Jedna lahev s vodou je uplne zmrzla, v druhe mi neskutecne rychle chladne caj, jsem rad, ze alespon obcas jsem schopen upit, ale vyndavat z batohu neco vic uz nedokazu, ani fotak na zvetsneni tech krasnych scenerii okolo nas. Ani nevim, kde je zbytek nasi skupiny, nekdo prede mnou, nekdo za mnou, ale nikoho uz nevidim. Kolem stoupaji skupinky rusu, nekoho predchazim, nekdo predchazi me, zase tricet kroku a zastavit.

Vim, ze jsem uz pres pet tisic metru vysoko, zimou uz necitim prsty na prave noze, ale jeste to skousim dal.

"Az prestanu vnimat prsty na obou nohou, tak to otacim," rikam si a uz je to skoro tady. Nekde tam dal je sedlo, tam by mohlo byt zavetri, ale nevim, jestli tam dojdu. "Vojto, jsi to ty?" Za mnou se objevil Jirka z nasi skupiny, vubec jsem nevidel, ze me dohani. Kdo byli za nama uz to pry vsichni vzdali, snad jsou tak tri lidi od nas pred nama. Ve dvou to jde lepe a navzajem se nutime dojit do sedla.

Jsme trista metru pod vrcholem, v sedle, v zavetri.

Zahrivame si prsty u nohou a odhodlavame se jit dal.

Ted uz to bude na slunicku, bude sice teplo, ale Jirka cestou ztratil slunecni bryle, takze bude mit dost velky problem s ocima. Patlame se vrstvama kremu a bezime dal... trice kroku a uz zase lezime na cepinu a chroptime. Dejchat se tu fakt neda.

O dalsi hodinu pozdeji prichazime na rovinku pred vrcholem. Ani pres ni se neda prejit bez odpocivani.

Na vrcholku je par postav, ale nez se tam dosourame, jdou jiz dolu a my prichazime na vrchol sami. Po sedmi hodinach chuze a oddychovani jsme na vrcholu! 5642 metru od more kolmo vzhuru, vitr fuci, je neskutecka zima, ale jsme tady a rozhled do vsech stran je uzasny. Nutne vrcholove foto a rychle pryc, no rychle, ani dolu to tak rychle nejde. Az par metru pod vrcholem nam to dochazi: "ty vole, my to dokazali, juuuooooo!!!!" rveme na okolni hory a v euforii "bezime" dolu.

Tak nejak jsme tedy dobyli Elbrus. Pred tim jsme behali po okolnich horach a dolinach a zazivali ruzna horolezecka dobrodruzstvi, o kterych napisu zase nekdy priste. Elbrusem jsme ale hory ukoncili a vydali se do Gruzie. Ale cesta to neni nijak prima, prechody jsou uzavrene, letenky jsou vykoupene, takze jedeme oklikou. Dojeli jsme na pobrezi cerneho more a dnes uz mame v kapse listek na lod "Kometa", ktera vyplouva zitra rano podel pobrezi do Gruzie.

Budeme radi, az z Ruska zmizime - neustale "proverky", kontrolovani dokumentu, ruska povysenost a ted jeste predrazenost primorskych mest nas obraci ke Gruzii s nadeji na mnohem zajimavejsi dobrodruzstvi. Uz jsme potkali nekolik gruzincu a armencu a asi bude pravda co pise pruvodce, ze jsou opakem rusu. Jak je to ve skutecnosti napisu az zase priste.