HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

POSLEDNÍ DISKUSE

ROZHOVOR: Točit se musí, ať už padají trakaře, nebo přímo celé vlády, říká filmař Karel Bělohlavý

ROZHOVOR: Točit se musí, ať už padají trakaře, nebo přímo celé vlády, říká filmař Karel Bělohlavý

Na zkušenou do světa? V pohádkách jednou za život, ve všední realitě většinou ani to ne. Jsou ale tací, co si pro zkušenosti chodí do světa pravidelně, houževnatě a rádi. Jako Karel Bělohlavý, dramaturg a producent, který je podepsán pod řadou TV cyklů a dokumentů - například Ta naše povaha česká, Postřehy odjinud, Osudové okamžiky, Zapomenuté výpravy nebo Zašlapané projekty.



Karel Bělohlavý je příjemný, vstřícný a neslýchaně skromný. Přitom by se mohl s trochou nadsázky holedbat: „Všechno vím, všechno znám, protože jsem všude byl.“ Posledních dvacet let jeho života je totiž především o Postřezích odjinud.


Jan Šmíd v kalifornském Údolí smrti, USAJan Šmíd v kalifornském Údolí smrti, USA

Baskická architektura, ŠpanělskoBaskická architektura, Španělsko

Babičky v neoprenu na korejském ostrově Jeju, Jižní KoreaBabičky v neoprenu na korejském ostrově Jeju, Jižní Korea

Prohlédněte si další fotografie k článku...


Postřehy odjinud, které vyrábí Televizní studio Ostrava, jsou krátké fejetony z atraktivních míst celého světa. Karel Bělohlavý na nich pracuje už od roku 1993. Za tu dobu se v pořadu vystřídala, co by průvodci pořadu, řada zvučných jmen jako Karel Kyncl, Marie Woodhamsová, Milan Fridrich, Petr Voldán a jiní.

Co je pro vznik Postřehů klíčové?

Důsledná příprava. Někdy zabere několik měsíců, jindy třeba i celý rok. Když už máte vymyšlenou lokalitu, hledáte autora a vymýšlíte témata, která zaujmou a překvapí, jsou originální a neotřelá. Jinak bychom snadno sklouzli k tuctovému bedekru. Podstatné je, aby tam byl patrný autorský vklad průvodce jednotlivých sérií. Jde o jeho vlastní postřehy, zážitky, zkušenosti, pocity a vjemy i jeho osobitý způsob podání. Proto jsou Postřehy tolik rozmanité – tisíc lidí, tisíc pohledů. Jedna ze skvělých vlastností formátu tohoto cyklu.

Když je hotový scénář, můžete vyrazit?

Samozřejmě ne hned. Je třeba nachystat precizní plán natáčení, zajišťuje se financování, sjednávají se sponzoři. Mimochodem je poměrně časté, že velice ochotně na natáčení participují samotné země. Poskytují ubytování, zařizují „propustky“, mnohdy do míst, kam se obyčejný smrtelník obvykle nedostane.

Kam třeba?

Většinou to bývají muzea, knihovny, státní instituce nebo přírodní rezervace. Ale sem tam se nám přihodí i opak, a kamera nám paradoxně může dveře zavřít. Jako v australském Národním parku Ayers Rock. V jazyce Aboridžinců nese jméno Uluru a jde o největší monolit na světě. Každý rok ho navštíví tisíce turistů, přičemž každý z nich nesčetněkrát zmáčkne spoušť fotoaparátu nebo si rovnou všechno natočí. Když jsme se tam ale objevili s kamerou my, byli jsme málem zatčeni. Nekompromisní stráž po nás chtěla ne právě laciné povolení.

Sušení olihní, Jižní KoreaSušení olihní, Jižní Korea

Museli jsme ho vyběhat, podepsat smlouvu, zpřístupnit jim ke kontrole natočený materiál a přeložit všechny komentáře. Jednání byla složitá a docela nepříjemná, stejně tak telefonáty. Nakonec nám povolení vystavili. Úsměvné je, že má platnost dva roky! Takže ještě teď se můžeme sebrat a jít se štábem bezstarostně prohánět po parku Ayers Rock. Aktuálně se ale podmínky mění, což proběhlo nedávno tiskem, a vrchol Uluru bude od roku 2019 turistům už zapovězený.

Krátká stopáž je zrádná, vlastně nepotřebujete moc materiálu, ale potřebujete jej mít nesmírně pestrý. Co natáčení obnáší?

