Dagmar Winklerová: Žila jsem rok na obávané „drogové“ hranici mezi USA a Mexikem

Dagmar Winklerová: Žila jsem rok na obávané „drogové“ hranici mezi USA a Mexikem

V rámci dobrovolnického programu se vydala Dagmar Winklerová na deset měsíců do mexického městečka Nogales. Městečka, které leží na pověstné a mnoha děsivými drogovými historkami opředené hranici mezi USA a Mexikem. V rozhovoru prozradila, proč se rozhodla svůj pobyt prodloužit, co jí oslovilo z mexické kuchyně i zda je to opravdu s drogami na hranicích tak divoké, jak se povídá.

Strávila jste rok života jako dobrovolnice na obávané severomexické hranici. Jak vás vlastně napadlo se vydat zrovna sem?

Už od dob mého studijního pobytu ve Francii jsem měla velkou slabost pro latinskoamerickou kulturu – poznala jsem tam na koleji mnoho přátel z Brazílie, Chile či Peru a velmi mě okouzlila jejich živá bezprostřednost, citlivost a neustálá dychtivost slavit pod jakoukoli záminkou.

Když jsem se tedy rozhodla pro dobrovolnictví, mojí podmínkou bylo, že pojedu do některé země Latinské Ameriky. Představovala jsem si Kolumbii, Salvador nebo některou jinou zemi, kterou máme spojenu s chudobou a potřebou humanitární pomoci. Salesiánská organizace, která mě na dobrovolnictví vysílala, však měla dobrovolnické smlouvy jenom s Mexikem, a v něm pouze se salesiánskými organizacemi na severu, v Sonoře či Čivavě.

Nabídli mi jako první volbu Ciudad Juarez, město proslulé drogovou kriminalitou a sexuálně motivovanými vraždami žen, jež se na důvěryhodných serverech typu Novinky.cz pravidelně umísťuje v Top 5 nejnebezpečnějších měst světa. Když jsem to oznámila rodině, maminka celou noc proplakala. Rozhodla jsem se tedy pro možnost číslo 2, rovněž pohraniční Nogales, město příliš malé na to, aby Novinkám.cz stálo za zmínku. To prošlo, a tak jsem si začala balit kufry.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Co bylo hlavní náplní vaší činnosti?

Salesiáni se v celém světě věnují hlavně práci s dětmi a mládeží, ani v Mexiku tomu není jinak. V mojí komunitě měli dobrovolníci (já a tři další mladí Mexičané, 1 dívka a 2 chlapci) na starosti zajišťování chodu komunitního centra (nejrůznější pomoc typu podrž-přines-domluv-zařiď) při běžném provozu a zejména při četných fiestách a významných událostech.

Dopoledne jsem většinou chodila pomáhat do místní mateřské školky a odpoledne jsme měli na starosti kroužky pro děti, takzvanou Brigadu de la Alegría („brigádu radosti“). Většina rodičů totiž v Nogales pracuje či pečuje o početné rodiny, a nemají tedy čas vodit děti na kroužky a zařizovat jim nějaké mimoškolní aktivity. Většina dětí tráví svůj volný čas bez dozoru na ulici, kam jsme za nimi v určené dny v týdnu docházeli.

Přímo tam, pod širým nebem na nějakém vhodném plácku, jsme jim připravovali skupinové hry a sportovní a umělecké aktivity (já jsem měla na starosti kroužek skládání origami a výroby šperků). V letních měsících jsme pak pro ně uspořádali intenzivní letní školu s celodenním programem her, kurzů a učení.

Nakonec jste si však svůj pobyt v Mexiku protáhla o téměř dva měsíce, co vás k tomu vedlo?

