Den jedna začal, jak jinak, v Plzni, kde jsem se probudil ve čtvrt na pět ráno vedle Dominiky, políbil ji na tvář a o něco později sbalený vyrazil autobusem Student Agency do Prahy. Odtud jsem návazně stihl další do Brna. Po cestě jsem si četl z jediného kusu literatury, co jsem si vzal s sebou – knihy o buddhismu od herrprofesora Vincence Lesného. Je zajímavé, jak člověka – a to zejména, když je v pohodlí – zaujmou a osloví pasáže věnované askezi a odříkání.
„Když jsou lidi nažraný a v teple, tak začnou filozofovat“, řekl jednou náš učitel češtiny a literatury na střední škole v souvislosti s výkladem tvorby jakéhosi mudrce. Asi na tom něco bude. I já sám sebe chvílemi v autobuse viděl, jak, abych dosáhl vysvobození, hladovím, mrznu a trpím podobně jako Gautamá. Nyní však, po zhruba půldni, do krve bodán komáry a trpě horkem, pohlížím na vše jinak. I Buddha sám si ale nakonec uvědomil, že askeze není cílem, ale jen jednou ze součástí cesty. Takže kapituluji a s kvičením hraničícím s brekotem balím věci a prchám z pole. Stavím se k rozcestí Pécs, Mohács a Bója. Stále popíjím tokaj a lamentuji. Snažím se vymyslet plán. Je zima; nanosím uhlí; nesmím přece zmrznout; řekl by Kafka se svými existencionalistickými středníky; to mi teď ale mnoho neprospěje. Ze tmy září úzký srpek měsíce a pár hvězd, kolem rojí komáři. Teplota stále evidentně přesahuje třicítku. Napadá mě jedna věc a tu se záhy pokusím realizovat – tělem válím obilí, házím na ně všechny svršky a nechávám si jen trenýrky. Uléhám na kusy oblečení a přes sebe natahuji spacák. Chvíli ležím a vyčkávám. Po necelé půlminutě slyším všude kolem sebe zlověstný pískot. Paralelně s tím se teplota pod spacákem závratnou rychlostí šplhá na přibližně šedesát stupňů a snad i dál roste. Jak mi po těle stéká pot, dochází mi, že pro tuto noc mám v zásadě dvě možnosti: vydržet a do rána tak vypotit pár kilo, nebo se vydat napospas útočícímu hmyzu. V momentě, kdy se mi do pravého víčka a levého ramene zároveň zabodnou dva žíznivé sosáky, volím dočasně druhou možnost a už podruhé kvapem balím věci. Chňapnu láhev vína a mohutně si připiji. Co dál? Po chvíli mám jasno: půjdu směrem na Moháč, stůj co stůj. Dopíjím, s výčitkami nechávám prázdnou láhev u škarpy na autobusové zastávce a mašíruji temnou nocí jako zverbovaný hajduk. Jdu po levé straně, povídám si sám se sebou a co chvíli si prozpěvuji. Občas vedle mne prolétne auto nebo kamion. Nejdříve se zdálky ohlásí svými světly, pak zahlučí, prosviští a opět zmizí za obzorem. Po chvíli chůze přechází má opilost do meditativní fáze. Noc utichá a frekvence projíždějících aut řídne. Jsem sám s horkým vzduchem, řadami stromů podél cesty, obzorem, hvězdami a měsícem. Je to pastýř, říkám si. Jsem mezi Ugrofiny a v prostředí primárních slov, rozvíjím úvahu dál. Slova jsou arbitři myšlenek a stavební kameny vět, melu si v mozku a záda se mi propoceným trikem lepí na batoh.
„Věty jsou modelací myšlenky a jazyk má sestupně determinativní charakter“, dodávám si, teď už polohlasně. Pohybující se nohy v sandálích vydávají zvuky jako špatně okovaná kopyta. Ruce se mi míhají podél těla. Na horizontu se pojednou objeví řada světel a já si vzpomenu na kalmyckou step s lucerničkami vesnic a kolchozů. Dosahuji pochmeleného osvícení a náhlým problesknutím uvnitř mozku konstatuji: Yol, yıldızlar a ufuk jsou třemi základními elementy! Ony jsou tím, co tvoří turkické myšlenkové universum a vše ostatní je pak jen jejich kombinací. Dislokováno do střední Evropy, dá se říct, že cvrčící cikády kolem jsou daní létu, alej je úlitbou C.K. monarchii a vůně – ta je desátkem magii okamžiku.
„To je námět, to je námět!“, přistihl jsem se, jak pokřikuji do noci, „moji Turkové mi rozumějí! Jsem jejich přítel a oni to vědí!“, hulákal jsem a co chvíli vyklepával ze sandálů kamínky.
Stopovací den mi začal po příjezdu do Brna. Dojel jsem městskou do nákupního centra na konečné, poblíž výpadovky na Bratislavu. Nakoupil jsem v tamním megamarketu proviant a chvíli počkal, než přestane pršet. Pak jsem si šel stoupnout na kruháč za benzínkou a stopoval na Blavu. Asi za půl hodiny mi zastavil kluk v kamionu. Na korbě měl nějaký velký a podlouhlý kovový aparát a že prý jede do Maďarska. Kluk se jmenoval Tomáš a aparát, co vezl, byl lis na okurky. Maďarský kšeftař ho za babku koupil u Berlína, za draho ho prodá zemědělcům. Ti na nový nemají a německy neumějí. Okurky ale sklidit musí. Pak je nejspíš zavaří, dají na ně etiketu a pošlou je, teď už cla prosté a teoreticky tudíž levnější, zpátky do Berlína. Němec, co je koupil za stejnou cenu jako když ještě byly se clem, je otevře, pustí si Pro Sieben a s plnou pusou řekne své staré: „…mmm, schmeckt gut! Probier´ doch mal auch!“. Kšeftař si kapsu namastí, prachama zašustí a zemědělec bude rád, že mu úroda neshnila.
Tomáš vyprávěl o sobě, o své rodině, o tom, jak nedávno dostal v nějaké vesnické hospodě přes hubu a ztratil mobil, o své práci, plánech a tak. Protože bylo vedro, sundal si triko a já uviděl, že má na rameni vytetovanou docela velkou chobotnici s vypoulenýma očima. Když měl mít přestávku, zastavili jsme a on prý, jestli chci kafe. Řekl jsem, že jasně a nabídl mu jednu ze svých rozteklých fidorek. Jak dělal kafe a sáhl pro něco do boxu u dveří, natáhla chobotnice vrchní chapadla a ještě víc vykulila oči. Ale fajn jsme pokecali, byla sranda a docela to utíkalo – snad i jemu.
Teď tady ovšem sedím pod lampou v nějaké vsi mezi Bajó a Moháčem a píšu tyhle cinty. Zrovna projelo kolem auto a jeden z posádky na mě zařval duchapřítomné „Haló!“. Domů mě ale nepozval. Byla, počítám, tak jedna hodina po půlnoci. V předešlé vesnici měl někdo asi soukromou párty s živou hudbou. Jak jsem byl opilý, napadlo mě, že by mě tam možná rádi viděli, a tak jsem se to místo ze všech sil snažil najít. Když jsem se ale dostal na nějakou dlouhou ulici a na jejím konci uviděl cosi jako naší sokolovnu, před kterou stálo pár aut a jeden autobus, vše jsem vzdal, podporován salvami psího štěkotu z vedlejších domů. Aspoň jsem si tedy vyfotil ceduli s názvem vsi, jmenovala se Szajk. Tak a pokračujeme v chůzi…
Teď, o dni druhém, sedím v Moháči v přístavu u Dunaje a z turistické mapky tady na ulici u krámu jsem se právě dozvěděl, že jsem včera ušel asi třináct kilometrů, a sice ze Szederkézy do Babarce. To vše uprostřed noci, takže je aspoň vidět, jak mě komáři hnali. Doufám, že to takhle nebude každou noc, protože ta včerejší byla dost strašná. Poté, co jsem vyšel ze Szajku, kde jsem se tak neúspěšně snažil ožralej dostat na ten maďarskej bigbít, jsem definitivně zamířil do hajan na odbočku k už zmíněné Babarci. Tam jsem učinil dva pokusy spát na zemi s tím, že jsem si namluvil, že se už ochladilo a ve spacáku se tak nebudu pařit. Asi po pěti minutách jsem ale zjistil, že situace je stejná. Pomalu jsem střízlivěl, měl jsem ukrutnou žízeň a pálila mě žáha. Celé tělo jsem měl zpocené a rozbodané dotěrnými komářími sosáky. V zoufalství jsem se narychlo odplazil do zaplivané budky blízké autobusové zastávky a snažil se usnout. Kolem neustále jezdily kamiony. Navíc mě i tu brzy našli komáři.
