ROZHOVOR: Blogerka KAMU ráda jí, píše, sdílí a s myšlenkami na jídlo usíná a vlastně se i probouzí

ROZHOVOR: Blogerka KAMU ráda jí, píše, sdílí a s myšlenkami na jídlo usíná a vlastně se i probouzí

Cestování je vášeň, jídlo je láska největší. Kamila Rundusová (Kamu) spojila obě do úžasné životní jízdy, které ji přinesla pořad v TV, knihu, řadu zkušeností a zážitků.

Kamu je talentovaná i pečlivá šéfkuchařka, která se nebojí o své nápady podělit a její Instagram sleduje přes 100 000 lidí. Neděsí se výzev a ráda se inspiruje, učila se tak v kuchyni Jamieho Olivera, v Laboratoriu Riccarda Lucqueho nebo v La Degustation Boheme Bourgeoise. Právě vydala knihu Nejbarevnější kuchařka, pro Českou televizi natočila pořad o cestování a jídle ve Vietnamu, a otevřela restauraci Spicymama. Cestuje po celém světě a neuvěřitelně jí to baví.

„Neskutečně ráda jím, ochutnávám, vařím, cestuju, poznávám nové kultury a ještě raději o tom všem píšu a sdílím s lidmi, kteří mají pro jídlo podobnou vášeň jako já,“ píše na svém webu, kde představuje knihu Nejbarevnější kuchařka, Kamila. Jaké ale je? Co jí baví? A jak se jí to všechno podařilo skloubit dohromady?

Moje první otázka bude asi zřejmá, ale musím ji položit. Proč cestování a proč jídlo? Co tě na tom tak fascinuje?

Přijde mi to jako nejkrásnější možná forma prožití života. Miluju poznávat nové kultury a to právě skrze jídlo. Protože i když se u stolu sejdou dvě naprosto odlišné kultury bez vědomosti jazyka toho druhého, vždycky se nakonec dorozumí. Jídlo neuvěřitelně spojuje.

Žila jsi ve Velké Británii. Asi nikdy jsem neslyšel nikoho o anglickém jídle mluvit pozitivně. Je britské jídlo opravdu tak špatné?

Samotné britské jídlo ano. Je dle mě příliš nezdravý a nudný. Na druhou stranu je Anglie tak multikulturní země, že se tam člověk nají úžasně. Úroveň gastronomie je tam velmi vysoká a bohatá, takže nejsi nucenej jíst každej den fish and chips, ale na každým rohu narazíš na indickou, karibskou nebo indonéskou kuchyni a máš tak vlastně možnost neustále ochutnávat nový věci, aniž bys musel vycestovat pryč.

Jemie Oliver a jeho restaurace jsou pojem (aspoň pro nás laiky), i když podle některých článků vypadají jako takový „trochu lepší KFC“. Ty jsi v jedné z nich pracovala. Kdyby sis měla vybrat tři vlastnosti, které ho nejlépe jako kuchaře charakterizují, které by to byly?

Kreativita, pozitivní přístup a velké ambice.

Jak vlastně funguje dohromady cestování, vaření a jídlo? To prostě odletíš třeba do Vietnamu, zajdeš do restaurace a řekneš:„Tady jsem, chci se učit, co mám dělat?“

Přesně tak. Já jsem hrozný zvíře a nemám prakticky žádnej stud. Proto je pro mě jednoduchý někde ochutnat něco strašně skvělýho a rovnou se v restauraci zeptat, zda mě to naučí. Buď vás pošlou do kytek nebo to uvítají. Zadarmo u nich pak nějaký čas pracuji a pokouším se zachytit maximum z jejich práce. Myslím, že velikou výhodou je, že jsem holka a cestuju pouze s baťohem. Lidé mají potřebu se o mě postarat a tak mě mnohdy i ubytují u sebe, krmí mě, ukazujou jejich kulturu.

Je to takhle možný dělat kdekoliv nebo jsou lidé někde vstřícnější a otevřenější?

Naprosto kdekoliv. Lidé jsou po celém světě různí a to platí i o jednotlivých zemích. Ve Vietnamu můžete narazit na naštvanýho dědka stejně jako v Čechách. A naopak v každé zemi můžete potkat báječnou rodinu, která vám otevře truhlu receptů po babičce. Je to individuální a rozhodně bych to nesměřovala na konkrétní země.

V mnoha kulturách jedí pro nás opravdu zvláštní věci, za většinou z nich však bývá nějaký příběh nebo důvod, proč právě to které jídlo považují místní za pochoutku. Zajímáš se také o „historii“ jídel, která vaříš?

Myslím, že to s tím plně souvisí a jde to ruka v ruce s chutěma či technologií postupu. O daném jídle chci vědět naprosto všechno.

Kuchař je vlastně umělec, který pro své umění používá jídlo, kde ty hledáš inspiraci?

No přirozeně na cestách. Jakmile mi začne inspirace docházet, okamžitě musím koupit letenku a naladit se na nové věci.

Dokázala bys charakterizovat svoji kuchyni pěti slovy? Proč právě ona?

