Vrozená zarputilost, přirozená nesnášenlivost, neschopnost empatie, podceňování sil toho druhého, přeceňování vlastních zkušeností, to vše každou takovou výpravu předem odsuzuje k trpkému zániku během několika prvních hodin.

Sejdou-li se ale na jedné cestě dva výjimeční cestovatelští solitéři, pak je výsledkem výjimečný průšvih. Zvlášť pak když jedním z nich je bývalý polárník a druhým bývalý námořník.

Naštěstí ale sejdou-li se na jedné cestě dva výjimeční cestovatelští solitéři, kteří o svých špatných charakterových vlastnostech vědí, pak má výprava šanci. A pokud navíc oba holdují poezii, což se projevuje neobvyklým počtem veršů v holých větách, pak se již není čeho obávat.

O Fagaraši - ve verši.

Sobota, verš první

Sraz na vlakovém nádraží, žárlivá obhlídka výstroje, posměšky, jízlivé poznámky. Vše je připraveno, cesta pečlivě naplánována předem nad vytrženým listem z atlasu světa. Pravomoci jsou delegovány hned v samotném začátku - už ve vlaku jsme si preventivně dali přezdívky: „Ty hajzle", „Ty šmejde". Batohy jsou nezatížené předsudky o stanech, goretexu a chuťových buňkách - nalehko, ale s jistotou.

Fagaraši! Střež se vůle naší!

Neděle, verš druhý

Po 18 hodinách vystupujeme z vlaku, nádražní hala je plná lidí, stejně tak i ulice venku - Brašov v neděli po ránu překvapuje překypujícím pulsujícím životem.

My ale chceme do hor a proto vzhůru... Jenže problémem výjimečných stárnoucích cestovatelských solitérů je, že zapomněli, odkud chtěli vyrazit. Nevadí. Na mapě jsme náhodně prstem zvolili coby výchozí bod pro přechod Fagaraše - město Fagaraš (sic!) a v autobuse máme možnost doladit detaily. Z půjčeného průvodce jsme se dozvěděli, že fagarašské podnebí je prý velmi drsné, autor doslova straší „subarktickým charakterem". Ve vyšších polohách je průměrná roční teplota -2 °C (to nevadí, aspoň se nezpotíme). Hlavní hřeben neklesne po délce celých padesáti kilometrů pod bájnou hranici 2000 metrů nad mořem (je skvělé být týden tak vysoko nad věcí). Severní doliny jsou prý velmi prudké se strmými srázy, jejich délka je 5 až 6krát kratší než u jižních dolin (to je, jak říkáme my, lingvisté, redundantní informace, neboť právě proto jdeme nahoru jednou ze severních dolin). A trocha toho vzrušení - z velkých šelem se zde hojně vyskytují medvěd hnědý, vlk obecný, rys ostrovid, ve vyšších polohách je rozšířen kamzík horský, v nižších polohách pak prase divoké (samá výzva).

Díky těmto vskutku zajímavým údajům jsme si teprve kdesi v polovině hřebene Fagaraše uvědomili to podstatné, o čem nás průvodce chtěl poučit: popisuje přechod hor ze západu na východ. My jsme ale na východě, takže jsme v jednosměrce. Průvodce nelhal, ze severu hory vystupují z okolní sedmihradské roviny opravdu příkře. Z vesnice Recea šlapeme teď na podzim zpustlými pastvinami. Přímo k horám nás vede úzká silnička a náš postup sledují jen dva osamělí pasoucí se koně. Na kraji lesa na úpatí hor je malý pravoslavný klášter Berivoi starý jen pár let. Přesněji řečeno je čerstvě obnovený - před zhruba 250 lety nechala původní klášter v rámci katolizace své říše zbourat osvícená Marie Terezie a pravoslavná církev nyní opět zvedá hlavu. Tradičně černě oděný opat kláštera nás po prohlídce zve na malou snídani (slušný oběd včetně dortíku na závěr). Krátkou konverzaci otvírá steskem nad špatnou ekonomickou situací Rumunska a končí dárkem - ručně malovaným obrázkem svatého Ondřeje, patrona kláštera - a vizitkou s e-mailovou adresou.

