HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Pádler.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

CESTOVATELÉ

POSLEDNÍ DISKUSE

Emil Holub - symbol českého cestování

Emil Holub - symbol českého cestování

I když je Emil Holub považován za prvního velkého českého cestovatele, tak podrobnější rozbor ukazuje, že Holub byl „velkým“ cestovatelem pouze v domácím měřítku a jeho životopis občas dovoluje polemizovat i s tím, že byl cestovatelem českým ...



 

 

 

Holub Emil

Termín „cestovatel“ je dnes už natolik rozšířený (a namnoze až zneužívaný), že je těžké přesně stanovit jeho definici. Obecná shoda panuje v tom, že se jedná o člověka, jehož cesty přinesou něco nového v geografickém poznání, nebo seznámí širší obecenstvo s málo známými oblastmi či málo známými stránkami oblastí již jinak poznaných. V době, kterou sleduje tato práce, lze v základě shrnout, že cestovatelé byli (či by aspoň měli být) osobnostmi, které se tak či onak podílely na objevování tehdy ještě ne zcela probádaných částí světa.

Symbolem českého cestovatelství se stal Emil Holub; již za svého života, tak především po smrti, jeho osobnosti bylo věnováno množství literárních (Baum, Běhounek, Štroblová – a konečně i divadlo Járy Cimrmana), filmových (Velké dobrodružství, 1952, režie Jaroslav Makovec, v hlavní roli Otomar Krejča) i vědeckých prací. Samotná osobnost Holubova byla, již od vydání jeho vlastních knih, poněkud idealizována, a z Emila Holuba se stal cestovatel formátu téměř Livingstonova. Prostě VELKÝ ČESKÝ CESTOVATEL. Teprve podrobnější rozbor ukazuje, že Holub byl „velkým“ cestovatelem pouze v domácím měřítku (jeho přínos ve světovém srovnání nebyl nikterak závratný) a jeho životopis občas dovoluje (vcelku úspěšně) polemizovat i s tím, že byl cestovatelem českým ...

Emil Holub (plným jménem Emilian Carl Johann Holub) se 7. října 1847 narodil ve východočeských Holicích jako syn místního lékaře, mládí ale prožil převážně v Pátku nad Ohří, nedaleko Loun. Střední školy měl německé – gymnázium studoval v Praze na Malé Straně a později v Žatci, v obou případech s nevalným úspěchem. Dále pokračoval studiem medicíny (na otcovo přání) na pražské, tehdy ještě nerozdělené univerzitě (titul MUDr. získal roku 1871).

Brzy po studiích se rozhodl vycestovat do jižní Afriky, kde se objevil v červenci 1872 a zřídil si lékařskou praxi ve městě Dutoitspan v Transvaalu a později v Kimberley. Odtud několikrát podnikl kratší cesty do oblasti dnešní Botswany a Zimbabwe (1873-74, 1875-76); při druhé z nich dorazil k Viktoriiným vodopádům, ale v dalším pokusu o proniknutí k břehům Atlantiku mu zabránila (podle vlastních slov) malárie a ztroskotání jednoho z člunů, který po řece vezl zásoby. Holub se po návratu do Kimberley (kde uspořádal vřele přijatou, ale finančně nikterak zvlášť úspěšnou výstavu) rozhodl k cestě zpět do Čech, ale ještě více než tři roky si musel vydělávat jako lékař, než se mu podařilo získat finance na cestu zpět domů.

V Praze byl Holub již známý díky sbírkám, které zasílal Vojtovi Náprstkovi do jeho muzea. Po návratu uspořádal v Praze (na Střeleckém ostrově, 1881) a ve Vídni (v Pratru, 1882) finančně úspěšné výstavy, na nichž představoval své africké „úlovky“; z dnešního hlediska je významná především sbírka skalních rytin původních obyvatel Afriky – Křováků, na jejichž umění Holub upozornil jako jeden z vůbec prvních badatelů. Úspěšné bylo i vydání cestopisu Sedm let v jižní Africe (2 díly, 1880-81), který vyšel souběžně německy i česky (v případě češtiny ve zpracování tehdejšího suplenta a pozdějšího významného zeměpisce, zemského školního inspektora Jindřicha Metelky, protože největší český cestovatel neuměl po letech pobytu v cizině dobře svou mateřštinu – i když s rodiči česky korespondoval).

