K horám

Z hlavního města Sibiře, Novosibirska, jsme bez otálení vyrazili směrem do hor, přes Gornoaltajsk, „metropoli" Altajské autonomní republiky, na jejímž území zlaté hory Altaj leží. Během jízdy po této dnes již méně významné dopravní tepně mezi Ruskem a Mongolskem, stavěné vězní ze sibiřských lágrů, se i klidným povahám zvýší hladina adrenalinu do závratných hladin. Jestliže míříte, jako my, do Katuňského hřbetu, kde kraluje nejvyšší kráska Sibiře, Bělucha (4507 m n.m.), vždy se na konec ocitnete ve vesnici na konci světa, v Tjunguru...

Ztraceni v nekonečné tajze

Psychopatický řidič nás po šesti hodinách jízdy vyvrhl na rozbahněném břehu dravé Katuně. Zadek se nám svíral ještě večer...Okolo proběhlo stádo prasat a přišel nás uvítat místní „generál" s butyločkou...Jinak nic. Jen pravá ruská „děrevňa", uprostřed my a ty naše almary, se kterými nás teď čeká 50 km zápolení tajgou až k jezeru Akkem. Nahodil jsem domeček na hrb a klesl na kolena. Vychrtlá kobyla z „turist servisu", jež poklidně vleče dvě taková drobátka na hrbu, se jen posměšně ušklíbla.

Husté porosty modřínů a smrků a z nich visící lišejníky zvané hovorově Ivanovy vousy, rozlévající se divoký tok kalné ledovcové řeky Akkem a neustálé hledání cesty - tak to je realita putování na Altaji. Jako fascinující fata morgána nám připadá, po dvou dnech pochodu lesem, pohled na monumentální Akkemskou stěnu s dominantní Běluchou. U jezera Akkem nacházíme horolezecký tábor s možností ubytování ve stanech i jakýchsi „maringotkách", lze zde v nouzi pořídit i základní potraviny anebo navštívit pravou ruskou lázeň - baňu.

Idylické rozjímání náhle přeruší příjezd statného Altajce na koni. Téma rozhovoru se bez zbytečného otálení stočí na problém, který viditelně trápí celou posádku tábora: za stakan „vodočki" by nás snad vyvezl i na Běluchu. Zásobování stařičkým vrtulníkem asi docela vázne, protože večer se objevuje další obluda s již pokročilým abstinenčním syndromem. Asi jsme měli přece jenom těch pár litrů vzít, když jdeme tak nalehko...

U jezera Goluboje při výstupu na vrchol Aktru v Severočujských Bělkách, Rusko

V sedle Karatjurek při přechodu do údolí Kučerla, Rusko

Vrtulník posádky tábora u Akkemského jezera pod Běluchou, Rusko

Zapomenuté údolí barevných skal a sekta „kosmofilů"

Jako slibný aklimatizační cíl se rýsuje výlet na hřeben tzv. „barevných skal" v údolí Jarlu, jež je bezpochyby nejmalebnějším v celém okolí. Jelikož posádka tábora během nedávné bujaré noční plavby na vlnách jezera a ebriety nechala odplavat vesla převozní bárky, musí se každý zdatný dobrodruh pokusit o zdolání půl kilometru širokého jezera na vlastní pěst. Slibujeme si, že pro jednou „zklidníme hormon" a jako spořádaní turisté z civilizované země se dáme na delší, ale jistější pouť kolem jezera...Dvě hodiny po svítání s úsměvem Mickey Mouse trčíme po kolena v ledové vodě a klejeme na nebesa a na vlastní nenapravitelnost.

Za nedlouho se procházíme po ostrém hřebeni barevných skalních formací, jejichž bizardní tyrkysové a rezavé barvy jsou výsledkem neobvyklého složení - olovnaté, manganové a železité rudy tvoří, dle vyprávění, přirozený radiační kryt, který by v případě jaderného výbuchu mohl sloužit jako útočiště místním obyvatelům. Z hlubokých roklí a kaňonů se zvedá mlžný opar, v dálce je slyšet hukot bezejmenného vodopádu. Lesem běhají členové sekty „kosmofilů" a marně dle tajného náčrtku hledají zakopané zásoby potravin z minulého roku. Hold jíst se nebude, snad si vystačí s energií načerpanou z vesmíru...

Na nejvyšší horu Sibiře

Altajské hory se mohou pochlubit přívlastkem nejvzdálenějšího pohoří od moře na zemi. Primát to není nijak příjemný, jelikož jeho následkem mezi jinými je, obzvláště v letních měsících, výrazná nestálost počasí a zarážející úhrn srážek. Po několika mystických dnech střídající se mlhy a letmých slunečních paprsků jsme se rozhodli zkusit štěstí a vrhnout se na dobývání královny Sibiře - Běluchy. Při velké dávce štěstí, je to minimálně šestidenní náročný podnik, kdy se při obcházení neschůdné severní stěny pohybujete ve výškách nad 3000 - 4000 m, překračujete sedla s obtížností 2A-3B ruské klasifikace a neustále se modlíte o přízeň počasí.

