Lvov je dnes součástí Ukrajinské republiky. Založen byl kolem roku 1250. Od 1340 za krále Kazimíra III. byl součástí Polska. Od roku 1772 do roku 1918 byl součástí Rakouska-Uherska (jmenoval se tehdy Lemberg). Roku 1919 opět součástí Polska, 1939 byl obsazen Sovětským svazem, v letech 1941-1944 okupován nacistickým Německem.V letech 1945 až do 1991 součástí SSSR, od 1991 patří nezávislé Ukrajině. Město kdysi patřilo k nejkrásnějším městům Evropy, Staré město bylo zařazeno mezi památky Unesco. Město také odráží složitou náboženskou situaci na východě Evropy. Sídlí zde římskokatolický, ukrajinsko-pravoslavný a arménský ortodoxní arcibiskup.Milionové město se dnes mílovými kroky snaží dohnat zašlou slávu.

Budova vlakového nádraží vás překvapí hned z několika důvodů.Čistotou a pořádkem uvnitř - narozdíl od zbytku Ukrajiny. Prostornými čekárnami, ale třeba i dětským koutkem s počítači. Architekturou. Budova byla postavena roku 1903 v podobném stylu jako nádraží ve Vídni. Údajně na přání bratra císaře Františka Josefa. Před nádražím staví jednak taxíky, jednak maršrutky - hromadné taxíky, kterými se dostanete za několik hřiven kamkoliv. Cenová hladina je na Ukrajině zatím nižší než u nás. Nejlacinější je alkohol, který se masově pašuje do sousedního Polska.Snad i proto je přechod přes polsko-ukrajinskou hranici doslova utrpením. Dlouhé fronty, buzerace od ukrajinské policie i celníků, čekání na "padarok", pašeráci cigaret, vodky, černé taxíky, nepředstavitelný nepořádek všude okolo.

Chloubou Starého města je budova opery, ve které dnes sídlí Divadlo opery a baletu. Budova z let 1897-1900 si nezadá ani s tou slavnou pařížskou. Všimněte si dvou soch-alegorií, vpravo Hudba, vlevo Tragédie. Staré město to není jen opera, ale také půvabné patricijské domy, kostelní věže, točité uličky s pouličními lucernami či nádherná alej vedoucí k budově opery. Vše umocněno známými i neznámými melodiemi pouličních muzikantů. A všude krásné ukrajinské dívky. Koneckonců, i naše Inna Puhajková pochází z Ukrajiny.

Krásu pouličních luceren nelze přehlédnout. Ani květinovou výzdobu. Lvov je městem zeleně.Nejen v centru. Pokud pojedete třeba tramvají na předměstí, zmizí krása Starého města, nastoupí šedivé bloky panelákových sídlišť a hned za nimi malé rodinné domky. Člověk málem nevěří vlastním očím, když při jízdě míjí polní cesty, které odbočují přímo z hlavní ulice. A na nich téměř vesnická idyla- jabloně, volně pobíhající psi, slepice a jiná domácí zvířata. Před domkem klasický, často již velmi rezavý, moskvič či žiguli.

Lvov byl po staletí národnostním koktejlem. Z Poláků, Rakušanů, Ukrajinců, Židů a jiných národů, kteří tu kdysi společně bydleli, nám dnes zůstali jen Ukrajinci a Rusové. V dnešním milionovém městě žije už jen pouze 6 tisíc židů. Před válkou jich bylo 160 tisíc, Lvov patřil k největším židovským městům Evropy. Většina skončila v plynových komorách Osvětimi a dalších vyhlazovacích táborů na území dnešního Polska. Řada dnešních obyčejných Ukrajinců tře bídu s nouzí a musí se život tak, jak umí. Na divokých trzích na ulicích koupíte téměř všechno.

Šedivé, oprýskané, postkomunistické město dostává nové barvy. Veselejší, zářivější. Město se začíná probouzet ze své letargie. Jako houby po dešti rostou nové kavárničky / navazující na starou vídeňskou tradici/, hospůdky se zahrádkami nabízející místní pivo i výborná vína - z Krymu či ze sousední Moldávie nebo nové butiky.

Jeden z nově opravených luxusních hotelů pro cizince. Ti začínají do Lvova proudit ve velkém. Jak potkáte Japonce či Korejce, tak už se zdá být vše v pořádku. Hotel na snímku připomíná bývalou slávu Rakouska-Uherska, co myslíte?

Chcete-li vidět východní Lvov, tak neotálejte s návštěvou. Za pár let bude městem Mc´Donaldů, benzinových pump, hypermarketů, supermarketů a obchodních řetězců, jako tomu je všude na západ od něj.