Pestrost, výrazné chutě, barvy, lehkost a zdravé složení. Baví mě vařit taková jídla, na jejichž chuť si vzpomeneš i dávno po tom, co jsi je jedl. Musí být výrazná a zábavná, zároveň lehká a dobře stravitelná. Nemám ráda těžká jídla plná mouky, cukru a tuku. Naopak mám ráda jídla plná bylinek, zeleniny a svěžích chutí.

Na tvém instagramu jsem viděl tvoji fotku „2010 a 2018“, ta změna je neuvěřitelná, a mě zajímá, jak se to stalo? Co byla ta rozbuška, která to všechno spustila?

Především jsem se necítila ve svém těle dobře a chtěla s tím zatočit. Věděla jsem, že chci cestovat a usilovat o pracovní posty v nejrůznějších kuchyních a taky jsem věděla, že štíhlá holka to bude mít v životě mnohem jednodušší, než holka, co má skoro metrák. A tak jsem na sobě začala makat a díky mé silné vůli se dostavil úspěch.

Když má někdo jídlo a vaření rád, tak jako ty, tak to není jenom práce, ale mnohem víc. Proč vaříš a jaký je tvůj směr i cíl?

Je to můj život. Vždycky jsem se ráda věnovala spoustě aktivit, ale vaření pro mě bylo na prvním místě. Vařím prakticky od dětství a jsem si jistá, že je to moje poslání. A taky jsem si jistá, že už nechci pracovat v kuchyni, ale psát kuchařky o jednotlivých zemích a jejich kuchyních. To je teď můj směr. Po vydání Nejbarevnější kuchařky, která je vlastně souborem mých zkušeností z jednotlivých zemí jsem se rozhodla pro celoživotní projekt a to Nejbarevnější edici. Každý rok chci vydat knihu, která se bude soustředit na jednotlivé země, které jsem navštívila a bude vlastně takovým gastro průvodcem pro mladé i starší.Začínám Mexikem, kniha ponese název Nejbarevnější Mexiko a bude doplňovat pořad Kamu v Mexiku, který bude na obrazovkách České Televize v říjnu 2018.

Nejbarevnější kuchařka je určena všem, kteří milují jídlo, život, cestování a hledání nových pestrých chutí a vůní,“ píšeš na webu a já se zeptám, jak je to ale s ingrediencemi? Je možné všechno, a pak třeba i mimo Prahu, sehnat u nás v ČR?

Ano. Moje kniha je napsaná tak, abys z ní byl schopný všechno uvařit. Navádím lidi, kde věci sehnat, čím je případně nahradit, jak si namíchat specifické mixy koření z dostupných jednodruhových a tak. Hrozně mě to baví dávat lidem naději, že všechno je možný a fantazii se meze nekladou. Moje kniha by měla být pro každýho především inspirací a zábavou.

V Praze provozuješ dvě restaurace. Otevřít si něco takového je ale celkem náročný podnik a ty ráda cestuješ, jak to jde spojit dohromady?

Restaurace určitě neprovozuju. Kdysi jsem vytvořila koncept Spicymama a měla být jeho součástí. Bohužel jsem tvrdě naletěla investorům a po tom, co jsem půl roku pro projekt potila krev, mě z něj vyšoupli. Nebylo to vůbec příjemné, ale pro mě škola života, od té doby si dávám pozor na veškerou spolupráci.

Sníš všechno, co ti místní nandají na talíř nebo jsou věci, které bys prostě nepozřela?

Stojím si za názorem, že každý kuchař by měl ochutnat všechno! Takže ano, zkusila jsem od kachního embrya po grilovanou krysu.

Salát inspirovaný mexickým TORTASSalát inspirovaný mexickým TORTAS

Existuje nějaké jídlo, které ještě neumíš uvařit ke své plné spokojenosti a rád bys ho dokončila?

Japonský ramen. Do Japonska se tedy rozhodně chystám.

Různých kuchyní jsi poznala už celkem dost, hodně jich ale také zbývá, kam míříš teď?

Teď zrovna jsem dva měsíce na Bali, kde dávám dohromady knihu Nejbarevnější Mexiko. Po návratu do Čech se moc neohřeju a pádim zpátky do Mexika dofotit fotky, který mi v knížce chybí.

Když se takhle touláš světem, co ti nejvíce chybí?

Rozhodně rodina a pak taky chleba s máslem.

Hodně se mluví o digitálním nomádství, práci na cestách a  to skoro vždy v celku pozitivně, ale mě zajímá, jestli existuje i ta druhá stránka, jestli existují i nějaká ta negativa?

Na žádnou takovou jsem nenarazila, zatím si to pekelně užívám.

Jirka Kalát se za posledních několik let podíval po všelijakých místech světa, externě pracoval pro různé noviny i časopisy a přednášel na nejednom místě. Jeho boty stály na půdě Spojených států amerických (zvláště dlouho pak na Aljašce), Guatemaly, Mexika, Turecka, Íránu, Laosu, Gruzie i Nového Zélandu. Několik měsíců se mu poštěstilo žít v Estonsku a rok ve Svaté zemi. V každém státě či městě se vždy zajímá o obyčejné lidi, jejich zvyky a životy. Jeho prvním úkolem je vždy poznat zemi, kudy prochází a pochopit lidi, které potkává. Je také ředitelem cestovatelského festivalu Na@Na.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: