V odpoledních hodinách dorazila naše výprava do již zmíněných Herkulových lázní, které prý byly ve své době velmi populární a hojně navštěvované v důsledku přítomnosti teplých a léčivých pramenů. Skutečnost ukázala, že v průvodci zmiňovaná věta v uvozovkách „ve své době“, opravdu nelhala.
Brzy ráno jsem si odskočil k přistavěným chlívkům na stylový suchý záchod. Nebe bylo sice zamračené, ale po dešti naštěstí už ani památka. Druhé kolo ranního rituálu už nebylo tak idylické. Klika u dveří na dvorek zaklapala naprázdno, někdo nás tady zamknul. Probíral jsem různé varianty, proč tomu tak je, a úporným přešlapováním v důsledku potřeby mne napadaly zajímavé katastrofické kombinace a vysvětlení.
Nechtělo se mi vzbudit kamarády a vyvolat paniku, co budeme dělat, až zjistíme, že naše auto a věci jsou pryč, a my, zamčení v baráku, budeme nazí vyskakovat z oken! Udělal jsem dobře. Po nějaké době slyším na dvoře vrzající vrata a to byl signál opět vyskočit ze spacáku a běžet k okénku vedoucímu do dvora.
Štíhlá selka chystala krmení pro prasata. Na moje ťukání odvětila plynnou češtinou: „Děje se něco?“ „No celkem nic“ povídám, „jen nás tady někdo zamknul!“
„Jé promiňte já nechtěla, použila jsem svazek klíčů a omylem asi otočila v zámku.“
Mladě vzhlížející hospodyně, ač ustrojena v typickém pracovním oděvu vesnické roby, byla docela pěkná ženská. Co mne však zaujalo okamžitě, byly její ruce. Zřejmě těžkou prací byla síla a velikost jejich prstů na ženu více než neobvyklá.
Ráno ve Svaté Heleně
Postupně okolo 9. hod začínal probouzecí rituál ostatních. Společně jsme pak vyrazili na menší obhlídku Sv. Heleny. V malém obchůdku s příjemnou obsluhou nás zaujaly čerstvé chleby. Bravurní češtinou nás oslovila paní domácí, na kterou šel jeden dotaz za druhým. Jen na otázku ohledně počasí nedokázala s jistotou odpovědět.
Společnou snídani jsme okořenili jakýmsi peněžním maryášem, který má svá specifická pravidla. To se nejdříve určí tzv. bankéř výpravy, kterému všichni ostatní svěří svoje peníze. Už tohle první pravidlo zpravidla zavání průserem, musí to tedy být osoba nanejvýše zodpovědná. Určili jsme Pavla. Poté se při jakékoliv činnosti, kde se platí, bankéř vyzve, aby vše zatáhl, což ulehčuje přebytečnou manipulaci ostatním. Nezmizí-li ale dřív bankéř i s obnosem, což ostatním případnou manipulaci s penězi sice také ulehčí, nicméně varianta první je nepochybně lepší.
Zodpovědný Pavel mi dokonce vyrval z mého deníčku dvojlist na finanční zápisky k přesné evidenci finančních toků. Těch ale v Rumunsku moc nebylo, nejvíce prchaly naše „milióny“ do nafty. Třímat v ruce po směně peněz 9,5 miliónu byl vskutku zajímavý pocit a ceny v desítkách a stovkách tisíc nás zprvu mírně pletly.
Výlet do lázní Herculane
Na první výlet se nám podařilo vyrazit po 10. hodině. Všude okolo ležela silná mlha, země byla nasáklá a těžká po včerejším dešti. Zvolili jsme proto variantu přesunu autem do údolí a návštěvu proslulých lázní Baia Herculane /Herkulovy lázně/, vzdálené asi 130km.
Po 30 km jsme narazili u silnice na mezinárodní značku info-centra, takže nás jala pochopitelná zvědavost ho navštívit a získat nějaké informace o okolí. Po chvíli tápání nás chlapík dovedl k budově, kde po otevření dveří seděla u kamínek paní přežvykující svačinu a sledující televizi. Holka to ale byla šikovná, dokonce uměla i pár slovíček anglicky. Ve skromné světničce polepené obrázky zvířat a okolního rostlinstva nám s úsilím vyložila zajímavosti místního regionu a spektrum fauny a flóry. Mezi největší skvosty patřil výskyt užovky a zmije. Na naši již téměř obligátní otázku ohledně počasí paní odvětila neslavně – déšť.