Pokoření této jedinečné hory je ale neopakovatelným zadostiučiněním, které je, díky nešvarům počasí, nedostupnosti a divokosti zdejší přírody, dopřáno jen opravdovým vytrvalcům. Snad povzbudí nečekaná funkčnost zdejší horské služby, která, při dostatečné hladině paliva v nádrži vrtulníku a alkoholu v krvi, je spolehlivou pojistkou vašich výprav.

Nejvyšší hora Sibiře Bělucha (4506m n.m.), Rusko

Jak přežít život v divočině a prokletí altajské čarodějnice

Smlouvání ceny za letecký přesun vrtulníkem skončilo výsměchem posádky tábora a tak se jako plně naložené muly plížíme do sedla Karatjurek. Našim cílem je oblast jezera Kučerla, kde prahneme zklidnit rozdrásané nervy z dobývání Běluchy a vrhnout se do sladkého bloudění v nekonečných lesích tajgy. Údolí Kučerly je dalším, asi 40 km dlouhým údolím Katuňského hřbetu, probíhajícím paralelně s Akkemským. V jeho závěru se nachází 9 km dlouhé jezero a příroda je zde všeobecně více panenská a bez poskvrn civilizace.

Na druhou stranu zde není žádná turistická základna a jen malá chatka na břehu plní občas funkci zásobitele základními potravinami, jako je vodka a chléb. Přesun do těchto končin byl typickým příkladem putování po Altaji. Jako slušní pocestní jsme se zeptali na cestu jisté ženy pokročilého věku i vzhledu, na které již na první pohled nám něco nesedělo. Co, nám došlo až pozdě... Ta čarodějnice, mistryně svého řemesla, nás proklela pro zbytek cesty: několik kilometrů v porostu zakrslých břízek a vrb bez průvodce, (který jsme ztratili), v dešti a bez pitné vody, navíc když se brodíte v bahně, z vás udělá adepty na klienty psychiatrické léčebny.

V již pokročilém stádiu deliria, když jsem myslel jen na to, jak se zmocnit kamarádovy láhve s posledním hltem vody, jsme mezi stromy spatřili jezero. Byl to obraz tak nádherný a neskutečný, že jsme mu, jako domnělému produktu našich halucinací, nevěnovali ani pozornost. Ale sláva! Jezero je opravdové, navíc plné ryb a proto zkušený rybář se může zanedlouho pochlubit nemalým úlovkem. Jenže to není náš případ a tak brzy po tom, co se nám daří ulovit pouze pověstnou starou bačkoru, se rozhodujeme ponechat traperskou rutinu zkušenějším. Les je v okolí opravdu hustý a zdejší příroda má šmrnc pravé divočiny. V nedalekém Katuňském zapovědníku žije dokonce, na Sibiři již téměř vyhubený, sněžný leopard, jinak chlouba altajských hor.

Tradiční sibiřská roubená stavba, Rusko

Dříve nebo později, po dnech askeze v divočině, zatouží znavená duše dobrodruha po uspokojení všech základních pudů a potřeb. S různým úspěchem se mu to splní v pravé ruské „děrevni", kde již sličné Altajky spiklenecky vyhlížejí znavené pocestné a jako nymfy je lákají na místní dobroty. Uvnitř dřeveného ajlu, což je multifunkční kuželovitý příbytek stojící u každého domu, chutná hostina vskutku stylově. Velká zvědavost a touha po dobrodružství nás vedla k nebývalému rozhodnutí: trmácet se asi 350 km dále po prašných silnicích Altajské republiky s cílem dosáhnout významné horolezecké destinace - údolí Aktru v  Severočujském hřbetu.

Horolezecký ráj Aktru

V cíli naší cesty, jak je již v ruských horách zvykem, se názvem Aktru mohlo pochlubit všelico: údolí, řeka, ledovec, vrchol atd. Stejně se jmenuje i funkční horolezecký tábor v Severočujských Bělkách, který zajišťuje za levný peníz ubytování v chatkách i stanech, ruskou baňu a v nouzi i možnost nakoupit základní potraviny. Je zde i vstřícná a fungující horská služba a expedice s objemnými bagážemi ocení možnost dopravit se až do tábora na všemocném kamazu.

