HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

POSLEDNÍ DISKUSE

Lezeme na Gasherbrum

Lezeme na Gasherbrum

Gasherbrum neboli "Krásná hora" se tyčí nad ledovým světem pákistánského Karákoramu. Vydejme se po stopách expedice, která se letos v létě rozhodla tuto osmitisícovku poznat ze dvou různých stran.



Název Gasherbrum pochází z místního jazyka Baltí, kde gasha znamená krásný a brum znamená hora, dohromady tedy Krásná hora. Anglicky bývá také nazýván Hidden Peak, tedy Skrytý štít. Se svojí nadmořkou výškou 8068 m je jedenáctou nejvyšší horou světa.

Hora je součástí masívu Gasherbrum, který se nachází na hranici mezi Pákistánem a Čínou v již zmíněném pohoří Karákoram, k dalším vrcholům tohoto masívu patří i Gasherbrum II, zvaný též K4, a Gasherbrumy III. a IV. Oblast Karákoramu patří mezi nejsušší na světe ve svých nižších polohách, letní monzun sem prakticky nezasahuje. Jedná se o jakousi vysokohorskou poušť, kde teploty dosahují hranice 40 stupňů.

Expedice začíná ...

V dostatečném předstihu před odletem se sešli všichni členové expedice, čímž byl splněn první předpoklad úspěšného startu. Pražská sekce, tvořená Márou Holečkem, Zdeňkem Hrubým, Jardou Netíkem a Davidem Knillem, a plzeňská sekce z HUMI Outdoor teamu, Jan Trávníček, Jakub Vaněk, Martin Liška a Kamil Havlíček. Pražáci vypadali o dost svěžeji než my, neboť mají více rozumu a umí odejít z hospod včas, což o nás neplatí. Nicméně, překonali jsme první překážku, kterou byla přísná paní za přepážkou CHECK-INu, hledící zamračeně na Márovo třicetikilové zavazadlo. Let do Abú Dabí proběhl bez větších těžkostí, smutný byl akorát Kuba, kterému letuška odmítla dát čtvrtý Heineken. Samým rozčilením poté usnul.

Islamabád

Na letišti nás již očekával náš věrný přítel Gullam, který zajišťoval veškeré organizační záležitosti v Pakistánu. Na první pohled veselý a sympatický chlapík, který začínal jako nosič v horách právě v oblasti Baltoro, a dotáhl to až na majitele cestovní agentury. Transport do hotelu a zasloužený spánek, kterého bylo již před odjezdem pomálu. Mára musel zařídit nějaké záležitosti, například složit zálohu u společnosti zajišťující eventuelní záchrannou akci vrtulníkem. Jak se později ukázalo, toto byl skutečně dobrý nápad, ale o tom až dále.

 

Islambád, Pákistán

Islamabád jako takový neoplývá nějakou urbanistickou krásou, poměrně nové geometricky postavené město, vybudované po rozdělení Indie. Navštívili jsme pouze nedalekou Faisalovu mešitu, postavenou v 80. letech ze saudskoarabských peněz. Moderní budova, schopná pojmout až 100.000 věřících, a dalších 200.000 na okolních nádvořích.

Následující plán bylo dopravit se co nejrychleji z Islamabádu do města na severu, do Skardu. Jedna možnost je po zemi, po slavné Karakoram highway, trvající 26 hodin. Druhá možnost je letadlem, trvající asi 45 minut. Preferovali jsme letadlo, highway si necháme na cestu zpět. Získat letenky se podařilo, poté jsme již jen doufali, že letadlo opravdu poletí, neboť tento spoj vykazuje značnou nepravidelnost. Problémem bývá počasí ve Skardu, nejednou se letadlo muselo otočit a vrátit se do Islamabádu, neboť letiště ve Skardu zahalily husté mraky. Nicméně, v 11 hodin jsme na letišti a zdá se že vše jde hladce. To platilo do chvíle, než nás oslovil pracovník PIA (Pakistan International Airlines) že letadlo má technické potíže. Druhé letadlo se právě nacházelo v Lahore, ale mělo přiletět a pokračovat do Skardu, snad s námi. Byli jsme pozváni na oběd do jídelny PIA. Tam jsme se setkali i s naším armádním přidělencem, styčným důstojníkem Imranem. Bodrý chlapík, ale armádní výchova z něj byla cítit na kilometry. Měl nás doprovázet po celou dobu expedice. Nutné zlo. Letadlo nakonec opravdu letělo, což nás velmi mile překvapilo, letěli jsme za jasného počasí kolem vrcholu Nanga Parbat.

