Pŕílet

„Nebrali jste někdo zelenou gemu??" Pobíhá Helča v příletové hale Irkutského letiště a již poněkolikáte zoufale přehrabuje naši téměř třistakilovou hromadu zavazadel. Zanedlouho dodává: „Byl tam i jeden válec!" „No tak to je pěkně v háji", reaguje 7 dalších členů výpravy s tím, že naše vodácká výprava je ohrožena už v začátku. Mezitím se setkáváme s Anatolijem, kterého jsme kontaktovali předem přes internet a měl by nás odvézt svým autem až do městečka Orlík v podhůří Východních Sajan. Chce po nás domluvenou cenu bez ohledu na to, jestli s ním pojedeme nebo ne. Musí ale počkat na výsledek nekonečného vyjednávání. Zázraky se ale občas dějí a dokonce i v Rusku. Uprostřed bouřlivé diskuse dochází na letiště telegram, že naše zavazadlo přiletí následující den ráno. Výborně!! Náčelník společnosti nám domlouvá hotel i s večeří pro 2 lidi, kteří počkají do druhého dne na batoh, zbytek výpravy odjíždí s Anatolijem, napřed  do obrovského supermarketu  dokoupit expediční jídlo a petrolej do vařičů a poté do Orlíku, kde se další den sejdeme.

Náklaďákem

U Anatolije se opravdu všichni další den setkáváme  i s chybějícím batohem, válcem a také s prvním dnem zpoždění. Hned další ráno už ale všechno to vodácké nádobíčko nakládáme na ruský náklaďák značky ZIL, a rozbitou cestou opouštíme vesnici dál na východ k pohoří východních Sajan. Po několika hodinách jízdy poprvé zapadáváme celým kolem na rozmoklé louce. Nikde okolo není žádný strom, o který bychom mohli zaháknout ocelové lano a vytáhnout se pomocí navijáku. V Toljových očích ale vidíme klid a tak čekáme co se stane. Zanedlouho přijíždí ještě větší kamion - URAL. Koly velikosti dospělého chlapa přejíždí rozmoklou pastvinu a vytahuje nás jakoby nic. Inu, ruská technika a hlavně šikovní lidi opět prokázali své kvality. Zanedlouho zapadává ovšem pro změnu URAL a teď ho zase vytahujeme my. A tak to jde pořád dokola... Každou chvíli stojíme a jsme terčem náletu krvežíznivých komárů. Repelenty účinkují jen několik minut, což mužská část výpravy předpokládala a na cestu se vybavila solidní zásobou cigaret značky Bělomor zakoupených v Petěrburgu v zapadlé trafice (1 krabička v přepočtu za 5 korun, no nekupte to). Ač všichni do té doby téměř zapřísáhlí nekuřáci jsme byli najednou přemlouváni, jestli nemáme chuť na cigaretku.

Když jsme nevytahovali auto z bahna, tak jsme chladili zavařený motor nebo Anantolij spravoval čerpadlo. Každopádně jsme těch 80kilometrů k cíli etapy, termálním pramenům Čojgan, dorazili po 13-ti hodinách jízdy v 10 večer..

Pohoda

Termální prameny nám po náročné cestě přichází vhod. Na dřevěných vrátkách jednoduchého srubu nazvaného „koupelna" visí cedulka s doporučením maximální délky pobytu ve vodě 10 minut. Léčivá síla vody spočívá totiž v její radioaktivitě. Líbí se nám tady tak, že vylézáme až po půl hodině s pocitem naprosté spokojenosti.

Ráno odjíždíme na smluvené místo srazu s místními pastevci a loučíme se s Anatolijem poslední fotkou. Domorodci by nás měli doprovodit se svými koňmi až na jezero Kara-balyk, odkud vytéká naše plánovaná řeka Bij-Chem (Velký Jenisej). Máme několik map, něco se dá pořídit ve specializovaných prodejnách u nás, jiné mapy máme stažené z ruských serverů. Dokonce i tyto mapy už jsou celkem moderní a obsahují dokonce i souřadnice GPS, takže není problém je načíst do navigačního systému. Máme čas a tak testujeme naši polohu, ale za chvíli se zatahuje mohutnou oblačností a GPS přestává fungovat. „No však nebude pršet věčně" hlásí Marek a balí přístroj. Mezi 2 stromy natahujeme házečku, přes ní přehazujeme autoplachtu a napínáme ji pomocí 4 kolíků. Tak a společenský přístřešek je hotov. K tomu vytahujeme kytaru koupenou v Petěrburgu za necelé 2 tisíce. Je to maličká Honerka pro začátečníky, ale ladí! Na vodáckou výpravu ideální nástroj. Celý den čekáme v dešti na naše honáky a pomalu si začínáme uvědomovat, že plachta a kytara jsou ty nejlepší věci, které jsme si na výpravu mohli vzít. To jsme ještě netušili, že další dny nám tyto úvahy jenom potvrdí.

