HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Pádler.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Rusko


VYBAVENÍ NA CESTY

POSLEDNÍ DISKUSE

Uvězněni povodněmi ve vlastním stanu na Altaji

Uvězněni povodněmi ve vlastním stanu na Altaji

Plánovat můžete opravdu dobře, ale občas je to k ničemu. Plány vám naruší permit do Ruska, dvoudenní déšť a rozvodněné řeky. A někdy se všechny tyhle problémy sejdou!



Z transibiřské sjíždíme na jih nočním vlakem z Novosibirsku, z Bijska dál busem, náš cíl: úpatí nejvyšší hory Ruska, Beluchy (4500 m). Z Gorno - Altajsku dáváme druhý bus a druhý víno. Osídlení a stupňů tady ubývá, za západu projíždíme nádhernou altajskou planinou směrem k dnešnímu cíli, vesnici Tyungur, tady chceme zakempit a ráno vyrazit nahoru.


Místní domyMístní domy

Mlha nad jezeremMlha nad jezerem

Povodeň ztrhla i některé mostyPovodeň strhla i některé mosty

 

Prohlédněte si další fotografie k článku...


Bez permitu neprojdeme

Jenže pak. Závora, konec jízdy. Vystupte si, pas, registrace, tudy do budky, pažalsta. Rychle střízlivíme. Belucha leží ve 100 km(!) pohraničním pásmu, víme, že potřebujeme jakýsi permit, jehož vyřízení je proces vedoucí do nekonečna, a tak jsme se už před odjezdem v Praze po konzultacích s ostatními cestovateli i místními rozhodli risknout to bez. O pár dní později potkáváme tři Čechy se stejným osudem - nezabral jim ani telefonát s konzulem – změnily se podmínky pro vstup a už prostě nepouštějí.

Registracija, byrokracija, Rusija. Celníci (úřadující 100 km od faktických hranic s Kazachstánem, ehm) v budce nás opravdu nepouštějí dál, vyndáváme batohy z autobusu a „pomohou nám stopnout“ menší dodávku zpět. Zmatení zklamaní slepě nastupujeme, náš stop z úřední moci má z naší spolujízdy asi stejnou radost, jako my.  Cestou řešíme, kde co dál, alternativním cílem se stávají vzdálená Šavlinská jezera, čeká nás tedy noc v dodávce a 400km po nefalšovaný ruský vedlejšce a  následně nádherným Čujským traktem do Aktaše, poslední větší civilizace před mongolskými hranicemi.

Když se počasí konečně spraví

Cesta do neznáma

Projíždíme zpět horskou planinou, za okny dodávky se stmívaj obrysy velehor kolem dokola. Pár konverzačních témat ukazuje, že si nepaněmajem, náš driver řítící se rychlostí 40km/h vypadá na šíleného ghost ridera. Na zpětném zrcátku se mu houpe trofej Sběratele kostí a  oproti domluvě sjíždí z jakžtakž hlavní na jaksepatří ruskou vedlejšku.

Přituhuje, posíláme jistící sms do Čech se souřadnicema a situačním kontextem a oblekáme se. Máme před sebou celou noc, polovina posádky usíná, my s Petrem třeštíme oči do tmy před sebou. Lost highway.

Vzhůru do hor

Sevřeni horami z obou stran se za úsvitu probouzíme před cílem, Aktašem. Je poledne a přicházíme na (skoro) zamčený most a vyrážíme po svých nahoru, konečně.  Novosibirská úschovna snížila váhu ročního batohu na nějakých 23kg. Se Zůzou za napjatých okolností jak začátečnice 
zapomínáme v magazínu na chleba a všichni neseme asi čtvrt litru vody na člověka, blbci.

Zelený udolí, takhle nějak jsem si Altaj představovala. Po chvíli prudkého stoupání v dálce v lese slyšíme vodu, blbci jsou zachráněni. Chybějící chleba následující dny alternují chipsy a babiččiny nejlepší makový placičky, děkujeme. Spíme na hranici lesa po večerní koupačce v nejledovějším potoce a ráno přes nádherné plató lemujeme řeku dál a dál, cestou sbíráme další informace a materiály o cílové destinaci Šavlinských jezerech, až od ruské průvodkyně zjišťujeme, že jezera jsou o 90 stupňů západněji a to v mapě, k čemu jsme tři dny chtěli jít, jsou bažiny. Punk is not dead.

