hor, kde se kácely stromy a řezalo dřevo na plavidlo.

 

Tak jednoduché to přece není. Každý si nemůže dovolit jen tak všechno opustit a vyrazit do světa. A to nehledě na finanční pokrytí cestování…

V dnešní době, když plánujete nějaký projekt, začnete sháněním peněz u sponzorů. Krautschneider šel na to jinak, od lesa. Doslova. V Orlických horách koupil kus lesa, začal kácet stromy, svážet je na pilu, řezat. Kolem něj se začali shromažďovat lidi všeho ražení, od skutečných dobrodruhů přes zoufalce až po hledače sebe sama. Filozofie byla jednoduchá: kdo chce plout, musí stavět. Ze zhruba tří stovek pomocníků zůstalo zdravé jádro dvanácti stavitelů Viktorky.

 

Kde a jak jste vlastně loď stavěli?

Rozestavěný trup lodi jsme koupili v Kolobřehu v Polsku. Trup jsme dokončili v Ústí nad Labem. Bydleli jsme v hangáru. Část lidí stavěla loď, část chodila do práce vydělávat na materiál a jídlo. Hotový trup byl přes Hamburk převezen do polského Štětína a tam byl opatřen plachtami, lany, další výbavou a nezbytnými zásobami. To vše bez oficiálních sponzorů. Místo jejich peněz za námi jezdily desítky ochotných pomocníků z celé republiky, od studentů po důchodce.

 

Drželi jste se nějakých plánů?

Plány originální Victorie neexistují. Stavěli jsme podle starých rytin a citu tak, aby loď byla pevná a bezpečná. Viktorka je dřevěná karaka se třemi stěžni a obdélníkovým plachtěním. Je kompromisem mezi starou a moderní dobou. Je 22, 5 m dlouhá, 5 m široká a váží šedesát tun. Má dvanáct kójí, které připomínají svými rozměry rakve – 70 cm šířky, 2 m délky a 60 cm výšky. I když byla Viktorka stavěna ve 20. století, pluje stejně špatně jako lodi času Magalhãese. Je velká, těžká, pomalá a nedokáže stoupat proti větru. Průměrná rychlost za celých pět let byla 3, 7 uzlu, což je necelých 7 kilometru za hodinu.

 

Kdy jste vypluli a jaké bylo složení posádky?

Kotvy jsme zvedli v srpnu roku 1999 v počtu už jen devíti lidí. Posádku průběžně doplňovali, byť třeba pouze na měsíc, přátelé a dobrodruzi celého světa. Lidé odcházeli z různých důvodů, někteří vydrželi jen pár týdnů. Byli takoví, co podlehli mámení exotiky a žen. A samozřejmě se na ztrátách podílela i ponorková nemoc a únava z cestování.

 

Odkud jste vypluli? Měli jste mezi sebou někoho zkušeného?

Vyrazili jsme 1. srpna 1999 z polského Štětína v doprovodu ocelové jachty Polárky a jediného zkušeného námořníka, Rudy Krautschneidera, od kterého jsme se během plavby učili. První rok byl nejobtížnější. Měli jsme hodně chuti po dobrodružství, avšak málo peněz, a tak jsme vypluli bez motoru. To je pak jako by jel kamion bez brzd po dálnici z Brna do Prahy. Problém byl ve všem – v bezvětří se loď stávala hříčkou proudů, vjezd do přístavu byl často nemožný a v některých zemích i zakázaný. Po příhodě, kdy jsme přistáli v zátoce na Madeiře, naráz se obrátil vítr, přišly vlny, povolila kotva a naše loď se málem roztříštila o útesy, jsme opustily trasu ve stopách Magalhãese po stopách motoru. Ty nás dovedly do USA, kde jsme sehnali a zabudovali dieselový motor. Ruda nás již v tuto chvíli mohl opustit a nechat plout samotné

 

Neměli jste strach pokračovat v cestě bez zkušeného kapitána?

Za ten rok jsme se něco naučili. Novým kapitánem se stal Jindra Kuchejda, skvělý a moudrý člověk. Nicméně ten nejtěžší úsek nás teprve čekal. Magalhãesův průliv a Patagonie. To je pro jachtaře něco podobného jako pro horolezce Himaláje.

 

Jak jste vlastně loď ovládali?