Letíme do Skardu

Na letišti ve Skardu jsme se shledali s našimi batohy, které přivezli na korbě náklaďáku, a přesunuli jsme se do velmi příjemného hotelu se stručným názvem K2. Velká zahrada, krásný výhled, dobré jídlo, milý personál, pokud jste tedy někoho sehnali. Rozumný člověk by se dál netrmácel. V hotelové garáži byly již uskladněny naše věci, které jsme posílali  v předstihu cargem, Gullam opět dokázal, že má organizační talent. Město Skardu jako takové nebylo ničím zajímavé, jen jsme dokoupili nějaké potřebnosti v jednom z mnoha krámků s horolezeckým vybavením, trošku pocourali, vypili několik studených coca col a snědli kebab na ulici, kterýžto Kubovi významně zvýšil spotřebu toaletního papíru. Následující den po příletu jsme balili a přebalovali a opět vybalovali, neboť bylo potřeba navážit věci na 25 kilo, váze kterou maximálně vezme jeden nosič. Veškeré pokusy udržet v akci systém selhaly, takže vznikl neskutečný chaos rozdělený po 25 kilech. Na svou práci jsme byli pyšní a odměna v podobě dovezené meruňkovice nás neminula.

Concordia, Pákistán

Horská vesnička Askole

Následující den ráno jsme ve Skardu naskákali do jeepů a vyrazili na téměř celodenní cestu do Askole, poslední vesnice v horách před ledovcem Baltoro. Byla to poměrně příjemná cesta, zastavili jsme v jedné vesnici, kde jsme nakoupili pár živých slepic. Ty s námi absolvovaly téměř celý trek, jen jejich počet se postupně s každou večeří snižoval až na nulu.

Do Askole jsme dorazili v podvečer, a rozbili tábor v jakémsi kempu. Bylo potřeba se na dlouhou dobu seznámit se stanem a karimatkou. Askole je malá vesnička pod horami, oplývající jistou romantikou. Drsný život jejích obyvatel nám objasnila návštěva místního malého muzea. Tmavá místnost, ve které prý vesničané přečkávají zimu, dokazuje, že klaustrofobie je v Askole smrtelná nemoc. Ráno začal neskutečný shon, neboť bylo potřeba vypravit našich asi 80 nosičů. O práci byl evidentně ve vsi zájem, v jednu chvíli se zdálo, že o poslední náklad se místní poperou. Vyhrál mladík, který s batohem utekl zadem přes zídku.

Trek po ledovci Baltoro

 

Trek po po ledovci Baltoro, Pákistán

Startem z Askole začal 6-ti denní trek po ledovci Baltoro, údajně jeden z nejkrásnějších na světě (ačkoliv Mára se Zdeňkem, kteří tento trek již absolvovali několikrát, tvrdili, že je to akorát nekonečný ťapkání v prachu a šutrech). Ještě než jsme vyrazili nás opustil náš styčný důstojník, prý dostal hrozitánský průjem a musí do nemocnice. Mysleli jsme si o tom své, ale bylo nám to jedno, obejdem se docela dobře i bez něj. První úsek do tábora Jula nás žádné nádherné scenérie nečekaly, šlo se podél řeky Braldo, jež vytéká, z ledovce Baltoro. V Jule jsme snědli několik prvních slepic, vykouřili několik svých oblíbených tabákových výrobků (každý dle chuti) a šli spát. Ráno nás vzbudili v nepříjemných šest hodin, ale to má svůj důvod v tom, že slunce v Karakoramu pálí přes poledne tak, že je opravdu dobrý nápad vyrazit brzo ráno. Cestou do druhého campu, Paiju, se již terén začal zvedat a i výhledy začaly být zajímavější. V Paiju byl plánován odpočinkový den, ale sami nosiči navrhli pokračovat další den dále, a my jsme neprotestovali, chtěli jsme být v base campu co nejdříve. Z Paiju do tábora Goro II. již bylo třeba nastoupat po moréně ledovce, byl to asi nejdelší a nejnáročnější úsek. Ovšem odměnou byly krásné scenérie se slavnými Trango towers. Předposlední úsek vedl po ledovci s výhledem na Masherbrum a na chvíli se ukázala i K2. Na místě zvaném Concordia, kde se slévají čtyři ledovce Baltoro, Godwin Austena další dva, byla však K2 vidět v celé své nádheře a velikosti. Hrozivá pyramida měřící 8611 m.n.m. My jsme ovšem nezamířili k ní ale doprava dále po ledovci Baltoro ke Gasherbrumům a přenocovali v táboře Sharing. Následující den nás čekal již jen kratší úsek do base campu, i ten však nebyl zadarmo, neboť již jsme se pohybovali ve výšce nad 5000 m.n.m.