Altaj:

V Sibiřském federálním okruhu se nachází Altajský kraj, jehož hlavním městem je Barnaul a Altajská republika s hlavním městem Gorno-Altajskem. Altaj dále označuje také horský systém na hranici Ruska,  Kazachstánu, Číny a Mongolska.

Fyzik a pilot počítají měřítko konečně pořádný darovaný mapy podle stupňů, minut a námořních mil, frajeři. Respekt. Posilněni nabytými informacemi se hecujeme, Šavlinská jezera chcem stáhnout o den a dojít večer, máme do tmy co dělat a čelovky. Cesta je viditelná – porusku značená odpadky, ach jo. Odpoledne začíná pršet a ještě nevíme, že se škodolibými přestávkami nepřestane dalších 48 hodin. Po pár hodinách chůze je voda všude kolem nás, brodíme bažiny, řeky, bahnem, ze stezky potok.

Jsme mokrý, utahaní, sil a světla ubývá. Poslední hodinu jdu na sílu vůle, jinou už nemám. Vzpomínám na své maratonské tréninky, docházíme se Zůzou a zbytky sil před setměním, než padneme únavou, nad ledovcovým jezerem fotíme zasněžené třítisícovky, než obojí na další dva dny zmizí v mlze a neutuchajícím dešti.

Povodně nám překazily plány

Povodeň

Následujicí dny za světla pod provizorním přístřeškem udíme naše skrz naskrz high-tech goretexy, v noci posloucháme kapky na tropiku a modlíme se k Jurkovi a Pinguinovi, ať vydrží. Voda nás odřízla od jediné přístupové cesty, po pár dnech na místě za nekončícího deště se z nás stává divá zvěř, mokro pod náma nad náma, půda už nebere, hladina jezera stoupá. Obklopeni bílými třítisícovými štíty ze všech stran v mlze posloucháme laviny kamenů valící se z protější stěny do ledovcového jezera.

Čujský trakt

Silnice M52, nebo-li Čujský trakt je téměř 1000km dlouhá, většinou zpevněná, hlavní komunikace táhnoucí se z Novosibirsku až k mongolským hranicím, postavená ve 30.letech otroky z gulagů.

Za dva dny se konečně trhá obloha, čekáme ještě jeden, až opadne voda a ráno se vydáváme na cestu zpět. Stezku nepoznáváme, není, vzala ji  - jak se později dovídáme – historická voda. Spolu s celými kmeny stromů, kusy svahů a strání a bohužel i několika mosty. Od sympatického ruského páru fotografů se dovídáme, že do oblasti byly poslány vrtulníky, voda vzala i životy.

Vzpomínám na maďarský pár před pěti lety na Fagaraši a držíme se dál od divokého proudu. To, co jsme dali cestou sem za den, jdeme dva, hledáme ztracenou cestu, zpomalujeme v bahně a nových potocích, přelézáme vyvrácené stromy, fascinovaně cvakáme zkázu kolem, se Zuzou překonáváme samy sebe a brodíme rozvodněné řeky přes kluzké klády, provizorně nahrazující stržené mosty, kluci gentlemani nám přenášejí batohy.

Konečně jsme dole, altajský Chibit a nezapomenutelný večer v kempu s Rusy z Novosibirsku. Jídlo, vodka a ethanol. Zažili jsme to všecko, shořelé pohorky i sežrané müsli od sysla, večer s bakšíry a koupání v ledov(cov)ém jezeře. Je čas jít dál.


08.07.2013, Zuzana Pilzová


Diskuse


Jsem prekvapen. Nepovazuji se odbornika,ale uvadet Beluchu jako upati nejvyssi hory Ruska (bezne je za takovou nejvyssi horu uvaden Elbrus,5642 m)jsem teda jeste nikde nevidel, ale v Rusku je mozny vsecko :-)
08. 07. 2013, 15:13:57
Dany, máš pravdu. Zuzka myslela nejvyšší horu Ruského Altaje.
10. 07. 2013, 22:15:47
Rusko
Rusko

"Registracija, byrokracija, Rusija."

správně rusky = bjurokratija, Rossija :-))

01. 06. 2016, 18:57:04

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

CESTOVATELSKÝ TWEET

Čínské přísloví: Kdo se doma nikdy neujal poutníka, až v cizině pozná, jak jsou hostitelé vzácní.

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