Na skok do Bělehradu

Ačkoli má město velmi bohatou a pohnutou historii (ve svých dějinách bylo čtyřiačtyřicetkrát poničeno), mnoho skutečně významných památek zde nenaleznete. I přesto se tu vyplatí zastavit a odpočinout si po dlouhé cestě. Z Brna je to sem necelých 750 kilometrů a město se tak nalézá na půli cesty do Řecka.

Dopravní křižovatka Balkánu

Tato 1,5 miliónová metropole ležící na soutoku řek Sávy s Dunajem je významnou balkánskou dopravní křižovatkou. Vede sem dálnice ze Záhřebu a Budapešti a ve městě se spojují v hlavní tah do Makedonie, Řecka, Bulharska a dále do Turecka.

Ačkoliv jsou zde jedny z nejvyšších dálničních poplatků v Evropě (asi 6 euro za 100 km), jejich kvalita neodpovídá západoevropským standardům. Srbové velmi obratně využili strategického postavení svojí země v srdci Balkánu a nutnosti přejezdu tohoto území, což se projevuje právě v přemrštěných poplatcích za dálnice.

Ale jinak jsou zde ceny přijatelné, benzín a plyn natankujete zhruba za stejné peníze jako u nás. Je zde rozsáhlá síť nových čerpacích stanic, kde můžete bez problému platit kartou i eury. Co se týče plynu, ten zde seženete mnohem snadněji než v České republice. Pro kuřáky je zde velmi výhodný nakup cigaret, jež zde stojí asi od 12 až po 33 korun za Marlbora(Já jsem si kupoval dobrou místní značku za 16 korun!)

Smutné dějiny města

Málokterá evropská metropole má tak pohnutou historii jako právě Bělehrad. Nejprve se zde vystřídali Keltové, Římané, Byzantinci, Hunové, Avarové a počátkem 7. století přicházejí Slované. Z roku 878 pochází první písemná zmínka o Bílém městě nad Dunajem v dopise papeže bulharskému knížeti Borisovi. Během staletí se střídali na území metropole hlavně Maďaři, Turci a Rakušané a teprve v roce 1867 přechází definitivně do srbských rukou.

Za 1. světové války je město okupováno Rakušany. Po válce se stává hlavním městem Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (SHS) a po roce 1929 se nazývá Království Jugoslávie. V roce 1941 bylo město bombardováno Němci a roku 1944 pro změnu anglickými a americkými letadly. Téhož roku je osvobozeno s výrazným přispěním Rudé armády a po válce se dynamicky rozrůstá a modernizuje pod vedením umírněného komunisty Jozipa Broze Tita.

Po klidných a poměrně hojných letech Titovy vlády dochází po jeho smrti v roce 1980 k ekonomickému a národnostnímu zhoršení situace v zemi. Tato krize vyúsťuje rozpadem Jugoslávie na počátku 90. let a následnému vypuknutí krvavé občanské války na Balkáně. Po ztrátě většiny svého území (z téměř 256 000 km² území bývalé Jugoslávie zůstalo pouze 88 361 km²) je země izolována od Evropy díky agresivní politice Slobodana Miloševiče.

V roce 1999 je město znovu bombardováno, tentokrát letadly NATO, jako odpověď na konflikt v Kosovu. Tento naprosto nesmyslný a Američany vynucený akt jen prohloubil ekonomickou krizi v zemi. Po svrhnutí Miloševiče v roce 2000 země otevírá dveře do Evropy, v nichž se snaží najít svoje místo pro klidnou a perspektivní budoucnost. 5. června 2006 přichází Srbsko ještě o další část svého území, a to o Černou Horu.

Příjezd do města

Po dálnici A2 jste v Bělehradě od maďarských hranic asi za 2 hodiny. Dálnice je sice od hranic po Novi Sad otevřena jen v polovičním profilu (do Bělehradu je již hotová), ale můžete zde jet stejně rychle jako na dokončeném úseku, tj. 120 km/h.