Ale zatím už stačí o komárech, ať nejsem ufňukanej. Ráno – poté co jsem si ještě jednou lehl do trávy a pak zase do zastávky – jsem se nějak sebral a šel na stopa. Bylo opět přibližně čtvrt na pět. Hltavě jsem pozřel rozteklý „Archivní sýr“ z nákupního centra Avion v Brně. Pak mě kdosi v terénní dodávce japonské provenience odvezl do Moháče, kde jsem se na benzínce zkulturnil. Když jsem slečně u kasy, co měla na vizitce na košili napsáno „Kovács Beáta“, platil za láhvičku džusu a jednu minerálku v plastikové lahvi, myslela si asi, že jsem houmles s kreditkou. Mimochodem, na téhle kartě mám obrázek věže s Big Benem a mostu přes Temži. Na minulé jsem měl prázdnou ulitu.
Největší síla je retro těchhle zápisků. Třeba teď už sedím v Šabci, v Srbsku, v kavárně „Železničar“ a ucucávám kávu s nezbytnou deci vody. Nicméně těžko budu psát zápisky dopředu anebo paralelně, to bych vypadal jak fízl. Takže zpátky k Maďarsku: v Moháči nic nebylo. Památník na bitvu, co se odehrála před skoro půl tisíciletím, je asi pět kilometrů od města. Nešel jsem tam, protože tam stejně bude prd a základní představu o bažinatém panonském terénu i s veškerými důsledky již díky minulé noci mám. Nepřenosné nasátí terénní zkušenosti je vždy tím nejdůležitějším – pak už si člověk obrázek udělá.
Docela zajímavá je taky dost značná almanofonie obyvatelstva a přítomnost trojjazyčných nápisů (maďarských, německých a srbochorvatských). Moháčem jsem tedy aspoň prošel a zjistil, že k tomu, abych se dostal přes řeku, musím použít „komp“ čili trajekt. Ten se zrovna chystal k odplutí na druhý břeh. Aniž bych znal cenu lístku, automaticky jsem se pokusil přemluvit řidiče jednoho z aut, stojících ve frontě na nalodění. Výsledek byl nulový, tak jsem se šel zeptat. Zjistil jsem, že cena je sto třicet forintů, což je zhruba čtrnáct korun. Ty jsem ovšem neměl, protože jsem na hranicích ani jinde nic neměnil. Uzívaná nádhera v kase o kreditce ani eurech nechtěla vůbec slyšet. Poslala mě naproti, ať si vyměním. Šel jsem tam a dal se do řeči s paní v obchodě. V tu chvíli jsem zahlédl, jak loď odplouvá. Zpanikařil jsem, že další bude třeba až za tři nebo pět hodin. Byla to typická reakce vesničana suchozemce. Vyběhl jsem z krámu a začal česky hulákat: „Héj…co děláš, ty vole, počkej!“, a snad si i chvíli myslel, že proti mně něco mají. Pak jsem se vrátil do obchodu a vytáhl pětieurovou bankovku. Opět automaticky jsem předpokládal nějakou kulišárnu, zhruba něco v tom smyslu, jako když člověk mění na slovenské ulici českou stokorunu za slovenskou. Paní mě ale přesně pochopila a navíc mile překvapila. Za pět euro mi dala zpět dvě dvojeuromince a zbytek v téměř přesném kurzovním přepočtu ve forintech. Když jsem kupoval lístek na trajekt, neodolal jsem a k holce v kase z principu stejně pronesl lapidární:
„Student.“
K mému údivu jsem skutečně slevu ze čtrnácti na asi sedm korun dostal. Za zbytek jsem si dal kafe u pani naproti a posledních sto forintů schoval pro strýčka příhodu. Je z toho názorně vidět, že peníze nemají jen hodnotu své kurzovní síly, ale především objemu statků, které za ně lze v daném čase a finančním rajónu pořídit. Tady bylo za jedno euro muziky opravdu požehnaně a má sleva, jakkoli malicherná se může zdát, mi vydělala dvě třetiny kafe, které mě nakoplo přesně tak, jak jsem po chatrném spánku předchozí noci potřeboval.