Victoria neměla automatické kormidlo, takže den byl rozdělen do hlídek po čtyřech hodinách. Jeden člověk kormidloval, druhý se staral o plachty, navigoval a hlídal, jestli je kolem čistá voda, jestli na nás nejede nějaká loď, jestli ve vodě nepluje něco, co by se nám mohlo hodit. Zbytek posádky měl volno. Ve vaření jsme se střídali. Na lodi nebyla lednička, vana s teplou vodou ani široká postel. Veškerá hygiena, mytí nádobí a praní probíhalo v mořské vodě přímo na palubě.

 

Spoléhali jste se při plavbě na staré způsoby určování pozice, nebo jste používali moderní navigační přístroje?

Bez standardního navigačního systému GPS bychom to asi nezvládli. GPS je zařízení, které plavbu velmi zpohodlní. Zmáčkli jsme knoflík a věděli přesnou polohu lodi. V době satelitní navigace může po moři plout každý hlupák, a my jsme toho důkazem. Ale bezpečný návrat nemůže zaručit ani sebelepší technika. Ne nadarmo se říká, že dobrý námořník potřebuje jen dvě věci: trpělivost a zdravý selský rozum. Proto jsme s sebou měli sextant a příslušné tabulky.

 

Co náhradní materiály? Plachty? Nástroje?

Viktorka byla soběstačná téměř ve všem. V podpalubí byly uskladněny náhradní prkna, vrtačky, pily, svářečka… Vedle náhradních plachet jsme měli i stařičký ruční šicí stroj a s přibývajícími mílemi byly opravy plachet čím dál častější. Z některých zůstalo jen původní kování, zbytek byl přešit.

Takže námořnické řemeslo nejsou jen kýčovité západy slunce, pláže, palmy, moře plná ryb – zkrátka romantika?

Ale samozřejmě, že to romantika je, ale těžce vydřená. Každému bych přál alespoň jeden den na otevřeném moři, půlnoční vstávání do psí hlídky, vichřici, déšť a vlny, které si s lodí pohazují jako s korkovým špuntem. Rozespalý, s rukama rozbolavělýma od práce s lany, lézt na stěžně a balit plachty. Potom každý ocení pohodlí večera u televize. A to ani nechci domyslet, kolik chlapů, by bylo ochotno vzdát se studeného piva za týdny plavby v tropických mořích, kdy paluba je tak rozpálená, že se na ní nedá stát. Jedna věc je jistá, na moři je jen ten kdo tam chce být.

 

Kde všude jste kotvili?

Navštívili jsme přibližně šest desítek zemí, mezi jinými i Pitcairn, útočiště vzbouřenců z lodi Bounty, kde dodnes žijí jejich potomci, Velikonoční ostrov s tajemnými a krásnými sochami Moai, divoké ostrovy Vanutu či Madagaskar, jenž je jednou z nejchudších zemí světa.

 

Vypadá to tedy, že máte čas i na poznávání pevniny. Děláte si během plavby i přestávky na výlety do vnitrozemí?

Samozřejmě. O tom to je. Naše cesta není jen o moři a plavbě. Zakotvíme a snažíme se poznat země, které míjíme. Zatím to vychází tak, že jsme jen třetinu času na moři. Zbylé dvě třetiny kotvíme. Nechceme poznat jen moře a sami sebe, ale i země. A zejména jejich obyvatele. Po nějakém čase na cestách se stane, že přírodní krásy poněkud zevšední. Co se mění, co je úchvatné vždy a za všech okolností, jsou obyvatelé těch zemí.

 

Která země vás nejvíce uchvátila?

Všechny. Všechny jsou nádherné. Trochu bližší mi byla portugalská Madeira. Je to krásná země, pro Čechy, přestože je tak blízko, málo známá. Nádherné jsou Kapverdské ostrovy, nádherní lidé (rozuměj ženské). Uchvátily nás země Jižní Ameriky, Brazílie, Argentina, Chile. Skvělé přijetí se nám dostalo na ostrovu Rodriguez v Indickém oceánu. Mnohem těžší by bylo vybrat zemi, kde se nám nelíbilo.

 

Jaká byla setkání s místními obyvateli? Jak na vás reagovali, když jste se přiblížili ke břehům?

