„Moraš da radiš četrnajst sata na dan ali kako super je!“, líčila a její modré oči svítily naivním nadšením. Ale jo, jen cestujte a makejte, teď, když to jde, dyť ste mladý…! Aspoň vyděláš nějaký koruny, koupíš si za to pár předraženejch kravin, trocha minut zábavy, nějaký hadříky nebo pár gramů voňavky a neviditelná ruka tě pohladí po vlasech.
„Ty jsi dobrý konzument“, zavrní potom neznámý hebký hlas, „tebe já budu chránit, ty se ničeho nemusíš bát…“
V Novém Sadu jsem si nechal u hajzlbáby u železničkoj stanice věci a dal si u ní do elektriky i baterku na mobil. Paní seděla v kamrlíku a za sebou měla pořádně ohlodaný skelet bývalé šatny pro hosty restaurace. Pak jsem se na záchodě zkulturnil a vyrazil na Petrovaradínskou pevnost. Ta je skutečným výplodem potřeb doby i chorého vojenského mozku. Navíc jsem v její architektonické skladbě byl schopen idientifikovat trochu i závan vodky. Na každý pád stojí ona i přilehlé město, kde jakoby se zastavil čas, za vidění. Po exkurzi jsem se vrátil na nádražní záchod, ještě jednou si na dveřích přečetl pár duchaplných vzkazů charakteru venkoncem přírodního, dal paní padesátidinárovej bakšiš, jelikož úplně džabe jsem její ochoty využívat nechtěl, a vyrazil za město na stopa. Temerinskou křižovatku jsem skoro nepoznal – silnice opravená, kus vedle gigantickej supermarket. Jenom stará benzínka zůstala a tak nějak obrůstá hložím nové doby.
V megastoru jsem koupil základní věci a zabil tím skoro hodinu, aniž by mi to přišlo. Pak jsem šel na subotickej směr a asi pět minut stopoval. Staví auto, bere mě a týpek, když zjistí, odkud jsem, tak to na mě začne valit češtinou, která zní jak od pětadevedesátiletýho veterána bitvy o Anglii. Jmenuje se Momčilo Petroniovič a jede od příbuzných z Jagodiny do Vídně, kde už asi třicet let žije. Mezi Kecskemétem a Budapeští mu ale auto náhle chcípá a Momčilo setrvačností jen tak tak dojíždí na benzínku. Je to šelka a je na ní plno Rumunů, který jedou na Západ za prací transsibáckejma i dalšíma autobusama s přívěsnou bednou na dopisy, co vypadá jako ty maxipávíky, ve kterejch český vodáci vozí na Lužnici kajaky. Momčilo i já koukáme pod kapotu a po chvíli do práce zapojujeme nějaké rumunské gastarbajtry automechaniky. Ti postupně mění filtr, zkouší elektriku, z přívodní trubky nasávají do pusy naftu a mažou si ruce od oleje, ale bezvýsledně. Momčilo chodí sem a tam, v jedné ruce mobil a v druhé žlutou brožurku rakouského automotoklubu, u kterého uzavřel pojištění do ciziny. Tu nakonec položí na kapotu kufru, otevře ji a na stránce vedle podpisu Generalsekretära Hanse-Petera Halousky najde číslo pro poruchy v zahraničí. Volá tam a pak mi říká, že servis dorazí asi za hodinu. Dohodnem se, že půjdu stopovat dál a že když mu to opraví, tak mě znovu vezme.
Staví mi ale nějaký maďarský pár a veze mě za Budapešť. Pak mě nabere kluk s dodávkou a potom, už v noci, mi staví audina kombík. Ptám se asi pětačtyřicetiletého řidiče, jestli mluví anglicky a on vrtí hlavou. Stejně je na tom s němčinou.
„Ungarisch“, říká s jasnou morální převahou, „und Rumänisch“, dodá a vzápětí dovysvětlí: „O-ra-dea.“
Je to typický relikt devadesátých let – auto z druhé ruky mu uvnitř svítí jako hrací automat, na anténě má naladěné Radio Slager s večerním setem diskotéky pro starší a pokročilé, cigára podobná španělským ducadoskám hulí jedno za druhým a oblečen je do šusťákové sportovní soupravy tmavě modré barvy. Na zpětném zrcátku má pověšený svazek pastelek a ledabyle umístěnou samolepku s nápisem „Nach 50 bis 60 Kilometer Fahrstrecke – Radmuttern nachprüfen!“
Na benzínce, kde mě vyhodil, jsem frajersky utratil zbylý stoforint za miniaturní, ale silné presso z automatu. Asi půl hodiny poté mě vzal český kamioňák Jarda.
„Nejels náhodou před čtrnácti dny stopem do Maďarska s jednim klukem, co vez lis na vokurky?“, povídá mi po chvíli rozhovoru a když přikývnu, říká, že se spolu minulý týden ožrali v Holandsku. Jarda vypráví podobný příběh jako Tomáš, a tak je o zábavu postaráno. V Břeclavi s ním na benzínce u města ještě popijeme kafe. Jarda pak jede domu a já si jdu lehnout na nedalekou louku do provlhlé trávy plné zákeřných komárů.