Hedvábná stezka Pohora Svět outdooru Svět běhu Tulení pásy Pádler Festival OBZORY Expediční kamera SNOW FILM FEST Klub cestovatelů Praha a Brno
HedvabnaStezka.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Pádler.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Rusko


POSLEDNÍ DISKUSE

Poloostrov Kola – utajená perla ruského severu

Poloostrov Kola – utajená perla ruského severu

Miluju cesty na sever. Miluju cesty za tichem a zdánlivou nekonečností severských jezer. Miluju cesty za severskými řekami, jejichž meandry a peřeje mě čas od času zanesou alespoň na pár dní do skutečné divočiny. Miluju zimní večery, kdy vysedávám nad mapou a přemýšlím, kam dál by se dalo ještě vyrazit.



Po několika letech, kdy cílem těchto výprav byly řeky Karelské a Archangelské oblasti severního Ruska, nechávám se zlákat vyprávěním několika přátel a na jaře mířím ještě o několik set kilometrů severněji. Za dlouho utajovanými perlami, na říčkami a řekami ležícími na dříve nepřístupném poloostrově Kola.


 

Ruská vesničkaRuská vesnička

Cesta na sever RuskaCesta na sever Ruska

Nespoutaná přírodaNespoutaná příroda

Prohlédněte si další fotografie k článku...


 

Poloostrov Kola leží takřka celý za severním polárním kruhem, obklopen Barentsovým a Bílým mořem. Na jeho severu leží známý, nejseverněji položený nezamrzající přístav Evropy – Murmansk, proslavený především z dob druhé světové války. Až sem totiž zasahuje teplý Golfský proud, na jehož vlnách sem v průběhu válečných let mířily nekonečné konvoje se spojeneckou pomocí.

V současné době tu kotví mimo jiné flotila ruských arktických ledoborců a také kdysi velmi utajované jaderné ponorky. Zkrátka tahle místa byla dlouhodobě předurčená k absolutnímu utajení. Teprve  po rozpadu bývalého Sovětského svazu se poměry trochu uvolnily a krásu místní přírody začali objevovat první turisté. Naštěstí jich je až do dnešních dnů zatím poskrovnu.

Liduprázdnost zdejší krajiny pomáhá střežit divoká příroda. Její neprostupnost a odlehlost si dokážeme jen stěží představit. Převážná část zdejších řek je zkrátka absolutně nepřístupná. Některých z nich by bylo možné dosáhnout na jejich horních tocích, ale jen z málokteré je možné se jednoduše vrátit zpět do civilizace. Silniční síť takřka neexistuje, lodní spojení funguje velmi sporadicky a let vrtulníkem je finančně nedostupný.

Kouzelná přírodaKouzelná příroda

Jarní vodácké putování

Jednou z mála výjimek je řeka Varzuga, na jejímž dolním toku leží stejnojmenná osada, jedno z nejdéle osídlených míst na celém poloostrově. Ačkoliv ji do dnešních dnů tvoří jen několik desítek dřevěných stavení, vede k ní dobře udržovaná prašná cesta. Přítoky Varzugy, říčky Polisarka a Pana, jsou zase jakž takž dostupné terénním vozem jen několik hodin jízdy od městečka Apatity. To leží na úpatí divokého pohoří Chibiny.

Díky rozsáhlým zásobám strategických surovin leží Apatity na důležitém železničním traktu z Petrohradu do Murmansku. Žádná další omezení v podobě speciálních vstupních formalit už neexistují, a tak se stává Varzuga dalším cílem mého jarního vodáckého putování. Stačí jen absolvovat třiapůldenní cestu vlakem a zhruba sedmihodinovou strastiplnou jízdu terénním vozem UAZ.

Samotná cesta vlakem na sever nás vrací o řadu let zpět. Na rozdíl od letecké přepravy máte daleko více času o cestě přemýšlet a připravit se na ni. Krajina za oknem působí zdánlivě monotónním dojmem, ale o to více příležitostí máte pozorovat každý detail či sebemenší změnu. Už z Čech cestujeme ruským vagonem, s ruským personálem i ruskými cestujícími. Máme čas se takzvaně aklimatizovat a nasát nefalšovanou ruskou atmosféru.