Trajekt, který byl pochopitelně kyvadlový, tu byl za chvilku zpět a pomalu se chystal znovu vyrazit na druhou stranu. Na lodi jsem se seznámil se sympatickou holkou, co jela do práce do hraniční vesnice Hercegszántó, kam jsem potřeboval. Mluvila trochu německy, takže jsem plkali jak Thomas a Uschi z učebnice. Trochu mě učila maďarsky: hajó – loď, fém – zemědělství, sanjók nebo tak nějak – komár. Asi po dvaceti minutách přijel její šéf, aby jí i mě vyzvedl. Vypadal jako Sting, jenom basa a angličtina chyběly. Provozoval nějaké zemědělské družstvo, kde slečna pracovala jako agroinženýrka. Ukázali mi krátce nějaký nóbl areál na honitbu pro německou okurkovou klientelu a pak mě hodili na srbskou hranici. Tam jsem školácky vyměnil padesát euro v poměrně blbým kursu, protože jsem se splet a kouknul na špatnej ceník. Pak jsem jen šel a šel.
„Jako včela neubližuje vonnému květu nádherné barvy a odlétá,
když byla jen šťávu vyssála, tak ať mnich kráčí vesnicí!“
V první vsi mi okamžitě zastavilo auto, které jsem, dřív než ujelo deset kilometrů, byl schopen identifikovat jako černého taxikáře – v další vesnici nabral nějakou paní, s níž se k sobě vůbec neznali a šlo očividně o placený odvoz. Zeptal jsem se ho, jestli to je taxi.
„Da.“, odpověděl stydlivě, „Privatne.“, dovysvětlil. Já se omluvil a vystoupil. Postupně mě ale lidi brali až do Nového Sadu. Předposlední z nich byl Srb původem z chorvatského Zadaru, Igor. Jel v polorozpadlé dodávce červené barvy, která notně prýskala, na sobě měl sněhobílou košili a koženou vestičku. Na krku mu visel zlatý kříž a srbský erb. V obličeji vypadal jako Mehmet Dobyvatel. V rádiu mu zněly songy s refrény typu: „Ameriko, dej ruce od Srbska“, popřípadě „Kosovo je Srbsko a Srbskem zůstane“ atp. Vyprávěl o sobě, o tom, jak bylo dřív, tom, jak mu Chorvati vybili půlku rodiny. Pak mě pozval na pivo a nechal mi na sebe adresu. Bylo mi z toho všeho smutno; je něco jinýho číst statistiky a říkat donekonečna, že každá mince má rub a líc a že podobný věci dělaly všechny válčící strany a něco jinýho mluvit a dívat se do očí člověku, kterej je velkej i silnej jako hora, ale zároveň ztracenej v labyrintu vzpomínek, bolesti, pocitu křivdy a bezmoci stejně bezradně jako malý dítě, který zabloudilo ve velkoměstě.
Teď jsem se zrovna zakousl do želécukru, který mi dali ke kávě, a sedím a popíjím si jako buržoust. V Novém Sadu jsem šel na autobusák, zase se trochu zkulturnil a hurá na první spoj na Frušku Goru, kopcovitý masiv rozkládající se několik kilometrů jižně od města a tvořící jakousi geografickou avantgardu pravidelných šiků balkánkých kopců, které v souvislých stakilometrových řadách pokrývají rozlehlá území od Bulharska až po Bosnu. Městskou jsem pomalu dojel až do Beočinu, kde mi o fous ujel autobus k monastýru. Tak jsem si aspoň šel koupit jídlo a pospával. Byl jsem fakt zdrchanej a už se to začalo projevovat i na psychice. Co tady zase, kurnik, dělám?, ptal jsem se sám sebe v myšlenkách, neměl bych se na to radši vykašlat a jet dom? Všude kolem mladý lidi v plavkách, pohodujou, užívaj si a já se tu plahočim ve vedru se spacákem, fuseklema a knížkou o buddhismu v baťohu! Zkontroloval jsem mobil. Psala zrovna Dominika, že nám na příští rok sehnala novej byt, dva plus jedna, a že se nám tam bude dobře žít. Musím jí napsat, napadlo mě. Ale co?
Tahleta laxnost a lhostejnost, to je fakt začátek pořádný únavy.
Měl bych se prospat. Ale jak? A kdy a kde?
Přijel autobus a vyvezl mě nahoru. Monastýr byl novej, asi sto třicet let starej, nic extra. Tak jsem si dal alespoň lesní trekking na zhruba deset kilometrů. Docela ostrý stoupání. Tam moje první krizička vrcholila, les mě deprimoval, furt jsem bez zastávky funěl dál jak lokomotiva a dumal o všem možným. Lilo ze mě a jak jsem se zastavil, okamžitě na mě zaútočili komáři.
Snad až vyjdu úplně nahoru, kombinoval jsem zoufale, nebudou tam a já tam přespím. Pak mi došlo, že vrchol je asi pět set čtyřicet metrů nad mořem, což je zhruba taková výška, jako u nás v Milostíně na nádraží. Takže tam komáři asi budou. S tím vědomím jsem furt jenom nasupeně šel dál a červená srdíčka v bílém rámu, která tu sloužila jako u nás turistické značky, mi připadala jako cynickej fór. Zároveň však ale – po zamyšlení s chladnou hlavou – je třeba konstatovat, že dost dobře vystihovala místní tvořivost a její rysy spontánního folklóru; zatímco u nás se turistické značení, jako už tradičně, vyvinulo z prvotní vášně téměř ve vědu, zde, v tomto prostředí regulovaného chaosu, mohl i do týhle oblasti proniknout duch upřímného dekoru jdoucího od srdce a připomínajícího naléhavostí formy svého provedení primitivní okrasná vyobrazení dávných pohanských dob a jejich zcela nesubtilních, ale maximálně srozumitelných kultů.
Po kopcích jsem takhle bez přestávky rejdil asi čtyři hodiny. Do poznámkového bloku jsem si pak zakreslil, jak by vypadala moje trasa, kdyby mě sledovali termovizí. Na konci jsem se napojil na silnici a stopnul si auto do první vesnice, Vrdniku. Všiml jsem si, že tu také mají monastýr, a tak jsem se šel zeptat igumenije, jestli mě nechá přespat. Její bázlivé šedesátileté ovečky mě k ní ale ani nepustily a obratem mi doporučily mi raději privatne sobe ve vsi, tak jsem je šel hledat. Všude byla spousta lidí, stánky, muzika, na roštech se točící selata a jehňata i další občerstvení. Byl dvacátý osmý červen, Vidov dan, svátek připomínající těsnou prohru Srbů na Kosově poli. Pokoje se tu však pronajímají běžně: Vrdnik jsou termální lázně. I já jsem uspěl, našel jsem ubytování i pochopení pro moji mánii smlouvat u lufťáka Dragana v jeho chatce na okraji návsi. Cenu jsem srazil z šesti set na čtyři sta dinárů za noc, což je asi pět euro. Navíc jsem se osprchoval a improvizovaně si vypral oblečení. Pak jsme chvíli poklábosili a popili káfu. Dragan byl typický představitel městského Srba, co celý život maká jako dozorce na pásu ve fabrice a dostatečně jasně formuluje svoje názory.
„Albanaci su prljavi“, generalizoval zcela v duchu slovanského názoru na Balkáně svůj pohled na národností problematiku. Podobným stylem jsme probrali i další obvyklá témata. Nakonec jsem vyrazil na náves. Chvilku jsem chodil dokola, očumoval co se dalo a koukal, jak netrpěliví řidiči aut sem tam popoženou chodce obojího pohlaví a nejrůznějšího věku lehkým drcnutím chladiče do zadku nebo stehna.
