HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Pádler.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

CESTOVATELÉ

POSLEDNÍ DISKUSE

Baum Jiří

(* 20. 9. 1900 Praha, † počátkem roku 1944 Varšavské ghettu) - český přírodovědec a cestovatel



„Uprostřed močálu vyčnívá z rákosí velký černý balvan. Pojednou se objevuje pár obrovských uší, podobných plachtám - je to slon pasoucí se v rákosí. Bude jich asi více. Beru kinoaparát a jdu blíže. Brzo ztrácím slona z dohledu a před sebou mám jen vysokou, hustou stěnu zeleného rákosí. Pojednou slyším slony jen několik metrů před sebou: slyším lámání rákosu a funění. Není to právě příjemný pocit - nevidím nic a přitom mne mohou sloni lehce zpozorovat, zavane-li vítr. Nemám zbraně. Chvíli čekám, zdali se některým objeví a dá mi příležitost ke snímku, a pak zahajuji spořádaný ústup."

Pozorování zvířat v jejich přirozeném prostředí bylo cílem cestovatelských výprav dr. Jiřího Bauma. Poprvé se vypravil se svým spolužákem Viktorem Mayerem v roce 1921/22 do Spojených států. Vypluli na parníku Acquitanie z francouzského Cherbourgu a po pěti dnech přistáli v New Yorku. Na kolech se vydali přes Philadelphii, Wilmington (stát Delaware), Baltimore, Washington a Virginii do Chicaga (kam nakonec dorazili vlakem) a k Michiganskému jezeru.

S přicházejícím podzimem opustili stát Illinois a zamířili pěšky a autostopem k jihu. Jejich zastávkami byly Bloomington, Springfield a St. Louis. Odtud pokračovali podél Mississippi jižními státy USA do Memphisu a Birminghamu, až se dostali do Jacksonvillu na Floridě. Procestovali bažinatý poloostrov až k Miami a potom se obrátili na západ Spojených států.

Dospěli do Saint Petersburgu a do Tampy a pokračovali do státu Alabama, kde v osadě Silver Hill objevili farmu jednoho z českých krajanů. Na čas se zde zastavili a prací na farmě (při sklizni okurek) si vydělali na ojetou fordku. S ní pak pohodlněji cestovali dále. Po špatných silnicích projeli v červnu 1922 Alabamu a Kentucky a podařilo se jim projet do Omahy (Nebraska) a Denveru (Colorado). Odtud se vydali do mormonského Salt Lake City (Utah). Navštívili Yellowstonský národní park a změnili směr nejprve na sever do města Billings (Montana) a potom zpátky k východu. Projeli přes Jižní Dakotu do Iowy (zastavili se v Cedar Rapids) a Wisconsinu (Milwaukee) se dostali znovu do Chicaga. Přes Detroit dorazili do Buffala, kde nezapomněli odbočit k Niagarským vodopádům.

Zajeli také do kanadského Toronta a po více než po roce se vrátili do New Yorku a potom zpátky do Evropy. Baum zachytil svou první velkou cestu v knize, kterou nazval Toulky po USA (2. dopl. vyd. Praha 1939).

Druhou cestu podnikl Jiří Baum v době svých vysokoškolských studií, v roce 1924. Tentokrát jej zlákala Brazílie, zejména její tropická příroda. V Jižní Americe se živil jako dělník na farmě a pak v továrně, čímž si vydělával na kratší i delší cesty do okolí brazilských měst. Tentokrát nenapsal žádný cestopis, brazilské zkušenosti využil jen v dobrodružné knížce pro děti, napsané ve stylu verneovek, K neznámým břehům Brazílie (1939).

S botanikem Albertem Pilátem se Jiří Baum vypravil v roce 1927 do Afriky. Na parníku Pluto vypluli z janovského přístavu a přes Středozemní moře a podél pobřeží Afriky se dostali do Dakaru, hlavního města francouzského Senegalu. Odtud podnikali kratší cesty za poznáním africké přírody do senegalského vnitrozemí. Přes usilovnou sběratelskou činnost nebyli oba přírodovědci spokojeni s dosavadními výsledky. Rozhodli se putovat do Francouzské Guineje, kterou považovali za bohatší zdroj pro vědecká bádání.

