HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Albánie – Země orlů

Albánie – Země orlů

Albánie,   „Země orlů“,  byla takřka vždy nejchudším státem Evropy.  Panoval v ní izolacionistickýkomunistický režim,  avšak v 90.  letech země prošla obrovskými změnami a proměnila se ve společnost bez pravidel.

Hory

Kde se vzal, tu se vzal, byl tu srpen. Prázdniny už byly v půlce a já doposud neměl žádný nezapomenutelný cestovatelský zážitek. Po té, co jsem byl nucen odřeknout výstup na Mont Blanc, kvůli zranění jsem nemohl s kolegy z práce na Vltavu, cyklovandr Tatry-Brno se z důvodů špatného počasí nevyvedl, stejný druh cestování mezi Linzem a Vídní se vůbec nekonal a týdenní pobyt v Dolomitech mě příliš nenadchl, jsem byl zklamaný z toho, jak jsem naložil s nemalou porcí náhradního volna za přesčasy. Pyšný jsem mohl být leda na svůj výkon na letních rockových festivalech, které jsem si užíval jako zamlada 🙂

Zbýval ještě víc jak měsíc, po který bych mohl ukecávat študáky na čundr, a tak jsem začal uvažovat, kde by se mi mohlo líbit. Zakarpatská Ukrajina sice nemá konkurenci, ale za poslední 3 roky jsem tam byl 2x. Bulharsko a Rumunsko nabízejí spoustu možností k vysokohorské turistice, ale jednou mi to, prozatím, stačilo. Chtělo to něco divočejšího! Něco jako je Albánie!!! Už loni jsem tam chtěl, ale neměl jsem koho k sobě. Děcka se bály, prý se tam ztrácí lidi a je tam nebezpečno! To samé se psalo na webu Ministerstva zahraničních věcí (www. mzv. cz), Wikipedii a podobných, rádoby chytrých stránkách. O Ukrajině a Rumunsku se psalo podobně, ale realita je mnohem příjemnější! Vygoogloval jsem si pár stránek s cestopisy dobrodruhů, co v Albánii byli nedávno a byl jsem mile překvapen!!! Popisují tam Albánii jako přívětivou zemi s nádhernými horami, antickými památkami, minimem turistů, příznivými cenami a velmi pohostinnými lidmi! O letošní dovolené bylo rozhodnuto!!!

Se svým zapálením pro Albánii jsem kontaktoval Pavla a Romanu. Ti zprvu váhali, hlavně díky již zmiňovaným recenzímna webu www. mzv. cz a podobných odborníků, ale když jsem jim poslal odkazy na stránky lidí, co tam cestovali nedávno, získal jsem je na svou stranu! Na vlakovém nádraží v Brně jsme zjistili cenu jízdenky s lůžkem – cca 2500kč za zpáteční jízdenku do Podgorice. Dál vlak nejede, těch 25km do Albánie už budeme muset zvládnout jinak.  I když 24 hodin v lůžkovém vlaku by nebylo až tak nesnesitelné, nakonec jsme jeli autem. Přeci jenom – je to rychlejší, levnější a i cesta je cíl 🙂

1. den cesty: Brno – Budapešť – Bělehrad – Podgorica

Vyrazili jsme 22. srpna 2008 ve 21:30 z Brna – Slatiny. Řídil jsem já a Pavel. Romana radši zapomněla řidičák doma :-o. Cesta do Albánie byla plánována přes Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko, Bosnu a Hercegovinu a konečná v černohorské Podgorici. Necelých 1000km po silnicích 1. třídy. Po té, co jsem v Budapešti, po krátké kochací přestávce, předal Pavlovi řízení, jsem usínal s pocitem bezpečí a jistoty a že v Bosně převezmu opět řízení. Jaké bylo moje zděšení, když jsem přebral řízení v Srbsku!!! V plánech nejkratší cesty byly omylem přimíchány i plány nejnemožnější cesty přes Srbsko, delší o 200km a 3h! Navigátorka Romana vedla Pavla směle k Bělehradu. „No co už, tak na Bělehrad, paní Mullerová, na Bělehrad! „

Zvolili jsme cestu mimo dálnici a to se neukázalo jako příliš šťastné rozhodnutí. Cesty rozbité a úzké, plné starých, pomalých a smrdících aut jugoslávské provenience. Mimo dědiny jsem svižně předjížděl vše, co se dalo a když jsem v obci zbrzdil na předpisových 50 km/h, už mně na záda dýchali srbští šoféři ve svých parostrojích. Nedalo se nic dělat, musel jsem se přizpůsobit. Alespoň jsem si mohl vyzkoušet pověstný Balkánský styl jízdy 🙂  

. . .  tj.  projíždění křižovatek na červenou. . .  -Pavel-.

V Bělehradě jsme navštívili hrad s venkovní expozicí vojenské techniky z 1.  a 2. světové války s některými unikáty, jakým byl např. československý lehký tank vzor 38,  a samozřejmě si prohlídli i město. Nějaký aktivní „orgán“ nám dal za okno auta pokutový bloček, ale pokud si myslel, že ten „flastr“ zaplatíme, šeredně se mýlil 🙂  Druhou naší zastávkou v Srbsku bylo Zlatarské jezero.  Na to, že je to národní park, tu byla spousta odpadků. Báli jsme se do vody vstoupit, aby jsme si  nepořezali chodidla o spoustu střepů a konzerv na pláži.  Inu Srbsko 😮     Na hranicích s Černou Horou jsme zaplatili ekopoplatek 10 E a pokračovali jsme směrem do Albánie. Nechtěli jsme na vlastní kůži poznat albánský styl jízdy,  a tak jsme usoudili, že bude lepší nechat auto v černohorské Podgorici, která je cca 25 km od hranic s Albánií. Do Podgorice jsme přijeli až večer  a přespali jsme u silnice  nad městem. 