Jak vypadá vodáctví v Norsku? To se dozvíte ve článku: Telemark na kajaku: krásná příroda i čistý vzduch.

Gastronomický zážitek ve vlaku

„Dežurnyj“ či „dežurnaja“, jinak osoba zodpovědná za každý jednotlivý vagon, je vám celou cestu kdykoliv plně k dispozici. Zároveň má ale obrovskou autoritu. S úžasem sledujeme, jak mile reaguje na přání cestujících a jak na druhou stranu dokáže rázně umravnit bývalého vojáka, který poněkud přebral. Cesta ruským vlakem je i svéráznou gastronomickou exkurzí. V každé zastávce přicházejí k vlaku bábušky s taškami plnými vynikajících čerstvých dobrot. Během krátkých zastávek nabízejí cestujícím ovocné i masité pirožky, pečené kuře, saláty, zavařeniny z lesních plodů a také uzené a sušené ryby či raky a v neposlední řadě chlazené pivo. S plným žaludkem tak cesta příjemně utíká.

Monotónní zvuk železničních pražců se ozývá už třetí den. Máme za sebou přesun pohodlným lehátkovým vozem z Čech do Pítěru – tak se v Rusku důvěrně říká Sankt Pětěrburgu. Dále velmi společenský pobyt v lehátkovém voze nižší třídy na trase z Pítěru do Murmansku. Ve stanici Apatiti na nás čeká dvojice terénních vozů značky UAZ, která nás ještě v noci dopraví až na břeh jednoho z mnoha tisíců jezer, z kterého na jeho protějším konci vytéká nenápadná říčka Polisarka. Cestou k jezerům náš čeká ještě jedno malé dobrodružství. Rádi bychom dokoupili zásoby piva a potravin.

Ačkoliv je v každém ruském zapadákově vždy několik obchůdků otevřeno nepřetržitě, „krugosutočno“, od letošního roku  je pracovní doba vylepšena o nařízení samotného Putina. Nařízení spočívá v zákazu prodeje alkoholických nápojů po 22. hodině. Do prvního obchodu přijíždíme ve 22:05. Plné košíky piva nechce nikdo namarkovat. Nezbývá nám než spokojit se s pytlem brambor, zeleninou a několika „buločkami“ chleba.

Řeky plné rybŘeky plné ryb

Cestou necestou

Zanedlouho opouštíme poslední asfaltovaný úsek a noříme se do ruské divočiny. V Rusku jsem už zažil leccos, ale následující původně tříhodinový úsek stojí opravdu za to. Nejdříve projíždíme několika opuštěnými osadami, následuje řada brodů, říček a potoků. Nekonečné brody střídá bývalý vojenský polygon s rozstřílenými maketami vojenských letadel v životní velikosti.

Cesta není místy ani schůdná, natož sjízdná. Přesto pokračujeme stále dál. Několikrát se vracíme zpět poté, co odbočka končí slepě v tajze. Po sedmi hodinách přijíždíme k malé zátoce. Přiznám se, že je mi úplně fuk, jestli je to to správné jezero, hlavně už chci vypadnout z auta. Naši řidiči se s námi rychle loučí a po čtyřech dnech putování se nacházíme jen pár záběrů pádlem od vytoužené divočiny.

Po několika hodinách vydatného spánku se připravujeme k vyplutí. V létě není na severu nutné nijak spěchat, tma přijde až na podzim, a tak je rytmus dne možné přizpůsobit aktuálním povětrnostním podmínkám či rybolovu. Hned na úvod nás čeká dlouhé pádlování po hladině jezera, čerstvý vítr fouká „naštěstí“ přímo proti nám, ale cesta utíká bez větších potíží. Na obzoru se rýsují čerstvě zasněžené vrcholky Chibinských hřbetů a po necelé hodině připlouváme k prvnímu výraznějšímu mysu. Za ním se už jezero zužuje a my hledáme začátek říčky Polisarka.