Ještě dva dny v týdnu jsem docházela do místní jídelny pro hispánské migranty deportované ze Spojených Států, kde se mi nakonec tak zalíbilo, že jsem tam po skončení svojí dobrovolnické smlouvy se salesiány (po uplynutí 10 měsíců) zůstala neplánovaně ještě další 2 měsíce a pracovala potom celý čas jen s migranty.  Tam jsem pomáhala s přípravou a servírováním jídla, ošetřováním a evidencí příchozích migrantů, rozdělováním šatů a hygienických potřeb, tlumočením z angličtiny do španělštiny…

Pracovala jste hlavně s dětmi, že ano? Jsou mexické děti z chudinských čtvrtí v něčem jiné než ty české?

Jsou mnohem méně agresivní a poslušnější, ostatně jako i celá dospělá mexická populace. Ačkoli jsou velmi živé a je třeba vymýšlet hodně pohybových her, aby vybily svoji energii, práce s nimi je skutečně za odměnu – jsou vděčné za jakoukoli pozornost a svoji příchylnost projevují velmi vřele a dojemně – nosí obrázky, dopisy…několikrát mě skutečně pohnuly až k slzám, ačkoli jsem nechápala, čím jsem si takovou oddanost zasloužila.

Přišlo mi taky dost nápadné, že mexické děti a mladí, navzdory životu v hmotné nouzi a obklopeny všudypřítomnou hrozbou drog a kriminality vypadají a projevují se o hodně radostněji než jejich české protějšky. Dost možná je to menší mírou stresu z očekávání, která do nich jejich rodiče vkládají.

Rodiny jsou početné a případné ambice rodičů se tedy mezi sourozence rovnoměrně rozdělí, zatímco v rodině s jedináčkem spočívá celá tíha zodpovědnosti za to nezklamat rodičovské očekávání na jediném dítěti. Mexické děti se také mnohem méně strachují kvůli nejrůznějším světovým problémům, jako je znečištění životního prostředí (mimochodem v současnosti asi nejvážnější problém celé Latinské Ameriky), ekonomická krize a podobně, většinou o nich totiž nikdy neslyšely.

Pomáhala jste s křesťanskou organizací. Jak jsou na tom Mexičané s náboženstvím a vírou?

Na severní hranici panuje konfesní různorodost – objevuje se tam vedle katolictví i množství evangelikálních protestantských církví z USA, velmi populární jsou tam i Svědkové Jehovovi. Mezi drogovými gangstery se zase v posledních desetiletích rozšířil z hlavního města bizarní kult Svaté Smrti, jakási podivná církev vnějškově se odvolávající na křesťanství, ovšem fungující vlastně na principu výměnného obchodu (já dám Svaté Smrti obětinu – většinou cigarety, alkohol, ovoce, ale údajně i zvířecí a dokonce snad lidské životy – a ona mě za to bude ochraňovat v mém nebezpečném a nelegálním podnikání).

Většina populace jsou ale katolíci, byť mnohdy celkem vlažní (například soužití partnerů „na psí knížku“ bez sezdání je v téhle oblasti velmi běžné, stejně tak i rozvody). Skutečných ateistů je minimum (a většinou jsou to intelektuálové, často zároveň radikální komunisté, či aktivisté ve věci ochrany životního prostředí či rovnosti pohlaví a podobně), většině lidí přijde vize života bez víry v Boha nepochopitelná a pochmurná.

Neodrazuje je někdy, že jde pomoc z rukou knězů a církve? Nebo to naopak oceňují?

Jak jsem zmínila, skutečných, radikálních ateistů je tam skutečně jak šafránu a jsou to většinou takové složky společnosti, které nepatřily k příjemcům naší pomoci (ale měla jsem mezi nimi paradoxně, ač sama věřící, mnoho blízkých přátel, protože nás většinou spojoval zájem o „alternativní“ témata, jako byla ekologie, nezávislé umění, boj proti homofóbii či otázka ženské a etnické (indiánské) emancipace). Většinová společnost hledí na kněze a církevní instituce s velkou oddaností a úctou.