V dobrém rozmaru nás lesní cesta a modrá značka, která není na mapě, vede hlubokým zalesněným údolí dál a výš do hor. Lesácké maringotky jsou opuštěné. Jednu hlídají malí, podvyživení psíci, druhou namol opilý dělník lesa, který na nás bezduše mžourá skrz matné okénko, u něhož končí jeho palanda.

Údolí se náhle rozdvojuje, naše cesta na hřeben jde ale přímo. Přímo na hřeben. Začíná ten pravý ořechový požitek ze severních fagarašských údolí - výstup 45stupňovým svahem. Míjíme obrovské karpatské hřiby i muchomůrky, pozoruje nás veverka, pot z nás lije. Ani tak zkušení cestovatelé, jako jsme my dva, se ale občas nevyhnou drobným nepříjemnostem. Martin už z Prahy vyjel náležitě nachlazený v počátečním stádiu chřipky. Ivan pro změnu za poslední čtyři dny naspal necelých 10 hodin, takže heslem prvního dne v horách je: když na Fagaraš, tak nemocen, anebo alespoň řádně unaven. I proto jsme rádi, že odpoledne končí a ve srázu pod širokou korunou horského smrku nalézáme mírněji skloněné místo pro spaní pod širákem. Ohýnek, první večeře z ešusu, a pak odpadáme do spacáků a jsme vděční za neskutečně klidnou noc.

Fagaraši, Fagaraši, nejsme žádní papaláši.

Pondělí, verš třetí

Babí léto v Rumunsku - nádhera! Naivně doufáme, že to vydrží celý týden. Máme kýčovité počasí s fantastickou viditelností, a tak, když vystoupíme nad hranici lesa, necháme se uchvátit výhledy do nížin a na okolní horské hřebeny, zaplavuje nás euforie z dálek, výšek i nížek, z dočasně nabyté svobody (mobil, internet, e-mail, to všechno zůstalo doma a pomalu se stávalo něčím, bez čeho jde vlastně docela pohodlně žít).

Míjíme první opuštěnou salaš, zbyla z ní jen dřevěná konstrukce nad hrubou kamennou podezdívkou. Došlo nám, že pastevci i s ovcemi a kravami už odešli před zimou do údolí, došlo mi, že cigarety, za které jsem chtěl měnit sýr a mléko, tahám zbytečně. Nevadí, výjevy to nahradí - třeba pohled na údolí, ze kterého jsme se právě vypotili. Ta elegance! Ta krása! Jeho horní podzimem zbarvené stráně přecházejí v hlubokou horskou dolinu hustě pocukrovanou smrky a klečí, na dně se jako stuha vine potok. Jen kdyby nerušili medvědi! Rozeznáváme dvě zvířata, jeden hlas je slabší a vyšší, druhý silnější a hrubší - jeden medvěd varuje druhého, že tady to je jeho revír. Nebo matka shání svého potomka. Nebo normální medvědí rodinná hádka. Naštěstí jsme už ve dvou tisících metrech, tam medvědi (prý) většinou nechodí.

Odpoledne se zatahuje, výjevy končí, začínají výjeby. Jdeme v mracích, k večeru v mlze. Všechno je naráz vlezlejší a protivnější (ještě že máme ty přezdívky, krásně to ventiluje skrytou agresi a frustraci). Šlapeme dlouho do večera, abychom došli až ke vzdálenému refugiu vyznačeném na mapě. Je tma, mlha, vítr, téměř zničená laminátová budka ve tvaru velkého iglú vypadá jako skvělé místo na přenocování. Nevadí ani polámaná palanda plná ovčích nebo kamzičích bobků. Deset minut úklidu a Čaučeskův hotel opět funguje. Dáme panáka slivovice na dobrou náladu a noc.