Perfektně. V drtivé většině se Viktorce i nám dostávalo skvělého přivítání. Dá se říci, čím chudší země, tím upřímnější přivítání. S obyčejnými lidmi máme nejlepší kontakty. Vždycky velice rychle poznají, co jsme zač, že jsme stejní jako oni, žádná bohatá jachta. Na Kanárských ostrovech jsme měli od rybářů každý druhý den tašku sardinek. Na ostrovech zase rady kam jít na ovoce. My jsme na oplátku pohostili třeba domorodce z Vanuatu, kapverdské rybáře nebo guvernéra Velikonočního ostrova. Každý cestovatel ať chce či nechce je vlastně ambasadorem vlastní země a podle setkání s ním si lidé udělají úsudek jeho zemi. Jsem si jistý, že jsme Čechám ostudu neudělali.

 

Česká vlajka a netradiční design vaší lodě musel budit také pozornost…

S Viktorkou se opravdu nešlo schovat. Mezi jachtami moderních tvarů, rychlých a vybavených nejmodernějšími technologiemi a materiály naše hromada shnilých prken skutečně vypadala jako dinosaurus, jako přízrak z minulosti. Často bylo vidět jak se v očích majitelů plastových lodí blýskala jiskra klukovského snu a těžko říct, jestli opotřebení naší lodě způsobovaly víc uplavané míle (49. 122 námořních mil = 90. 970 kilometrů), zub času nebo zasněné hlazení návštěv. Zvlášť děti Viktorku milovaly. Nesčetněkrát jsme slyšeli dětské hlásky volající: „Piráti. Pirátská loď!“. Ani nebylo třeba vyvěšovat černou vlajku se zkříženými hnáty.

 

Většina posádky byli svobodní muži. Nestýskalo se vám po ženách?

Naopak náš systém byl geniální. Mohli jsme mít přítelkyně v každém přístavu a na moři si od nich zase odpočinout. Samozřejmě časy, kdy loď zakotvila v Polynésii a zasypaly ji davy domorodých krásek už dávno minuly, ale pro šikovné námořníky se vždy našlo dost příležitostí k povyražení. Jinak jsme na palubě téměř vždy nějakou dívku měli. Zjemňovala atmosféru, dávali jsme si víc pozor na jazyk a hrubá slova, takže do měsíce nadávaly stejně jako my. Navíc na přídi lodi jsme měli dřevěnou Viktorku.

 

Zamiloval jste se cestou?

Asi by byl problém vzpomenout si, ve které zemi jsem se nezamiloval. Všichni nejraději vzpomínáme na Portoriko. Holky tam nádherně tančí. Nedokážu si ale představit, že bych dívku s jižním temperamentem vzal do Čech. Myslím, že by tady umřela. Je tady příliš šedivě. Příliš zima. Zvlášť letos.

 

Vraťme se na loď. Co ponorková nemoc?

V konfliktu jsme byli neustále, ale během stavby lodi jsme se naučili spolu dobře vycházet i tehdy, kdy to zrovna moc neklapalo. Měli jsme všichni stejný cíl a nikdo nemá postranní úmysly. Proto to fungovalo. Všechny konflikty se totiž odehrávají na přátelské rovině. Důležité je vědět, kdy uhnout.

 

Jakým způsobem jste získávali prostředky na živobytí? Co jste jedli?

Většina lidí si myslí, že k cestování je potřeba hodně peněz. Není to ale pravda. Je možné cestovat a v cizině žít za poměrně málo. Je lepší peníze procestovat než projíst. Podle toho také vypadala skladba našeho jídelníčku. Byl prostý. Jedli jsme především věci, které vydrží bez ledničky – luštěniny, rýže, těstoviny a konzervovaná strava. Zeleninu a čerstvé potraviny jsme jedli jen týden po vyplutí. Vždycky jsme šli někam do hor, kde se dali natrhat planě rostoucí pomeranče, grepy, avokádo nebo mango. Nakupovali jsme v zemích, kde je levně, například v Brazílii, na Mauriciu nebo v Jižní Africe. Samozřejmě jsme chytali i ryby, ale doba kurdějí už dávno minula.

 

Potkaly vás na cestě nějaké vážnější nemoci? Ocitli jste se v ohrožení života?

