HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Pádler.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Thajsko


VYBAVENÍ NA CESTY

POSLEDNÍ DISKUSE

Film

Jít v Thajsku do kina nebo ne?

Pro milovníky kinematografie je Thajsko paradoxně filmovým rájem. Pokud jste příznivci Hollywoodské produkce, uvádí se zde největší trháky souběžně stejně jako všude jinde na světě. Pokud se chcete seznámit s místní a asijskou produkcí, není nic snazšího než zajít do některého ze supermoderních multiplexů, které rostou ve všech velkých městech jako houby po dešti.



Pokud chcete zažít tradiční způsob thajského filmového představení, musíte se vypravit večer na některou z četných chrámových slavností, jejíž součástí bývá promítání některého z osvědčených titulů, většinou čínského nebo thajského původu. Pozorovat mnichy obsluhující mobilní filmovou aparaturu, pamatující koloniální doby, je naprosto neopakovatelným zážitkem.

Každopádně nezapomeňte na to, že před každým představením se hraje hymna a povstáním vzdává úcta králi.

Současný thajský film

se po krizi z konce devadesátých let znovu vzchopil a jeho charakteristickým znakem je mimo tradičních "krváků" plných nadpřirozených bytostí obliba ve ztvárňování historických témat. Mezi kasovně nejúspěšnější filmy se zařadily následující tituly:

Bangrajan

historický velkofilm z období Ayutthaya, který vypráví o hrdinství obyvatel malé vesnice Bang Ra Chan, kteří se postavili přesile barmských vojsk pochodujících k hlavnímu městu thajského království.

Suriyothai

dějově volně navazuje na předchozí, ale je výrazně epičtější a potoky krve již nejsou tak plné...

Saving Private Tootse

v Thajsku uváděný pod titulem Práng Sí Čompů. Je komediální paralelou k filmu Zachraňte vojína Rayena, dějově zasazenou do nedávného období do hraničního území s Barmou, kde operují souběžně státní a soukromé armády snažící se "zachránit" ladyboje z dopravního letadla, které havarovalo v horách.

Thalumpuk

Tragický příběh lásky a smrti z vesnice v provincii Surat Thani obývané současně buddhistickým a muslimským obyvatelstvem, kterou podle skutečné události v šedesátých letech smetlo z povrchu zemského ničivé tornádo.

Historie thajské kinematografie

V roce 1997 uběhlo sto let od vzniku thajské kinematografie. Na podzim téhož roku se v Bangkoku pod záštitou Thajské filmové nadace (Thai Film Foundation), sdružené okolo pracovníka thajského Národního filmového archivu a inspirátora mnoha akcí na záchranu nejranějších pozůstatků thajské kinematografie Dome Sukvonga, konal malý festival filmů věnovaných Bangkoku. Na jeho závěr byl promítnut film Fun Bar Karaoke mladého režiséra Pen-Ek Ratanaruanga, téhož roku představený na MFF v Berlíně a po něm i na mnoha dalších festivalech (rok nato i na 33. MFF Karlovy Vary). V souvislosti s úspěchem Pen-Ekova filmu v zahraničí i s masovou návštěvností snímku jiného režiséra mladé generace, Nontsee Nimitbutra, jehož Daeng Bailey and the Gangsters se stal komerčně nejúspěšnějším thajským filmem všech dob, se rozvířila debata o identitě, kvalitě a perspektivách thajského filmu. Co tedy lze říci o současné thajské kinematografii osmdesát let po natočení prvního thajského celovečerního filmu?

Nejčastějším slovem, slýchaným v devadesátých letech od thajských filmařů, kritiků a studentů, byla krize. Ve zlaté éře thajského filmu, šedesátých a sedmdesátých letech, se v zemi točilo téměř 200 filmů ročně. Tato doba zrodila režiséry, jejichž jména jsou dnes v Thajsku legendou, jako např. Cherd Songsree nebo Prince Chatree Chalerm Yukol. Tento extravagantní režisér, známý také pod přezdívkou Tan Mui a spřízněný s královskou rodinou, proslul jako kritik sociálních nešvarů v zemi; v jeho naturalistických filmech se postupně objevily všechny - zločin, prostituce, drogy a AIDS. Poslední léta tráví Tan Mui prací na pravděpodobně nejambicióznějším a nejnákladnějším projektu v dějinách thajské kinematografie, filmu Suryiothai.

Osmdesátá léta zaznamenala tvorbu dalších úspěšných režisérů; jsou jimi např. Euthana Mukdasanit, Banchong Kosalwat, Bandit Ritthakol nebo Adirek Wattaleela. V devadesátých letech klesl průměrný počet ročně vyrobených filmů na padesát. Ekonomický propad Jihovýchodní Asie v nedávné minulosti se přirozeně projevil i ve filmovém průmyslu, takže koncem devadesátých let se počet ročně vyrobených filmů ještě snížil.

Otázky nad thajskou kinematografií však spíše než počet filmů vyvolává jejich umělecká úroveň a zejména schopnost oslovit publikum. Jeden pohled do sálu během promítání thajského filmu prozradí, o čem je řeč: kina patří teenagerům - po shlédnutí filmu je jasné proč. Domácí produkce nenabízí o mnoho více než sladkobolné příběhy ze středních škol, hloubka jejichž sdělení nepřesahuje horizont televizních seriálů, pohádky a horory, příběhy se zoufale přehlednou stavbou a průhledně jednoznačným morálním vyzněním. Není divu,že dospělé generace hledají audiovizuální zábavu spíše u televize, a když už se vydají do kina, jsou si koupit zaručené zboží z Hollywoodu.

Nejpalčivějším problémem thajského filmu však zůstává nedostatek kvalitních scénářů. Politická satira, vděčné téma mnoha dob a mnoha kinematografií, je v Thajsku dodnes prakticky nemožná. Několik filmů s kontroverzními tématy (např. korupce) bylo odloženo ad akta a autoři scénářů a producenti se ve snaze neodsoudit projekt k zániku často dostávají do područí jakési podvědomé auto regulace, jež je samozřejmě pro autentickou tvorbu nemyslitelnou ingrediencí. Většina současných thajských filmů také trpí problémem "upovídanosti"; divák zvyklý na filmové postupy západní (ale i japonské nebo čínské) kinematografie s podivem zjišťuje, jak málo je ponecháno na jeho imaginaci. Princip, uplatňovaný v tradičních thajských dramatech, že totiž vše je třeba říci slovy nebo vyjádřit gesty, vyráží filmu z ruky jeho nejvlastnější prostředek - náznakovou řeč filmové kamery.

Obliba pubertálních dramat a romancí má však ještě jednu příčinu. Audiovizuální zábava v Thajsku je dnes monopolizována několika velkými firmami (např. Grammy Entertainment a RS Film), pro něž není problém obsadit hlavní role pěveckými hvězdami ze svých "stájí". Naopak, je to v jejich zájmu: vždyť prostředky vynaloženými na propagací filmu zpětně podporují činnost své hudební divize (a když už nedostane hvězda hlavní roli, alespoň se postará o soundtrack). Klientelu zmíněných pěveckých hvězd přitom tvoří táž generace, pro niž jsou určeny filmy. Po stránce marketingu jde o dokonalý uzavřený kruh, který je cílem každého monopolu; po stránce umělecké se marketingoví manažeři obvykle neptají. A konečně obtížnost točit a zejména distribuovat v Thajsku "nezávislé" filmy je způsobena i skutečností,že většina kin dnes patří několika největším studiím (Five Star Productions, Mongkol Cinema nebo Tai Entertainment), které se experimentováním s diváckým vkusem nikdy příliš nevyznačovaly.

Koncem devadesátých let nicméně vedle slova krize začalo stále častěji vyslovovat i slovo naděje. Tu má ve své moci přinést nová generace filmařů, jimž se podařilo to, o co se jejich o generace starší a již známí kolegové marně snažili - oslovit publikum napříč generacemi autentickým příběhem. K nim patří Nontsee Nimitbutr a Pen-Ek Ratanmaruang kteří oba začali jaké reklamní režiséři, a několik dalších tvůrců, kteří studovali filmovou tvorbu za zahraničních univerzitách.

Poslední léta zaznamenala i vznik do té doby neznámého, avšak pro život kinematografie velmi důležitého fenoménu - filmových festivalů. Ty sice samy o sobě nemohou změnit vkus publika, neboť "přesvědčují přesvědčené", přesto však pomáhají orientovat mladé diváky směrem k nekomerční a avantgardní tvorbě. K nim patří Art Film Festival (sponzorovaný nadací Project 304), Short Film Competition (pořádaná Thai Film Foundation), a Bangkok International Film Festival. K oživení zájmu o filmovou zábavu v Bangkoku došlo v polovině devadesátých let i v souvislosti s masovým otevíráním gigantických multiplexů - vzhledem k notorickým dopravním zácpám bylo dříve prakticky nemožné cestovat za filmem před půl města. Multiplexy navíc začaly nabízet filmy v relativně širokém žánrovém spektru (výraz "široké spektrum" je ovšem třeba vnímat v kontextu - 80% distribuované produkce je nejčistší Hollywood, zbytek tvoří filmy zČíny, Hong Kongu a domácí. Obrázek studentů hovořících u vedlejšího stolu o Kusturicovi nebo alespoň Jimu Jarmuschovi je zatím hudbou budoucnosti a je otázkou, zda-li tato hudba vůbec kdy spustí).

V České republice se thajská kinematografie představila doposud celkem čtyřmi filmy. Poprvé to bylo v roce 1998, kdy na 33. MFF KV Euthana Mukdasanit uvedl svou adaptaci úspěšného thajského románu nazvanou Goo-Kam (Sunset at Chao Phraya) a Pen-Ek Ratanaruang svůj první film Fun Bar Karaoke. Po roční přestávce byly na 35. MFF KV uvedeny dva thajské filmy: prvním z nich byl dalších Pen-Ekův film, gangsterská komedie 6ixtynine9, a druhým experimentální černobílý pseudo dokument Dogfar nai mae marn (Mysterious Object at Noon) režiséra Apichatponga Weerasethakula, který uvedla jeho koproducentka a spoluscénáristka Mingmongkol Sonakul. V roce 2001 byl uveden film Hoši z Bangkoku (Bangkok Dangerous), režisérů (dvojčata) Oxide a Danny Pangových.
(c Copyright 2001 Česko thajská společnost )



Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Kolik zemí jsi viděl, tolikrát jsi člověkem!