A teď tu našu, Fagarašu!

Úterý, verš čtvrtý

Vyrážíme do mlhy. Po ani ne třech minutách dojdeme k dalšímu, tentokrát zbrusu novému refugiu, které na mapách není zakreslené. Budka ještě voní dřevotřískou... Škoda, že ti, kdo ho tak pracně stavěli (rumunská horská služba), nedali na to první sebemenší zprávičku... Nevadí, smeteme z ramen bobky a jdeme dál. Mlha se chvílemi trhá, výhledy z prosvícených cárů mračen jsou dramatické, ale vždy jen chvíli. Jinak mlha, mlha, čistíme si mysl... Červená značka, kterou nyní sledujeme a budeme sledovat až do konce našeho putování, je typická hřebenovka: dvě stě výškových metrů nahoru, dvě stě výškových metrů dolů, jednou víc, jednou míň, jednou strmě, pak zas mírně. První puchýře.

Blížíme se zvolna k dalšímu sedlu a z dálky vidíme, jak k němu ze zdola kolmo srázem přímo nahoru míří dvě postavy. V sedle je potkáváme, muže v maskovacím obleku, oba mají přes rameno pušku - lovci kamzíků. Obhlíží krajinu dalekohledem. Krátce se pozdravíme a necháváme je v mlze za sebou. O dvě hodiny později potkáváme stejné lovce. Zatímco my jsme se do následujícího sedla trapně plahočili po hřebeni, oni stačili seběhnout na dno údolí a být v sedle dřív než my (jestli se to bude opakovat, tak se tady na to asi vy****me). Tentokrát je v sedle jen jeden, jeho druh zalehl asi o sto metrů níž podél nějaké skalky a nechává se vysílačkou navigovat, kde jsou kamzíci. Jdeme dál, lovci jsou už kus pod námi, pak dvě rány. Muž - pozorovatel stojí dál na místě, zřejmě netrefili. Za houstnoucí mlhy dorážíme k dalšímu refugiu. Ač cestovatelé-drsňáci, už se nám nechce spát pod širákem. Ivan hned odešel pro vodu, je hluboko pod námi, ale pít je třeba, puchýř nepuchýř. Dorazili tři mladí rumunští medici, na večer ještě Bohdan, starý zkušený horal, samotář. To ještě nevíme, že nemá jinou možnost, než chodit sám.

Strašlivá noc! V noci funí jako o život, vítr třepe budkou, div ji neodnese. To asi bohové nemohou spát, stejně jako my, protože Bohdanovo chrápání je skutečně neuvěřitelné. Celou noc mlaskáme a těšíme se na ráno - Bohdan už nebude chrápat a vítr rozežene nekonečná mračna.

Fagaraš, na ten mě nezlákáš.

Středa, verš pátý

Ráno Bohdan o ničem neví a mlha venku zhoustla. Začínáme strmým, ale nepříliš dlouhým výstupem na Moldoveanu, nejvyšší vrch Fagaraše a celých rumunských Karpat (2544 m n. m.). Výhled žádný, na vrcholovém kříži a našich strništích je námraza. Ani teplota na bodu mrazu nemůže ale pokazit naši dobrou náladu, vždyť Bohdana už nepotkáme, jdeme v protisměru. Druhou polovinu dne je cesta přilepena na úzký, strmý a skalnatý hřebínek nad zřejmě dost hlubokými propastmi. My pod sebou ale vidíme jen bílo, hloubku můžeme leda tušit. Uzavíráme se do vlastního vnitřního niterného světa, který neruší žádné výhledy, žádné vjemy.

