HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Pádler.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

POSLEDNÍ DISKUSE

Ukázka z knihy Ivan Orel: Příběhy mořeplavců

Ukázka z knihy Ivan Orel: Příběhy mořeplavců

Kdo jsou Češi a Slováci, kteří obepluli svět? Přečtěte si jedinečnou knihu o historii české a slovenské mořeplavby, která obsahuje ručně malovanou mapu s vyznačenými trasami.



Dlouho očekávaná publikace o historii české a slovenské mořeplavby vás provede vývojem tohoto pozoruhodného fenoménu země, jež má k moři víc než daleko. Obsahuje množství příběhů nejvýznačnějších českých a slovenských mořeplavců 20. a 21. století, kteří dokázali obeplout svět. Autentické příběhy Richarda Konkolského, Jozefa Varsányiho, Jiřího Albrechta, Ivana Orla, Oldřicha Karáska, Františka Sýkory, Jiřího Denka, Vlada Porvaznika a dalších až po působivé vzpomínání na legendární osobnost Rudolfa Krautschneidera.

Kdy a proč napadlo naše mořeplavce obeplout svět? Jak se dá v našich podmínkách postavit loď? Co vše během plaveb zdolali a do jakých úskalí a nebezpečí se dostali? Co jim plavba dala a naopak vzala? Kudy vede nejkratší cesta ze srdce Evropy na moře? Odpověď na tyto a množství dalších otázek naleznete v této jedinečné publikaci, která zahrnuje i přehledné dějiny mořeplavby, množství faktografických údajů o technických parametrech konkrétních lodí a informací nezbytných ke znalosti mořeplavby.

Kniha je bohatě provázena fotografiemi, dobovými materiály a ručně malovanou samostatně vloženou mapou s vyznačenými trasami. Doplňují ji krásné ilustrace Mikkela Odehnalů. První dějiny české a slovenské mořeplavby.

Knížku si můžete zakoupit na webu nakladatelství Jota.


Přečtěte si ukázku z knihy:

Pak na jaře roku 1996 objevil Ruda v polském přímořském městě Kolobřeh rozestavěný trup dřevěné plachetnice, amerického škuneru. Vlastně to už byla relikvie. V 60. letech ji začala stavět skupina Poláků. Nad rozestavěnou plachetnicí postavili masivní betonový hangár. Po dvaceti letech byl hotový kýl s vazy, žebra, palubníky a dvě třetiny obšívky. Traduje se, že na jeden zatlučený hřebík padla jedna láhev vodky.

Pak se ale hlavní osobnost a tahoun utopil. S ním zemřel i vůdčí duch a hnací motor projektu. Stavba se zastavila a veškeré práce se soustředily na konzervaci hotového. Z nedostavěné plachetnice se stal muzejní exponát. Ruda trup koupil z důvodů sentimentálních, vždyť byla škoda, aby takové úsilí sežrali červotoči, ale také z praktických důvodů – bylo to u moře!

Přesunuli jsme se do Polska. Rozkaz zněl jasně: vyhrabat loď z letitého bordelu a zahájit stavbu. Učil nás jeden z polské ekipy – Jarek Bogusławski, baltský mořský vlk a znalec tajů stavby dřevěných lodí. A že bylo čemu se učit. Třeba jen nýtování byla práce vyžadující přesnost i sílu. Naštěstí bylo dost pokusů se to naučit: na Viktorku bylo celkem použito 9 000 měděných nýtů.

Rozhodl jsem se psát si deník. Každý den. Došlo mi totiž uprostřed té každodenní dřiny, že se děje něco neobvyklého a velkého. Něco, co mě přesahuje. A byla by škoda to všechno zapomenout. Začal jsem malým sešitkem a zapisoval jsem si jen každodenní práci. Kolik se zatlouklo hřebíků, kolik třísek si kdo tahal z dlaně. Časem jsem přecházel na větší formáty a objevovala se i hloubková sebereflexe: „Můj milý deníčku, Jindra mě dneska zase nasral!“

V Polsku pokračovaly práce na trupu, v Čechách u Sorela na ranči jsme vymysleli a svařili balastovou skříň, kormidlo, připravili jsme stěžně, ráhna, čelen… Volna moc nebylo. Abychom šetřili čas, nechodili jsme se projít – chodili jsme se prospěchat. Jedna z věcí, která nás nikdy ani uprostřed těch největších sraček neopustila, byl smysl pro humor. Někdy to bylo to jediné, co ještě zbývalo. Každý ho měl jiný, každý svůj. I v těch nejtěžších chvílích, kdy už všichni padali na držku, jsme stále vypadali jako banda optimistů. Nebo banda idiotů.