Base camp

Základní tábor se nalézal na úzké moréně mezi dvěma ledovci. Na ní byly v řade tábory jednotlivých expedic, polské, íránské, španělské, několik mezinárodních skupin a další. Z malé země uprostřed Evropy jsme však byly jediní. Tábor jsme postavili nedaleko Poláků a vztyčili jsme národní vlajku. Nosiči se pomalu začali trousit zpět do údolí, zbyl s námi jen kuchař Ali a jeho pomocník Azahir. My jsme se zatím zabydleli ve stanech, začali přebalovat věci, vysedávali ve společenském stanu a vůbec vedli poklidný baseový život. Druhý den byl také indikován jako odpočinkový, trošku jsem se prošel po moréně. Nalevo stoupal ledovec směrem k prvnímu výškovému táboru pod Gasherbrumy, napravo se tyčil Baltoro Kangri, která se svými častými lavinami starala o „hudbu hor". Nad naším táborem byl ještě jeden tábor, o kterém jsem se nezmínil. Poněkud se odlišoval od ostatních, neboť šlo o základnu pákistánské armády. Ten jsme sledovali s povzdálí, ještě jsme netušili, že v něm budeme častými hosty, ale o tom až dále. Nejednou kolem nás prošla skupinka asi 10 lidí, oblečených do starých svetrů a navázaných na laně, v rukou třímající samopaly. Pod vojenským táborem se na ledovci jak mršina povaloval havarovaný vrtulník , který jsme si zblízka prohlédli. Prý jsou na ledovci další dva. Zdá se, že transport vrtulníkem není v těchto končinách právě stoprocentně spolehlivý. Na druhý den byl naplánován odchod do prvního výškového tábora, šli všichni kromě dvou členů, a to mě (zatím nedobrá aklimatizace) a Lišina (u něj Smecta nezabrala).

 