Fagarašský hřeben je značený naprosto skvěle, značku by našel i slepý nebo zamilovaný, jen odbočky nejsou někdy dost výrazné. Výjimkou bylo sedlo s křižovatkou k dalšímu refugiu (tentokrát je umístěno na žluté značce asi půl hodiny cesty a 300 výškových metrů pod hřebenem). Tady značkaři dostali pravý značkařský průjem a změnili se v abstraktní malíře.

Ohromeni grafickou pestrostí pomalované skalky se odměníme čokoládou, když tu se z mlhy ozve něžný dívčí hlas:
„Ludzie!"
„Gdzie?" Mužské, lehce roztrpčené zabručení.
„Tam."

Podzimní Fagaraš má jednu obrovskou výhodu - je po sezoně a nejsou tam turisti. A těch několik výjimek jsou zpravidla tak fajn lidi, že je radost se s nimi potkat a dělit o nocležiště (tedy s výjimkou Bohdana). To už se zdravíme se mladou dvojicí z Polska - ona mimořádně sympatická městská policistka z Krakova, on o něco méně sympatický student taktéž z Krakova. Útulna, o kterou se dělíme, je tentokrát starší generace, plechová, s obrovským kamenem zevnitř na zablokování dveří proti medvědům a vlhkému průvanu. Dnes jde pro vodu Martin, ve strmém srázu daleko v mlze našel několik vodních čůrků, a tak trvá, než láhve naplní. Kolem šedivé ticho, které černá každou minutou. Vrátí se?

Vaříme. Polákům blafne jejich starodávný benzínový vařič ruské výroby a během několika vteřin je v naší útulně útulně teplo. Ještě ráno se smějeme našim začouzeným tvářím. Navíc ani jeden z našich polských kamarádů nechrápe.

Fagaraši, Fagaraši, k večeři máme zase kaši.

Čtvrtek, verš šestý

Ráno je bláznivé. Vylezl ven Ivan, nahlásil modrou oblohu. Vylezl Martin, mlha, že by se dala krájet. Pak jsme vylezli všichni a nad námi se opravdu otevírá flek nebeské modři, aby vzápětí zmizel - aby se hned mohl otevřít další a větší. Směrem ke hřebeni do cárů bílých chuchvalců vystrkují růžky úplně černá skaliska. Je to napínavé a těšíme se, jak se to dnes bude vyvíjet... Vyrážíme. Počasí se z nepochopitelných důvodů i nadále zlepšuje. Objevuje se Slunce, teplo a jasno pomalu vítězí nad mračny a mlhou, v údolí pod námi nádherně prosvěcuje stoupající oblaka. Vítězoslavně se odstrojujeme z drtičů mrazu a s optimismem, který může nabídnout jen hezké počasí, vzhlížíme k dalším vrcholkům.

Zatracené počasí. Mlha. Mraky. Radost ze sluníčka trvala asi půl hodiny. Jednotvárnost zamlžené cesty (v Ivanově případu i zamlžených brýlí) narušuje další, kdoví už kolikátý křížek. Jména na nich jsou rumunská, slovenská, česká... Po poledni jsme se přehoupli přes hřeben nad plesem Capra s bílým mramorovým obeliskem. Oblačnost se opět náhle rychle rozestoupila, počasí si dnes opravdu zahrává, a vše kolem je náhle nezvykle ozářeno Sluncem visícím na modré obloze. Život je zase krásný.

U obelisku potkáváme tři Poláky. Jdou - jak jinak - v protisměru. Krátce probíráme ústrky počasí a překvapení, které na nás čekají. Varují nás před řetězy jištěným komínem Strunga Drakului a za ním dalším krkolomným úsekem, skalním lezením srázem pod vrcholem hřebenu. Strungu prý lze obejít po žluté značce, hřebínek ne. Jsme uprostřed Fagaraše, kde ho protíná transfagarašská silnice, tzv. transfagaraška. Nejvyšší pasáž vede tunelem, vlastní hřeben není narušen. Když jsme se vyškrábali do sedla nad tunel, otvírají se před námi pohledy do dálky na pokračování hřebene. Jen na chvíli, ale stojí za to. Nejkrásnější výhled na hory za celý týden. Silnice pod námi vypadá jako autodráha, hřeben zve na další kilometry potu a dřiny. A další puchýře.