Pravá ruská divočina

Okolní příroda je překrásná, zakrslé severské smrky, kvetoucí žluté upolíny i temná čistá voda tvoří nádhernou kulisu. Ani ne po kilometru se objevují první malé peřejky neboli „šivery“. Na březích jsou čas od času malá tábořiště. Díky relativní dostupnosti je říčka oblíbená i mezi místními vodáky. Ti však na „splav rječky“ vyrážejí obvykle až v letních měsících a my se tu plavíme už v první polovině června. Zkoušíme rybářské štěstí a už k první večeři máme překrásnou štiku a několik lipanů. To nejlepší nás ale teprve čeká. Řeky Kolského poloostrova jsou proslavené množstvím atlantických lososů, kteří táhnou proti jejich proudu od jara až do podzimu naklást jikry.

Druhý den na Polisarce nás čeká jediná velká peřej. Tvoří ji několik skalních prahů v úzkém, zhruba kilometrovém kaňonu. Větším peřejím se v Rusku říká „porog“, vyšší náročnost a úroveň má už jen vodopád, neboli „padun“. Ten nás však tentokrát žádný nečeká. Přesto hladina příjemně utíká. Na cestě k Bílému moři nás čeká zhruba 160 kilometrů a převýšení necelých dvě stě metrů.

Třetí den připlouváme do řeky Pana. Je o poznání širší a mohutnější. Právě v jejích peřejích lovíme prvního překrásného lososa. Na následujícím tábořišti se pak předháníme v různých receptech. V první řadě připravujeme tatarák. Následuje pravá ruská rybí polévka neboli „ucha“ a zbývá ještě několik filetů na gril. Od této chvíle jsou preference jednoznačné. Štiky i lipany vracíme zpět do řeky a každý den lovíme alespoň dva velké lososy.

Zasloužená odměnaZasloužená odměna

Široký kaňon koryta řeky

Putování příjemně utíká a za následující dva dny připlouváme na soutok s velkou Varzugou. Řeka už nabývá rozměrů veletoku, přesto peřejky zůstávají relativně mělké. Koryto řeky tvoří mělký široký kaňon. Zakrslé smrky a olše střídají vzrostlé sosny. Po cestě míjíme dvě rybářské základny a po zbytek času plujeme nadále zcela osamoceni. Po necelém týdnu putování táboříme o něco dříve než obvykle a slunné odpoledne v předtuše blížící se fronty věnujeme stavbě severské sauny. V noci se opravdu zatahuje, a tak následující den pádlujeme v dešti. Počasí se tady na severu naštěstí rychle mění, a tak už příští odpoledne zase hřejí paprsky slunce.

Kaňon se opět prohlubuje a jeho břehy jsou místy poseté zbytky ledu po jarní dřenici. Po třech dnech se k večeru na obzoru objevuje silueta pravoslavného kláštera. Po týdnu putování připlouváme do nejdéle osídlené osady Kolského poloostrova – Varzugy, založené podle dochovaných zpráv už v r. 1419. Odtud je to k ústí řeky do Bílého moře ještě asi jeden den pádlování bezlesou písečnou krajinou. V samotném ústí pak leží opuštěná rybářská osada Kozumeň – poslední a nejvzdálenější místo na pobřeží dostupné terénním vozem. Dále na východ se dá podél pobřeží dopravit už jen lodní dopravou.

Ve Varzuze nacházíme jediný otevřený obchod, tentokrát naštěstí dobře zásobený, a hlavně ještě před 22. hodinou. Odtud míříme následující ráno do Kandalakšského zálivu na zastávku železnice. Čeká nás třídenní návrat zpět do Čech. Cestou vzpomínáme a plánujeme. Jaká by asi mohla být řeka Ponoj, protínající poloostrov Kola středem od západu na východ? A jak se dostat z osady Korabelnoje zpět do civilizace? Pokud se nám to v budoucnu povede, rádi se o naše zážitky opět podělíme.


31.12.2015, Petr Novotný


Diskuse


Ajša
Ajša

Na Varzuge jsme též byli v r.2010. Na řeku Ponoj vyrážíme zítra, tj. 3.6.2016. tak pokud by byl zájem, zhruba za měsíc můžeme např. přes email denich@seznam.cz poreferovat. Včetně způsobu "vybrosky" z Ustí Ponoje :-)

02. 06. 2016, 21:41:35

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

CESTOVATELSKÝ TWEET

Co uděláme s načatým víkendem?

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