V roce 1883 se ve Vídni oženil s teprve osmnáctiletou Rosou Hofovou (jméno Růžena, které se někdy užívá, je počeštěno nesprávně: Holubova žena byla Rakušanka a česky neuměla) – předtím v Praze opustil svou snoubenku Bertu Novákovou, dceru pražského zlatníka, která na něj čekala celých sedm let a při pražské výstavě se starala o Holubovy peníze – a ještě téhož roku se vydal na druhou cestu do Afriky.

Druhá Holubova výprava jela s podporou císařského dvora ve Vídni a byla přísně „císařsko-královská“: při výběru svých spolupracovníků Holub hleděl více na jejich národnostní původ než na jejich schopnosti. Proto byl ve výpravě Čech (Josef Špilar ze Štáhlav u Plzně – mimochodem odtud pocházeli i Holubovi předkové), Moravan (Antonín Halouzek z Rajhradu), dva obyvatelé Vídně, jeden Čech (Karel Bukač) a jeden Rakušan (Osvald Söllner), jeden „nevídeňský“ Rakušan (Ignaz Leeb) a jeden Maďar (János Fekete z Csongrádu). Výpravy se, jak obecně známo, zúčastnila i Holubova mladičká manželka Rosa. Mezi Holubovými průvodci nebyl, pravděpodobně záměrně, nikdo, kdo by měl nějaké výraznější vědecké ambice, a dokonce ani odborné vzdělání.

Rakousko-uherská africká výprava“, jak zněl její oficiální název, přistála v prosinci 1883 v Kapském Městě, ale teprve v září 1884 se dostala na diamantová pole v Transvaalu a pomalým postupem teprve po dalším roce dosáhla Panda-ma-tenky (v dnešním severním Zimbabwe), kde sídlil jeden ze spřátelených náčelníků. Odtud se Holub – zjevně nadšený krásnou africkou přírodou – rozhodl k více než 200 km dlouhé odbočce k Viktoriiným vodopádům, kde setrval pět týdnů. Po návratu na sklonku roku 1885 (tímto tempem by zamýšlenou cestu Afrikou šel téměř 20 let!!) navíc v Panda-ma-tence musel zůstat dalšího půl roku, přičemž během té doby zemřeli na malárii Špilar a Bukač a oslabený Halouzek byl Holubem vrácen s dosavadními sběry do jižní Afriky.

Na další cestu, k řece Zambezi, se největší český cestovatel vydal až 24. 5. 1886 a k Mašukulumbům (tedy kmenům Ila, sídlícím za řekou Zambezi) se dostal o dva měsíce později, 16. 7. 1886. Usadil se v osadě Bosango-Kasenda a mapoval okolní pohoří Františka Josefa I., dnes nazývané Bulala Hills. Již 2. srpna 1886 ovšem Holub nalezl vypleněné tábořiště a v něm smrtelně raněného Söllnera, ostatní členové výpravy se zachránili jen střelbou. Holub se rozhodl vrátit; objevitelská část expedice tak trvala jen necelé tři týdny! V únoru 1887 se dostal zbytek výpravy zpět do Šošongu, po krátkém zotavení a doplnění sbírek (a po obdržení pomoci z Rakouska) dorazili v polovině roku 1887 do Kapského Města a v srpnu do Evropy.

Po přistání v Southamptonu následovala triumfální cesta Holuba a zbylých členů výpravy do Prahy, kolotoč přednášek (např. v Praze na Žofíně 1887, organizovaná Klubem přírodovědeckým, jehož byl Holub čestným členem), zpracování cestopisu (Druhá cesta po jižní Africe, 1890) a opět dvě výstavy, ve Vídni (1891) a v Praze (1892), ovšem přes velký zájem diváků finančně prodělečné.

Holub pak své sbírky rozdal či rozprodal své sbírky s téměř 13 000 položkami po téměř celé Evropě (uvádí se celkem 586 institucí), jen malá část z nich zůstala v Praze (Národní muzeum je odmítlo: to zřejmě způsobila Holubova rivalita s tehdejším vedoucím jeho přírodovědných sbírek, Antonínem Fričem) a nadále podnikal přednášky (v letech 1894-95 dokonce přednáškové turné po USA). V menší míře se věnoval i odborné publicistice, mj. ve Sborníku České společnosti zeměpisné (byl také jedním z prvních členů Společnosti, obdobně se ovšem angažoval i v institucích vídeňských). Třetí cesta do Afriky zůstala již jen v plánech. Úvahy o jeho povolání na pražskou univerzitu, kde právě tehdy odcházel do penze profesor Jan Palacký, syn slavného historika (informoval o nich pražský německý list Politik, 2. 9. 1900), zřejmě nebyly míněny vážně.

Nemocný Holub se již koncem 80. let usadil ve Vídni, kde také 21. 2. 1902 zemřel; jeho žena ho přežila o celých 56 let! Největší český cestovatel není dokonce ani v Čechách pohřben; jako správný císařsko-královský občan (tj. občan rakousko-uherské monarchie) a hrdina má hrob na vídeňském Zentralfriedhof. U nás ho připomínají především rodné Holice, kde mu byl roku 1949 odhalen pomník (verše na oslavu napsal Jaroslav Seifert) a také funguje Africké muzeum dr. Emila Holuba (budova z roku 1964), mj. s částí sbírek instalovaných v „původní“ podobě jako na výstavě 1892. Je tu i Holubův psací stůl a úmrtní lože.


27.08.2007, Jiří Martínek


Diskuse


Dr.EMIL HOLUB byl nejen velkým cestovatelem,který se navždy zapsal zlatým písmem na pomyslnou zedˇcti a slávy na poli mapování a probádávání jižní části afrického kontinentu a objevování afrických etnik a jejich kultury.Stal se rovněž mužem,jdoucím ve šlépějích svého velkého vzoru a předchůdce,britského misionáře,lékaře,cestovatele a objevitele Viktoriiných vodopádů dr.Davida Livingstona-dr.Emil Holub byl důstojným pokračovatelem jeho díla,který jako první důkladně kartograficky zpracoval situaci v bezprostředním okolí Viktoriiných vodopádů.Na rozdíl od Davida Livingstona,který byl Britem a neměl tedy žádné problémy s volným pohybem po území,které tehdy patřilo pod britskou koloniální nadvládu,byla rakousko-uherská expedice dr.Holuba ve zcela jiné situaci,neboť úředníci britské koloniální správy se na přítomnost vetřelců cizí národnosti na svém území dívali se značnou nevolí a nedůvěrou,což výpravu dr.Holuba velmi svazovalo a zdržovalo.Dílo dr.Holuba a jeho přínos vědě byl v Evropě přijat s potleskem a jásotem a jeho dvě výstavy ve Vídni 1891 a v Praze 1892 se staly velkou událostí oněch let a triumfem jeho snah, nezdolné vůle, píle,odvahy a cílevědomosti.Jeho dílo bude navždy žít v povědomí našeho národa a bude trvalým důkazem toho,že cílevědomost a pevné odhodlání člověka vzácného lidského charakteru,může roznést sémě slávy,uznání a cti jeho vlastního národa takřka po celém světě.Čest jeho památce.
07. 11. 2012, 19:38:24
Tak to jsem se už dlouho takhle nevyděsil. Nejsem určitě zastáncem nekritické glorifikace žádné osobnosti, ale to, co pan Martínek ve svém článku rozvíjí za teorie o Emilu Holubovi, je opravdu velmi zarážející. Slovníkem, logikou i argumentací je vše podřízeno jedinému účelu - po devadesáti letech od smrti dra Holuba zarazit ho ještě hlouběji pod zem. Nemám sílu ani chuť (a v této diskusi ani prostor)oponovat konkrétním rozporným tvrzením (většinou vytrženým faktům bez správných souvislostí), jenom říkám, že tento článek není objektivní. Nevím, kdo je "pravý Čech", nevím, kdo je "největší cestovatel", ale svůj názor na autora tohoto článku na základě tohoto opravdu nepovedeného textu jsem si prostě musel udělat.
19. 01. 2013, 18:57:21
Jiří Maule
Jiří Maule
Oprava - po 105 letech, vzteky jsem zapomněl počítat.
19. 01. 2013, 19:00:26

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

CESTOVATELSKÝ TWEET

Rozdíl mezi cestovatelem a turistou je ten, že cestovatel víc smrdí.
Sponzorováno