2. den:  Podgorica – Shkoder – Prokleté hory

Ráno jsme přeparkovali k nádraží, kde je spousta policistů a zdá se tam býti  bezpečno i pro nové auto. Jelikož z Černé Hory do Albánie vlaky ani autobusy nejezdí, jsou cestovatelé odkázáni na autostop či taxi.

My  jsme si vzali, společně s jedním kosovským Albáncem, Taxi do Tuzi, což nás vyšlo na 4 E. Sotva jsme v Tuzi vystoupili, už se nás ujal albánský řidič a po chvilce smlouvání nás vzal za 15 E až do  Shkoderu, jak říkají Albánci  Skadaru. Jel jako prase a při předjíždění vždy upozorňoval šoféra předjížděného auta troubením. Tohle praktikovali všichni řidiči, takže si asi dovedete představit, jak hlučno je u albánských silnic. Když k tomu připočtete , že z jednoho jízdního proudu se místy vytvoří 3 a to i na kruhových objezdech, cyklisti jezdí v protisměru a chodci přechází silnice jak je napadne, je to i pro českého řidiče tvrdý oříšek J. Byli jsme rádi, že jsme auto nechali v Černé Hoře.    Po výměně EUR za LEKy, prohlídce města, kde toho zas tak moc  k prohlížení není, marném hledání aktuální mapy Bjeshket Namuna, jak se albánsky nazývají Prokleté Hory, a malém občerstvení, jsme vyrazili zpátky směrem k hranicím Černé Hory, do městečka Koplik, odkud  jsme se chtěli dostat do městečka Theth, které je vstupní branou do Prokletých Hor.          Musím podotknout,  že naše hledání mapy nebylo až tak úplně neúspěšné – tak abych začal od začátku: Standa před odjezdem slíbil,  že sežene podrobné vojenské mapy Albánie od kolegy z práce.  Dostal však pouze pár listů s mapami pohraničních oblastí,  které však nakonec stejně nechal doma.  Takže vše,  co jsme měli, byly v podstatě dvě mapy Prokletých Hor,  které jsem původně ani nechtěl tisknout – jedna stará jugoslávská turistická mapa a pak ještě pár listů starých sovětských policejních map.  Jediné, co se dalo ve Shkoderu sehnat,  byla zevrubná automapa celé Albánie.  Ale protože štěstí přeje odvážným (a ne připraveným :),  potkali jsme skupinku Čechů,  kteří právě přijeli z hor a ani se nenechali moc přemlouvat a obdarovali nás o dost větším souborem sovětských policejních map,  než byl ten náš.  Jak se později ukázalo,  byli bychom bez nich ztraceni (i když jsme se několikrát ztratili i s nimi. .  :).   -Pavel-

Maršrutky jezdí každou chvíli, ale smlouvat se s řidiči nedá. Nás to stálo, stejně jako domorodce, 200 LEK na hlavu. Z Kopliku
už žádné autobusy ani maršrutky nejezdí, tak jsme museli stopovat. Dlouho jsme však čekat nemuseli  a vzal nás Albánec ve starým Mercedesu. Kupodivu uměl trošku anglicky, tak jsme si i popovídali a na rozloučenou nám dal trs vynikajících hroznů. Bohužel jel jen pár kilometrů, takže jsme po chvilce zas stáli u silnice v pekelným hicu. Naštěstí nás po pár minutách vzali Albánci žijící v Anglii. Celou cestu hrála hlasitě balkánská dechovka, a tak nám to rychle uteklo. Vysadili nás v Boge a do Theth nám zbývalo už jen asi 20 km. Silnice v Boge končila, dál vedla už jen kamenitá cesta. Doplnili jsme  zásoby vody a vydali se  na cestu.    Tady bych rád připomenul,  že jsme se u pramínku skamarádili s vepříkem – my  jsme si vodu brali na pití,  on se v ní rozkošně čvachtal. . .  -Pavel-. Podél cesty rostly lány konopí a my chtěli vyzkoušet, zda je technické či „ostré“, ale pořád nás někdo hlídal, takže bych i věřil té druhé variantě J  .  Už se stmívalo a začali jsme hledat místo na spaní, když se ze zatáčky vyřítil náklaďák a vzal nás na korbu. Byla to divočina. Lítali jsme z leva do prava, nahoru, dolů. Obzvláště veselé bylo setkání s jinými auty – ta musela být nalepena ve svahu, abychom mohli vůbec projet. Do Theth jsme dojeli už za tmy. Řidič chtěl 15 E, což nás šokovalo. Na Zakarpatské Ukrajině nás běžně brali řidiči  náklaďáků na korbu a nikdy nic nechtěli. No co už, nechtěli jsme se zprotivit, tak jsme mu dali alespoň 10 E.  V Theth se nás ujal provozovatel bufetu se svou půvabnou dcerkou a snažil se nám vnutit jako průvodce po horách. Uměl jenom albánsky , takže domluva byla rukama, nohama. Nakonec nám alespoň nabídl stanování na svém pozemku. Doslova nás nasral, když chtěl ráno po každým 5E ! Dostal necelý 4 E za všechny a mazali jsme pryč! To jsme už měli místních zlatokopů dost a nechápali jsme, kam se poděla ta pověstná albánská pohostinnost.  Albánci jsou sice pohostinní, ale jen za prachy, o čemž jsme se za těch 12 dní přesvědčili !!! 