Loď je dopravila přes gambijský Bathurst a Bissau v tehdejší Portugalské Guineji do Conakry, hlavního města Francouzské Guineje (2. 8. 1927). Na ostrově Tumbo, nedaleko kasáren domorodého vojska, začali se sbíráním drobných živočichů a pokračovali při exkurzích do hustých lesů ve vnitrozemí Guineje: „Proniknouti do nitra těchto houštin jest velmi nesnadné. Zde konečně přišel jsem na své (píše A. Pilát)  a nacházel všude v houštinách hojnost dřevních hub. Sbírání bylo však velmi nesnadné. Prodírati se spletí křovin a stromků, propletených ještě popínavými rostlinami, bylo velmi obtížné. Místy bylo nutné plaziti se po zemi s velkým nožem v ruce, kterým jsme si razili cestu. Za hodinu prodrali jsme se často sotva 50-100 metry džungle. Brzo však nabyli jsme v prodírání touto houštinou značné zručnosti."

Na radu jednoho z domorodých průvodců se Baum a Pilát vypravili do pohoří Fúta Džalon, kde, jak se předpokládalo, měly být prameny Nigeru, Gambie a dalších významných západoafrických řek. Zabydleli se v osadě Kindia a odtud se vydávali za botanickými a zoologickými výzkumy. Vypravili se k hoře Ganganu a do kaňonu Tabuna s typickým deštným pralesem. Úspěšné „lovy" umožňovaly pokračovat v cestě. Onemocnění Jiřího Bauma malárií však oba vědce donutilo k návratu do Conakry.

Teprve v prvních dnech září 1927 se Pilát vypravil vlakem do Kurusy na řece Nigeru a zpět k pobřeží. Později navštívil okolí hory Kukulimy a 7. 9. 1927 opustili oba čeští přírodovědci Guineu a parníkem Tchad se vrátili přes Dakar do Evropy. Kniha V tropech guinejského zálivu, která vznikla na základě zkušeností obou cestovatelů z cesty v roce 1927, vyšla v prvních dvou vydáních (1941, 1944) jen pod Pilátovým. Židovský původ Jiřího Bauma nedovoloval uvedení jeho autorského podílu. Teprve v roce 1945 ji s uvedením obou jmen vydalo nakladatelství Vesmír.

Poté, co se zotavil doma z malárie a obhájil doktorskou práci o českých pavoucích, vyrazil Jiří Baum hned v roce 1928 na nové výzkumy, tentokrát do jihovýchodní Asie. Přes Německo dojel do Marseille, kde nastoupil na loď a přes Suez, Bombaj a Kolombo na Srí Lance se dostal do Singapuru. Odtud pokračoval Malajským poloostrovem do vnitrozemí, projel autem přes Malajsko do Penangu u Malackého průlivu, a pak pokračoval až do jižního Thajska. Tam se nalodil a odplul na Jávu, kde se účastnil mezinárodního ornitologického kongresu. V rámci exkurzí v jeho průběhu český přírodovědec procestoval celý ostrov, tento ráj tropické přírody. Jinou lodí odcestoval na Cejlon, ale po necelém roce v tropech se musel vrátit do Evropy, neboť malárie se ozvala znovu. Ze získaného entomologickém materiálu popsal celou řadu nových hmyzích druhů; cestopis z této své nejmilejší cesty ale nezpracoval, jen přeložil jednu malajskou pověst a napsal několik povídek pro mládež.

1. 4. 1931 se Baum v tatře vydal, spolu se sochařem F. V. Foitem, přes Rakousko a Jugoslávii do Terstu. Na lodi Vienna se přeplavili do Alexandrie, kde započala jejich cesta přes Afriku. Prvním cílem byla Káhira a odtud pokračovali podél Nilu do Asuánu, odkud 11. 5. zamířili do Súdánu. Po řece dopluli do Wádí Halfy a pak po vlastní ose, pouští a stepí do Chartúmu. Odtud pokračovali tatrou do Kustí a na lodi do Džúby, kde 18. 6. 1931 nastoupili v doprovodu opičky Koko započali svou cestu do severovýchodní části Belgického Konga.