Předměstí metropole vypadá podobně jako jiná evropská velkoměsta (nákupní a zábavní centra, nové domy a byty). Po projetí severní části města se napojíte na dálnici A1, která prochází středem města (ta byla vybudována za socialismu jako ,,dálnice bratrství“ spojující většinu země s jejím hlavním městem).

Tady již má Bělehrad typicky postsocialistickou tvář, všude samé šedivé výškové budovy, mezi nimiž bije do očí silueta ,,Bělehradských dvojčat“ Genex Tower, jež jsou ze svými 115 metry nejvyšší budovou města. Byla postavena v roce 1980 a nesla název Yugotours. Tak trochu tato část připomíná Jižní město v Praze. Po přejetí řeky Sávy doporučuji sjet z dálnice hned za mostem a zaparkovat v některé přilehlé uličce. Zde to není takový problém jako v jiných metropolích, dají se zde najít místa na parkování poblíž centra a nemusíte si lámat hlavu se systémem parkovacích hodin.

Pamětihodnosti Bělehradu

Když jsem navštívil toto město, byl jsem plný očekávání, jak na mne zapůsobí. Poněvadž zde bydlí moji vzdálení příbuzní, kteří se zde usadili již po 1. světové válce, byl jsem velmi zvědavý, jak vypadá místo, kde žijí již po několik generací.

Prvním cílem, jež jsem se chystal navštívit se svými kamarády, s nimiž sem zde cestoval, bylo historické návrší Kalemegdan. Naše trasa vedla po nábřeží řeky Sávy, kde kotví řada výletních lodí. V bělehradských ulicích jsou dobře patrné ekonomické problémy země, s nimiž se potýká po několik posledních desetiletí. Oprýskané a polorozpadlé budovy, které nutně potřebují rekonstrukci, na niž nejsou peníze, jistě na kráse městu nepřidají, stejně tak jako bezdomovci či chudí lidé, na které zde jistě narazíte. Opravené a pěkné budovy jsou až v samém srdci města, a to v jeho historickém jádru, kde je pouze pěší zóna.

Kalemegdanje kopec, na nímž jsou zbytky pevnosti, kterou obklopuje nádherný park, jež je tou pravou oázou klidu pro unavené turisty. Zde je ideální místo, kde nabrat síly na další cestu. Je to tu přímo stvořené pro piknik v trávě či kochání se výhledem po okolí. Park je také oblíbeným místem místních obyvatel, již sem chodí na procházky s dětmi nebo si posedět na lavičkách ve stínu vonících borovic.

Zde jsem si i já uvědomil, jak je historie k tomuto městu nespravedlivá. Když jsem pozoroval staré muže, kteří si sem přišli posedět a zavzpomínat na staré časy, v duchu jsem si říkal, jaká je to nespravedlnost, že kdysi tak mocný balkánský národ takto skončil. Vždyť za Titova socialismu zde byla poměrně vysoká životní úroveň a právě v očích těchto leccos pamatujících mužů byl vidět stesk po zašlé slávě Jugoslávie.

Tehdy byl Bělehrad hlavním městem rozlehlé země zabírající značnou část Balkánu. Doménou Kalemagdanu je socha vítěze od světoznámého chorvatského sochaře Ivana Meštroviče. Plastika pochází z roku 1928 a představuje stojícího neoděného mladého muže, jenž drží v pravé ruce meč a v levé sokola. Původně měla stát v centru města, ale tehdejší prudérní dámy z vyšší společnosti protestovaly, až bylo rozhodnuto umístit ji jinde, a to právě zde. Socha tyčící se nad parkem se tak stala symbolem parku i celého města.

Bělehradská pevnost

Je zde také Bělehradská pevnost, kde se prolíná dlouhá historie města. Je rozdělena na horní (vnitřní) hrad, který je na vrcholku nad útesem, a na a dolní pevnost pod svahem. Mimořádně strategické polohy kopce využili již Keltové a po nich staří Římané, kteří zde vystavěli svoje opevnění. Největšího rozkvětu se zdejší pevnost dočkala za vlády byzantského císaře Justiniana v 6. století a posléze za srbského vládce Stefana Lazareviče ve 14. století.