Kde na to berete? ptal se skoro každý. Žádné sponzory jsme neměli. To dodnes považuju za to nejcennější, co po nás zůstalo. Ano, jde udělat něco velkého, aniž by se člověk musel hrbit před sponzory, lézt do zadku mocným, šaškovat s logy mecenášů. Navíc nedostatek levných peněz dobře prověřil charaktery všech zúčastněných. Našimi pravými sponzory byli přátelé, lidi, kteří nám fandili, a samozřejmě naše rodiny, hlavně maminky. Když někdo jel domů, přivezl zpět buchtu nebo koláč. Dodnes mě mrzí, že jsem nevyrobil trička s nápisem Tuto plavbu sponzoruje paní Kuchejdová. Nebo: Ondrova maminka, generální sponzor Viktorky na cestě kolem světa.

Kde jsme tedy brali peníze? Něco bylo z pily. Něco vynesly Rudovy knížky. Něco byly naše úspory. Nejvíc jsme vydělali vlastní prací. Když peníze docházely, část lidí se sebrala a odjela pracovat do Rakouska, Německa, Itálie. Po dvou, třech měsících se vrátili a místo nich jel někdo jiný. Také jsme se snažili neutrácet. Je to jednoduché. Když si nekoupíte nové auto, tak jste právě ušetřili dvě stě tisíc. Když si každý z nás tehdy nekoupil auto, rázem jsme měli dva miliony. To se to staví. Nebo víte, co je šíbrsalám? Namažete si chleba s margarínem a na něj položíte tenké kolečko salámu. Jak se chleba ujídá, tak se i posunuje salám. Čím to zapíjet? Ondra vynalezl čaj bílý, což je vlastně vařící voda bez čaje, a homeopatickou kávu. Absolutní dokonalosti dosáhl Sorel svým abstraktním kuchtěním. Oblíbené byly jeho brambory s hovězím na kopci nebo rýže s tuňákem na hluboko. Často byla i rýže s kaprem v rybníku.

Abychom nemuseli dodržovat tak extrémní stravovací návyky, snažili jsme se vydělat co nejvíc. A na brigádách po celé Evropě nás zastihla zpráva, že máme průšvih neskutečný. Tento terminus technicus užíval Ruda často a rád, ale tentokrát to bylo vážné. Kvůli polským celním předpisům jsme nebyli schopni naše připravené kvalitní a v sušičce vysušené dřevo převézt z Čech do Polska. Byla svolána porada, interně nazývána PŠM neboli politické školení mužstva. Padaly nejrůznější návrhy. S tím nejlepším přišel opět Ruda. Trup provizorně doděláme a po vodě přetáhneme do Čech! V té době jsme už věděli, že nic není nemožné. Ruda nás to naučil. Když člověk chce, tak může. Stačí pořádně zatlačit (a neposrat se při tom).

V kolobřežském hangáru se začaly dít věci. Naším heslem se stalo provizorium. Provizorní kormidlo. Provizorní obšívka. Provizorní paluba. Provizorní přepážky. Kolem trupu Jindra svařil konstrukci z ocelových profilů, zbourali jsme čelo hangáru, celé jsme to zapřáhli za náklaďáček a na několik mocných trhnutí Viktorka vyjela na světlo denní. Ve svých třiceti letech byla poprvé venku.

U vody na ni čekal velký jeřáb. Za napjatého očekávání davu se konečně dotkla vody. Ani do ní příliš neteklo. Trup houpající se na hladině ale byl velice nestabilní. Museli jsme dovnitř nanosit balast – betonové pražce, mramorové bloky a velké kameny. Na to vše pytle s pískem. Díru v hangáru jsme zazdili a rozloučili se s Kolobřehem. Nikdy nezapomenu na dojem, který jsem měl, když jsem tam poprvé přijel. Vůně ryb a nafty, rybářské lodě, ožralí námořníci, rackové a obrovští, věčně přežraní kocouři z rybárny. Žádný jiný zážitek se tomu už nevyrovnal. Ani tichomořské ostrovy, ani atoly v Indickém oceánu.


23.01.2018, Tereza Kramplová


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Co v mládí procestuješ, ve stáří můžeš znova.