Bývají to doslova závody o čas. Pak je tu spousta nepředvídatelných věcí. Politická situace nebo počasí. Nic z toho nás nesmí zaskočit a zastavit. Točit se musí, ať už padají trakaře, nebo přímo celé vlády. Neobejdeme se bez improvizace. Je nevyhnutelné, abychom si všichni povahově sedli. Vezměte si, že obvykle čtyři lidé jsou spolu 24 hodin denně po celé tři týdny. Kromě toho ty neustále přesuny a spěch. Prostor není zpravidla ani na pořádné jídlo. Během dne zhltneme maximálně hot-dog nebo bagetu, sem tam si dovolíme rychlé kafe.

Kameramani během dne téměř nesundají kameru z ramene. Večer a v noci se musí udělat servis techniky a zkontrolovat všechen materiál natočený během celého dne… Nejnáročnější byly asi série z Austrálie a Nového Zélandu, kde byly nutné i několik set kilometrů dlouhé přejezdy. Stávalo se, že po celodenním natáčení jsme se večer naložili do auta (nebo rovnou letadla) a přemístili se do další destinace. Ráno vybalili techniku a všechno začalo nanovo. Natáčení Postřehů odjinud není pro žádné skleníkové květinky. Přesto to za to stojí.

Většinou řídíš ty, že?

Ano, cestou do určené destinace se střídám obvykle s kameramanem. Během pobytu pak řídím většinou jen já. Jak už jsem říkal, v Austrálii to byl obzvlášť zážitek, dvou set, tří set kilometrové přejezdy. Vůbec nejdelší přejezd jsme realizovali ve Finsku, kdy jsme jeli z Helsinek až k polárnímu kruhu, do osmi set kilometrů vzdáleného laponského města Rovaniemi. Ale já řídím moc rád. Nevadí mi to.

Zahrada zámku Chateau Rivau, FrancieZahrada zámku Chateau Rivau, Francie

Co sis díky cestování uvědomil v souvislosti s Českem? Jací jsme my a jaký je okolní svět?

V české kotlině se nežije špatně, je tu co ocenit a čeho si vážit. Je tu ale jedna věc, která se nemění a kterou vnímám stále stejně: neuvěřitelný rozdíl mezi chováním Čecha a chováním kteréhokoli cizince. Stačí nahlédnout za humna a navštívit první rakouskou vesničku, kterou od té české odděluje malý potůček, kukuřičné pole nebo vinice. Vejdete na náves a lidi vás sami jako první pozdraví, dokonce se usmějí. Tady potkáte souseda, s nímž deset let sdílíte stejný plot nebo stejný panelák, a na váš pozdrav ani neodpoví. Přijdou mi tu všichni stále naštvaní a zasmušilí a otrávení. Snad je to dáno českou mentalitou, snad všeobecnou současnou situací, či náladou. Nevím, ale mladí lidi jsou fajn, jsou jiní, hlavně ti, co už se vydali do světa. Jsou milí a umí se usmívat.

Co máme doma, co jinde není?

Tak třeba chleba. Český chleba je prostě jedinečný, na cestách mi chybí a je jednou z věcí, na kterou se při návratu nejvíc těším. Na chlebu jsme si pochutnali snad jen jednou, na slavnosti chleba na Maltě, kde byl skoro jako ten náš – vypečený s křupavou kůrčičkou. Nebo český jazyk. Jako Čech se bez znalosti jazyka ve světě cítíte poloviční a téměř ztracený. Vrátit se do češtiny je skvělý pocit. Čím víc cestuji, tím víc si uvědomuji, jak je člověkem jeho mateřský jazyk prorostlý, jak spoluvytváří jeho identitu a dělá z něj celek.

Je svět malý?

Jo. Potkáte známé nebo Čechy i tam, kde by vás to ani v nejmenším nenapadlo. Třeba v jihokorejském Soulu narazíte na pekárnu s názvem Trdlo. Jeden mladý Čech se tam po studiích usídlil a peče trdelníky. Nebo v San Diegu. Tam jsem zničehožnic najednou v davu zaslechl dokonalou a „kratkou“ ostravštinu! Ukázalo se, že vychází z úst mého souseda. Než emigroval, bydlel u Kotvy v Ostravě Zábřehu. Kousek ode mě. A já na něj narazím v Kalifornii! Čím víc člověk cestuje, tím víc se svět zmenšuje.

Jsme všichni ze stejného těsta?

Ne. Lidi jsou naprosto různí, mentality celých národů jsou značně odlišné, někdy až extrémně. Třeba když srovnáte Korejce s Řeky. Korejci jsou velmi činorodí, rychlí, zodpovědní, spolehliví, pečliví až možná puntičkářští. Když jsem s nimi domlouval natáčení, pořád nebyli spokojení s natáčecím plánem. Proběhlo několik intenzivních setkání a e-mailů, než jsem pochopil, že plán potřebují v excelové tabulce. Zato takoví Řekové jsou svým způsobem hodně nad věcí, na všechno mají moře času a jediné, co dodržují důsledně, je siesta. Ti nepotřebují žádný počítačový program, natáčecí plán si klidně poznamenají na papírový ubrousek. Ale ono to stačí, díky jejich vstřícnosti nakonec všechno proběhne, jak má.