První zastávkou na cestě bývalou belgickou kolonií byla Aba. Konžskými pralesy pokračovala posádka tatry až do Stanleyvillu (Kisangani). Cesta směřovala na východ - přes Albertovo jezero do Ugandy. Ještě v Kongu se Baum a Foit setkali s trpasličími kmeny a seznámili se s tanci místních obyvatel: „Brzo bylo celé prostranství vyplněno tančícími domorodci. Naši přátelé trpaslíci se připojili k tanečnímu reji a víří kolem nosítek, na kterých trůní jejich vladař, podle rytmu bubnů. Mezi tanečníky jsou i matky s dětmi na zádech. Opodál hraje černošská kapela na veliké trouby, zhotovené ze stočené kůry. Někteří černoši mají upletené copánky, nastavené jakýmsi malým košťátkem. Jinde zas tančí skupina černošek oblečených v krinolíny z množství malých kožišin."

Několik hodin trvala plavba přes Albertovo jezero, než se tatra dostala na druhou stranu do Butiaby. Odtud dojeli do Kampaly a přejeli hranice do Keni. Po městech Kisuru a Nakuru čekala české cestovatele zastávka v Nairobi. Vydali se na cestu kolem Mount Kenyi (Kirinyga, 5199 m) a k jihu do Tanganiky ke Kilimandžáru, kde je přivítali čeští krajané, Lányovi. V doprovodu jejich syna Ludvíka se pokusili vystoupit k vrcholku nejvyšší hory Afriky (5. 9.). Po deseti dnech se rozloučili (14. 9.) a vyjeli dál na jih. Minuli Dodomu a po cestě pustinou dorazili do Mbeye.

Ocitli se v Severní Rhodesii (Zambii) a přes řeku Čambezi se přiblížili k městu Mpika. Obrátili se na severozápad, aby se dostali do Elisabethvillu (Lubumbashi) v konžské provincii Katanga. Po jednom dni se vrátili na britské koloniální území. Překročili řeku Kafué a dojeli do Livingstonu (Lusaky) a zakrátko uslyšeli hřmění Viktoriiných vodopádů.

Od Zambezi se tatra pohybovala po špatných silnicích tehdejší Jižní Rhodesie do Bulawaya a odtud ke zříceninám záhadného Zimbabwe, po němž později získala celá země nové jméno. Blížila se hranice Jihoafrické unie. Po přísné celní prohlídce se J. Baum a F. Foit mohli vydat přes řeku Limpopo do Transvaalu - do Louis Trichardu, Pietersburgu a Pretorie, hlavního města Jihoafrické unie.

Po dobře asfaltované silnici dojeli do Johannesburgu, odkud se konečný cíl cesty - Kapské Město - zdálo být na dosah ruky, Bloemfontein, řeka Oranje, Queenstown, Grahamstown a Port Elisabeth byly hlavními milníky na této etapě cesty. Podél pobřeží pak 20. 10. 1931 dojeli do Kapského Města.

Poslední říjnový den nastoupili J. Baum a F. Foit cestu domů. Loď Uvema zakotvila 11. 11. v Dakaru a 20. 11. dospěla do Southamptonu. Zbýval poslední úsek cesty: z Dunkerque přes Paříž, Chalons, Verdun do Met a Německem (Mannheim, Heidelberg, Heilbronn) do Plzně. Následující den (7. 12.) tatra se svou posádkou zastavila před pražským Automotoklubem.

V roce 1933 Baum podnikl kratší automobilovou cestu, poprvé spolu s manželkou, Růženou rozenou Fikejzlovou (pod jejím rodným jménem vyšly za války některé Baumovy práce). Cestovali Pobaltím do Finska, až do nejsevernějších končin Evropy, pak Švédskem a Norskem nazpátek. Následující rok sbírali zoologický materiál v severní Africe, v Maroku a na Sahaře. Baum si odtud přivezl svého domácího mazlíčka, kterým se stal sameček fenka: „Představte si zdrobnělé vydání naší lišky s obrovskýma ušima a velkýma černýma očima, s kožíškem barvy písku, a máte obraz fenka, obývajícího okraj pouště v Africe. Je to snad nejroztomilejší zvíře pod sluncem: hezoučké, hravé a čistotné. Žije nočním životem a nikdy jsem se s ním nesetkal ve volné přírodě, ačkoliv jsem třikrát cestoval končinami, které obývá. Měl jsem však delší dobu krotkého fenečka, kterému jsem říkal Felix, a na toho mám tak krásné vzpomínky...," popsal Baum svého domácího miláčka.