Přechod hor

Honáci přijíždí večer a domlouváme se na časném ranním vstávání. Dvoudenní zpoždění chceme nahnat. V 6 ráno lezeme ze stanů, balíme a pomáháme naložit koně. Většinu bagáže nakládáme na 3 koníky, každý si s sebou na záda balí jen to nejnutnější. Bereme si prvního naloženého koně a vyrážíme. Pastevci nás prý doženou... Mají to jednodušší, sami jedou na koních, zatímco my postupujeme pěšky. Cesta vede pořád mírně do kopce. Tajgu střídá zamrzlá řeka. Letos zde byla dlouhá zima a tak pod vrstvou ledu vysokou i několik metrů podtéká jen malý potůček. Tento zajímavý úkaz tady nikdo z nás nečekal. Byli jsme spíše nachystaní na jednotvárnou krajinu nekonečného lesa plného komárů. Ti nás ovšem nezklamali a kousali dokonce i na ledovci... Postupujeme dál a  dál, ledové plato střídá suťové pole, tajga, step. Docházíme k prvnímu brodu. Holky se zouvají, chlapi jsou v pohorkách, však stejně začíná zase pršet... Další brod už je ale hlubší a i proud je silnější. Marek přenáší Světlanku na zádech, čímž vyhecoval chlapskou část výpravy: S čím vším se dá přebrodit. Na konci přechodu vyhrává Kuba. Batoh na břichu, na zádech Helenu i s batohem, v ruce uzdu a koníka... Brody jsou krásným zpestřením našeho třídenního přechodu. V poledne nás vždycky pastevci doženou, nahlásí kolik viděli za den medvědů, vezmou naše koně a jedou napřed na smluvené místo přenocování, aby zatím uvařili vynikající burjatský čaj. Na konci druhého dne přechodu po téměř nepřetržitém dešti dorážíme k rozvodněné řece s opravdu divokým proudem. Pěší brod je nemyslitelný, ale na druhé straně se objevuje náš pastevec ve vodácké záchranné vestě s úmyslem k nám přebrodit. Zjevně má strach, ale není jiné volby. Promočeni na kost zíráme, jak se k nám dostal i s dalšími dvěma osedlanými koni a chystá se brodit postupně s námi všemi. Marek sedá na jednoho koníka, já beru druhého. Lehká Světlanka ještě sedá na pokyn našeho šéfa za moje záda. „Film potřebuje akci", povídám a vytahuju kameru.  Ani radši nepřemýšlíme, co by se mohlo stát kdyby to koník někde neustál. Naštěstí ale na druhé straně v pohodě sesedáme a čekáme na ostatní. Tak tento adrenalin na koni jsme opravdu nečekali. Jsme promočený na kost, stavíme stany. Navíc se dost ochladilo. Když budeme mít štěstí a bude přát počasí, tak bychom mohli být zítra pozdě večer na jezeře. Ráno ale počasí nepřálo. Zase leje. Tomáše napadlo jít v neoprenových botkách, ale nakonec jsme všichni šli v kompletních neoprénových oblecích. A byla to výhra!! Zima jak v Rusku. Prodíráme se mokrým houštím, brodíme po pás ve vodě, ztrácíme cestu... Konečně se probouzí GPS a ukazuje, kde máme brodit rozvodněnou Tisu. Čekáme na průvodce a jejich koně, abychom mohli na druhou stranu.  Je tam taková hloubka, že koně občas ztrácí pevné dno pod kopyty a občas plavou... Po pár metrech ale zjišťujeme, že jsme brodili zbytečně. Sakra! Tak ještě jednou do vody  a potom ještě potřetí. Neopreny nám zachraňují zdraví. Burjati je nemají a jsou solidně promrzlí. Nakonec to jsou oni, kdo navrhuje, abychom zakempovali už v poledne tady na břehu řeky Tisy.... Rádi souhlasíme.

Rozhodnutí

Pastevci zkouší dělat oheň, ale všechno je totálně promočené! Záchranou je až náš petrolej z vařičů. Teprve potom chytá mokré dřevo. V noci přestává déšť na stany bubnovat a začíná to šustit. Sníh! Ráno jen fotíme zasněžené stany, ale vstáváme až ve tři odpoledne.  Další den zpoždění, už třetí. A to ještě nejsme na řece. Koukáme na sedlo, kudy vede naše cesta. Je na ní minimálně půl metru čerstvého sněhu, ale to by s koňmi nebyl asi problém. Víc nás trápí, že Jenisej bude rozvodněný a budeme muset dál čekat, až opadne voda. Večer se scházíme pod plachtou a v dešti řešíme vzniklou situaci. Objevili jsme možnost ustoupit z našeho plánu a vrátit se po řece Tisa zpět do Orlík. Je to jen 90 km. Řeka je ovšem relativně rozvodněná a nevíme o její obtížnosti vůbec nic. O Jeniseji víme z ruských cestopisů kde je jaká peřej, ale případné čekání až opadne voda si nemůžeme dovolit. Náš vysněný cíl je vysoký a riziko neúspěchu velké. Rozhodnutí necháme na ráno.