3. – 7. den Bjeshket Namuna / Prokletie / Prokleté Hory

3. den

Z Theth jsme pokračovali údolím podél potoka k horám. Cestou jsme se radili s místními turisty a stařenkou – bačou, a ti nás nasměrovali na značku, která nás přivedla až k sedlu Prislop s nedalekým jezírkem. Odtam značka pokračovala opačným směrem, než jsme chtěli my, tak jsme se zas museli spolehnout na sovětskou policejní mapu. Jelikož jsme z Theth vyráželi až kolem 11. h (museli jsme dospat cestu), bylo už poměrně pozdě, a šli jsme spát. .

4. den

Brzy ráno jsem vyrazil k blízké salaši pro vodu. Bačové, rozveselení tak vzácnou návštěvou, mě pozvali do chýše, a pohostili mě rakijou a kafíčkem. Jeden z těch 4 bačů, Afrim, pracoval 2 měsíce v Anglii, a tak jsme si i trochu popovídali v angličtině. Byla to velmi veselá, pohostinná a skromná parta, úplně jsem zapomněl na Pavla a Romanu čekající na mě, až donesu vodu 😮 

Následovala celodenní cesta náročným terénem. Cesta, jak už jsme si zvykly, nebyla značená a příliš patrná.   Spíše bych řekl,  že tam vůbec nebyla. . .  -Pavel-. Neznali jsme cestu ani jsme nevěděli, jak Maja Jezerce vypadá. Šli jsme jen podle intuice, cestou nejmenšího odporu. Po asi 4 hodinách jsme přelezli sedlo a ukázali se nám hory v celé své kráse! Byly jsme jimi doslova obklíčeni. Nikde žádná pěšinka, jen kolmé stěny! Věděli jsme, že jsme nedaleko našeho cíle, ale podle starých ruských map jsme se jen těžko orientovali. Všude kolem nás byly štíty, které se svoji výškou mohly srovnávat! Tak jak poznat ten nejvyšší? Pomohly nám dvě věci – buzola a kamzíci! Podle buzoly a mapy jsme odhadli polohu Maja Jezerce a podle na skalách pasoucích se „terénkoz“  jsme hádali, že tam nejspíš bude pěšina. Zprvu to vypadalo, že se budeme muset vrátit, ale po chvilce se na skalách začali objevovat „mužici“-kameny poskládané na sebe, svoji siluetou připomínající lidskou bytost. Tito mužíci nás nakonec dostali nejen k terénkozám, ale k naší velké radosti až na  vrchol Maja Jezerce!  Zde si neodpustím poznámku týkající  se mých nebetyčných zásluh – nebýt mne,  pravděpodobně jsme vrchol dobyli minimálně o den později,  nebo vůbec.  Poté,  co jsme se dostali na hřeben,  vedla cesta značená mužiky pouze na nejbližší vrcholek.  Musím podotknout,  že jsme stále pouze tušili,  který vrchol je Maja Jezerce.  Po hřebenu nešlo jít ani jedním směrem – vypadalo to na krásné horolezecké výkony,  ale s 20-30kg batohem jsme se do nich moc nehrnuli.  Po delší poradě s mapou a buzolou jsme zavrhli hřebenovou cestu a rozhodli se sestoupit zpět do údolí a pokusit se vylézt další den jiným sedlem.  K mému zděšení si to Standa namířil rovnou dolů po suťovém poli.  Přestože jsem pro každou legraci,  občas se pokusí něco v mé hlavě i přemýšlet,  takže jsem sestupoval asi 5x pomaleji a alespoň se snažil,  abych na Standu nesesouval moc kamení.  Při jednom traverzu jsem si všiml,  že přes suťové pole vede malinkatá pěšinka a někam pokračuje.  Standa už byl dávno o dobrých 300m níž.  Naděje umírá poslední,  řekl jsem si,  takže jsem zastavil zběsilý úprk Romany a především Standy a vydal se na průzkum.  Cestička vedla přesně tím směrem,  který jsme při poradě zavrhli kvůli příliš náročnému terénu.  Na začátku bylo i pár kamenných mužiků,  ale pak se cestička zase ztratila.  Šel jsem dál a chvílemi jsem měl v gatích trošku naděláno.  Ale jak už to v pohádkách bývá,  i tato měla šťastný konec.  Takže jsem se cca po 1,  nebo 2 hodinách vrátil s tím,  že jsem narazil na červenou turistickou značku vedoucí na vrchol z druhého údolí. . .  Ač jsou mé zásluhy neoddiskutovatelné nikdo neprovolával „Sláva! “ „Vivat! „.  Byl jsem pouze přivítán suchým „Kde jsi byl tak dlouho. . . ?“ Škoda.  Snad někdy příště. . .  -Pavel- Byl odtam  impozantní výhled na všechny světové  strany. Hory, hory a zase hory! Samozřejmě jsme se zapsali do téměř prázdné vrcholové knihy, kde převládaly vzkazky českých výprav. Následovalo povinné focení a rychle dolů! Už bylo k večeru, každou chvíli mohlo zapadnou slunce.  Cesta do údolí směrem k Černé Hoře byla dokonce značena turistickou značkou!!! Ale i tak to byl velmi náročný sestup, vedoucí převážně po suťovisku! Museli jsme mít mezi sebou velké rozestupy, abychom se navzájem nepozabíjeli lavinami kamení, které jsme strhávali. K tomu všemu už byla tma a museli jsme nasadit čelovky a pracně hledat značky. Ale údolí pořád nikde, jen srázy, jejichž hloubku jsme mohli jen hádat. Už jsme toho měli po krk,  a tak jsme se utábořili na ploché skalce. Štěstí, že nás nenapadlo jít dál, protože další místo vhodné k táboření bylo půl dne cesty!!! 

