HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Bohatá žeň knih s africkou tématikou

Bohatá žeň knih s africkou tématikou

Přinášíme recenze knih s africkou tematikou, které vyšly na konci letošního roku.

Africanists on Africa. Current Issues. Editoři Patrick Chabal a Petr Skalník. LIT pro Univerzitu  v Hradci Králové, 2010, 305 s.

Z referátů na úspěšné mezinárodní vědecké konferenci Viva Africa, která se konala na Univerzitě v Hradci Králové roku 2009, vzešel sborník Afrikanisté o Africe. Studie napsali naši i zahraniční odborníci a někteří v nich uplatnili poznatky a údaje z vlastního terénního výzkumu. Afrikou je tu ovšem míněna především její subsaharská oblast, a tak se dočítáme leccos aktuálního z Nigérie, Jihoafrické republiky, Beninu, Keně, Ghany, Sierry Leone, Etiopie, Somálska i  Kapverdských ostrovů. Doc. Jan Klíma z Univerzity v Hradci Králové si ve své studii, založené na kapverdském terénním výzkumu, všímá mj. i toho, jak formování kapverdské národní identity inspirovaly ideje české tělovýchovné organizace Sokol. Větší prostor je v publikaci věnován problematice správného vládnutí, politických stran, rozvojové pomoci, ale také dětské práci a úloze žoldnéřů v konfliktech.

Další příspěvky přibližují všední život v ulicích afrických měst, tradiční zbožnost a obřadnost i vztahy mezi muži a ženami. Tak bohatý a rozmanitý materiál v necelé dvacítce studií uspořádali oba editoři, Patrick Chabal z londýnské King´s College, autor předmluvy a stati Proč v Africe záleží na státu, a zkušený vysokoškolský pedagog a badatel z domácí (pořádající) univerzity Petr Skalník. Ten přispěl úvodem nazvaným Primát státu v postkoloniální Africe a studií o úloze náčelníků v severní Ghaně. Ruský afrikanista Vladimir Arseněv z univerzity v Sankt Petěrburgu ve svém příspěvku zdůrazňuje potřebu nového vřazování Afriky do světového dění a vidí hospodářské potíže Afriky především jako důsledek současné ekonomické krize. Podle jeho názoru by se měl africký stát pro elity přeměňovat ve stát pro obyvatele zemí, jejichž hranice narýsovali kolonialisté. Konstatuje, že programy strukturálních přeměn (mezinárodní finanční instituce tehdy doporučovaly úspornou decentralizaci) oslabovaly ústřední vládní moci. Snaha o prosazení státních úspor pak vedla podle Skalníkova názoru k šetření na nesprávném místě, například k zanedbávání výstavby infrastruktury a bezpečnosti (s. 3). Stejný autor tamtéž poukazuje na to, že mechanické postupy Rozvojových cílů tisíciletí v sobě nesou jen málo toho, co by mohlo vést ke správnému vládnutí. Chabal si mj. všímá nezdaru státu v Sieře Leone, Libérii, Demokratické republice Kongo a Somálsku. Podotýká, že nezbytné investice se i v Africe zvýší díky soukromé podnikatelské iniciativě.

Teoretickými a metodologickými problémy vzniku a vývoje politických stran se v poměrně obsáhlé studii zabývá Vlastimil Fiala, který již dvacet let přednáší na olomoucké Univerzitě Palackého. Politolog z královéhradecké univerzity Jan Prouza předkládá zasvěcenou analýzu výběru  kandidátů ghanských politických stran. Hana Horáková z pražské Metropolitní univerzity ukazuje složité využívání propagace turismu a kulturního dědictví v procesu formování jihoafrického („duhového“) politického národa. Isak Niehaus, který přednáší sociální antropologii na britské univerzitě v Uxbridge, analyzuje nedávný vývoj v Jihoafrické republice a v něm i pět let staré obvinění jejího nynějšího prezidenta Jacoba Zumy.

Sborník obsahuje řadu dalších cenných příspěvků a v nich mnoho aktuálního. Je tu opravdu hodně podnětů, které nás opravňují věřit, že afrikanistika má u nás budoucnost navzdory obecnému šetření. Už nyní se díky další královéhradecké konferenci (2010) můžeme těšit i na další hodnotné výstupy.              

Vladimír Klíma

Otakar Hulec, Dějiny Jižní Afriky, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2010, 413 s.

Třináct let po 1. vydání vychází v edici Dějiny států reedice komplexního díla našeho předního historika a znalce celého jihu afrického kontinentu. Nové vydání je dokladem  stálého zájmu naší veřejnosti o jednu z nejpozoruhodnějších a turisty nejnavštěvovanějších  afrických zemí. Práce je doplněna a dovedena až do současnosti a obsahuje i dodatky, které byly již v 1. vydání: genealogii černošských etnik a národů, přehledy jihoafrických vysokých představitelů, tisku, map, podrobnou bibliografii a rejstřík.

Podobně jako v Dějinách Zimbabwe, Zambie a Malawi, v knize z téže edice, kde však byl Hulcovým spoluautorem Jaroslav Olša ml., nabízí autor i zde zajímavé líčení dramatických dějů  v historii afrického jihu. Jednotlivá fakta a události jsou interpretovány v souvislostech, protože historikovou předností i ctí je sdělovat nejen to, co a jak se stalo, ale i proč k tomu došlo. Na tomto Hulcově díle je vidět, kolik trpělivosti, pečlivosti a vynalézavosti je zapotřebí, aby se z jednotlivostí zrodil působivý celek. Kdo třeba jen odhadne, kolik detailních rozborů a úvah si autor musel připravit, než si text můžeme příjemně počíst? Sám se k této knize dost často vracím, a tak je přirozené, že jsem v reedici zaměřil hlavní pozornost na právě končící dekádu, v níž Jihoafrická republika nepřestává hrát roli celoafrické i regionální mocnosti. Dověděl jsem se tedy leccos i o mocenských přesunech v jihoafrickém politickém vedení, o roli JAR v krizi kolem krize v Zimbabwe a celkově v integračním úsilí zemí jihu Afriky. Doufejme jen, že doporučená cena výtisku (395 Kč) neodradí návštěvníky knihkupectví.                        

Vladimír  Klíma

Nelson Mandela, Dlouhá cesta za svobodou. Autobiografie. Práh,  Praha 2010, 599 s.

Nakladatelství Práh vydalo čtivý překlad Milana Orálka knihy, v níž jihoafrický exprezident líčí své pohnuté a dramatické životní osudy. Vzpomeňme na to, jaké obavy vyvolávaly roku 1994 ve světě i u nás první volby celého „duhového národa“, všech Jihoafričanů  bez rozdílu barvy pleti. Tehdy se množily obavy z krvavé pomsty utiskovaných „barevných“ a z možného chaosu, který by mohl nastat v zemi se značným hospodářským a kulturním potenciálem.

Nelson Mandela vedl Africký národní kongres (ANC), stál pevně v popředí bojovníků proti apartheidu a posléze se stal i symbolem nenásilného přechodu společnosti JAR k vícerasové vyváženosti. Popularita muže, který obdržel Nobelovu cenu míru, nepřetržitě rostla díky tomu, jak dokázal účtovat s minulosti.  Mladé generaci musí být vzdálená rasová diskriminace a segregace z časů apartheidu, a tak se nejspíš méně čtenářů  pozastaví nad velkorysostí a klidem, s nimiž autor začal své paměti psát ve vězení, jež mu „ukouslo“ dlouhých sedmadvacet let života. Nelson Mandela otevřeně popisuje vlastní pocity na vzrušujících křižovatkách své dráhy a objasňuje postoje svých rivalů i své vlastní. Zaujaly mě nejen vztahy mezi stranami Afrického národního kongresu a Panafrického kongresu, nýbrž také Mandelova jednání s představiteli minulého jihoafrického režimu a se zuluskými vůdci, kteří v určité situaci dokonce chtěli od JAR oddělit severovýchodní provincii Natal.

Pro ty, kdo dlouhodobě vnímali Mandelu hlavně jako politického vězně a státníka, je jeho autobiografie příležitostí dovědět se něco i o jeho rodinném životě a o vztahu k manželce, s níž se rozešel až po propuštění z vězení.  Odborný dohled převzal a úvod ke knize napsal historik Afriky Otakar Hulec. Protože jde o dílo, které toho říká o moderních dějinách JAR opravdu hodně, je třeba ocenit také pečlivou redakční práci a kombinovaný jmenný a věcný rejstřík.                                                                      

Vladimír Klíma

Jaroslav Olša jr., Modern Art of Zimbabwe. The Korea Foundation and Korean Association of African Studies, Seoul 2010, 104 s.

Výpravná publikace Moderní zimbabwské umění vyšla v angličtině a korejštině při příležitosti velké výstavy moderních zimbabwských kamenných soch a obrazů v Soulu. Náš bývalý velvyslanec v Zimbabwe spolu se svým nizozemským kolegou, který také působil v přibližně stejné době v oné africké zemi a který se shodou okolností rovněž nedávno stal velvyslancem své země v Koreji, připravili s pomocí galerie Delta a Národní zimbabwské galerie zmiňovanou výstavu, která měla a stále má ohromný ohlas.

Recenzovaná kniha není ovšem v pravém slova smyslu jejím katalogem, ale je odbornou publikací, v níž Jaroslav Olša jr. podává v sedmnácti kapitolách vyčerpávající a zasvěcený výklad kulturního života v oblasti podél řeky Zambezi, a to v časovém rozpětí od nedávné minulosti až po současný stav uměleckého dění v zemi, která v posledních dvou dekádách prožila nešťastné období pod diktátorskou nadvládou prezidenta Mugabeho. Ten ji přivedl na samý okraj ekonomického i politického úpadku, což ovlivnilo i situaci místních umělců. Naštěstí, jak to v podobných situacích bývá, umění vítězí nad způsobem života a rozvíjí se. Proto dnes můžeme mluvit už o třetí (a snad i o čtvrté) generaci zimbabwských umělců, kteří od prvotních začátků, vycházejících převážně z místních uměleckých tradic a představ, se dostali do povědomí světové veřejnosti, takže jejich díla můžeme najít v muzeích a galeriích celého světa. Jsou obdivována pro svou vysokou uměleckou hodnotu, umocněnou jedinečností a specifičností, jakou vyvolává místní africké prostředí.

V jednotlivých kapitolách autor popisuje a vysvětluje právě tento umělecký vývoj, který vedl od zmiňovaných tradičních hodnot až k modernímu pojetí; poté, co velká část místních umělců pronikla svými díly do světa, měla tam také možnost poznat současné světové trendy. To se týká převážně sochařství, ale do určité míry i obrazů, vytvářených v poslední době v moderním abstraktním stylu. Autor knihy se nevyhýbá ani odpovědím na otázky, zda toto umění není jen pouhým byznysem, jak tomu nepochybně je v jiných zemích „černého“ kontinentu, kde „umělecké“ suvenýry bývají jedním z nemnoha zdrojů obživy. Zimbabwské sochařské umění takové v žádném případě není.

V knize je popisován i způsob tvorby kamenných soch a historie i současnost proměn uměleckých forem, jak je zvládali místní umělci, kteří se zpočátku nacházeli pod odborným vedením několika zanícených Evropanů. Začali tvořit z hlíny či opracovávali dřevo, teprve později se přeorientovali na kámen. Seznámíme se postupně i s jednotlivými renomovanými sochaři, kteří mají své dílny v hlavním městě Harare, nebo s uměleckou komunitou Tengenenge v severozápadní části země, kde působí desítky začínajících i známých sochařů.