Pik Kupol, Altaj, Rusko

Údolí Aktru je ideálním místem pro horolezce, pro trekking jsou vhodnější okolní perly jako údolí Mašej a Šavlo, (lákadlem jsou hlavně malebná Šavlínská jezera). V Aktru můžete strávit čtrnáct dní a stejně nestihnete vystoupit ani na polovinu zdejších vrcholů. Na většinu z nich vede několik výstupových cest různých obtížností, takže každý milovník hor si tady přijde na své. Jelikož jsme byli aklimatizováni již z Akkemu, vrhli jsme se rázem na velké sousto - horu Kupol (3750 m n.m.). Zespoda vypadalo vše úplně jasně - obtížnější trasou vzhůru a snadnější zpět, jednodenní túra, není co řešit...Ale řešili jsme brzy a do smíchu nám nebylo.

Přemýšlel jsem o tom, jestli nebude lepší se do propasti vrhnout preventivně a dobrovolně hned, to jak v extrémně nestabilních suťových svazích, kde si ledabylým zašmátráním vylosujete nemalé „překvapení", nevypadala naše situace vůbec vábně. Za nedlouho na ledovci Malý Aktru se situace zlepšila a my jsme si užívali zase jeden krásný ledovcový výstup. Po tom všem, co jsme v zemích bývalého SSSR zažili, nás už nemohl vyvést z míry pohled na skupinku ruských spolulezců, kteří ve čtyřicetipětistupňovém ledovém svahu stoupali s kytarou a hroty maček tupými jak špunty od kopaček.

Až na podvrcholovém platu, při idylickém pohledu na dominanty jako Sněžnaja a Karataš, jsme pochopili vlastní omezenost, jelikož na tak romantický nápad, jako je kytarový dýchánek s kamarády na ledovci v téměř 4000 m, může přijít pouze citlivá duše ruského turisty. Ten, kdo stejně jako my, musí následkem zhoršujícího se počasí z Kupolu urychleně sestoupit, uvítá bivakovací domek Vodopadnyj (s asi šesti místy na přespání) na moréně ledovce Malý Aktru, který je jedním z několika podobných nouzových míst na přespání v oblasti údolí Aktru. Na závěr dne, kousek pod místem zvaným „zelenaja gastinica" (travnaté plató - výborné místo pro stany), napůl lezeme, napůl volně padáme do tábora dalším zákeřným suťoviskem. Dneska teda bude chutnat!

Není vrchol jako vrchol

Třešničkou na dortu expedice byl výstup na nejvyšší vrchol v údolí - Aktru (4176 m n.m.).Tato dominanta  údolí leží v samém jeho závěru, výlet jsme proto rozdělili do dvou dnů s přespáním u nejblankytnějšího ze všech jezer, na břehu Goluboje ozera ( 2850 m n.m.). V noci přišla drsná horská bouře a tak jsme po ránu pěli chválu na důmyslnost turistů z Tomské univerzity, kteří zřídili na břehu jezírka útulnou bivakovací chatku.

Ráno plní optimismu vyrážíme po ledovci Velký Aktru směrem ke stejnojmennému sedlu a brzy již kličkujeme v sítí trhlin. V sedle by se v nás ale krve nedořezal. Jsme úplně konsternováni pohledem na 30 cm čerstvého prašanu, který po noční vánici pokrývá prudký jihovýchodní svah. A tak místo výstupu skalnatým terénem sekáme stupy v lavinovém kuloáru a nad hlavami se sbíhají černočerné mraky. Počasí velí k ústupu, ale při pohledu dolů byla tato varianta zamítnuta. A tak v rozporu s pudem sebezáchovy pokračujeme směrem k vrcholu s nadějí na jinou lepší sestupovou trasu.

Konečně jsme nahoře! Naskýtají se nádherné pohledy na celé Severočujské i Jihočujské Bělky, které mají opravdu přiléhavé jméno. Ač neradi, brzy toho kochání musíme nechat, jelikož si pózováním v bouři u kovového trianglu koledujeme o nemalý průšvih. Nejtvrdší rána teprve přijde: zjišťujeme, že o snadnější sestupové trase si můžeme nechat jenom zdát a tak nezbývá nic jiného, než zavřít oči a spustit se stejnou trasou zpět. A tak jsme ani nedýchali, kopali a sekali stupy a každému přibylo trochu nákladu v kalhotách...

Není se čemu divit, že jsme byli šťastní jako blechy, když jsme seděli za pár hodin u táboráku a vykládali si dojmy z poslední túry na Altaji. Drsný, ale krásný vrchol!

Brzy na to jsme seděli na korbě kamazu a frčeli si to po rozbahněné Kurajské stepi a pak dál v ještě prapodivnějších dopravních prostředcích Čujským traktem až do Novosibirska. Zde jsme nastoupili na vlak jedoucí po Transsibiřské magistrále a nechali se sladce uspat, abychom se probudili do tak trochu jiného světa...

Brodění řeky Akkem, Sibiř, Rusko

Roman Janusz je aktivním cestovatelem, jeho největší láskou jsou země bývalého Sovětské svazu, jejich drsná horská příroda. Se svými krásnými fotkami pořádá přednášky a výstavy fotografií.