5. den

Kvůli absenci vody v údolí jsme ráno rozpouštěli sníh, což nám zabralo asi dvě hodiny.    

. . .  a taky polovinu zásob plynu. . .  -Pavel-. Ale lepší jak celý den žíznit.   Šlo se kamenitým údolím se spoustou jeskyní, místy sněhovými poli. S klesající výškou ubývalo sněhu i kamení a po pár hodinách už jsme šli po pěšince a’la Beskydy. Odpoledne jsme došli k jezerům. Většina byla bohužel vyschlá, ale poslední jezírko, to byla poezie! Po pěti dnech cesty jsme se konečně vykoupali. Nevím, jak si to užívali čolci, které jsme v jezírku chytali, ale my jsme byli v sedmém nebi!  Po zasloužilém relaxu jsme scházeli bukovým údolím již na území Černé Hory, kde jsme poblíž opuštěné turistické chaty přečkali noc.

6. den

Celý den jsme se vraceli krásným údolím směrem k prislopskému sedlu, kde jsme prvně vkročili do hor. Na černohorsko-albánské hranici, u vyschlého jezírka, končila turistická značka vedoucí od Maja Jezerce, ale pěšinka vedla dál, naším směrem. Vodu jsme nabrali v salaši s vlídnými bači a pak ještě z pramene na mapě vyznačeném. Pokračovali jsme až k prislopskému jezírku, nad nímž jsme spali.  Celý den se honila po okolních kopcích bouřka, ale na nás spadlo sotva pár kapek. Vedro a sucho trvalo, soudě podle vyschlých jezírek a sotva tekoucích pramínků, několik týdnů. V létě tu asi moc neprší L.

7. den

Sedmý den byl naším posledním v horách.  Z prislopského  sedla jsme po cestičce značené močí a bobky oveček došli k velké salaši, kde však byly jen ženy a děti. Ty jako by se nás bály a vůbec se k nám nehlásily, jen tiše stály u pramene a napouštěly vodu do lahví. Radši jsme pokračovali dál k jinému pramínku, kde jsme svoji žízeň uhasili a pak pokračovali v cestě do údolí. Po celodenním sestupu jsme konečně došli do vesničky Nikš v údolí mezi horami Bjeshket Namuna a Kelmenai, kde jsme i přespali. Původně jsme všichni 3 chtěli spát ve stanu, jako téměř každý večer, ale Pavel zamořil stan svými prdy, takže jsme s Romčou museli spát pod „širákem“ . Ale stálo to za to! Tak krásné hvězdy jsem ještě nikdy neviděl, leda v Planetáriu na Kraví Hoře J  Ne, že by na horách tak pěkná noční obloha nebyla, ale když se klepete ve spacáku zimou, tolik si to neužíváte 😀  

8. den :  Cesta z hor, Tirana, Durres                               

Ráno, po osvěžující koupeli v ledové říčce, jsme  se z Nikš vydali po prašné a kamenité silničce směrem na západ, k příhraničnímu městečku Han i Hotit. Pár aut kolem projíždělo, ale všechna byla plná, tak na nás posádky alespoň troubily a mávaly na pozdrav. Jeden Belgičan u nás zastavil a ptal se nás anglicky, jak se nám šlape a jestli jsme unavení, a vůbec byl taková veselá kopa J  Bohužel měl taky plno…

Avšak dlouho jsme šlapat nemuseli. Zastavil nám albánský  Ital se svou ženou v terénním pickupu  a za zvuku italského „popíku“ jsme se přemístili o pár kilometrů blíže k civilizaci. Zanedlouho jsme už seděli v dalším autě, tentokrát nás vezl místní policista ve své staré VW Jeta. Klidná cestička kolem říčky se změnila v prudké stoupání plné serpentin. Pod námi bylo údolí hluboké stovky metrů, svodidla u silničky byly jen někde. . .  Po asi hodinové náročné cestě nás vysadil v Han i Hotit a k naší nelibosti si řekl o peníze! Dali jsme mu jen 500 LEK a byl evidentně zklamaný. Kdyby byl býval řekl na začátku, že chce peníze, stopli bychom si někoho jiného! Ne nadarmo se říká:“Líná huba, holé neštěstí ! “ J

Z Han i Hotit  jsme se dostali stopem za 1000 Lek do Škodry. Tentokrát se s námi řidič domluvil na ceně předem. Jak je v Albánii zvykem, jel jak prase a ke všemu se z rádia linul song od AC/DC Highway To Hell, což bylo velmi výstižné 😀 Ze Škodry jsme jeli autobusem do Tirany taky za 1000 LEK všichni. V místních autobusech mají řidiči pomocníky, kteří vybírají jízdné a na nádražích svolávají zákazníky.