Pak mě ale zaujala hudba a scenérie v jednom z restauračních stanů. Sedl jsem si na plastovou židli a valil oči. Kapela, co tu byla pro popíjející, se jmenovala „Narodni Biseri“, což je v překladu Perly národa, a hrála něco, co by snad šlo označit za nacionální pop-tradicionál. Zpěvačka vypadala trochu jako Anna K, kdyby šilhala. Zpívala ale dobře, jen to neustále prokládala pohybama, o kterých jsem si nebyl jist, jestli jsou koketerií pro publikum složené z nebeskog naroda, nebo jestli jí náhodou zrovna nechytla migréna. No dollybell jak vyšitá. Pak dozpívala, sedla si vedla kytaristy a zapálila si cigáro. Po ní nastoupil asi stotřicetikilový kořen, který vypadal, že se snad celý život živí jen vepřovým masem a zajídá to lepinjem pomazaným prasečím tukem. Budil dojem, že si ke zpěvu právě odskočil odněkud z fronty. Zpíval ovšem maximálně procítěně a od srdce. Osazenstvo stolu nejblíž k němu tvořili s největší pravděpodobností tři veteráni z alespoň jedné balkánské války. Jeden z nich měl na sobě modré triko s nápisem „С вером у бога…“ a čímsi dalším pod tím, co jsem ještě jednou potom viděl napsané na dveřích hajzlu na nádraží v Novém Sadu, hned vedle různých záchodových rýmovaček, návrhů sexuálních služeb a několika telefonních čísel. Vepředu na triku byli vyobrazeni Karadžič s Miloševičem a nápis „Jediní správci Srbska“ nebo něco v tomto smyslu. Občas si k nim sedl majitel hospody, zpíval s nimi, pokuřoval, gestikuloval a rozhlížel se, komu dalšímu ještě prodat své obskurní lahvové pivo Jelen v ceně bezmála dvou eur. Občas všichni od jejich stolu vstali, pozvedli ruce, potancovávali, objímali se a plácali si. Potom si zase sedli a nakonec se jeden z nich, ožralej namol, zhroutil i s židlí zády napřed bubeníkovi skoro až do kopáku. Pomalu vstal, přiblble extaticky se usmíval a chvíli na to odešel. Já ještě chvíli poseděl a pak šel taky.
Dorazil jsem do další venkovní hospody pod improvizovaným šapitó. Bylo tam jen pár lidí, ale zato výborná cikánská kapela. Harmonikář byl hezounek, kterému zřejmě v celé Vojvodině rovno není, a jel jak stroj. Kytarista byl rozený flamenkář s poťouchlýma očima a za bicíma seděl týpek, co do toho bušil, jak to šlo. Klávesista vypadal jak Jean Reno v tom filmu, kde pořád pobíhá v nátělníku, a byl rozhodně největší pohodář. Celý to šlapalo jak švýcarský hodinky a když někdo z nich dostal chuť na pití nebo šluka, jednoduše se na to na minutu vybod a kouřil nebo popíjel. Zpěvačka, která koketní rozhodně byla, přitom ale v mezích vkusu, měla v pase uvázaný lesklý šátek, na sobě elasťáky a něco jako korzet. Na pravém rameni měla vytetované písmeno D, na levém M. Pošlapávala do rytmu po udusané zemi. Já poslouchal, zbožně koukal a sem tam obhlédl snědé obecenstvo a spartánskou výbavu zařízení. Občas jsme na sebe se zpěvačkou mrkli. Když jsem odcházel, decentně mi zamávala a pokynula šálkem kafe jakože na zdraví. Možná jsem mohl jít a prohodit s ní pár slov, ale přišlo mi, že to nemá moc perspektivu.
Balkánské Tao
Co dál? Po chvíli mám jasno: půjdu směrem na Moháč, stůj co stůj. Dopíjím, s výčitkami nechávám prázdnou láhev u škarpy na autobusové zastávce a mašíruji temnou nocí jako zverbovaný hajduk.
East Side Gallery: Malý zbytek Berlínské zdi je dnes největší venkovní galerií na světě.
Berlín, Brémy, Mnichov, Lübeck či Norimberk patří mezi nejkrásnější německá města.
Na prázdniny se vydejte jedině do Německa!