Nemocím a úrazům se člověk nevyhne. Jde o to aby nepřekazila plány. Neměli jsme s sebou doktora. Kdyby nastal závažný zdravotní problém, řešili bychom ho pomocí odborných knížek, které jsme vezli s sebou. Museli bychom si troufnout třeba i na slepé střevo. Díky štěstí a vlastním zkušenostem jsme se ale vážných nehod vyvarovali. Za řeč ani nestojí vyhřezlá plotýnka, otrava krve, salmonelóza, revma nebo mořská nemoc.

 

Změnil se vám na moři žebříček hodnot?

Většina z nás na plavbu vyrážela po třicítce, kdy už má člověk nějaké hodnoty dané. Pětiletá plavba je spíše upevnila. Nicméně daleko víc si uvědomuji, jak důležité je zdraví. Když je člověk zdravý, může dělat všechno. Když ne, nastávají skutečná omezení. Důležité je také zázemí, láska a svoboda.

 

Stavil jste se za těch pět let někdy domů?

Jednou, asi v polovině cesty, jsem si pohnul s plotýnkou a doktoři mě chtěli poslat na operaci. Nechtěl jsem si nechat ujít Magalhãesův průliv a za tři měsíce jsem byl zpátky.

 

Spousta lidí by vaši cestu považovala za ztrátu času. Vaši vrstevníci už mají rodiny, domy, postavení v zaměstnání. Nenapadaly vás podobné myšlenky?

Ale ano, ale o prioritách v životě jsem měl celkem jasno. Nic mi neuteče. Kariéra se dá budovat i ve čtyřiceti. Záleží spíše na pružnosti ducha než na věku. Rodinu mohu také založit ještě za pár let a dům je dnes za rok postavený. Pokud je člověk mladý měl by získávat zkušenosti. Cestování je nejlepší škola života.

 

Co loď? Jaký osud ji čekal po vašem návratu?

Viktorka je v současné době v Polsku a vozí děti z českých a polských dětských domovů po Baltu. Ale hlavně je připravená na další plavbu kolem světa, opět pod velení staronového kapitána Rudy Krautschneidera. Taková je jeho myšlenka, že plavba nikdy neskončí. Z Victorie by měl mít pořád někdo radost. Pokud vím, nějaká místa jsou stále ještě volná. Dobrých lidí, kteří umí pracovat, mají dost trpělivosti a pokory před živly a ještě navíc chtějí skutečně cestovat, není nikdy dost. A není smutnějšího pohledu než loď chátrající v rohu přístavu.

 

A co vy? Už máte jasno co budete dělat dál?

V současné době pracuji jako učitel jazyka anglického v Andělské Hoře, právě jsem dopsal knižku o našich dobrodružstvích s příznačným názvem Idioti na plavbě kolem světa. Proč Idioti? To si přečtěte sami.

 

Pokud před vámi někdo vysloví „plavba kolem světa“, co se vám vybaví?

Především loď. Tou to začíná i končí. Je to domov i dopravní prostředek. Je jako žena. Vyžaduje neustálou pozornost a její zanedbávání se vždy vymstí. Je to ale taky spousta práce, dřiny s lany, plachtami, kotvou, koupání v moři, kormidlování, práce v lanoví, delfíni, velryby, žraloci… Především je to ale dobrodružství maskované každodenní prací.

 

Šel byste do takového podniku znovu?

Do stejné řeky člověk nikdy dvakrát nevstoupí. Nevěřím, že by se v Čechách ještě někdy mohla sejít podobná parta a udělat takový projekt. Pokud ano, nejen, že do konce života neřeknu sprosté slovo, ale s radostí jim pomůžu. Třeba by mě pak vzali s sebou.

 

IVAN OREL bude hlavním účastníkem Cestovatelského festivalu v Praze, který se bude konat ve dnech 24.-25. března v Praze. Nenechte si ujít osobní setkání s jedním z největších dobrodruhů dneška. Po projekci bude probíhat diskuse a autogramiáda jeho knihy Idioti na plavbě kolem světa. Kompletní program festivalu najdete na www.setkanicestovatelu.cz.

KDO nemá čas během Cestovatelského festivalu může zavítat do Klubu cestovatelů KARAVANSERÁJ ve středu 7.3.2007, kde bude IVAN OREL vystupovat od 18:30 se svou přednáškou, filmem a knihou.

 


26.02.2007, Ivan Orel


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Žádná hora není dost vysoká, žádné údolí není dost hluboké...
Sponzorováno