Po krátké prohlídce nepříliš zajímavé Tirany, doplnění zásob a porady v internetové kavárně jsme se rozhodli pro návštěvu starobylého přístavního města Durres . Vlak z Tirany do Durres odjížděl ve 20:40 a překvapil nás svou nízkou cenou – 70 LEK za osobu, což se rovná asi 20 haléřům na kilometr. Paráda! Vlaky jsou poměrně čisté a zachovalé, srovnatelné s ČD. Dieselové lokomotivy jsou československé výroby, vagóny západoněmecké, ale bývají  v nich zamčené záchody a rozbitá okna! V letech 97-98 „frčely“ v Albánii pyramidové hry a hodně lidí  v nich přišlo o své úspory, vinili za to vládu a ničily vše státní, včetně železnice. Tato „zábava“ zřejmě přetrvala do dnešních dní, protože nás průvodčí vyhnala od otevřeného okna.  Proto asi bývají v každém vlaku i policisté.

Do Durres jsme dojeli až za tmy. Měli jsme trošku obavy o nocleh ve městě velikostí srovnatelné s Brnem, ale o to to  bylo napínavější J Po krátké prohlídce tepajícího přístavu jsme šli směrem z města hledat místo pro bivakování. . Zahnuli jsme do jedné z bočních uliček a našli zachovalou opuštěnou halu, kde jsme i přespali. Náš první squat, paráda J

9. den: Durres

Ráno mě  probudilo opatrné našlapování v naší blízkosti. Byl to slušně oblečený postarší pán, pravděpodobně správce či strážce objektu. Nic neřekl, jen si nás prohlížel a zas odešel. Asi se divil, že západní „turisti – alpinisti“, jak nám místní říkali, nespí ve 4-hvězdičkovém hotelu, ale v jeho objektu. .  J

Radši jsme se rychle sbalili a vyrazili do města. Po snídani, prohlídce města a  antických památek – Amfiteatru, městského opevnění a zbytků jakéhosi paláce či snad lázní jsme vyrazili na pláž. Po zápřahu na horách jsme potřebovali oddech. Promenáda u pláže byla krásná, jak už to tak u moře bývá! Spousta kolotočů a zábavních atrakcí, pizzerie, bary, zmrzlináři a taky Bay Watch – pobřežní hlídka 😀  Jen nevím, proč místní Mitch Buchanen byl k moři otočen zády 😀

Na sympatické plážičce jsme si za 300 LEK pronajali slunečník a 3 lehátka, koupili si pivka a váleli se, koupali, váleli se a koupali. . Prostě paráda! Jen před naší pláží bylo mělko, takže jsme museli 300-400 m po pláži za hlubší vodou! Jen škoda, že jsme neměli potápěčské brýle a šnorchl  L Během „šolichu“ na pláži jsme také vyřešili, co dál. Ve finále byly dvě varianty:

1) pobřeží na jihu země s válením se na pláži a antickými památkami  

2) přejezd do Makedonie a trek Národním parkem Galičica mezi Ohridským a Prespanským jezerem

Jelikož jsme se moře nabažili až až a i městského ruchu jsme měli po krk, rozhodli jsme se pro druhou variantu. Ráno vlakem z Durres do Pogradce a od tam je už Makedonie kousek. 

Po celodenním relaxu na pláži jsme vyrazili do podvečerního Durres. Ve městě bylo neuvěřitelně živo, asi jak v okolí brněnské přehrady při ohňostrojích v rámci festivalu Ignis Brunensis! Řešili jsme, zda večer uspořádat táborák s grilovačkou na pláži nebo zajít do Amfiteatru na promítání filmů či workshop s Jíří Menzelem konající se v rámci mezinárodního filmového festivalu, který, jak jsme se později dozvěděli,  vyhrál právě Jiří Menzel s filmem  Obsluhoval jsem anglického krále. Nakonec zvítězila grilovačka na pláži. Nepříliš kvalitní víno, parodie na špekáčky a šumějící moře vykouzlily úžasnou atmosféru . Spali jsme jak miminka J 

10. den: cesta z Duress k Ohridskému jezeru, NP Galičica

Brzy ráno jsme vstali, přesunuli se na nádraží a vyrazili vlakem do Pogradce, který je asi 7 km od hranic s Makedonií. Po pětihodinové cestě jsme dojeli na nádraží, které bylo ještě 3 km od Pogradce. Do Pogradce nás, zadarmo, svezl řidič Transitu, ale za cestu z Pogradce na hranice už chtěl 10 E, tak jsme radši zvolili cestu pěšmo s prohlídkou města, promenádou po pláži a koupáním v Ohridském jezeru, které patří k nejstarším na světě. Jeho stáří se odhaduje na 3-4 miliónů let a z tohoto pohledu se řadí do společnosti světoznámých jezer,  jako jsou Tanganyika nebo Titicaca.  Zvláštností jezera je původ jeho vody.  Žádný přímý přítok ve formě řeky nebo potoka tu nenajdete.  Voda totiž přitéká do jezera dosud neprobádanou sítí podzemních kanálů pod dvoutisícovým pohořím Galičica z Prespanského jezera,  na ohridské straně pak vyvěrá v podobě mnoha pramenů. 