Trek po po ledovci Baltoro, Pákistán

První tábor

Cesta z base campu do prvního tábora bylo největší peklo na zemi. Bylo potřeba nastoupat asi 1000 výškových metrů, a cesta vedla po ledovci, který byl samá trhlina, samý sněhový most, samé zrádné nebezpečí. Bylo potřeba vyrážet nejdéle ve čtyři ráno, protože pokud jste šli později nebo jste byli příliš pomalí, museli jste jít horní část cesty v nelidském vedru, nehledě na to, že na slunci sníh povolí a s ním i sněhové mosty a celý ledovec se stane pastí. Kdo je na cestě po 10. hodině dopolední, je ztracen. Kluci vyrazili včas, ale více jak dvacetikilové batohy a fakt, že šli tuto cestu poprvé způsobil, že do prvního tábora dorazili asi v jednu hodinu odpoledne a sáhli si na dno svých sil, jak později vyprávěli. Tábor se nalézal na sněhovém platu, odkud se vyráželo jak na GI., tak na G.II. V zásadě příjemné místo obklopené zasněženými vrcholy. V noci začalo sněžit,  a to trvalo tři noci, takže kluci byli uvězněni v prvním táboře. Jen Mára a Zděnek, zkušení matadoři, vyrazili dále a postupně se dostali až do třetího tábora do 7000 m.n.m. Já a Lišin jsme hlídali base camp, i nás uvěznilo sněžení. Když se počasí umoudřilo, kluci sešli zpět do baseu, odpočinuli den a poté jsme vyrazili již všichni dohromady opět do prvního tábora. Další den pokračovali Tráva, Jarda, David a Kuba do dvojky. Výstup do dvojky je poměrně krátký, asi 400 výškových metrů. Dlouhá cesta po platu, kde člověk nenabere ani metr a pak prudký výstup do sedla. Kličkování mezi trhlinami, a jeden prudký úsek, který je ale naštěstí vyfixován. Po jedné noci ve dvojce kluci pokračují do třetího výškového tábora, který je již v 7000 m.n.m. Potkávají sestupujícího Máru a Zdeňka, kteří mají již dvě noci ve trojce za sebou, a jdou odpočinout do baseu. Výstup do trojky vede Japonským kuloárem, technicky nejnáročnějším úsekem, i tam jsou ale naštěstí nataženy fixy. Po dvou nocích ve trojce kluci sestupují do prvního tábora, Mára, Zdeňek, já a Lišin jsme zpět v baseu. Přes satelitní telefon dostáváme z Čech informaci, že na následujících několik dní nás očekává velmi pěkné počasí. Vhodná doba pokusit se o vrchol.

Výstup na vrchol

 

Vrchol, Gasherbrum, Pákistán

Mára se Zděňkem vyrážejí do jihovýchodní stěny, startuje jejich pokus o prvovýstup dosud neslezenou cestou, a to alpským stylem. Asi na šest dní nám mizí z dohledu. My startujeme opět přes nenáviděný ledovec do jedničky, a poté spolu s ostatními dál do dvojky, někteří s cílem pokusit se o vrchol. Na kopci se objevila také početná korejská expedice, která přiletěla vrtulníky z Nanga Parbatu. Cílem je výstup korejské horolezkyně na její již 13. osmitisícovku. Početný tým šerpů fixuje k naší radosti vrcholový úsek, aby byl výstup pro korejskou horolezkyni co nejjednodušší. Na vrchol vyráží čtveřice Tráva, David, Kuba a Jarda. Startují asi ve tři hodiny ráno, spolu s Korejci a další skupinou Španělů, na kopci je tedy rušno. Dobrá předpověď vyhnala všechny ze stanů. Kluci postupují pomalu, ale jistě, vrchol se zdá na dosah. Kubovi už ale bohužel dochází síly a 300 metrů pod vrcholem otáčí. Tráva, David a Jarda stanuli na vrcholu, za krásného počasí. Neuveřitelná dřina, krev, pot a slzy jsou odměněny cca pěti minutami na vrcholu. Na první pohled se to zdá jako blbost, že se tam někdo drápe, a kdo někdy stál na vrcholu hory, rozumí. Při sestupu došlo k dramatické události, když Tráva pouštěl před sebe španělskou horolezkyni (je to džentlmen, ten Tráva, ale jak vidět, nevyplácí se to), odcvakl se z jištění a v tu chvíli zaškobrtl mačkou a sebral se o 300 metrů niže. Při jeho kotrmelcích po firnovém svahu se všem zatajil dech. „LUCKY MAN", poznamenali nepálští šerpové, když viděli Trávu, jak se zázrakem zastavil, zvedl a začal stoupat pro ztracený cepín. Do třetího tábora již dorazili kluci bez nehody, kolem osmé hodiny večer. Další den pokračoval sestup, Tráva byl poněkud potlučen, takže jsme se podělili o většinu jeho věcí. Ten den se podařil sestup až do base campu, ačkoliv cesta po ledovci přes polední parno se opět rovnala peklu. V základním táboře jsme se setkali s Márou a Zděňkem, kteří se ze stěny vrátili ten den ráno, bohužel vrcholu nedosáhli. Zdeňka dostihly zdravotní problémy v podobě opakovaného zvracení, které jej natolik vysílilo, že ve výšce nad 7000 museli otočit. Příčina jeho žaludečních potíží se zanedlouho projevila, ale o tom až dále...