Globalizovat, nebo ne?

Globalizace probíhá, ať chcete, nebo ne. Ale nemyslím, že bychom se museli bát, že jedinečnost kultury a historie ztratíme. V tomto případě nadneseně platí, že zakázané ovoce nejvíc chutná. Takže tlak globalizace vlastně vztah ke své vlastní zemi a jejím výjimečným atributům posiluje. Všude, kam jsme s kamerou dorazili, mají jeden svátek za druhým a oslavují kde co – třeba, jak už jsem zmínil, obyčejný chleba. Možná právě tím bychom se mohli my, Češi, inspirovat a začít více slavit, více si užívat života, vůbec víc žít. Snad se pak přestaneme tolik mračit.

Baleárské městečko Soller, ŠpanělskoBaleárské městečko Soller, Španělsko


Karel Bělohlavý si s sebou na každé natáčení bere notýsky a dělává si velice pečlivé zápisky. Většinu zážitků překryjí jiné zážitky. Některé z nich mu ale utkví ve vzpomínkách natrvalo. Tady jsou některé z nich. Nám ostatním mohou sloužit jako návod na to, kam se vydat a neprohloupit přitom.

Kam se vydat za přírodou?

Na Nový Zéland.

…za kulturou?

Třeba do Portugalska. Doporučuji jejich tradiční fado – smutné, melancholické písně za doprovodu kytary. Vzpomínají na slavnou minulost, teskní nad ztracenou láskou, nad těžkým životem rybářů. Úžasný zážitek. Kdybych tehdy rozuměl portugalsky, jistojistě pláču.

…na zámek?

Určitě do Francie. Navštívil jsem jich nepřeberně, několikrát jsme přímo na zámcích přespávali. Spousta Francouzů navíc na zámcích žije. Kdybych měl ale jmenovat jen jeden, tak dejme tomu Chenonceau. Je skutečně pozoruhodný a celý stojí na řece.

…k jezeru?

Do Slovinska. Nádherné je jezero Bled. Naskytne se vám scenérie, z níž se vám zatají dech. Průzračná voda, nad ní se tyčí zámek, uprostřed ostrůvek s kostelem, v pozadí Julské Alpy s horou Triglav. K tomu panenská příroda a staré rekreační středisko z počátku minulého století.

…na pláž?

Na každé pláži, na níž zavítáte, slyšíte jednu a tutéž větu: „Právě stojíte na nejkrásnější pláži na světě.“  Já tu nejkrásnější zažil asi v Austrálii. Bondi BeachSydney je opravdu nádherná. Fascinuje mě ta jejich oslava Vánoc nebo Silvestra v parném horku, na rozpáleném písku.

…na útes?

Jednoznačně na Mohérové útesy v Irsku. Úchvatná scenérie osm kilometrů dlouhého skalnatého pobřeží z černé břidlice a pískovce tyčící se do výšky 200 metrů nad bouřícím mořem.

…na hory?

Na Korsiku. Na tomto relativně malém ostrově najdete snad všechno. Od krásných a divokých malých písčitých pláží se během několika hodin dostanete do dvoutisícových velehor, nejvyšší vrchol Monte Cinto má 2706 metrů.

…za mystikou?

Na jižní ostrov Nového Zélandu, kde leží Milford Sound, v maorštině Piopiotahi. Mořský záliv, kolem něhož se tyčí skály s nespočtem kaskádových vodopádů. Podle maorské legendy vysekal všechny fjordy jeden z bohů Tu Te Raki Whanoa za pomoci modlitby a sekyry vyrobené z nefritu. Na útesech se vyvalují tuleni a v moři kolem výletních lodí plavou delfíni. Je to čarokrásné místo, třebaže tam téměř bez ustání prší a fouká silný vítr.

Karel Bělohlavý (1952) pochází z Ostravy. Vystudoval obor televizní a filmová žurnalistika na Fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze. Působil nejprve jako novinář, pak v Československé, později České televizi jako producent a dramaturg (od roku 1988 dosud). Je podepsán pod řadou TV cyklů a dokumentů, například Ta naše povaha česká, Postřehy odjinud, Géniové, blázni a pábitelé, Osudové okamžiky, Zapomenuté výpravy, Zašlapané projekty, Darmoděj, Legenda zvaná Beatles, Těžké návraty, Svatá země na přelomu tisíciletí, To byl Karel Kyncl, Fenomén Mucha a mnoho dalších.


27.12.2017, Kristina Kačmarská


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Neodkládat na zítra? Tak se sbal!