Věž Stefana Lazareviče patří mezi nejzachovalejší středověké památky Horní pevnosti. Stefan Lazarevič ji nechal postavil na začátku 15. století a slouží jako vchod do pevnosti. Je zde také zajímavá Turecká fontána ze 16. stoletía opevněnábrána Zindan z 15. století. Mezi další pamětihodnosti patří Římská studna,již postavili Rakušané na počátku 18. století. Je zajímavá především svojí hloubkou 62 metrů, což je o 10 metrů níže než nejnižší terénní bod  v jejím okolí. Rakušané zde také během svojí okupace v 18. století nechali vystavětVěž a bránu Sahat. Věž má osmiúhlý tvar s barokní bránou.

V Kalemegdanu se též nachází Vojenské muzeum s rozsáhlou sbírkou zbraní a dokumentů, mezi nimiž najdete i zbraně vyrobené v českých závodech Škoda.

Náměstí Republiky a okolí

Před parkem probíhá Pařížská ulice, u níž je pěkná budova Francouzského velvyslanectví. Za ní začíná historické jádro města, jímž prochází hlavní ulice Kněza Mihajla (Knížete Michajla). Je to bulvár s historickými budovami převážně z druhé poloviny 19. století. Tato živá ulice je plná pěkných kaváren a značkových obchodů, jež reklamními upoutávkami přímo svádějí k utrácení.

V těsné blízkosti, na konci této ulice, je Trg Republike (náměstí Republiky) s budovou Národního divadla z roku 1869 a Národního muzea s bohatými sbírkami. Budova má stejné problémy s rekonstrukcí jako ta pražská.

Náměstí vévodí monumentální socha jezdce – knížete Michaila Obrenoviče, zajehož vlády získalo Srbsko nezávislost. Z tohoto náměstí také vybíhá jedna z proslulých hlavních ulic, a to bulvár Terazije, jehož hlavní dominantou je secesní budova hotelu Moskva z roku 1906.

Královské paláce

Mezi další pamětihodnosti v centru města patří Starý a Nový palác, kdysi rezidence královských rodů, dnes magistrát a sídlo parlamentu. Starý palác byl postaven za vlády krále Milana roku 1882, tehdy bylo vyhlášeno i království Srbské. Budova nese prvky italské renesance. Nový palác byl vystavěný v letech 1913 – 1918 za krále Petra I. Karadžordževiče a leží v těsné blízkosti Starého paláce, s nímž tvoří jeden celek.

Do roku 1934, kdy byl zabit v Marseille král Alexandr I., sloužil palác jako královská rezidence. Od roku 1934 se zde nacházelo muzeum knížete Pavla, dnes v budově sídlí Srbský parlament.

Bělehradské kostely

Ve městě také naleznete celou řadu pravoslavných chrámů, mezi nimiž vyniká monumentální kostel sv. Sávy. Jeden z největších pravoslavných chrámů na světě se začal stavět před téměř sto lety a jeho interiér není dosud zcela dokončen.

V parku Tašmajdan se nachází Chrám sv. Marka, který byl vystavěn mezi léty 1931 – 1940 na místě o sto let staršího kostela v srbsko-byzantském slohu a připomíná proslulý klášter v Gračanici. Jsou tu uchovány cenné sbírky srbských ikon.

Za shlédnutí také stojí další památky, jako je třeba jediná dochovaná mešita ve městě, jež se jmenuje Bajrakli džamija a je z konce 17. století, kdy město znovu ovládli Turci.

Zajímavé jsou také prestižní městské části jako je Topčider s rozsáhlým parkem a palácovým komplexem knížete Miloše. Ten byl postaven v letech 1831 – 1833. Je zde také chrám Svatých apoštolů z roku 1830. V současnosti slouží budova jako Historické muzeum Srbska.

Také ve čtvrti Dedinjeje komplex paláců, postavených mezi světovými válkami. Paláce byly vystavěny pro panovnický rod Karadžordževičů. Starý palác a Bílý dvůr požadují v současné době potomci královské rodiny v restituci.

Doufám, že ve vás tato metropole zanechá spíše pozitivní dojem, tak jako ve mně, a bude pro vás vždy příjemnou zastávkou při cestách po Balkánu.