Druhý pokus

Když jsme se všichni šťastně sešli v baseu, bylo potřeba předně řádně oslavit úspěšný výstup. Ali upekl dort, a zásoby alkoholu se výrazně ztenčily. Na moréně se mezitím postupně vylidňovalo, sezóna již končila, a ostatní expedice pomalu odjížděly či odlétaly. Brzy vlála v baseu již jen česká vlajka. Počasí bylo stále pěkné, a Mára se rozhodl ještě o jeden pokus o vrchol, tentokrát ale normálkou. Vyrazili jsme tedy na poslední cestu z baseu, Mára, Kuba a já. Ostatní užívali zasloužený odpočinek. Do jedničky jsme dorazili bez potíží, přespali v připravených stanech. Pouze Kuba, který byl teprve třetí den po vrcholovém pokusu, poněkud zvadl, a rozhodl se druhý den nikam nejít. V jedničce bylo spoustu jídla a plynu, které nám darovali ostatní výpravy, a Kuba byl ten nejpovolanější, aby se postaral o jejich likvidaci. Já a Mára jsme další den vyšli do dvojky, kde jsem zůstal, a Mára pokračoval ten samý den do trojky. Jeho tempu se nedalo stíhat. Druhý den jsem zabalil camp dva a sestoupil za Kubou. Nalezl jsem ho ležícího ve stanu, s levou rukou zabořenou v pytli s jídlem a cpal se. Ležel tam asi poměrně dlouho, protože se již začal protávat ledovcem. Vyležel si tam útulný dolík. Večer jsme se vysílačkou dozvěděli, že Mára stanul na vrcholu, a je v pořádku v trojce, jen chudák nemohl moc mluvit. Ráno dorazil kolem 10 do dvojky, uvítali jsme ho jak se patří. Jeho výkon byl opravdu heroický, solo výstup na vrchol, ještě v nelehkých podmínkách, kdy musel prakticky celou cestu prošlapávat. Námaha na něm byla vidět, ale je to pašák! Zabalili jsme věci a vyrazili na poslední sestup po ledovci do báze. Opět přes poledne, opět peklo. V jednu chvíli nám náhle Mára zmizel z očí. Prohlédl si zblízka jednu trhlinu, nebyla z něj vidět ani bambulka na čepici. Ještě že jsme byli na laně...V základním táboře se situace opakovala: dort, meruňkovice.

Odchod z base campu

Nyní již nás na Gasherbrumu nic nedrželo, takže jsme se pomalu začali chystat k odchodu. 14.8. měli dorazit nosiči, pomalu jsme balili, dojídali poslední dobroty. Návrat byl plánován na dvě skupiny, jedna skupina nosičů půjde zpět stejnou cestou přes Baltoro, a my s několika dalšími nosiči přes téměř šestitisícové sedlo Gondogoro La. Tato cesta je poněkud náročnější, ale o více jak o den kratší. Navíc jsme ji většina ještě nešli a výhledy ze sedla prý stojí za to. Poslední noc v base campu však způsobila, že veškeré plány se rázem změnily. Ve dvě hodiny v noci mě probudil Mára, že prý Zdeněk zvrací krev. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, kde to vůbec jsem a co se děje. Vyhrabal jsem se ze spacáku, a před Márovo a Zdeňkovo stanem jsem zjistil, že o kanadský žertík se nejedná. Zdeněk byl zatím po celkové stránce v pořádku, ale zřejmě ztratil dost krve. Padlo jasné rozhodnutí, musíme zavolat vrtulník, pětidenní trek pro Zdeňka nepřipadá v úvahu. Náš satelitní telefon se během následujících více jak 24 hodin rozpálil do ruda, jak jsme neustále někam telefonovali a vysvětlovali různým lidem, že je prostě NUTNÉ, aby vrtulník přiletěl. Měli jsme složenu nemalou finanční zálohu u společnosti zajišťující záchranné lety, ale problém byl v tom, že šlo o vojenské vrtulníky, které podléhaly armádnímu velení, a to si lítalo, kdy chtělo. Další komplikací bylo, že se vše dělo v den pákistánské nezávislosti, tudíž stroje měli jiná důležitá poslání, jako například hlídat hranici s Indií a podobně. Ten den se nám prostě přes maximální úsilí helikoptéru sehnat nepodařilo, ač jsme zašli tak daleko, že jsme se v podstatě nastěhovali do obydlí velitele vojenské posádky, která sídlila nedaleko base campu. Velitel byl sympatický chlapík, velel táboru čítajícím asi třicet vojáků. Celá základna vypadala jak ze sci-fi, všude okolo neskutečný nepořádek, kanystry, plechovky a jiný odpad se válel všude možně, a mezi tím několik plastových budek, které vypadaly jako kontejnery na tříděný odpad, jen byly celé bílé. Kapitán se nám snažil vyjít všemožně vstříc, nicméně jeho slovo nemělo přeci jen tu správnou váhu. Večer jsme opouštěli základnu značně skleslí a unavení, a doufali, že nadcházející noc v baseu se obejde bez dramat podobných noci minulé.

