„Komu po léta přívětivě svítilo tropické slunce, komu se zjevilo kouzlo oněch dálav s jejich obyvateli, toho po celý život stravuje touha po pralese, který jej volá. Časem se mu zdá, jako by slyšel víření bubnů a taneční popěvky divochů, údery paliček, jimiž ženy stloukají banány, zurčení potůčků, u něhož si chladil zpocené čelo, nebo velkolepé bouření vodopádů. Tak se také vždycky vedlo mně po každém návratu z tropů, nechť jsem zažil sebevětší svízele a trpěl nedostatkem a opuštěností. Touha byla silnější než rozum.“
Tyhle věty píše Pavel Šebesta v knize „Mezi nejmenšími lidmi světa“, která popisuje jeho badatelské cesty mezi negritské pralesní kmeny v Malajsii a Pygmeji Bambuti v africkém Kongu. Jeho touha po poznání neznala překážek. Prošel možná tisíce kilometrů v rozmoklé půdě sotva znatelných stezek, odvážně se plavil divokými peřejemi řek. Nejčastěji však putoval sám s vakem na zádech doprovázen jen několika domorodci. Silný a odolný, zvyklý nejtěžším námahám, úspěšně pronikal do míst, kam před ním nevstoupil žádný bílý cestovatel. Dovedl se sžít s domorodci, získat si jejich důvěru a náklonnost.
Zpráva, že přichází „Baba wa Bambuti - Otec Pygmejů“ se nesla pralesem a předcházela jeho příchod do táborů pygmejských kočovníků. Rozdával dary, soudil pře a na oplátku fotografoval, měřil jejich tělesnou stavbu, sepisoval gramatiku nářečí. Pomáhal jim radou i skutkem, často je chránil před bezprávím. Získal jejich přátelství a důvěru natolik, že trpělivě snášeli jeho výzkumy a seznámili ho se svými zvyky, obřady, starými bájemi a písněmi.
Misionář ze Slezska
Pavel Šebesta, muž který zasvětil celý svůj život studiu přírodních národů, se narodil v roce 1887 ve Velkých Petrovicích ve Slezsku a prožil tam své dětství. Po gymnazijních studiích se věnoval nejprve studiu teologie a roku 1911 byl v koleji Sv. Gabriela v Mädlingu u Vídně vysvěcen na kněze. Následně byl vyslán do Mosambiku jako misionář.
Do studia jazyků a kultury afrických národů ho zasvětil Wilhelm Schmidt, hlavní představitel tzv. vídeňské etnografické školy kulturních okruhů. V důsledku 1. světové války byl Pavel Šebesta jako rakouský občan internován v Portugalsku. Tamní pobyt využil ke studiu archivních materiálů o misiích v jihovýchodní Africe.
Život mezi malými lidmi
První asijskou expedici podnikl v letech 1924 - 1925. Na Malajském poloostrově a přilehlých ostrovech studoval negritské skupiny Semangů, Senojů a Jakuďnů.
Další cesta 1929 - 30 vedla mezi středoafrické Pygmeje. V pralesích při řece Ituri v tehdejším Belgickém Kongu žil mezi trpasličími kmeny a k opravdově ucelenému pohledu na tyto přírodní národy výrazně přispěla následná expedice v létech 1934 - 35.
Stal se ve své době nejlepším světovým odborníkem v antropologii i národopisu nejmenších lidí světa. Jeho výzkumy přinesly překvapující poznatky ze života Pygmejů. Trpaslíci z neschůdných houštin pralesa Ituri pozvolna překonali svou plachost a v posledních staletích se včlenili do pozoruhodných sociálních vztahů s pronikajícími černošskými kmeny.
Bambuti jsou výlučně lovci a sběrači. Maso však není jejich hlavní potravou. Banány, cukrovou třtinu a olej získávají směnou s černochy za zvěřinu, lesní plodiny nebo pracovní úkony. Každý rod má svého černošského patrona, který dědí toto právo z otce na syna. Společná pro pygmejské a černošské chlapce je i obřízková škola pod vedením černochů.
Šebesta a jeho spolupracovníci vyvrátili rasistické výmysly o méněcennosti trpasličích plemen vycházející ze staré teorie o vlivu degenerace. Prokázal, že jejich drobná postava je výsledkem vlivu prostředí, v němž žijí a které ovlivnilo dědičné vlastnosti.
Unikátní dílo o světě Pygmejů
Kongo však nezůstalo jediným cílem jeho bádání a cest. Během své druhé návštěvy u Semangů (1938-39) podnikl pionýrskou a vědecky cennou výpravu za negrity na Andamanské ostrovy v Indickém oceáně a na Filipíny za kmeny Aëtů.
Do Afriky (Konga) se vrací v létech 1949 - 50 a 1954 - 55. Obě tyto cesty byly zaměřeny hlavně na výzkum v oblasti jazykové, kulturní a sociální problematiky Pygmejů.
Poznatky svých výzkumů zpracoval do obsáhlého deskriptivního a srovnávacího díla o antropologii a etnografii lidských skupin malého vzrůstu v Africe a v Asii a monografické studie o životě, materiální a duchovní kultuře Pygmejů v Africe.
Poslední dílo nazvané podle starého africké království „Monomotapa“ zůstalo nedokončeno. Profesor páter Pavel Šebesta zemřel roku 1967 ve Sv. Gabrielu v Mädlingu u Vídně, kde žil a pracoval většinu života.
Poznejte cestovatele Šebestu
Je pozoruhodné, jakých výrazných úspěchů v oboru antropologie dosáhli čeští badatelé. Vedle Aleše Hrdličky patří Pavel Šebesta nesmazatelně mezi významné světové postavy toho vědeckého odvětví.
Sbírky z Šebestových výprav jsou uloženy v několika evropských muzeích a vědeckých ústavech. Zajímavou expozici je možno navštívit i v Hrdličkově muzeu člověka Univerzity Karlovy v Praze. Návštěvním dnem pro veřejnost je středa a bližší informace je možné vyhledat na http://www.natur.cuni.cz/~hmc. Expozice obsahuje kosterní materiál, fotografie, ukázky iniciačního chování a unikátní sádrové odlitky, jež v letech 1936 - 1937 zpracoval akademický sochař M. Beutler podle negativů sádrových odlitků Pygmejů. Na vlastní oči zde můžeme srovnat na vystavených fotografiích a odlitcích hlav rukou a nohou velikostní poměry těla Pygmejů a Evropanů.
Současnost Pygmejů
Trpasličí kmeny chránila od pradávna neprostupnost pralesa. Díky politické nestabilitě země nebylo v posledních desetiletích o jejich osudech mnoho zpráv.
V Kongu zuřila občanská válka. V této nejhorší humanitární katastrofě od 2. světové války zahynuly tři miliony lidí. V roce 2002 zahájily povstalecké síly děsivou ofenzivu do pralesa Ituri. Zprávy o kanibalismu páchaném na Pygmejích šokovaly svět. Vojáci je prý pojídali, aby si přisvojili jejich mimořádné vlastnosti pro pobyt v lese - dobrý zrak, stopařské dovednosti...
Jaká je současnost Šebestových Bambuti? Odpovědi na tuto otázku se pokusí hledat v povodí řeky Ituri expedice blanenského Sdružení HORIZONT. Na další cestu za poznáním života geograficky izolovaných etnik se vydá v tomto roce významných výročí našeho světoznámého antropologa a cestovatele.
Text byl zpracován s použitím knih:Pavel Šebesta, Sína Lvová: Mezi nejmenšími lidmi světa, Praha 1959 a Josef Wolf: Poslední svědkové pravěku, Praha 1970.