Jdeme ještě asi hodinu za Sluncem, pak nás opět během několika minut pohltí nízko ženoucí se mraky. Můžeme pokračovat tak, jak jsme za poslední dny zvyklí - tiše, mlhou, uzavřeni sami do sebe, hezky rovnoměrně stále vpřed. Hluboko pod námi se objevuje další sedlo a kus nad ním pleso Caltun s bílou tečkou - další horskou útulnou. Přes průhledy mlhou vše vypadá ponuře a daleko. Ve skutečnosti nejsou vzdálenosti tak strašné, jak skrz mlhu vypadají. Ponurost dole u domečku je ovšem ukázková - mnohem strašnější než při pohledu z dáli. Jsme u něj brzy, přesně podle dnešní strategie odpočinkového dne. Za domkem - je to takový hangárek - několik desítek metrů nad námi mizí černá skalní stěna v  hutné mlze, vedle domku je pleso - s úplně černou vodou. Ta asi není vyhřívaná. Kolem se převalují cáry mračen, sem tam na zem dopadne kapka. Zima jak v psírni. Nebo psinci, protože se hned jeden takový toulavý pes objevil - tady uprostřed hor, daleko od nejbližší vesnice! V první chvíli jsme přesvědčeni, že je to vlk! Psí houmlesák chvíli šmejdil po odpadcích, pak zase zmizel v mlze. Psí život.

My zůstáváme a spokojeně mrzneme v závětří budky - když se člověk nehýbe, je kosa. Šetříme lihem, vaříme jen nudličkovku, rychle do spacáku. A venku mlha, samá mlha. A vítr.

Fagaraš? Nestraš!

Pátek, verš sedmý

Ráno se nic nezměnilo, jen mlha zhoustla a přidal se déšť. Všechno je vlhké. Spacáky jsou vlhké, spodky jsou vlhké (i vršky), kameny jsou vlhké. Jen boty jsou mokré. Je třeba vyrazit, dnes nás čeká dlouhý a dlouho očekávaný úsek - vlhký Strunga Dracului a pak krkolomný hřebínek. Zadumaní každý do svých vlhkých myšlenek nahazujeme vlhké batohy. Hodina klopýtání suťoviskem a jsme na místě. Drakulova soutěska. Pro mlhu nevidíme, jak vysoko vede, jasný je jen směr - přímo vzhůru. Už neprší, kameny kloužou jen trochu. První metry zdoláváme s nejvyšší opatrností. Ale jde to, vždyť nahoru to jde vždy lépe než dolů. Hloubka pod námi se zvětšuje, sebevědomí roste. Martin leze čistě, Ivan se neštítí bejčit po řetězech. Na konci soutěsky už máme pravé messnerovské pocity a sebejistotu. Zalezeme do závětří a vychutnáváme chvíli. Moment jako vystřižený z reklamy na irskou whiskey, dva drsní chlapi a jejich dny. Dál cesta vede vzhůru až na druhý nejvyšší vrchol Fagaraše - Negoiu (2535 m n. m.). Zřejmě ho pojmenoval nějaký zapřísáhlý nepřítel umění. Hledáme v mapě další podobné vrcholky jako Newarhoula nebo Nepicassa. V sousedním Bulharsku už určitě někde mají Nečerného. Ze severu se ale žene bouřka a časté hřmění zase žene nás.

Další úsek byl opravdu nejkrkolomnější částí z celého hřebene. Se sebevědomím nabytým i nabitým ve Strunga Dracului jde ale cesta skalami nahoru a dolů úplně sama, běda nerozcvičeným zoufalcům pomýleným průvodcem, kteří jdou opačným směrem. Potkáváme kamzíka, sedí na travou porostlé skalce jako na vejcích. A kouká na nás smutně, protože ví, že mu neublížíme, ale že až se dostaneme blíž, bude muset naplnit vžité konvence a uhnout se pánu tvorstva z cesty - opustit vyhřáté hnízdo a najít si jiné.

