HedvabnaStezka.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Rusko


POSLEDNÍ DISKUSE

Expedice Altaj 2009

Expedice Altaj 2009

 

Expedice Altaj 2009, kterou podpořil Expediční fond, měla za cíl prozkoumat faunu a floru na území Ukok Quiet Zone. Pojďte s námi prozkoumat nádhernou krajinu z koňského sedla.



Poznala jsem jednu nebeskou krajinu, všemi směry průchozí v sedle koně. Přes řeky i bahniště jsme tam cestu vždycky našli a přes nedozírné pláně sametově vonící trávy a polštáře hořců jsme si dojeli pohladit ledovec. Sdělit všechnu tu krásu a vůni nelze, ale popostrčit a nadchnout i ostatní snad ano. Mě samotnou nadchl pro tuhle expedici jediný obrázek kouzelného Tabon Bogdo. A s jeho obrazem v duši jsem se o rok později pustila na nebeské pastviny Ukoku.

Expedici dle mého vyjadřuje především cíl cesty. Naším cílem bylo poznávat krajinu a její lid, flóru a zejména faunu, celníky a policajty, živly, bohy, úředníky a taky ... pišťuchy. Mým vyšším badatelským cílem bylo zhodnotit ornitofaunu a její závislost na prostředí a vazby další zvířeny na ptácích. Věcí cti pak byl „prvovýjezd" horských průsmyků a kaňonů hory Běluchy (4506 m.n.m.).

Všechna starost o víza mi z počátku vzala jakoukoliv radost z chystání se na cestu. Když ještě 12 hodin před startem letadla nevíte, zda vůbec dostanete povolení odletět. O pár hodin později zjistíte, že se pro změnu nemáte jak dostat ve změněném termínu zpět, to se pak opravdu nepěkně balí. Ale dobojovali jsme úspěšně a mně až v letadle došlo, kam se to vlastně řítím. O pár hodin déle s nosem připlesklým na okýnku valím oči a jen těžko zadržuji vzrušení. Oči valím i během dalších hodin, ale to už z kabiny auta, které nás má dopravit z Barnaulu, přes Gorno-Altajsk a Kož-Agač až do Džazatoru. Cesta je náročná, asfaltu ubývá a do vesnice dorážíme až další den nad ránem. I když naše první ráno přichází velmi brzo, tak to nevydržím a vyběhnu bosky do namrzlé trávy ven. Tentokrát už ne přes sklo, ale naplno, si užívám úchvatnou rozkvetlou louku s horami v pozadí. Výjev mi bere dech a já po chvíli uvažuji, jestli tato krajina náhodou není kýčovitá a zda vůbec může být. Nohy mě zebou a tu vidím Alberta (kazašského zprostředkovatele celé expedice) jak mi nese zmrzlý kus nohy jakéhosi zvířete. Prý je to kůň a mám ho udělat ostatním ke snídani. Ještě že ostatní spí dost dlouho na to, aby se tuhé koňské maso stihlo alespoň tři hodiny vařit. Koně na maso se tu totiž poráží až v koňském důchodu a takový patnáctiletý kůň není jako patnáctiletá whisky.

První vyjížďka

 

Okolí Dzazatoru, Altaj, Rusko

Nejbližší okolí Džazatoru je kouzelné. Dudci poletují v hejnech a dosedají přímo mezi kameny kurganů (kruhový mohylový hrob). Na sekačce před vchodem do chaty leží kůže z medvěda. Za vsí se pasou koně a ovce a já si svého vyhlídla už tady. Jeho srst se černě leskla a energie z něj jen sršela. Tajně jsem si přála, aby ho přidělili právě mně.  Když jsem ho později viděla ve cvalu pod sedlem, tak mi silně kleslo sebevědomí, ale Šohaj byl opravdu přichystán pro mě a nebylo cesty zpět. Na první vyjížďce jsme byli bez bagáže a měli jsme se jen sehrát se svým koněm a popřípadě si je prohodit a vyměnit. Jízda byla z mého pohledu pekelná. Obdiv průvodců i ostatních jsem si snad udržela (i když mě často zahlídli jen v oblaku prachu a potu), ale následnou bolest zadku jsem si snad ani nezasloužila. Večer jsem sotva chodila, kůň nejevil ani známku únavy a poklidu, který mi průvodci slibovali, a tak jsem usoudila, že pro ornitologické transekty nebude nejvhodnější. Na Ukok jsem tedy vyrazila s Dikkarem - dalším velmi bystrým ale velmi poslušným valachem. Dikkar si nakonec svou bystrost udržel i po měsíci jízdy s bagáží a dokázal to všem ještě poslední den při našich soukromých závodech.