Když jsme dorazili na hranice, což bylo kolem 16. h, zrovna přijížděl autobus na lince Sveti Naum – Ohrid. K našemu zděšení nezastavil, jen se otočil a pokračoval na Ohrid. Naštěstí jsme chytli stopa alespoň do městečka Trpejcze, kde jsme nakoupili vodu (díky Bohu akceptovali Euro,  makedonské Dináry jsme neměli)a mohli pokračovat na hřeben NP Galičica. Tam jsme však nedošli, museli jsme se spokojit se spaním u silnice na cca 2 metry širokém štěrkovém pásu za hranicí asfaltu.  Dál už byl jen prudký sráz . Kdybychom došli ještě kilometr dál, spali bychom na krásné loučce i přístřešky a s pramenem 😮

11. den: NP Galičica

Hřeben Galičica je taky bez vody, museli jsme doplnit zásoby na dva dny dopředu.  Po silničce, kterou jsme stoupali do sedla, vedla trať raelly Budapešť – Jerevan. Soutěžními vozy byly výhradně pestře zbarvené Moskviče 🙂

Ze sedla jsme se vydali cestou, kterou jsme měli za turistickou, na hřeben. Cesta na hřebeni končila, vedla jen k meteorologické stanici. Jelikož Galičica je doslova poseta endemickými rostlinými i živočišnými druhy, nechtělo se nám pokračovat dál po hřebenu a tím  tuto vzácnost decentně  zredukovat, ale nic jiného nám nezbývalo. Nakonec jsme udělali dobře, protože turistická cesta vedla nepříliš zajímavým údolím pod hřebenem, za to my jsme se po celou cestu po hřebeni kochali výhledy na Ohridské i Prespanské jezero J A ke všemu byl hřeben téměř rovný, s minimálním převýšením! Přešli jsme nejvyšší a nejkrásnější část hřebene a navečer jsme sešli do údolí, kde jsme se napojili na turistickou značku. Zde jsme i přenocovali a těšili se na ráno, až sejdem z hor  a doplníme vodu, které jsme měli poslední zbytky!

12. den:  NP Galičica, Ohrid, Pogradec

Bez snídaně jsme ráno vyrazili sestupovou cestičkou směrem k městu Ohrid a doufali jsme, že narazíme na vodu. Stalo se tak pár desítek minut od našeho nocležiště. Oslavili jsme to specialitkou, kterou jsme si prvně uklohnili na ukrajinských poloninách – těstovinami na sladko s ostružinami. Přejedli a přepili jsme se k prasknutí!

Kolem poledne jsme došli do překrásného Ohridu. Jednoznačně nejhezčí městečko našeho  dosavadního balkánského putování. Krásné staré domy, úzké uličky, majestátní pevnost cara Samuela, amfiteátr a hlavně kostel Sveti Pantelejmon, který stojí v těsné blízkosti vykopávek raně křesťanské baziliky! Ne nadarmo je Ohrid zapsán na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO!  

Den se pomalu chýlil ke konci a bylo třeba se rozloučit s Makedonií a pokračovat přes Albánii do Černé Hory za naším autíčkem. Odpoledne jsme odjeli autobusem z Ohridu zpět odkud jsme vyšli, na hraniční přechod Sveti Naum, a odtud pěšky do Pogradce. V Pogradci jsme byly až navečer, takže nám nezbývalo nic jiného, než přespat ve městě. Naštěstí bylo kousek za městem opuštěné molo, které nám poskytlo útočiště pro naši poslední noc v Albánii. Sotva jsme zalehli, uslyšeli jsme zoufalé kňučení a přibatolilo se k nám malinké štěně jakéhosi velkého pouličního plemene a radostně kolem nás poskakovalo a lýsalo se. Mazel k nakousnutí J  Prcek, jak jsem jej nazval, si obzvláště oblíbil Romču! Asi už za svůj krátký život stačil pochopit, že od lidských samiček je více jídla 😀       Ale to neznal Romču – nedala mu ani drobek a ani jej nepozvala k sobě do spacáku, krutor 😮  Ještě že jsem tam byl já, jinak by umrzl a umřel hlady J 

13. den: Z Pogradce  Černé Hory

Brzy ráno jsme vstávali, aby si nás nikdo nevšiml. V noci jsme měli návštěvu, nejspíš dědu s vnukem na rybách, ale když nás zaregistrovali, šli jinam. Přeci jenom, spali jsme kousek od centra, u hlavní silnice na Elbasan.  Měli jsme hlídače – Prcka, tak jsme se nemuseli báti J. Avšak ráno jsme se museli s Prckem rozloučit. Po královském dělení při královské snídani následovala srdceryvná scéna – Prcek se nás pořád držel a my chtěli na stopa. Musel jsem ho odnést dál od silnice, ke břehu, odkud za námi nemohl kvůli své kapesní velikosti pelášit. Ten naříkal! Všiml si ho jeden prodavač, co poblíž zrovna rozdělával svůj stánek, a ujal se ho.

To my už jsme úspěšně stopovali. Zastavil nám Albánec, který se nabídl, že nás sveze do Tirany, odkud jsme potřebovali do Shkoderu a do černohorské Podgorice.  Ale když jsme mu řekli „No many“, nabídl nám svezení alespoň do Elbasanu, na půl cesty mezi Pogradcem a  Tiranou. Znovu jsme se přesvědčily hláškou „No many ! “ o jeho neziskuchtivých úmyslech a jeli jsme. To byla jízda! Evidentně neměl moc řidičských zkušeností! Zatáčky jsme brali po krajnici, volantem cukal jak v záchvatu epilepsie a jel značnou část v protisměru-měl náš jízdní pruh za odstavný a tak jsme celou cestu z kopců klesali v levém stoupacím 😀    

Další šok nás čekal v Elbasanu – chtěl po nás 20 E !!!  Málem jsme šli do vývrtky! Hádali jsme se jak báby na trhu, ale nás nezlomil! Hlavně že jsme se domluvily na „No many ! “ 😮 

Dali jsme mu jen 500 LEK a mazali jsme na autobus. Na další stopování jsme neměli nervy!