Při následující zastávce v místní putyce odhalil naše lingvistické schopnosti hostinský, který se na důchod vrátil z ciziny zpět do rodné vsi. Hovořil francouzsky, italsky, německy a rumunsky, což nám usnadnilo perfektní domluvu. Naše znalosti totiž byly podobně bohaté – domluvili jsme se anglicky, rusky, slovensky, česky a moravsky. Ostatně na pokec o pivu, ženách a životě to bohatě stačilo.
Zašlá sláva lázní Herculane
V odpoledních hodinách dorazila naše výprava do již zmíněných Herkulových lázní, které prý byly ve své době velmi populární a hojně navštěvované v důsledku přítomnosti teplých a léčivých pramenů. Skutečnost ukázala, že v průvodci zmiňovaná věta v uvozovkách „ve své době“, opravdu nelhala.
Překrásná kolonáda s budovami podobající se římskému slohu, parky a fontány, hotelové domy, to všechno by zcela určitě splňovalo představy o lázeňském komplexu, kde bychom vyzkoušeli různé procedury. Nebýt však jedné maličkosti – většina tak honosně vyhlížejících budov byla v totálním rozkladu. V těch fungujících to pak vypadalo spíše jako v Rumunském polním lazaretu. Opravdu pěkných, opravených budov bylo pomálu a zřejmě zde zaúřadoval zahraniční kapitál. Tam byl pak vstup do hotelového bazénu zbytečně drahý.
Špína a beton pro veřejnost
O nějakých hromadných lázních s proudící a léčivou vodou nemůže být v současné době ani řeči. Podle průvodce jsme tedy vyrazili dále na sever, kde měla být veřejná místa ke koupání a spočinutí v termálních pramenech. Neobyčejné místo, či spíše vybetonovaná louže o rozměrech 8 x 3 m obklopená menším „bordýlkem“ byla kousek od silnice. Nechtělo se nám věřit, že právě tohle je to veřejné místo popisované v turistickém průvodci.
Zkoumali jsme tedy dále a našli ještě jeden obsazený flek pod mostem, který byl ale obklopen ještě větším množstvím igelitové a plastové dekorace. Naše tužba okusit horké a prý i léčivé prameny byla však natolik silná, že nás zahnala do větší vybetonované nádrže vstříc dobrodružství.
Jelikož silně železitá a dusičitá voda páchnoucí zapšklostí má léčit zejména problémy ženských orgánů, neustále jsme pozorovali orgány naše, tedy mužské. Člověk nikdy neví, že?! Neustále je potřeba udržovat mírnou srandu a nebrat všechno tak vážně. K žádné podstatné změně nakonec u nás naštěstí nedošlo a kromě mírného smrádku na pokožce nikdo z nás nezaznamenal přerod v opačné pohlaví.
Co bylo zajímavé, naše kecy kterými jsme hodnotili vše okolo, našly zčista jasna nečekanou odezvu. Čiperná paní sedící v protějším rohu bazénku si k nám rychle přilehla a oslovila nás plynnou češtinou. Prý občas také ubytovává nějaké Čechy a máme docela smůlu, že jsme zde nebyli před týdnem, kdy právě v Herkulových lázních pořádalo místní české sdružení ve spolupráci s českým ministerstvem setkání krajanů. Popisovala nám, jak bylo úžasně veselo, kolik stovek lidí se sjelo, jak hrála muzika až do rána, no prostě krása.
Dům na náměstí
Po nakonec příjemné koupeli, která nás pěkně zahřála, padlo rozhodnutí projít celou kolonádu a vyhledat případné zajímavosti. Za zmínku zde stojí návštěva v minulosti jistě překrásného, ale v současnosti polorozbořeného domu přímo na náměstí vedle Herkulovy sochy.
Kluci vnikli do objektu skrze exkrementy zanesený průjezd, já se snažil natáčet torza překrásných průčelí, chodeb, sloupoví a zbytky kdysi určitě nádherných pokojů. Zdálo se, že pár špinavých hader na sušáku v 1. patře patří přeci jen nějakému zapomenutému obyvateli. Až při opouštění objektu nás vyděsila squaterka a nájemnice v jedné osobě, tlustá cikánka podobající se čarodějnici Heleně Růžičkové z pohádky „O létajícím ševci“. Čučela na nás chvíli nevraživě, než jí asi došlo, že nebudeme sousedi a její brloh zůstane i nadále ve stavu čisté anonymity.
Mezi tím našel na podlaze jedné místnosti Pavel ještě starý účet o zaplacení noclehu. Dokonce nebyl ani tak starý, datum byl z roku 1996 a částka zněla na 78 000 Lei. Naše smutné putování po krásných, byť už značně zdevastovaných lázních skončilo a tříhodinovým přesunem jsme již pozdě večer dorazili zpět do Svaté Heleny.