 

Koně se boříli do sněhu, Altaj, Rusko

Konec aklimatizace a pokukování po vrcholcích hor velel nasednout do sedel, projet vesnicí a stoupat nekonečnými údolími k nebeským výším. Cesta byla většinou poklidná, někdy znepříjemněná sesuvem koně a jezdce po suti, štípáním tisíců komárů a prvním nočním chladem.  Čím výš, tím divukrásněji kvetoucí rostliny jsme míjeli, až se nám pod kopyty objevil jen kámen, suť a led. K dosažení nejvyššího místa na této cestě je nutné vstát velmi brzy a zastihnout sníh ještě v dobré kondici a nepovolený sluníčkem. Červencové tání se ale nedalo zadržet, a tak se nám několik koní přeci jen probořilo. S pomocí průvodců jsme vše zvládli a pustili se dál přes podmáčené planiny. Subadajský Piereval (2950 m.n.m.) jsme šťastně minuli a poprvé se nám naskytl pohled na všechny tři okolní státy. Viděli jsme hraniční štít Číny, Mongolska i Kazachstánu. Na druhé straně se majestátně tyčil štít Běluchy. Chvíle na mrazivém větru na rozhlédnutí stačila a rychle jsme pospíchali dál do údolí - vstříc nebeským pastvinám. U soutoku Akalachy a Alkolu (u „Ukokské dálnice) jsme se potkali se skupinou Rusů (tu jsme objeli na povel průvodců velkým obloukem) a skupinu Kazachů, se kterými jsme popili několik litrů čaje. Tato situace krásně vystihla vztah obou národů, tak jak jsme ho v různých obměnách mohli pozorovat po celou dobu našeho pobytu.

Na planinách Ukoku

Planiny Ukoku se zdály být opravdu nekonečné a nekonečně krásné. Až po dvou dalších dnech svižné (s ohledem na vezený proviant) jízdy jsme dorazili k další vojenské posádce, kde jsme se museli potřetí a naposledy nahlásit vojákům k pobytu. Po hodině čekání jsme byli se všemi bumážkami propuštěni a upalovali jsme si prohlédnout nejslavnější kurgan - Princesku. V tomto Skytském kurganu byla kolem roku 1995 nalezena  mumie ženy vznešeného původu. Permafrost mumii a všechny její pohřební objekty (například nejstarší koberec světa) perfektně zakonzervoval a uchoval pro objevení.  Ne všechny kurgany se dočkaly podobné slávy. Většina z nich je dnes vykradena, některé stále ještě zůstávají neobjeveny.

Princeska, Altaj, Rusko

Další dny se odehrávaly podle podobného schématu. My ornitologové, jsme raníčko vylezli do mrazu, sklepali jinovatku z bagáže, prosekali se ledem k čaji v hrnečku a nechali si nasedlat koně. Následovalo zaměření tři kilometry dlouhého transektu krajinou, na kterém jsme mapovali všechny ptáky, počet syslích a svištích děr. Cestou zpět (opékáni za všech stran sluncem a sužovaná pro změnu ukrutným horkem) jsme se drželi GPS souřadnic a zaznamenávali vegetační stupně a jejich zastoupení. Návrat byl akorát k obědu, ke kterému jsme s trochou štěstí měli čerstvě nalovené ryby. V opačném případě jáhlovou či ovesnou kaši.  Po dopolední „zábavě" jsme se buď společně přesouvali na nové tábořiště, či pomáhali s prací dalším účastníkům expedice. Večery bývaly velmi smradlavé, neboť jsme za otop používali vysoce recyklovatelný trus - vlastně téměř čehokoliv . Na programu byl i výlet právě pod Tabon Bogdo - moji vysněnou horu. Horu, na jejímž vrcholu se střetávají hranice Číny, Mongolska a Ruska a pod níž se rozprostírá Gusie ozero. Jezero (snad jako jediné) úplně bez hus, zato s nedalekým orlím hnízdem.

Velkým zážitkem pro nás všechny bylo kování koně. Mému koni se totiž na výletě uvolnila podkova, a tak ji bylo třeba opravit. Kazaši začínají své valachy sedlat až ve čtyřech letech věku a podle toho výcvik i vypadá. Kůň na sebe nechává jen nerad sáhnout, nenechá se hladit a natož okovat tak, jak to známe z našich končin. Koni se proto nejdříve podhodí pod nohami několikrát provaz, až utvoří jakousi smyčku. Za tu se pak zatáhne a kůň se škubnutím povalí na zem. Pak mu jeden z mužů sedne na krk, další dva pevně přivážou kopyta k sobě - jako do kozelce Teprve pak se začne s kováním. Podkova se jen za studena přibije kladivem a podkováky na druhém konci přidržují třeba i kamenem. Celý úkon netrval více než 20 minut a kůň se jediným škubnutí za provaz uvolnil ze smyčky a odkráčel na pastvu.

Zpět do Džazatoru

 

Náš pobyt mimo civilizaci na Plató Ukok se pomalu blížil ke konci. Zažili jsme zde spoustu krásných dní, procválali spousty kilometrů, přebrodili nepočítaně řek a odvedli potřebnou práci. Viděli jsme spoustu syslů, svišťů, na skále jsme objevili i petroglyfy. Naše cesta do Džazatoru byla o něco jednodušší, neboť sníh už povětšinou roztál a svahy vyschly. Cestou jsme se potkali s lovci i s pasáky jaků a ovcí, kteří hnali dobytek na pastvu. Plató Ukok se využívá zejména jako zimní pastva, protože tam je díky teplým proudům méně sněhu než kolem Džazatoru. Přes zimu zůstávají pastevci se stádem ve stajankách rozmístěných porůznu po Ukoku. Přes léto jsou spásána zejména údolí kolem řek. Za lovem se může vyrazit snad kamkoliv, zvěře prý je dost a dost a za vlka (ten může za 70 procent úmrtí koní) a medvěda se tu stále vyplácí odměny.  Hlavně z toho důvodu, mají lovná zvířata obrovskou únikovou vzdálenost a jejich stopy se nám povedlo najít jen v bahně, sněhu či smole na stromech.

 

V kumysném závodě, Altaj, Rusko

V Džazatoru jsme se tentokrát zdrželi, abychom okusili vesnického života. Byli jsme se podívat na mléčnou farmu i do kumysného závodu a pokusili jsme se o lov prasat. Kumysný závod byla vlastně jen chatrč vysoko nad hranicí lesa nad vsí. Na planině se tam pásly všechny vesnické klisny a kobyly s hříbaty do určitého věku. Kojící kobyly byly přiváděny k hříběti, to si mohlo cucnout mléka a pak bylo odtaženo a kobyla byla podojena. Kobylí mléko se pak přecedilo, přililo do velké dřevěné kádě, kde se 30 minut (dost od toho bolí ruce) muselo stloukat, aby se promíchalo s předešlou dávkou. Výsledný produkt potom po fermentaci chutnal jako kefír. Kazaši nám tvrdili, že je to nealkoholické a že to pít můžou. My jsme jim ale uvěřili jen pramálo (zvláště když jsme kumysu popili více)a později vybádali, že alkohol v kumysu opravdu vzniká při kvašení díky vyššímu obsahu cukru, než jaké je v kozím či kravím mléce.

Další etapa expedice za námi a předposlední před námi. Už teď ale víme, že výstup na Běluchu nebude možný, kvůli stále ještě velkému množství ležícího sněhu a rozvodněným řekám. Přesto však měníme naše koně za čerstvější a vyrážíme na desetidenní trek pod vrchol. Cestu nám znepříjemnily dravé řeky, které jsme museli přebrodit, podmáčené louky a především sutě. Cesta mnohdy mizela, ač ji Kazaši na jaře prorazili a vyznačili. Prales a Medvědí řeka rychle braly, co bylo jejich. Přesto jsme v pořádku dorazili až k místu, odkud se dá pokračovat jen pěšky. Ovšem vzhledem k letošnímu extrémně vlhkému počasí nebylo možno řeku překročit. Málem jsem si zoufala, ale nakonec jsem z neúspěchu nebyla příliš zklamána, protože celá cesta byla dost vyčerpávající a počasí a době tání se nedá poručit. Útěchou nám byla všechna velká doposud nespatřená zvířata, která tu v nedozírných lesích žijí a která nám sem tam dala o sobě vědět. Třeba nejvyšší horu Altaje zvládneme zdolat někdy příště. Nakonec jsme tedy definitivně sesedli z koní a naše expedice skončila. Naštěstí pro dvou- i čtyřnožce bez větších zranění a pádů.

Kotlina obklopující Kos-Agac, Altaj, Rusko

Začátek konce expedice nás přivedl do úplně jiné krajiny, a to do stepi v kotlině obklopující Kož-Agač. Horský hřbet vpravo, pohoří vpředu i vzadu, hory nalevo. A pod nohami (už ne pod kopyty) samý menší či větší kámen. Fascinoval mě pohled na měnící se barvy skal a náhle mě praštil do očí kroužící černý čáp. Pták, kterého u nás známe jako vysloveně lesního, si tady krouží a poposedává uprostřed planiny, kde není na stovku kilometrů ani stromek. Na obzoru se navíc objevili i naši první Altajci. Vůbec nebyli nevraživí a výbojní, jak jsme byli varováni. Jen se zeptali, co děláme na jejich pastvě, kdy odejdeme, vykouřili s námi cigaretu a ukázali krásná tradiční sedla.

Zažili jsme pěkné zakončení naší expedice a mohlo si začít třeba pršet (alespoň by zmizela ta hejna krvelačných „pouštních" komárů). Normálně tu pršívá prý téměř denně. My nevytáhli pláštěnku ani jednou a sněhovou vánici pozorovali jen zdáli. Altajci nepřijali Krista ani Buddhu, věří dál ve své staré bohy hor, stepí a vod. V co jiného by měl věřit biolog, než v hory, stepi a vody. Společná božstva jsem si navíc neopomněla pravidelně zavazovat za krásné počasí a za kameru, kterou jsem cestou ztratila a následně znovu našla, náležitě poděkovala. Jedinou věcí, která tak na Altaji zůstala, je část mého srdce. Díky všem bohům (a sponzorům).


loga EF


HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství" a „objeví pro sebe" nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.



Diskuse


Mila Katerino, srdecne diky za velmi poutavy clanek - je z nej citit ze jste ho psala od srdce - a s laskou k horam. Vas popis me velmi nadchl - a inspiroval. Jiz par let zijeme s rodinou (pracovne) v Kazachstanu - v Almaty - a cesta do Altaje me uz delsi dobu laka... (a odsud je to preci jen bliz nez z Prahy! ) mohla byste se se mnou podelit o nektere odganizacni podrobnosti? s jakymi KZ pruvodci jste sli atd. z zlanku vyvozuji ze jste sli ze severu - tedy z ruske strany... da se jit i z KZ - ci mongolska? jeste jednou gratuluji ke skvele expedici - i fotkam a tesim se na odpoved. S pozdravem Tomas B.
21. 09. 2009, 12:46:46
Katka
Katka
Milý Tomáši děkuji za reakci, naším KZ organizátorem byl Albert Kamenov, který vlastní cestovní kancelář sídlící v Džazatoru (Rusku). On pod sebou organizuje pár velmi dobrých průvodců (tuším že jich má 8 a stáda koní ze kterých si lze vybrat svého oblíbence). Pokud chcete, tak můžu na mail poslat adresu a kontakty. Co jsem koukala do vojenských statistik, tak Albert přiveze na Altaj přes 3/4 všech turistů a funguje už 6 let. Na tu část Altaje, kde jsme byli je možné dorazit i z Kazachstánu, ale nevím přesně jak, nějaké vojenské základny jsme cestou viděli, ale člověk musí mít s sebou KZ průvodce, tuším že Albert mluvil i o skupině kterou tamodtud převáděl. Z Mongolska přechod prakticky není. Existuje jen jeden sezónní přechod pro místní obyvatele a prý se dá i podplatit cizinci, ale moc bych na to nespoléhala. S pozdravem Katka
15. 10. 2009, 15:36:23

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

CESTOVATELSKÝ TWEET

Je sladké být bláznem v pravou chvíli!

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