A opět - strmě nahoru a dolů, mha před námi, mha za námi. Skrz mračna se otevírají a zase zavírají velkolepé ponuré panoramata temných hřebenů blízkých i vzdálených hor, vzápětí výjev zahalí další cáry mračen. Při jednom takovém výhledu v nás pořádně hrkne: v cestě nám stojí obrovitý, rozeklaný, nechutně masivní masiv. Jak to, že nás průvodce nevaroval? Zoufalé pohledy do mapy. Po chvíli se nám však dnes už podruhé ulevuje. Horu obejdeme víceméně po vrstevnici až k plesu Avrig. Pak posledních dvě stě metrů nahoru do sedla. Skoro je vybíháme. Nohy po týdenním putování dostaly sílu ocelových pružin, hlava dostala vědomí, že od tohoto sedla už budeme jen klesat. Několik kilometrů v mlze a dešti plochým travnatým hřebínkem k opuštěné salaši v údolí. Uvnitř je binec, hrubou stavbou profukuje, ale došková, desítky let stará střecha drží vzorně. Pršelo celou noc, dovnitř ani kapka.

Fagaraš za salaš.

Sobota, verš osmý

Vyrážíme - do deště. Dnes však s vidinou, že na konci dne bude nádraží, že do něj přijede vlak a v něm bude teplo. Déšť ustal, zůstala mlha a cáry mračen, které z obrysů skalek kolem udělaly cestu do pravěku, cestu mezi dinosaury, v mlze číhajícími příšerami.

Poznáváme pro nás nový meteorologický jev, inverzi-sendvič. Z šedé vaty pod námi vykukují temné hřebeny hor, z šedé vaty nad námi nevykukuje nic. Jen do stran je viditelnost desítky kilometrů. Končíme s hřebenovkou a na jejím konci rozcestník a poslední fagarašský vtípek pro pobavení unavených poutníků: „Gara Turnu Rosu - 2 ore + 5 km". Tedy nádraží v Turnu Rosu 2 hodiny PLUS 5 km". Je snad pět kilometrů vyhrazeno na bloudění v mlze?

Není. Cesta už padá jen dolů neuvěřitelně barevně vyvedeným rumunským podzimem. Naposled nabereme vodu z potoka, naposled propíchneme puchýře, naposled pojíme na šutrech, poprvé a naposled potkáme mloka. A pak už opět civilizace, auta, rumunská svatba (malý svatební průvod jde rozblácenou vesnicí, proplétá se mezi kravami vracejícími se z pastvy), nádraží. A na něm hladoví psi, černý a bílý, evidentně bratři, sotva pletou nohama. Dáme jim zbytky chleba a slaninu a paštiku. Tak akorát, aby přežili tuto noc. Oni zůstávají, my jedeme do Sibiu, každému, co jeho jest.

Fagaraš je Fagaraš (absolutní rým).

Neděle, verš devátý

Noc v nádražní hospodě, opíjíme se pocitem vítězství (Fagaraš zdolán), viny (ach, ti psi) a místní pálenkou se záhadným a varujícím názvem V44. Dva panáky a bez skrupulí se uložíme mezi bezdomovce na mramor nádražní haly.

Těžká jsou rána opilců. Hlava jako střep, ještěže vlak je tu a my v něm. Rumunsko z rychlíku. Pak maďarské planiny a blížící se domov obnovuje básnické střevo, takové skácelovské:

Mám roviny rád.
A po týdnu na Fagaraši,
mám roviny ještě radši.

Text a fotografie Martin Mykiska a Ivan Orel

HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond - i vy můžete přihlásit svůj projekt.