Ostatně většinu sociálního zabezpečení obyvatelstva nezajišťuje v Mexiku stát, ale právě církev či jednotliví bohatí filantropové (přispívat na charitu patří v Mexiku svým způsobem ke statusovým symbolům bohatství – majetní demonstrují tímto způsobem, že si to „mohou dovolit“). Naopak, to, že nade mnou držela ochranitelské křídlo církevní instituce, mi poskytovalo do značné míry ochranu jak před mafií (ano ano, ani mafiáni si to přece nechtějí s Pánembohem rozházet…), tak i před zkorumpovanou mexickou policií, která nezřídka představovala téměř stejné nebezpečí.

Jak probíhá běžný den dobrovolnice v Mexiku?

U salesiánů se vstávalo velmi časně, kolem tři čtvrtě na sedm, šlo se na ranní chvály, poté na mši, potom se snídalo a dopoledne jsem chodila buď do mateřské školky, či ve čtvrtky a pátky do útulku pro migranty. Na oběd jsem se vracívala do salesiánského domu a jedli jsme všichni společně, později, zejména během letní školy s dětmi, mě zvaly na oběd k sobě domů místní rodiny.

Odpoledne jsme obcházeli okolní čtvrti a připravovali pro děti naši Brigádu radosti (každý den v jiné čtvrti). Večer se většinou ostatní z komunity dívali na televizi, ale mě se čas od času podařilo proklouznout na nějakou fiestu, kam nás pozvali místní, či na nějakou z nemnoha místních kulturních akcí (promítání uměleckých filmů v místní jediné hipsterkavárně, koncert, večer poezie…).

Párkrát jsem dokonce svoji mladičkou spoludobrovolnici vytáhla na místní diskotéku, a tam tedy byly k vidění skutečně pozoruhodné místní taneční kreace 😉 O sobotách a zejména nedělích se zpravidla s komunitním centru pořádala nějaká slavnost, již uchystaly místní rodiny a jejíž příprav a logistického zajištění jsme se jako dobrovolníci účastnili.

Nejširší nabídku průvodců a map Mexika (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Pohybovala jste se mezi místními často a sama?

Ano, ačkoli se to nesetkávalo s přílišným pochopením mojí komunity. Až později jsem pochopila, že to nesouviselo ani tak s otázkou bezpečnosti (místní ženy chodily venku samy celkem běžně, a já navíc jako evidentní cizinka, pravděpodobně Američanka (jiných cizinců v téhle oblasti bez turistických lákadel vesměs nebylo), představovala spíš zdroj možných potíží než lákavou oběť zločinu).

Šlo spíš o to, že podle místních představ dobrá žena, jež by měla jít příkladem mládeži, se zdržuje uvnitř domu a necourá venku, pokud nemusí. To se ovšem zásadním způsobem srazilo s českou inklinací všechno zvídavě zkoumat…kromě toho jsem si posléze prosadila své cesty do útulku pro migranty, jenž byl na opačném konci města a kam jsem musela jezdit sama hromadnou dopravou.

V tomto bodě jako jednom z mála jsem se místní mentalitě nepřizpůsobila, snažila jsem se ovšem vždy a důsledně dodržovat bezpečnostní opatření, jež mi místní doporučili, a zbytečně neuvádět sebe v nebezpečí a svou hostitelskou komunitu do problémů s případným vysvětlováním mého zmizení. Je také třeba dodat, že místní mi vycházeli ve všem velice vstříc a pokud jsem se dostala do nějakých potíží, vždy mi ochotně pomohli.

Co je v téhle oblasti největší hrozbou, ať už pro místní či cizince?

Velká kriminalita spojená s drogami, jež v těchto místech proudí přes kopečky do Spojených Států, představuje samozřejmě potenciální hrozbu jak pro místní, tak pro cizince, pokud se do těchto špinavých obchodů sami jakkoli zapletou (mě po nějakém čase jeden z „naháněčů“ také trochu oťukával, zda bych si nechtěla nějaké to peso „přivydělat“, neboť se místní mafie brzy dovtípila, že se svým českým pasem můžu volně přecházet přes americko-mexickou hranici, a také jsem tak často činila. Pochopitelně jsem co nejzdvořileji ale rozhodně odmítla.)

Ostatních a zejména cizinců se jinak nějaká zvýšená míra násilné kriminality tolik nedotýká, samozřejmě problémem může být připlést se k nějaké přestřelce na ulici, kde vás mohou zasáhnout zbloudilé kulky. To však v posledních letech nepatří v ulicích Nogales k běžným jevům a já jsem toho zaplať Pán Bůh nikdy svědkem nebyla, jenom jednou jsem slyšela v noci střelbu poblíž našeho domu.

Určitou hrozbu samozřejmě představují policisté, kteří budou dost pravděpodobně hledat způsob, jak vás „pumpnout“ o nějaký ten úplateček. A pak je také nutno mít na paměti, že severní Mexiko údajně spolu s Austrálií patří k oblastem s největším počtem druhů smrtelně jedovatých živočichů. Takové bodnutí štíra, který se může skrývat i pod záchodovou předložkou na vaší toaletě, či kousnutí černé vdovy, anebo uštknutí chřestýšem, se může cestovateli postarat o dost ošklivé finální dobrodružství jeho života, pokud se mu nepodaří včas vyhledat lékařskou pomoc.

Bála jste se někdy za ten rok opravdu hodně?

Samozřejmě. Bála jsem se, když jsem jednou musela procházet jedním místem stranou osídlení a najednou se na cestě objevila kolona tří aut, jedoucích po prázdné a relativně slušné polňačce krokem (jen jsem čekala, kdy vyhodí na krajnici mrtvolu v igelitovém pytli…naštěstí jsem se včas schovala do křoví a auta projela kolem bez povšimnutí). Vyděsila jsem se, když jsme propátrali celý byt speciálnímu UV baterkami na hledání štírů, a vzápětí jsem se uvelebila na pohovce se štírem číhajícím na opěradle, téměř za mým krkem.

Bála jsem se, že oslepnu, když jsem si v noci nešťastnou záměnou (koho by to napadlo, vyrábět vteřinové lepidlo v lahvičkách stejného tvaru jako oční kapky!) nakapala do oka lepidlo a žádná pohotovost nebyla otevřená. Brečela jsem hrůzou, když jsem si ze zad vytáhla kuklu nějakého hmyzu. Taky jsem se dost bála, když nás asi v jednu hodiny v noci při návratu z tancovačky s mým mexickým přítelem načapala mexická policejní hlídka, jak se líbáme v zavřeném autě na naprosto odlehlé ulici vedoucí k našemu komunitnímu domu, vytáhla ho z vozu a vyhrožovala, že nás odveze do vězení za provozování sexu na veřejném místě (!).

Jak to nakonec dopadlo?

Měla jsem strach, že ho zbijí (protože mi místní o takových případech policejní zvůle vyprávěli), naštěstí to nakonec spravil můj dojemný příběh o pomáhání chudým dětem ze slamů, spolu s menším úplatkem v dolarech. Taky jsem se bála, když jsem se vracela z procházky už na americké straně nogalesské hranice (na americké straně bylo jinak relativně bezpečno a tudíž jsem zde ve volném čase uspokojovala svoji potřebu pohybu na čerstvém vzduchu), a zastihlo mě venku stmívání.

Nebyla to úplně příjemná představa, vědět, že okolo mě se teď zrovna pravděpodobně plíží desítky ilegálních migrantů s převaděči polopouští na cestě za svým zoufalým americkým snem, a mají nervy na pochodu… Nebo že si mě potmě splete nějaký blázen z americké občanské domobrany s pronikajícím ilegálním imigrantem a ve vlastenecké horlivosti mě zastřelí.

Máte nějaké výrazně negativní zkušenosti s Mexikem?

Kromě nešťastných náhod je většina negativních zkušeností s cizími kraji způsobena naší neschopností porozumět a přizpůsobit se hostitelské kultuře. Tak tomu bylo i v tomto případě. Rozhodně byly bohatě vyváženy zkušenostmi pozitivními.

Procestovala jste pak i ty bezpečnější kouty Mexika? Doporučila byste je jako cíl cestovatelům?

Určitě. Českým turistům určitě není neznámé malebné Guanajuato, se svými pitoreskními starými fasádami a kulturními festivaly taková mexická obdoba Českého Krumlova. Lákat cestovatele snad nemusím ani do hlavního města, kde by rozhodně neměli vynechat působivé pyramidy v bývalém „Městě bohů“ Teotihuacánu a mile venkovsky působící čtvrť Coyoacán s tržištěm a proslulým Modrým domem věčně rozhádaných manželů Kahlo-Rivera.

Pro mě osobně patří k nejkrásnějším vzpomínky na pestrobarevný Nayarit, stát ve středním Mexiku, se smaragdově zelenou vegetací a psychedelickými korálkovými výšivkami Indiánů Huičolů, a zapomenout nemohu ani na Colimu s jejími černými sopečnými plážemi a bílými městy, s deštným lesem a vulkánem pokrytým věčným ledem a báječně voňavým festivalem kávy a pečiva v Comale.

Kdybyste měla říct tři věci, které vás na Mexiku fascinují, které to budou?

Za prvé srdečnost, solidárnost a pohostinnost místních lidí, bez ohledu na chudobu. Za druhé místní kuchyně (ochutnala jsem tu se svým mlsným a zvědavým jazykem snad všechno, od grilovaných telecích střev přes smažené cvrčky a míchanici z huitlakoče (nějaká parazitická houba, co roste na kukuřici) až po pečeného chřestýše, co jsem si sama stáhla a vykuchala (zabíjet jsem ho naštěstí nemusela). A dlužno říci, že mi všechno chutnalo a navíc jsem se naučila rozlišit na 12 druhů chilli papriček.

A za třetí musím po pravdě říct, že mě fascinovala (a zpočátku uváděla střídavě v záchvaty zoufalství a závisti) ta klidná, fatalistická odevzdanost do osudu, již jsem u Mexičanů pozorovala. Jakkoli neočekávaná událost je nevyváděla z míry, vlastně ani těžké životní ztráty, všechno brali docela s přehledem jako řízení neomylné a osudové autority. Que pase lo que Dios quiere. Ať se stane vůle Boží.

Chcete se tam někdy vrátit?

V to doufám. Mým snem by bylo dostat se někdy k práci s domorodými indiánskými komunitami na jihu Mexika. Snad tomu bude Bůh nakloněn…

Dagmar Winklerová vystudovala v Praze archeologii, celý život ji pronásleduje touha zjistit, jak odlišné podoby na sebe může vzít lidský život – nejen v čase, ale i v prostoru. Právě tahle touha ji přivedla k cestování jako životnímu stylu. Ráda navštěvuje cizí kraje ještě za nějakým jiným cílem, než je turismus, aby se tak místním dostala co nejvíc „pod kůži“ – právě tahle záliba ji mimo jiné přivedla na myšlenku dobrovolnictví. A tak se vypravila se Salesiánskou organizací Dona Bosca na obávanou hranici USA-Mexiko, kde posléze při práci s dětmi ze sociálně vyloučených čtvrtí a deportovanými migranty strávila jeden z nejpestřejších roků svého života. A nakonec díky pohostinnosti místních lidí došlo i na cestování do přívětivějších jižních krajin.

Zkušenosti čtenářů

Gaza

pěknej rozhovor (y)

David

Děkuji za tento rozhovor.

nick

Pěkné. Mám rád Mexičany.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí