„Vóójta, Zdravstvuj!!" Vítá nás po roce a dvou měsících na irkutském letišti Anatolij, náš loňský hostitel, který nám vloni pomáhal s dopravou do sajanaských hor. I letos chceme využít jeho zázemí a pohostinnosti. Nasedáme k němu do auta a vyrážíme na 500 km dlouhou cestu k němu domů, do podhorské vesničky Orlík. Cestou ještě malá zastávka, abychom nakoupili nějaké to expediční jídlo na 20 dní a Tolja aby si pořídil novou baterku do svého náklaďáku. Zas tak často do města nejezdí, tak využívá situace.

Kromě toho, že nám přes cestu přeběhl medvěd, se těch 12 hodin na cestě nic zvláštního nestalo. Už to tady známe z loňského roku a stejně je už tma. Dospáváme únavu z letadla. Přijíždíme ve 2 v noci a hlavu skládáme v malém sroubku. Už tady spí nějaký tulák. Nevíme kdo to je, ale v krbu hoří oheň, což se při mrazivé noci celkem hodí.

Ráno na sebe nenechává dlouho čekat a jen co se vyhoupne sluníčko nad obzor a teplota se dostane nad bod mrazu, už venku slyšíme zvuk motoru náklaďáku. Nádo gruzaviť!! Ozývá se zvenku a my začínáme pomalu nakládat naše lodě, lodní pytle, pádla a další nezbytné vodácké a tábornické harampádí na korbu Zylu. Dohromady je to asi 180 kilo nákladu, ale teď už na tom nesejde. Na letišti to bylo horší, když jsme se hádali o každé kilo, které chtěl si nechal aeroflot patřičně zaplatit.

Konečně vyrážíme

Letos je sucho, a tak jedeme podél Tisy. Po této řece jsme se vloni vraceli z hor, když nás tam zastihla studená fronta se sněhovými přeháňkami a následnou povodní. Letos to tu téměř nepoznáváme. Vody je málo a vypadá to tady celkem jinak. Tak tak by to šlo sjet na lodích. „A bude mít vodu Jenisej?", ptáme se navzájem.

Na korbě s námi sedí ještě pár domorodců. Využívají příležitosti, že do pustiny odjíždí náklaďák, tak se nechávají svézt. Do sousední osady, na ryby, nebo kamsi na samotu. Nikdo z nás normálně nekouří, ale k cestovatelské pohodě tady v Rusku patří papiroska značky Bělamorkanál. Je to vlastně cigareta, kde místo filtru, je dutý papírek dlouhý asi 5cm, aby si kuřák v zimě nemusel sundávat rukavice v sibiřském mrazu. Jak důmyslné....

V podvečer přijíždíme ke srubu, kde máme na druhý de domluvenou schůzku s pastevci, kteří by nás měli na koních dovézt na Kara-Balik. A opravdu. Ráno přijíždí 3 honáci a vedou dalších 5 koní. Tady je na všechno čas a tak se napřed seznamujeme, chytáme ryby, popíjíme burjatský čaj s moukou a máslem, obědváme. Odpoledne konečně začínáme přebalovat obsah loďáků do koňských brašen, domlouváme cenu a seznamujeme se s našimi koníky. Každý máme za sebou hodinovou projížďku na jedné farmě za Brnem, kdy jsme chtěli před výpravou trošku potrénovat. Nakládáme brašny na koně a konečně se do sedel vyhoupáváme i my. Začínám si uvědomovat, že se mi plní další krásný velký sen. Putování divočinou na koních. Kolikrát se to někomu ze srdce Evropy povede.

Ten večer ujíždíme jenom pár kilometrů. Splašil se nám nákladní koník, jak jsme říkali tomu, co vezl jenom naše čluny. Honákům pak trvalo dlouho, než ho chytli a znovu uklidnili. Hodili mu celtu přes hlavu, svázali kopyta a jen tak mohli opět naložit poztrácené pytle s loděmi. My jsme mezitím nezaháleli a trošku prohnali koně ve cvalu. V Brně nám to cvičitelka zakazovala a my to prostě museli vyzkoušet.

Po dvou dnech cesty máme za sebou asi 60 km a stojíme na místě, kde jsme to byli nuceni vloni otočit. Teď zbývá jen 20 kilometrů na jezero. Pastevci sesedají z koně a říkají, že tady končí, že dál nejedou. Ráno prý obrací, my ať pokračujeme dál pěšky....

Vypuklá prudká hádka, ale ta toho nikdy moc nevyřeší. Tvrzení proti tvrzení. Marek si vzpomíná, že má pár starých neplatných italských lir, že to na ně zkusíme. Hrajeme divadlo, že to jsou eura, a že není problém si je ve městě vyměnit. Dáváme jim půlku. Druhou až zítra na jezeře. Nadšeně souhlasí a odchází rozbíjet tábor s vítězným pocitem, že nás přelstili. Večer začínají nabíjet pušky, prý je tu hodně zvěře... „No nic, budeme si večer a zítra hrát ještě na kamarády" říkáme si u večerního ohýnku před spaním a nabízíme jim čaj. V relativně dobré náladě jdeme spát.

Rodeo

Ráno vstáváme ještě před kovboji a chystáme se na cestu. Dnes konečně postoupíme dál, kam jsme se vloni nedostali. Musíme přes horské sedlo, asi 2200m.n.m. terén je ale hodně rozmočený a koníci se propadají někdy až půl metru hluboko. Marek dokonce opouští sedlo zadkem přímo do bahna, aby se kůň nezabořil nadobro. Najednou si uvědomujeme, jak jsme udělali dobře, že jsme tudy vloni nešli, a že jsme to otočili. Bylo tady půl metru sněhu a asi bychom se tu utopili. Pěšky, bez koní by to bylo opravdu nereálné...

Postupujeme pomalu. Jednak to v blátě neumíme a hlavně nevíme, jak koně přinutit k rychlejší chůzi. Ptám se Čingise, jednoho z pastevců, proč ten můj jde tak pomalu. „Už je starý" odpovídá, „vem si mého bělouše". S radostí si měníme koně a těším se na pravou kovbojskou jízdu. Ta opravdu přichází. Bělouškovi se asi nelíbí, že mám tak o 30 kilo víc než Čingis. Staví se na zadní, pak na přední a rodeo následuje. V hlavě mi probíhá riziko zranění a tak místo snahy o zkrocení koně raději vybírám pohodlné místo na dopad a nechávám koníka zvítězit. Nic se nestalo, vstávám a s úsměvěm hledím na Čingise. Ukazuje mi, že jsem ztratil koně a směje se. Na druhý pokus se mi daří se s bělouškem usmířit a tempo se opravdu zrychluje. Střídám se s Momem v nesení kytary. Jenomže sotva jsem vzal do ruky její bílý igelitový obal, bělouš se znovu leká a posílá mě opět k zemi. Kytara je celá, kosti taky. Nevěřícně lezu na koně potřetí, ale ten už neponechává nic náhodě a rodeo pokračuje. Zkouším ho zatáhnout, ale koník vítězí potřetí a naposled. Měníme koně zpátky a plynulým tempem dojíždíme na jezero. První cíl je dobyt. Jsme u pramene Velkého Jeniseje, jezera Kara-Balik. Platíme honákům druhou půlku neplatných peněz a zůstáváme sami. Začíná idylka: Bělamorka, rybaření, ohýnek.

Přes noc zamrzá plný ešus vody, moc jsme se nevyspali. Noční mrazy jsou daň za to, že letos nejsou komáři. Co jsme se jich jen vloni natrápili. Druhý den je krásně horko a tak se můžeme v klidu nachystat na vodu. Tomáš lepí díry v lodních pytlích, kontrolujeme baraky. Vyjíždíme na jezero na ryby a objevujeme malou dírku ve dně. Malá záplata všechno řeší a po rybím obědě můžeme vyrazit.

Na vodě v pohodě

Po obědě odráží od břehu naše lodě k 6-ti kilometrovému přejezdu jezera. Krásné a ostré barvy nahrávají Markovi k nádherným fotkám. Jsme asi 5 km za jezerem a stále olej. Řeka je minimálně půl metru pod normál. Obavy, že takhle budeme pádlovat těch 200 kiláků nás radši přemlouvá k přenocování. Večer si mezi hraním na kytaru, čteme cestopis ruských vodáků. Zítra přijdou první peřeje, ale jestli půjdou sjet, když je tak málo vody, to netušíme.

Ráno ještě 2 hodinky po oleji a je tu první peřejka s hezkým názvem „Okurka", ideální vlnky na seznámení s řekou. Za chvíli ale už vjíždíme do obávané „Šivitské kaskády". Původně jsme tuto peřej obtížnosti 4-5 chtěli jet na svázaných lodí do katamaránu pomocí dřevěných příčníků, tak jak se nám to osvědčilo týden před odletem na vltavských „Čerťácích". Teď jsme ale rádi za úzké samostatné čluny. I tak máme občas problémy prokličkovat mezi obrovskými lávovými kameny. Občas zadrheme dnem lodě a trneme, abychom neroztrhali loď o ostré hrany lávového pole. Neopravitelná porucha lodě by mohla mít tady, 200km od civilizace na obě strany katastrofické následky. Lodě nás ale nijak nezrazují a i s pořádným nákladem celkem v klidu kličkujeme kamenitým kaňonem. Občas nějaký práh výšky do jednoho metru, ale za tak malé vody nestojí válečky ani za řeč. Kdybychom tu ale jeli vloni za povodně, bylo by to jiné kafe.

Šivitský kaskád je za námi a řeka konečně teče. Není potřeba pádlovat a můžeme se v klidu kochat okolními stráněmi porostlými břízou, modříny a limbami. Sjíždíme peřej „vodopádnyj". Stačí jen dobře najet a vodopádek je v pohodě.

Je tu útulné tábořiště a hned je jasné proč. Ryby! Pod vodopádem nebo u přítoku je to vždycky tutovka. Martin ani nestihl postavit kotlík na polívku a Marek už tahá prvního lipana. Berou fantasticky! Ty malé pouštíme, bereme jen ty nad 40 centimetrů. Ryby jíme na různé způsoby a těšíme se na ráno, až si nachytáme čerstvé. To ale nebraly vůbec a tak jsme dojedli poslední chleba se sýrem a vyrazili na další cestu.

Celý den leje jako z konve, při pohledu zpět na hory odkud jsme přišli je vidět, že ve vyšších polohách sněží. Měli jsme štěstí, kdybychom přijeli o pár dní později, opět bychom se přes hory nedostali. Natěsno projíždíme peřejí „suchoj" a pádlujeme, i když ta voda teče. Potřebujeme se zahřát. Během obědové pauzy musíme rozdělat oheň, je nám zima. Nemůže být moc stupňů nad nulou. K peřeji „Suprise", dojíždíme promrzlí na kost. Je to mazec, kaskáda obtížnosti WW5, dole proud žene nebezpečně na skálu. Nikomu se nechce koupat a jakkoliv riskovat. Plavání v ledové vodě. Poprvé přetahujeme.

Po půlhodince plavby dorážíme k peřeji „Kajfas" Burácející voda nás ale momentálně nezajímá tak jako teplo ohně a horká polévka. U ohně padá rozhodnutí, že pokud bude další den jen trochu ošklivo, dáme den klidu. Jenže ráno kolem 10-té při budíčku  je obloha vymetená a slunce začíná pálit. Vstáváme tak pozdě, protože tady svítá kolem 8-mé ráno, ale to ještě pořádně mrzne.

Kajfas pokorně přenášíme. Ne že by se to nedalo, ale pravděpodobnost úspěšného splutí na úzkém člunu není velká a katamaránem bychom nemuseli projít další peřeje. Přichází další bonbónek - „Úzkij". Řeka se stáčí mezi vysoké a nedostupné skály a tvoří 2 vysoké prahy s válci. Zastavujeme v jediném vracáku, ale řeka je dost nepřehledná. Přetáhnout strmé skály je nereálné. Shodujeme se na nejbezpečnější cestě a hned vedle skály vpravo peřej proskakujeme. Tady se „cvaknout" dalo, ale naše plavidla nás opět nezklamaly.  Teď ještě „Helena" říkáme si a v duchu si vybavujeme černobílou fotku matyldy Jaromíra Štětiny, který tudy projížděl při své expedici „Jenisej 1987 napříč Sibiří".

Poslední jenisejskou peřej si pořádně prohlížíme a nakonec jí jede jen Momo s Martinem. My s Markem fotíme a jsme připravení s „házečkou" pro případnou záchranu Základ je nedostat se na levou stranu do kaskády schodů v dlouhými a nebezpečnými vývary. Vpravo je ale řeka relativně hodná a kluci si ji patřičně vychutnávají. Bočním průjezdem závěrečné a největší vlny točí do vracáku. Divočina končí, peřeje už nebudou. Zbývá 30 kilometrů klidné řeky až k vodopádu. Tam ale na druhý den potkáme první domorodé rybáře a dalších 5 dní do Tara-chemu už si v klidu vychutnáváme klidnou plavbou po Bij-chemu.