V doprovodu manželky Růženy se Baum vydal 23. 12. 1934 na svou nejdelší cestu. Z Prahu vyjeli speciálně upravenou Tatrou T 72 před Německo a Rakousko do italského Janova, kde se nalodili na parník Romolo. Jejich cílem byl Perth v Západní Austrálii.

Na Nový rok 1935 opustili janovský přístav, obepluli Apeninský poloostrov a zamířili k Suezskému průplavu. Z Port Saidu pokračovali do Rudého moře a průlivem Báb el-Mandab směřovali k Cejlonu (Srí Lance). Po krátkém zastavení v Kolombu minuli Kokosové ostrovy a po několika dalších dnech se objevil přístav Fremantle u Perthu na západoaustralském pobřeží.

Z Perthu vyjížděli svým vozem do širokého okolí. Navštívili městečko Mount Magnet a okolní pustiny u Austinova jezera. Projeli eukalyptovými lesy na jihozápadu do pobřežního města Albany.

V dubnu 1935 se Baumovi rozjeli napříč Austrálií. Minuli hornické oblasti kolem Kalgoorlie a Boulder a rozjeli se do oblastí rozsáhlých ovčích farem Balladonia, Madura a Eucla. Přejeli hranice Jižní Austrálie a podél pobřeží dorazili (přes Penong, Cedunu a Port Augustu) do jejího hlavního města Adelaide. Za několik dnů se vydali do Melbourne. Přejeli řeku Murray a projeli bažinatou oblastí Cooryong, kde takřka nepotkali člověka. Za horou Mount Gambier přejeli hranice státu Viktoria. Přes Geelong dojeli 9. května 1935 do Melbourne.

Po deseti dnech (18. 5.) vyjeli Baumovi se svou tatrou k severu, k hranicím Nového Jižního Walesu. Projížděli náhorní rovinou Monaro: „Jednou po dlouhém stoupání, otevřel se před námi pohled k západu, a v dálce na obzoru jsme spatřili dlouhý horský hřeben pokrytý sněhem. Byly to Australské Alpy, vrcholící masivem hory Košciuszkovy, vysoké 2 240 metrů."

Málem minuli hlavní město Australského svazu: „Canberru jsme projeli, aniž bychom si to uvědomili, a tak jsme se museli vracet. Považovali jsme několik domků a elegantní biograf za známky blížícího se předměstí. Teprve, když jsme se opět ocitli na pusté stepi, vrátili jsme se zpět a ubytovali se v hotelu."

Dorazili k moři a po jeho pobřeží do Sydney, kde obdivovali překrásný most, vybudovaný za účasti plzeňské Škodovky. Vyjeli si do Modrých hor a ke skaliskům nazývaným Tři sestry a Yenolanským jeskyním. Pak již Baumovi směřovali dále k severu: Newcastle - Gloucester - Port Macquarie - Coff's Harbour - Tweeds Head, kde překročili hranice Queenslandu. Po pěkně asfaltované cestě dojeli do Brisbane.

Opustili tatru a vlakem se vydali do severních oblastí Austrálie. Překročili obratník Kozoroha a po dvou dnech se dostali do městečka Cairns, vzdáleného 1 650 km od Brisbane. Navštívili korálové ostrovy Velké útesové bariéry a prožili zde několik dní osamělého, klidného života primitivního člověka. Na Palmovém ostrově poznali slavnostní tance původních obyvatel Austrálie. Lodí se vrátili na kontinent, do přístavu Townsville a odtud vlakem do Brisbane. Japonskou lodí Atsuta Maru opustili Baumovi koncem července 1935 Austrálii.

Minuli k severu směřující Yorský poloostrov a jejich loď se zastavila v nejsevernějším přístavu pátého světadílu, u Port Kennedy v Torresově průlivu. Několik dnů pluli bez zastavení po širém moři, až se 9. 8. 1935 přiblížili k filipínskému ostrovu Mindanao. Zakotvili v přístavu Davao, kde měli příležitost pozorovat nejvyšší horu Filipín, sopku Apo.

Z Mindanaa směřovala loď do Manily a po dalších třech dnech zakotvila Atsuta Maru v Hongkongu. Baumovi si prohlédli živé přístavní město a jejich loď se již blížila k Japonsku - nejprve do Nagasaki na ostrově Kjušú a potom do přístavu Kóbe na hlavním japonském ostrově Honšú. Po krátkém odpočinku nedaleko v horách se vydali na cestu do Tokia. Přes Ósaku a Kjótó, které opustili 21. 9. a kolem jezera Biwa jeli do měst Gifu, Nagoja a Šizuoki. Cestou obdivovali posvátnou horu Fudži a přes Jokohamu dospěli po třech dnech do Tokia.

Hlavní město Japonska ještě připomínalo ničivé zemětřesení roku 1923: „Velké budovy obchodní čtvrti se prý tentokrát určitě nezřítí. Při nejmenším je jisto, že by ulice moderního Tokia určitě ulehčily útěk obyvatelstva a znesnadnily by šíření ohně."

Až do 10. 10. pobýval Jiří Baum s manželkou v Japonsku. Z Jokohamy je parník Čičibu Maru odvezl přes Tichý oceán (15. 10. překročili 180. poledník), se zastávkou v Honolulu na Havajských ostrovech, do San Franciska a Los Angeles.

Baumovi navštívili Hollywood s jeho filmovými ateliéry a vydali se do vnitrozemí Kalifornie. Jako první automobilisté z Československa navštívili Národní park Sequoia. Projeli Mohavskou pouští a přes San Bernardino, Riverside a Pasadenu se vrátili do Los Angeles.

Nalodili se na nákladní parník Europa a Panamským průplavem, přes Jamajku a Ostrov svatého Tomáše v Panenském souostroví vstoupili do Atlantiku. Ráno 12. 12. zakotvila Europa v ústí Temže. Zbýval poslední úsek cesty z Londýna přes Rotterdam a Německo domů. Po roce cest dojeli 22. 12. 1935 před Automotoklub v Praze. Cestu kolem světa J. Baum popsal v knize Okolo zeměkoule autem a lodí (1937). Zvláštní pozornost věnoval Havajským ostrovům, kterým věnoval kompilační práci Havaj včera a dnes. Mohla však vyjít až po jeho smrti, podobně jako populární přírodopisná práce Stepí a pralesem (1945) a zeměpisná kniha Zlato na Nové Guineji (1954).

Motivů ze svých cest a důkladné studium geografických oborů využíval J. Baum vw svých knihách určených mládeži. Patří k nim kniha K neznámým břehům Brasilie (1939), Abdalova dobrodružství (1940 pod pseudonymem Růžena Baumová), Na březích Indického oceánu, Dobrodružná cesta malého černocha či V zemi slonů a lvů (1941).

Na přelomu roku 1938/1939 vyjel Baum i s manželkou obytným automobilem na svou poslední cestu do Afriky. Z Terstu projeli Suezským průplavem k východnímu pobřeží Afriky. Na chvíli se zastavili v Masawě a mosambické Beiře než vystoupili v přístavu Lourenço Marques (dnešní Maputo). Vydali se odtud do Krugerova národního parku a odtud přes Johannesburg a Pretorii do pouště Kalahari, na cestě zpět k moři cestovali územím osídleným Zuly k Dračím horám a odtud do přístavu Durban. S mnoha zastávkami na africkém pobřeží se Baumovi plavili 70 dní do Evropy. Vrátili se domů 13. 3. 1939, dva dny před příchodem německých okupantů do Prahy.

Závěrečné roky Baumova života jsou naplněny tragickým osudem člověka pronásledovaného za svoji rasovou příslušnost. Nesměl vykonávat vědeckou práci a jeho knihy musely vycházet pod jmény jeho spolupracovníků (s Otakarem Štěpánkem připravil knihy Jak poznám naše zvířata a Zoologická technika). Nakonec byl 10. 6. 1943 nacisty zatčen a přes trestnici na Karlově náměstí a terezínské ghetto se ocitl v Osvětimi. Odtud byl převezen do varšavského ghetta, kde podle nepřesných zpráv počátkem roku 1944 zemřel.

Encyklopedii českých cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.

 

Baum Jiří


21.11.2010, Jiří Martínek


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Good price and good quality!
Sponzorováno