Po trochu složitější domluvě s místními (anglicky neuměli ani mladí) jsme našli autobusové nádraží a za pár LEK jsme se dostali do Durres a od tam vlakem do Shkoderu. Ve vlaku se nám stala zajímavá příhoda. Seděli jsme v kupé, ve kterém nešlo pořádně otevřít okno. Trval jsem na tom, abychom šli do jiného, kde se okno otevřít dá. Hned vedle našeho bylo kupé jen se spodní polovinou okénka, tak jsem ukecal Pavla a Romanu, aby šli vedle. Dokonce jsem jim přenesl i batohy!! Sedíme v tom mnou vybraném kupé a najednou slyšíme řinčení skla z vedlejšího.  Měl jsem za to, že tam někdo z cestujících něco rozbil, ale když tam přišla průvodčí s policií, zvědavost mi nedala a musel jsem se tam jít podívat. Z obrazu, co se mi naskytl, mě zamrazilo – v kupé bylo roztříštěné sklo a na podlaze ležel kámen! Ještě, že jsem trval na tom stěhování 😮

Žádné další nepříjemnosti nás ve vlaku nepotkali. Do Shkoderu jsme dojeli až za tmy rozhodnutí přespat poblíž města. Sotva jsme vstoupili na perón, už po nás šli taxikáři. Bez mrknutí oka jsme je odmítli a já šel hledat koš, kde bych mohl vyložit náklad odpadků. Když jsem se vrátil za Pavlem a Romčou, bavili se s nějakým chlápkem. Pozdravil mě:“Dobrý večer ! “ a já málem padl na prdel!!  „Kurňa, vy umíte česky?“, zeptal jsem se,  a on se rozpovídal téměř plynulou češtinou ! Před 25-ti lety dělal ambasadora na albánském velvyslanectví v Praze, nyní byl v penzi a přivydělával si jako šofér taxíku. Bavili jsme se o všem možném, nejvíc ho zajímalo, kolik co u nás stojí a kolik vyděláváme. Pomohl nám i s utracením posledních LEK za potraviny.

Byl nám tak sympatický, že jsme se rozhodli jet s ním za 20 E až na hranice s Černou Horou, kam jsme dorazili až kolem půlnoci. Řidičů, ochotných dovézt nás z hraničního přechodu do Podgorice, byla spousta, ale požadovali 20-30 E, což je za ten kousek opravdu moc. Noc jsme přečkali u Skadarského jezera a cestování jsme nechali na ráno.

14. den:  Návrat – Budva, Kotor Dubrovník, Mostar a domů

Brzy ráno se nám podařilo stopnout auto do Tuzi a zadarmo! V Tuzi jsme se složili s jedním domorodcem na taxi do Podgorice a v 9 jsme byli u auta! Místo 30E cesta stála jen 3E ! To už se vyplatí mít trpělivost se stopováním 😉 A to nejlepší nakonec – auto stálo na svém místě, ani škrábaneček JJen Pavel nechal pod sedadlem Hermelín! Puch, jak když se odkope selka 😀   Po důkladném vyvětrání jsme vyrazili na cestu přes Černou Horu, Chorvatsko, Bosnu a Hercegovinu, opět Chorvatsko, Maďarsko a Rakousko.

Prvními dvěma  zastávkami byly černohorská  Budva a  Kotor. Nádherná, značně si podobná, starobylá přístavní města , které určitě stojí za to navštívit ! Nevěděli jsme, co dřív fotit – úzké uličky, vysoké hradby, pozoruhodná a rozmanitá architektura. Zatímco hradby Budvy byly zbudovány na pobřeží v přímém kontaktu s mořským živlem, Kotor leží v samém nitru kotorského zálivu Boka Kotorska . A ten kotorský hrad  ! Hrdě se tyčil na nepřístupných skalách, jako by se vysmíval všem supícím turistům snažících se tvrz dobýt J

Jeho hradby z dálky vypadali jako Velká čínská zeď. Parááda!

Naše další zastávka byla v chorvatském Dubrovníku. Dlouho jsme hledali místo k zaparkování – buď byla parkoviště plná nebo s automaty jen na kuny, což jsme neměli a směnárna poblíž taky nebyla. Nakonec jsme, po dvou kolečkách Dubrovníkem, zaparkovali na příjezdu do města u jednoho z domečků.       Dubrovník, tedy jeho historické jádro, je krásné přístavní město obehnané hradbami, podobně jako Kotor a Budva. Spousta úzkých uliček s lenošícími kočkami, kostelíků, paláců, hospůdek a obchůdků, ale i měšťanských domů s místními obyvateli i turisty, do kterých jsme neustále lezli v domnění, že se dostaneme do nějaké zajímavé části či na hradby 🙂 Na hradbách jsme nakonec nebyli. Chtíti po turistech 50 kun za vyhlídku z hradeb zdálo se nám býti poněkud nešťastné… Radši jsme se bavili trháním limetek z mostu před vstupem do města. Byli jsme středem pozornosti turistů a nebylo se čemu divit. Stojíce na římse, jednou rukou jsme se drželi zábradlí mostu a druhou jsme natahovali na limetky. Vypadalo to, že každou chvíli někdo z nás spadne 😮   A když si vzal Pavel na pomoc vidličku a houževnatě s ní zápasil s limetkovníkem, málem jsem se počůral smíchy 🙂  

Slunce již klesalo k obzoru a tak jsme vyrazili vstříc domovu. Kousek za Dubrovníkem jsme se na jedné sympatické oblázkové plážičce,  podruhé a naposled, vykoupali v moři a pokračovali dál.  