Ačkoliv se publikace zabývá převážně sochařstvím a obrazovou tvorbou, Jaroslav Olša do ní vtělil i kapitolu o současné zimbabwské literatuře. Proto čtenář, pokud se ke knize dostane, bude mít příležitost poznat současný zimbabwský umělecký život v celém rozsahu. Některé části knihy vycházejí z dřívějších autorových studií či článků publikovaných doma, takže český čtenář se z nich může dozvědět víc o zimbabwském moderním umění. Kniha je totiž doplněna nejen mnoha barevnými fotografiemi vystavených exponátů, ale i rozsáhlou bibliografií včetně českých publikací či periodik, které o dané problematice přinášejí odborné informace.

Otakar Hulec

Lenka Klicperová, Olga a Václav Šilhovi, Afrika v nás. Mladá fronta, Praha 2010, 238 s.

Posledním přírůstkem v literatuře o Africe je právě vydaná a na našem webu už poměrně dlouho avizovaná rozsáhlá kniha fotografií a reportáží trojice mladých fotografů a novinářů, která představí nádherný svět africké přírody vedle reportáží z otřesného života obyčejných Afričanů, přesněji afrických žen, stávajících se oběťmi násilných válečných konfliktů nebo dodnes trpících při provádění tradičních obřadů, z nichž nejhorší je ženská obřízka. Řemeslně skvělé fotografie doplňují text, vzájemně se s ním prolínají a umocňují tak dojem z krás i hrůz současné Afriky, o níž autoři v poslední větě svorně prohlašují, že „je ji možno milovat jen takovou, jaká skutečně je“.

Kniha začíná reportáží Lenky Klicperové o etniku Surmů z jižní Etiopie, o němž ne zcela přesně hovoří jako o „jednom z posledních opravdu divokých kmenů Afriky“. Svými detailními fotografiemi a líčením každodenního života (včetně tradičních názorů, techniky a vzorů tetování, jakož i ukázek vkládání talířků do dolního rtu místních žen), se jí podařilo obeznámit českého čtenáře s doznívající africkou exotikou se všemi jejími klady i zápory. Následuje podobné podrobné líčení života Karů a Hamarů na opačném břehu řeky Omo.

Střídání reportáží Lenky Klicperové s líčením obtíží i krás safari Olgou a Václavem Šilhovými nejenže pomáhá doplňovat obraz současné africké společnosti v oblastech, které už jsou doménou evropského turismu, ale zároveň seznamuje s řešením místních ekologických problémů, k nimž patří i záchrana života mnoha ohrožených živočišných druhů. Čtenář jistě ocení jak vysokou kvalitu pořízených snímků, tak i jejich originalitu a bezprostřednost.

Mezi další kapitoly o některých druzích ohrožené africké zvířeny zařadily obě autorky i záznam společné návštěvy dvou etnik v severní Keni, kde se zaměřily na studium ženské obřízky. Nejen že ji podrobily podrobnému studiu co do překonaného významu pro tradiční společnost, ale zamyslely se spolu s některými tamějšími osvícenějšími ženami nad její nebezpečností i nad jejím dalším smyslem. Vše zarámovaly snahou odpovědět na mnohé aktuální otázky, související s postavením žen v Africe, které je tam dodnes z mnoha důvodů velmi nedobré a ponižující.

Závěrečná část knihy pojednává o pobytu obou autorek ve východním Kongu, kde dlouhodobě zuří jeden z nejhorších válečných konfliktů poslední doby. Na něj doplácejí hlavně ženy a dívky, které tam jsou denně a ve velkém počtu znásilňovány nejen okupačními hordami, ale i vojáky regulérní konžské armády. Rozhovory s těmito oběťmi, ale i s některými jejich trýzniteli, často mladými hochy, kteří se násilností za nejrůznějších okolností dopouštěli, odhalují v plné nahotě „peklo“, jaké tuto část afrického kontinentu léta stravuje. Přes to všechno autorky, přinášející tato úděsná svědectví, došly k už uvedenému náhledu, který je namístě závěrem zopakovat, že Afrika se dá milovat „jen taková, jaká skutečně je“.

Otakar Hulec

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: