Pouští Karakum

Pouští Karakum

Nelze opustit pouštní republiku Turkmenistán aniž bychom se nezastavili v poušti. Proto jsme si vymysleli, že do Uzbekistánu nepojedeme přes hlavní hraniční přechod mezi Turkmenabátem a Bucharou, ale střihneme to napříč pouští Karakum.

Darvaza

Přitom přespíme v samotném srdci pouště a budeme se modlit, aby se nerozbilo auto, nepřišla písečná bouře a vůbec abychom se vůbec stihli do večera dalšího dne dostat na hranice. Nikdo totiž neví, co by dělo, kdybychom přetáhli naše pětidenní tranzitní vízum.

Hurá přes poušť

Už hodinu čekáme v Ašchabádu až se naplní osmimístná Toyota do města Konya-Urgenč ležícího na severu Turkmenistánu. My sice pojedeme jenom do poloviny, do oázy Darvaza, ale musíme zaplatit plnou cenu. V té pustině by řidič totiž těžko sehnal místo nás nějaké jiné pasažery. „Co tam budete dělat?“ ptá se řidič. „Chceme fotit poušť, podíváme se na plynové krátery a na Darvazu.“ „Vždyť tam ale vůbec nic není,“ zarážejí ho naše plány. No, pro normálního Turkmena zřejmě poušť a pouštní vesnice opravdu nic lákavého není, myslíme si. To říkají domorodci o poušti všude.

Máme v batozích jídlo a vodu na dva dny, takže se nenecháváme odradit. Konečně přichází poslední pasažer, takže kolem desáté dopolední vyrážíme. Poušť Karakum začíná nedaleko za Ašchabádem. Většinou má písečný charakter a je porostlá velmi řídkou vegetací odolných keřů a travin, na holých místech se často vytvářejí duny. Radujeme se z perfektní silnice. Že by z mizerné pouštní asfaltky udělali skutečnou dopravní tepnu spojující nejkratší možnou cestou sever země s hlavním městem? Radujeme se předčasně, silnice se stále zhoršuje. Místy je zavátá hlubokým pískem. Paralelně s ní vede do Konya-Urgenč i nová železnice. Zahlédli jsme dva ploužící se vlaky a několik pouštních zastávek, kolem nichž ovšem desítky kilometrů vůbec nic není.

Poslední oáza

Po pouhých dvou policejních kontrolách a skoro čtyřech hodinách jízdy přijíždíme do pouštní vesnice Džerbent. Něco nám tu ale nehraje. Podle článku Tomáše Petra (Koktejl, duben 2005) měl být Džerbent srovnán se zemí, zatímco Darvaza měla zůstat poslední přežívající oázou na této trase. Ach, ta naše paměť… Zjišťujeme, že je to přesně obráceně. Bude také potřeba přepsat průvodce. V současném vydání Lonely Planet z roku 2004 se totiž píše, že Darvaza je jedna z posledních zdejších oáz. I přes tento omyl ale do bývalé Darvazy pojedeme, protože se poblíž nacházejí zvláštní plynové krátery a dá se tam spát na jistém odpočívadle. Džerbent tedy zůstává posledních oázou na této trase. Krátké přestávky zde využíváme k prohlídce vesnice.

Stojí tu jednoduché domky splácané ze všeho možného vedle tradičních jurt a zadělaných ohrad pro ovce. Mezi tím vším polehávají velbloudi. Ovce jsou teď přes den na pastvě, která je nesmírně nuzná stejně jako celý život v takové pouštní vesnici. Není zde elektřina, není zde signál pro mobily. Tradiční obživou je chov ovcí a velbloudů. Moderní způsob obživy je ale bezprostředně spojen se silnicí. Chlapi nabízejí náhradní díly na auta a náklaďáky. Děti prodávají vodu, limonády, kwas (sodovka se šťávou) a benzín. Náš řidič také tankuje, což znamená, že dívka zahalená proti slunci mu přes trychtýř obrací do nádrže kýbl benzínu. Jeho cena je zde, daleko od civilizace, výrazně vyšší.

Co se stalo s Darvazou?

Pokračujeme další hodinu a půl pouští až řidič ukazuje kamsi k vlakové trati. „Támhle stávala Darvaza. Teď tam není nic. Zůstaly jen ty pícky na chleba – ty jsou posvátné, ani vojáci si je netroufli zbořit.“ O kus dál nás vysazují u dvou velkých stanů. Je to místní čajchána, kde se řidiči zastavují na čaj nebo na jídlo. Jeden stan slouží jako kuchyň a jídelna, v druhém se spí. Budeme v něm spát i my. Škoda, že už nepoužívají tradiční jurty. Majitelem „motorestu“ je Timur, který zde bydlí se svoji rodinou. Ženské jsou docela sympatické, přinášejí nám čaj a zajímají se, odkud jsme, jak to v Čechách vypadá a kolik se u nás vydělává. Timurovi kouká z očí, že je spíš kšechfmen.

Ptáme se po osudu Darvazy. „Zbořili ji před dvěma roky (září 2004),“ říkají celkem lhostejně ženské jakoby vymazání vesnice se stovkami lidí z mapy byla všední záležitost. Možná o tom jen nechtějí mluvit, co kdybychom náhodou byli provokanti nastrčení vládou. „A proč ji zničili?“ ptám se přímo na důvod. „Stála v cestě stavbě železnice … lidi se teď mají ve městě stejně líp.“ „To přece není možné, vždyť v takovéhle pustině je úplně jedno, jestli povedou koleje o kilometr vedle,“ rozčiluju se. Možná je to oficiální vysvětlení, nicméně Tomáš Petr ve zmíněném článku vypátral, že když prý Turkmenbaši letěl jednou nad oázou, prohlásil, že takový necivilizovaný život v poušti je nedůstojný a poslal tam neprodleně armádu s bagry. Vesnici srovnali se zemí a její obyvatele rozvezli k jejich příbuzným, vše bez jakéhokoliv odškodného. Kdo odporoval, skončil ve vězení. Člověk by řekl, kde nic není, ani smrt nebere. Turkmenbaši však vzal obyčejným lidem i to málo, co měli. A pro ně to nejcennější – domov. Stále se však tváří jako dobrodinec a starostlivý otec celého turkmenského národa.

Naštvaná ještěrka

Ještě rozčíleni balíme fotovýbavu a vyrážíme do dun. Taková dunová poušť potěší každého fotografa. Navíc horko polevilo a podvečerní slunce nádherně vystínovalo písečné duny tak, že vynikají jejich pozoruhodné křivky. Občas nacházíme perfektní zátiší se suchými větvemi nebo ošlehaným keřem. Pouštní sysli se před námi okamžitě schovávají do svých nor, zatímco pruhovaná ještěrka se fotí docela ráda – jen nám vyhrožuje opakovaným svíjením a vymršťováním ocasu. Místo toho, aby nás to zastrašilo, se docela dobře bavíme. Focení znepříjemňuje vítr ženoucí písek s čím dál tím větší silou. Před západem slunce nakonec musíme ustoupit. Foťáky trpí a my také máme písku doslova plné zuby.

Brána do pekla

Intenzita dopravy na pouštní silnici se s přicházejícím večerem zvyšuje. V čajcháně se zastavuje spousta aut. Timur před stany rozložil několik velkých koberců, na nichž lidé baští a pak při čaji dlouho polehávají. Chlapi pak spravují benzínový generátor potřebný na svícení a na chlazení lahví vody a piv. Mimojiné se tu zastavila i skupina Uzbeků vezoucí domů několik zánovních aut (až) z Dubaje. Zvou nás na vynikající meloun a vodku. Timur nám nabízí výlet k plynovému kráteru. V okolí Darvazy se nachází takových kráterů několik. Prý může sehnat auto za 200 000 manatů (200 Kč) – to je na turkmenské poměry samozřejmě přemrštěná cena za nějakých 20 km, ale Timur odmítá smlouvat. Volíme vyčkávací taktiku, která je v podobných situacích jediná účinná. Po večeři náhodou přijíždí chlap na motorce a nabízí cenu 100 000. Ale na té motorce, což ve třech, přes duny nehodláme riskovat. Po drsném smlouvání nakonec za 125 000 slibuje auto. Za hodinu se pak odkudsi z pouště vynořuje s prastarým náklaďákem. Po té, co mu daří oběma rukama zařadit nějakou rychlost, vyrážíme.

Mydlíme to změtí vyjetých pouštních cest nebo přímo pouští přes keře. Překonáváme i férové duny. Náklaďák se nebezpečně naklání, motor řve. Pomalu se přibližujeme ke zvláštní půlkulovité záři až konečně po hodinové jízdě dorážíme celí vytřesení k jednomu z kráterů … a nestačíme se divit. Tyto krátery jsou pozůstatkem ruského průzkumu zdejších ložisek zemního plynu. Výsledek je takový, že v padesátimetrovém kráteru už padesát let nepřetržitě hoří plyn unikající z podzemí. Z malého kopečku v bezpečné vzdálenosti od okraje tiše pozorujeme unikátní ohňové divadlo. Plameny šlehají do výšky mnoha metrů, ozývá se svištění, dunění, občas tlumený výbuch. Brána do pekla, napadá nás. Cestou zpátky to řidič zkracuje přes duny, ale několikrát zapadáme. Jednou dokonce tak beznadějně, že přichází řada i na lopaty. Ještěže si vzal s sebou závozníka. Stěžuje to fakt, že když chcípne motor, musí se startovat klikou. Po téhle pouštní jízdě si už dokážeme docela dobře představit, že rallye Paříž – Dakar není žádná sranda. Ke spaní se tedy nakonec dostáváme ve dvě ráno. U čajchány je ale stále rušno. Litujeme, že jsme si radši někde opodál v poušti nepostavili svůj stan a nedošli si sem jen na jídlo.

Darebáci jsou všude

Z pouště je problém se dostat, všechny sdílené taxíky vyjíždějí z/do Ašchabádu plné. Nezbývá tedy než stopovat a čekat až bude v nějakém autě nebo náklaďáku místo. (Za stop se zde jako jinde ve Střední Asii platí.) Timur nás ujišťuje, že se prý vždy nějaké místo najde, eventuelně že Darvázou projíždí před polednem autobus. Ovšem ve čtyři ráno nás budí, protože prý přijel kámoš, který chce hned pokračovat do Konya-Urgenč a že už ráno žádná „mašína něbúdět“. Posíláme ho kamsi, ale v šest se to opakuje. Opět mu nadáváme velmi nevybíravě vytrženi ze spaní, nicméně domlouváme odjezd na osmou. V osm hodin po vyčerpávajícím smlouvání souhlasí s naší cenou. Musíme ale zaplatit předem, chlapík jménem Sergej předává peníze rovnou Timurovi.

Po pěti hodinách po zoufalé asfaltce pomalu končí poušť a objevují se první zavlažovací kanály a pole bavlny. K našemu překvapení řidič hodinu před cílem zastavuje v jakési vesnici s tím, že dál nejede. Nejde s ním hnout – peníze na vrácení prý nemá, naopak ani za další nechce jet dál. Hádka je bezvýsledná. Udělali jsme ráno celí rozespalí velkou chybu s placením předem, což jinak nikdy neděláme. Narazili jsme na dobytka, který se zadarmo odvezl domů, a na dobytka Timura, který si tak zřejmě zajistil splacení nějakého dluhu. Tuto nepříjemnost zde rozepisujeme proto, abysme ukázali, že naše cesta není vždy tak idylická, jak možná vypadá. Po dvou hodinách stopování zastavuje konečně jeden kamion, mezitím jinak projelo pouhých pět plných osobáků. Začíná nás tlačit čas, protože hraniční přechod pravděpodobně zavírá v 18 h. Cesta kamionem se nesmírně vleče. Zdržují nás navíc dva policejní checkpointy.

Konečně Konya-Urgenč. Prohlídku prastarých památek zde tedy rozhodně nestihneme, i když archeologický areál s mauzoley a minaretem vypadá nesmírně lákavě. S taxíkáři je jako na potvoru domluva jak s Tatary (však také mají v žilách jejich krev). Ve čtvrt na šest konečně s jedním odjíždíme. Na celnici dorážíme za deset minut šest – v šest se pochopitelně zavírá. Celníci jsou naštěstí fajn a snaží se celou proceduru urychlit. Že už by časy neslavných úředních průtahů a úplatků tolik typických pro Střední Asii byly minulostí? Jakmile jsme na uzbecké straně, zamykají za námi bránu. Uf, bylo to o fous! Naše tranzitní vízum končí právě dnes.

Tímto nepříjemným zážitkem tedy zároveň končí i náš rychlý tranzit nesmírnně zajímavým ale trochu nešťastným Turkmenistánem.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí