HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Pádler.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

CESTOVATELÉ

POSLEDNÍ DISKUSE

Bártl Stanislav: na ledoborcích do polárních pustin

Někdo obdivuje exotiku tropických oblastí, výpravy na plachetnicích, jinému učaruje krása polárních pustin a výpravy na ledoborcích.



 

(* 13. 12. 1927 Praha) - český novinář

Jdeme. Poslední procházka po šestém světadílu. Chvíle, na které niky nezapomenu.

S tichým šelestem proudí kolem našich nohou prachový sníh, hnaný slábnoucím větrem. Celý povrch bariéry se pohybuje jako zčeřená hladina nesmírně bílé řeky a teče k zapadajícímu slunci. Bělosněžné pláně oslepivě jiskří a blyští v dokonale průzračném vzduchu. Obklopují ze všech stran do nedohledna stanici i loď, kotvící tři kilometry odtud."

Cesta na ledový světadíl

Osobní poznání šestého světadílu jen podtrhlo obdiv redaktora Mladé fronty Stanislava Bártla k ledovým končinám, obklopujícím oba póly. O Antarktidě napsal knihu Bílá pevnina (1958), ta mu, spolu s řadou článků o polárních krajích, přinesla pozvání k účasti na plavbě páté sovětské polární expedice. Koncem listopadu 1958 nastoupil v Kaliningradu na ledoborec Ob a s početnou sovětskou výpravou se vydal na jižní polokouli. V prvních dnech roku 1959 se pak Ob probíjel ledem Davisova moře k antarktické stanici Mirnyj.

Ještě na palubě ledoborce se. Bártl setkal s čs. polárníkem A. Mrkosem, který se po delším pobytu na polární stanici vracel domů. Společnosti krajana dal přednost před rychlejším návratem a pokračoval raději na Obu, který pokračoval podél pobřeží k australské základně Mawson a k Pobřeží královny Astrid. Jedním z úkolů páté sovětské výpravy bylo vyhledání vhodného místa pro novou polární stanici, nesoucí jméno ruského badatele Lazareva.

Načas ohrozil činnost polárníků uragán (14. 2. 1959): „Tuny droboučkého sněhu, sebraného vichrem kdesi na ledovcích, letí nad našimi hlavami. Vyloďování, sotva začalo, muselo být přerušeno. Vyložené stroje a další věci zůstaly na mořském ledu. Kolem lodi se vylidnilo. Jakmile opustíš závětří po pravém boku, vichřice tě vzteklými nápory div nesrazí. Musíš si v předklonu doslova ‚lehnout na vítr‘"

V ledu pod nohama to začíná podezřele skřípat. Objevuje se dlouhá, sotva viditelná prasklina. Je čas nechat všeho a vrátit se na jediné útočiště, na loď."

Přes obtíže, jimiž jakoby se Antarktida bránila novým dobyvatelům, se podařilo 10. 3. 1959 zahájit provoz na nové stanici. Zbývala cesta zpět - od antarktického pobřeží plul Ob přes Kapské Město (22. 3.) a rovník podél západní Evropy k severnímu polárnímu kruhu (17. 4.), do oblasti Arktidy. Loď doplula přes Barentsovo moře 20. 4. 1959 do Murmanska, když celkově urazila trasu 44 000 km,.

Polární kraje v knihách

Polární kraje zůstávaly trvale v popředí Bártlova zájmu. Sledoval historii jejich objevování v knihách Arktida stopami průkopníků (1986). Psal o historii atomových ponorek a polárních plaveb v knihách Atomová Arktída (1965), Stíny mořských hlubin (1971, 1989). Zabýval se tajuplnou historií lodí, které zmizely v ledových mořích - Zkáza černé eskadry (1968), Záhada konvoje PQ 17 (1971) - i letců, kteří se stali obětí polárních krajin - Let Josephiny Fordové (1980) a bojů o polární končiny v letech druhé světové války - Křídla nad oceánem (1991), o nichž chystá další monografii.

Výprava do Severního ledového oceánu

V létě roku 1963 se vydal na ledoborci Leningrad k otevření severní námořní cesty ledovým oceánem. Vypluli o půlnoci 30. 6. z Murmanska a zamířili do mrazivých vod Karského moře, kde se vytvářely neprostupné ledové bariéry:

Prudký náraz zakymácel lodí. Ocelové pláty trupu zazvučely jako ohromný zvon. Úder potom zvolna odeznívá táhlým hukotem, syčením a šuměním, až se všechen ten hluk ztratí kdesi vzadu. ... Nový náraz - a ohlušivý hukot, sykot, drhnutí a šum. Tak nějak to asi zní, když loď narazí na skálu a proraženým bokem vtrhne dovnitř voda. Lidé kolem mne však zůstávají naprosto klidní a věnují tomu všemu pramalou pozornost. Jenom se trochu rozkročí, zabalancují v kolenou nebo se něčeho přidrží."

Uvolnili ústí Jeniseje a v mlhách dopluli k přístavu Dikson na stejnojmenném ostrově. Český novinář zde přestoupil na atomový ledoborec Lenin a s ním pokračoval podél Tajmyrského poloostrova k mysu Čeljuskin, kam dospěli 7. 8. V moři Laptěvů očekával karavanu ledoborců nekonečný, silný led. Pobyt Stanislava Bártla na atomovém ledoborci skončil po čtrnácti dnech. Severní cesta byla otevřena a nákladní parník Levaněvskij mohl českého novináře dopravit k pobřeží do přístavu Tiksi, kam se v roce 1975 opět vrátil.

V roce 1986 si Bártl splnil jedno z dalších přání. Finská letecká společnost tehdy provozovala leteckou linku Helsinky­Tokio přes severní pól a Bártl si nenechal ujít příležitost, aby přeletěl severní točnu ve výši 10 km nad ledovým příkrovem polárního oceánu.

 

Encyklopedii českých cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.


08.11.2010, Jiří Martínek


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Darované letence na cílovou destinaci nehleď!
Sponzorováno