Přes noc se vypršelo, vstáváme s chutí pokračovat, ale závěje sněhu na kopcích okolo nám vrací rozum. Zkusíme Tisu!

Platíme pastevcům předem domluvenou sumu a posíláme je domů. Oni se cestou ještě pokusí ulovit nějakého soba, ale my se už pouštíme do stavby plavidel.

Trvá to jen pár hodin a naše expediční trimarány složené z nafukovacích válců a hliníkové konstrukce jsou připraveny k vyplutí. Začíná opět pršet a to nás jenom utvrzuje ve správném rozhodnutí.

Tisa

Na divoké vodě si zkoušíme co všechno naše 2 čluny pokřtěné „Čuk" a „Gek"

Opravdu umí. Vždyť jsme lodě zkoušeli jen na vodáckém kanále Čuňovo u Bratislavy a na lehko... Stabilita se zdá být výborná i s naloženou bagáží.

Jedeme velice opatrně takzvaně „na oči" abychom v případě nějakého nebezpečí stihli bezpečně zastavit. Opravdu po chvilce se řeka zužuje a vtéká do soutěsky. Zastavujeme na jediném možném místě a jdeme okouknout situaci. Opravdu, je tam vodopád! Asi 10m vysoký! Tak ten se opravdu nedá. Musíme přenášet  Napřed loďáky, potom postupně Čuka  a nakonec Geka. Je to dřina a než znovu všechno navážeme utečou asi 2 hodiny, možná ještě déle. Doufáme, že těch obnášek těžkým terénem nebude moc. Byla naštěstí jediná.

Těch 90 kiláků na řece uteklo jako nic. Tekoucí voda s občasnými peřejemi obtížnosti WW3. Vše se dá bez problému zvládnout, chytáme ryby, ale vzhledem k velké vodě téměř bez úspěchu. A když se náhodou mraky rozestoupí, můžeme se během plavby kochat okolními zasněženými sajanskými vrcholky hor. Řeka se ke konci uklidňuje, hrajeme už i na vodě. Nálada je vynikající. V Orlíku jsme po 6-ti dnech pohodové jízdy. Tady teprve vidíme, co zde zanechala velká voda. Strhaná příjezdová cesta, elektrické stožáry a některá dřevěná stavení. Chceme si ještě užít vody a tak si domlouváme dopravu k vodácky vyhlášené řece Irkut. S dodávkou přijíždí synovec našeho Anatolije a odváží nás i naše narychlo sbalené trimarány k řece.

Irkut

První peřej stojí za to. Jen několik metrů široké koryto řeky nedává našim 2 metry širokým člunům moc prostoru pro manévrování a jeden člun už zajel do „vracáku" pod skálu a nemůže ven. Házet jim házečku do tak silného proudu ani nemá smysl. Světlanka padá do vody, ale povede se jí naštěstí držet boční tyče a posádka jí pomáhá zpět na palubu. Nakonec je proud přeci jenom pouští, ale odnesla to konstrukce. Jeden příčník je zlomený, další dva jsou hodně ohnuté. Na to jsme ale nachystaní. Marek vyráží se sekyrou do lesa a za pomocí třech modřínových kmínků hravě opravujeme loď.

Další den nás smůla neopustila. Nejen že zase začalo pořádně pršet, ale protrhli jsme jeden válec o ostrý kámen. Díra je dlouhá asi metr, na to nemá cenu vytahovat záplatu. „Budeme pokračovat na klasickém katamaránu o dvou válcích", rozhoduje Tomáš a pokračuje: „bude to dobrý, pokud nám vezmete náš náklad". Neradi, ale souhlasíme, stejně se nedá nic jiného dělat. U tradičního  táboráčku s kytarou, dobrou večeří a cigaretkou je opět veselo, i když kvůli dešti sedíme opět pod plachtou. Ty sibiřské večery tady mají opravdu neskutečné kouzlo.

Na dolním toku Irkutu se řeka už zklidňuje a jen tak meandruje. Všude kolem jen naplaveniny nedávné povodně. Nikam už nespěcháme, odlet letadla stíháme díky změně programu s naprostým přehledem. Holky leží na lodních pytlích a my s Kubou zkoušíme chytat ryby. Celou dobu se nám díky povodním nedařilo, ale jinak je to tady prý rybářský ráj..

Najednou nás to žene na naplavený strom. Rána jako hrom! „A jsme bez válce!" Takže 2 katamrány. Ale to už máme do cíle plavby jenom 5 km a to se dá doplout i pod čárou ponoru. Doplouváme k opuštěnému mostu. Končíme, balíme lodě, sušíme neopreny, zanedlouho se nám podaří stopnout autobus a ten nás odváží dál, za dalším dobrodružstvím..........

Proč Hedvábná stezka?

Lidé putují Hedvábnou stezkou už 2500 let. Přesto i dnes taková cesta vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce každý prožije svá vlastní dobrodružství a objeví pro sebe nová místa nebo třeba sám sebe. Hedvábná stezka je tak symbolem toho, že doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Neboť kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.