Druhý den ráno místo slíbených osmi hodin přilétá první vrtulník v deset, a odváží Zdeňka a jednoho vojáka, trpícího výškovým otokem plic. Onemocněl noc před tím ve vojenském táboře na ledovci Siachen, nejvýše položeném bojišti na světě. Jeho souputnící ho v noci snesli dolů, a tak nebyl Zdeněk jediný pacient. O svých zdravotních problémech si ale asi během letu moc nepopovídali. Bylo dohodnuto, že vrtulník se vrátí ještě pro mě, neboť jsem měl dělat Zdeňkovi lékařský doprovod. S ostatními jsem se mezitím rozloučil, kluci již museli vyrazit na zpáteční trek, neboť hodina již pokročila. Šli zabalit zbytky z base campu a slíbili, že počkají, dokud opravdu neodletím. Seděl jsem s kapitánem na ledovci na plastové židličce, kouřil, a čekal, jestli se helikoptéra objeví. Kapitán mě stále ujišťoval, že přiletí, ale po minulých zkušenostech jsem mu moc nevěřil. Raději jsem se začal od kapitána učit Urdu. Nicméně, dlouho očekávaný zvuk motoru  mě vytrhl z myšlenek. Později jsem se dozvěděl, že nebýt Zdeňkovo energické intervence při mezipřistání, už by se pro mě nevrátili. Let byl velmi příjemný, trochu jsem litoval kamarádů, kteří musí šlapat zpátky pěšky, ale že bych kvůli tomu brečel, to zas ne. Ve Skardu, kde jsme dosedli, již šlo vše bez problémů. Navštívili jsme místní gastroenterologickou kliniku (mimochodem dobře vybavenou) a Zdeňek se dal do kupy. Kluci mezitím dokončili trek, takže jsme se ještě všichni naposled viděli, a řádně to oslavili. Dokonce i náš styčný důstojník Imran se objevil. Ačkoliv nám moc platný nebyl, potřásli jsme si rukama, a dokonce jsme dostali i malé dárečky s vojenskou tematikou. Mára jako vedoucí expedice obdržel cennost největší, placku s obrázkem pákistánského tanku. Slzy a dojetí. Pak už let do Islamabádu a přes dobře známé Abu Dabí domů. Já a Zdeňek jsme letěli o dva dny dříve, v pátek večer jsem v Mnichově vyzvedával kluky. Cesta z mnichovského letiště přímo do oblíbené hospody v Plzni trvala necelé čtyři hodiny.

Pohled z vrcholu, Gasherbrum, Pákistán

Zaujala vás tato expedice?

Její účastníci pořádají promítání z cesty v plzeňském Divadle pod lampou ve dnech 9., 10. a 23. listopadu od 20:00.


HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství" a „objeví pro sebe" nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.


26.10.2009, Kamil Havlíček


Diskuse


a nepřijeli byste taky někdy do Příbrami?
09. 11. 2009, 15:45:34
jeff
jeff
teda jestli jsou na promítání tyhle fotky tak to je opruz...i pro web nic moc, ty scenerie si to nezaslouží.
09. 11. 2009, 17:41:01

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

CESTOVATELSKÝ TWEET

Škoda každého neroztrhnutého pytle.

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ

Sponzorováno