Poslední naší zastávkou, nepočítaje zdlouhavé čekání na hraničních přechodech, byl Mostar. Byly jsme tam okolo 22. hodiny a příjemně nás překvapilo. Stary Most zná asi každý a je opravdu nádherný s těmi všemi světly a tyrkysově zelenou řekou. Ale jak tam bylo živo, to jsme nečekali! Spousta hospůdek, obchůdků se vší možným, zmrzlinářů a hlavně spousta mladých lidí, jak místních, tak i studentů ze zahraničí! A k tomu ta všudypřítomná balkánská dechovka 🙂   Jedinou stinnou stránkou bylo pár rozstřílených domů nedaleko centra, ale i to se dá brát jako atrakce, či spíš memento nesmyslné krvavé války v 90.  letech. No jo, všude nebyli tak pokrokový  jako my, v Československu, kde jsme se rozvedli po dobrém 😮

Zbylá cesta až do Brna probíhala příjemně, jen ve Vídni jsme se trochu zamotali a neplánovaně si dali okružní jízdu centrem se všemi jeho krásami. To nám k domovu zbývalo jen pár desítek minut, po jejichž uplynutí jsme mohli říct: „Konečně doma ! “

Zdržení ve Vídni bylo způsobeno především tím,  že jsem se snažil dodržet dopravní značky „Průjezd zakázán“ na začátku Vídně.  Po možná až hodinovém bloudění mi došlo,  že slouží jenom k tomu,  aby člověka donutily vjet na dálnici.  Poté sice nebyl průjezd Vídní také nikterak hladký,  ale po instalaci palubní buzoly jsme cestu „na sever“ neomylně našli. . .  -Pavel-

Albánie,   „Země orlů“,  byla takřka vždy nejchudším státem Evropy.  Panoval v ní izolacionistický komunistický režim,  avšak v 90.  letech země prošla obrovskými změnami a proměnila se ve společnost bez pravidel.  Vysoká nezaměstnanost přinutila spoustu obyvatel k emigraci do Řecka a Itálie.  Naopak při bombardování Jugoslávie NATO v roce 1999 se do Albánie uchýlilo půl miliónu kosovských Albánců.  V posledních letech země snad konečně překonala složité období transformace a začala dohánět ostatní postkomunistické země.  Láká krásou svých hor i mořemešitamipravoslavnými kláštery, antickými ruinami, ale zaujme i zbytky bizarních staveb z dob komunismu. Mladí lidé umí často anglicky, pamětníci zase rusky, hojně se zde, díky značné populaci Albánců pracujících v Itálii,  vyskytuje italština. Často dojde na domluvu rukama, nohama, což bývá nejzábavnější 🙂

Hlavním městem je  Tirana, která se za posledních let hodně změnila. Z původního orientálního nádechu města moc nezbylo a Tirana se stává, pomalu, ale jistě, moderní metropolí.

Rozloha Albánie je 28 748 km2,  počet obyvatel 3 544 841. Albánie je ze 70% muslimská země.  Albánci jsou velmi nábožensky snášenliví.  Muslimku zahalenou od hlavy až k patě zde málokdy potkáte, většina se „poevropštěla“ a nosí sukně  a trička s výstřihy!  A tuze jim to sluší 🙂

Rozhodně doporučuji navštívit pohoří  Bjeshket Namuna(Prokleté Hory, černohorsky Prokletie) s národním parkem Thetit na severovýchodě země, starobylé město Durres s antickými památkami, přístavem a pěknými plážemi, k zahození nebude ani Albánská riviéra nacházející se mezi městy Vlore a Sarande. Dále je zajímavý Butrint s ruinami římského města (UNESCO), Gjirokastër s mohutnou pevností a malebným centrem a spousta dalších, hlavně jižně položených měst! Čím blíž k Řecku, tím víc antiky 😉   Za návštěvu stojí i Ohridské jezero, hlavně makedonská část s pohořím Galičica a městem Ohrid (UNESCO).   Ve vstupním městě do Albánie, Shkoderu, stojí za námahu výstup na pevnost Rozdat.  Skadarské jezero je nedaleko.

Potraviny jsou podobně levné (drahé?) jak u nás, pohonné hmoty a ubytování jakbysmet, doprava hromadnými prostředky výrazně lacinější (vlak cca 20 haléřů za kilometr, bus 50 hal/km). Alkohol a cigarety o trošku levnější, holky možná i krásnější 🙂

100 LEK= 20 KČ
Fotky z naší cesty jsou na http://stana221.rajce.idnes.cz/

Vpisky odlišené kurzívou napsal Pavel Solar

Zkušenosti čtenářů

josef

zajímavé… a hezky napsané… dal jsem hodnocení 1 :))

Tomáš

k řízení:

není to po Albánii zas taková hrůza, byl jsem tam už 3x vždy autem – jednou normálním, to je místy trochu o podvozek, 2x Mercedesem W123 (piáno) což je tam asi nejčastější auto. Styl řízení je v pravdě balkánský, ale za celou dobu bych nehody které jsem viděl spočítal na prstech 1 ruky. Lidi jsou za volantem relativně ohleduplní, rozhodně víc než v Praze, jen se nedodržují vůbec žádné předpisy, takže víc než pravidla je třeba selský rozum a jistá ostražitost 🙂

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí