HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Pádler.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Thajsko


VYBAVENÍ NA CESTY

POSLEDNÍ DISKUSE

Kaeng Krachan: Údolí hladových tygrů v Thajsku

Kaeng Krachan: Údolí hladových tygrů v Thajsku

Ranní opar se pomalu zvedá, pralesem se line křik probouzející se zvěře, slunce proráží svými paprsky husté větvě národního parku Kaeng Krachan. Tygr na noční návštěvu nepřišel. Vydejme se spolu na expedici do hloubi thajsko-barmského pralesa.



Na první pohled mě na mapě zaujaly rozlehlé pralesy rozkládající se na pomezí Thajska a Barmy. Téměř dvacet národních parků a rezervací na obou stranách hranice zde tvoří tzv. Západní pralesní komplex, největší a nejlépe chráněnou oblast zachované přírody v jihovýchodní Asii. Nejrozlehlejší z těchto národních parků, Kaeng Krachan, chrání neobydlené údolí nazývané někdy „Údolí hladových tygrů".

 

Krásné maličkostiKrásné maličkosti

Sinharádža, adrenalinový slimák, ThajskoSinharádža, adrenalinový slimák, Thajsko

Bulubul černochocholatýBulubul černochocholatý

 

 

 

 

 

 

 

 


Podle jednoho vysvětlení tento název vznikl tak, že lovci a sběrači, kteří se v minulosti do tohoto údolí vydali, byli rychle sežráni hladovými tygry. Dnes už sem vesničané nechodí a tyto šelmy si tak musí hledat jinou kořist. A asi jim to nevadí, protože Kaeng Krachan uživí zdravou populaci tygrů, jejichž hustota je tu zřejmě nejvyšší ze všech známých míst. Budu mít štěstí a uvidím ho?

Tygr

Před 100 lety žilo v Asii přes 100 000 tygrů, dnes jich přežívá méně než 3000. Ochranáři vážně mluví o tom, že dny tygrů v divoké přírodě jsou sečteny. Existují totiž už jen tři či čtyři velká území, která dokážou dlouhodobě udržet dostatečně velkou tygří populaci. Mezi ně patří Západní pralesní komplex na hranicích Thajska a Barmy nebo národní park Sunderbans chránící mangrovníkové porosty Indie a Bangladéše. Ten je známý svými lidožravými tygry, kteří každoročně uloví kolem 100 lidí.

Pokud chcete vidět tygra jinde než v divoké přírodě, největší šanci máte v některých indických národních parcích se savanou a řídkým porostem jako je Tygří rezervace Ranthambhore nebo Národní park Kaziranga. Pořádají se zde projížďky v safari vozech nebo na slonech (jiný způsob návštěvy není obvykle povolen). Zahlédnout tygra v pralese, kde je opravdu doma, vyžaduje velké štěstí.

Přes svou ohromnou sílu, rychlost a pružnost není tygr 100% úspěšným lovcem. Na jeden úspěšný lov připadá dvacet nevydařených pokusů. Nejčastější kořistí jsou prasata a různé druhy jelenů a dalších kopytnatců.

Jak najít tygra?

Hned první z mnoha výprav do Údolí hladových tygrů přinesla zřetelnou známku jejich přítomnosti. Na konci jediného vyznačeného chodníku, který na okraj údolí vede, nacházím v písku u řeky řadu čerstvých stop. Ale deštný prales není savana, kde se prohání zdálky viditelná stáda savců. Trvalé šero a spleť křoví a liján snižují viditelnost i pohyblivost. Zvířata dělají vše proto, aby je nebylo vidět, a člověka slyší, cítí a často i vidí dříve než on je. Spatřit tygra vyžaduje čas, trénink, trpělivost a štěstí. I mezi rangery z národních parků je osobní setkání s pánem pralesa velkou vzácností. Přední fotograf přírody Indočíny Bruce Kekule musel na svého prvního tygra čekat 19 let.

Při jednodenní návštěvě pralesa proto otázku „Uvidím tygra?" občas nahradí „Uvidím aspoň něco?". Brzy mi bylo jasné, že kratší několikadenní výpravy do pralesa s noclehem v campu jsou málo. Je potřeba se vydávat hlouběji do nitra lesa, chodit zcela mimo stezky, spát uprostřed džungle, plout na lodi po řekách. V neporušeném vzrostlém pralese je pohyb poměrně snadný, protože na zem dopadá tak málo světla, že podrost zůstává řídký. Navíc zde prochází zvířecí a sloní stezky, které jsou prý používány desítky let a po kterých se dá dobře chodit. Většinou však nevedou tam, kam byste chtěli jít. A tak dostat se na konkrétní místo může být složité. V jednoduchém terénu je třeba při intenzivní chůzi počítat s pokrokem 1-2 km za hodinu. Bez nepřehlédnutelného orientačního bodu, jakým je řeka nebo horský hřeben, se občasné bloudění stává nevyhnutelným.

Naše smysly jsou už pro pohyb v pralese téměř nepoužitelné. Sluch máme nastavený tak, abychom věci neslyšeli, neboť nás hluk ruší od práce a soustředění. Nos máme doslova příliš nahoře. Zkuste se sehnout k zemi a brzy rozpoznáte mnoho pachů a vůní. Zrak je už uvyklý pravým úhlům a základním barvám měst, namísto nepravidelné změti a tisícům odstínů zelené a hnědé barvy. A chuť - poznali bychom ještě jedovatý plod? Ale nejhůř je na tom koordinace našich smyslů. V džungli často nevidím to, co slyším nebo cítím.

Přenášení mělkých úseků v thajském pralesePřenášení mělkých úseků v thajském pralese

Do pralesa raději sám

V Thajsku i okolních zemích není jednoduché najít strážce přírodní rezervace či průvodce, který by mohl návštěvníka pralesem provést a díky dobrým znalostem mu ukázat a objasnit mnoho přírodních zajímavostí. Zapomeňte na značené trasy a poučné organizované výpravy, jaké jsou zavedené například v Kostarice, Brazílii či mnoha zemích Afriky. Najdou se samozřejmě i schopní a erudovaní průvodci, ale jsou to spíš výjimky, tak se jich držte, budete-li mít na ně štěstí. Mé zkušenosti byly často spíš komické nebo smutné.

V Thajsku jsem jednou při noclehu v pralese sledoval rangery, kteří v noci pytlačili v národním parku Khao Yai.  Po soumraku kladli u jezera pasti a před svítáním si je vybírali. Na Srí Lance jsem zase vyrazil na noční výpravu do rezervace Singharádža. Průvodce mi nejdřív půl hodiny vykládal o všech „strašně nebezpečných" zvířatech a hadech, kteří v lese žijí. Když viděl, že mě to neodradilo, konečně jsme vyrazili. Celou cestu mě ale pobízel, ať jdu první. Na malém mostě přes potok, postaveném z klacků, jsme narazili na jedovatého chřestýšovce. V noci jsou tito hadi aktivní a tento po nás hned agresivně vyjel. Stáli jsme zrovna vedle sebe. Můj průvodce udělal instinktivně krok dozadu, ale tím se most převážil na mou stranu a vzápětí jsem se pozadu propadl do tmy a do potoka. Chřestýšovce tento nečekaný vývoj zmátl a kamsi zmizel.

Třetí příhoda je z národního parku Taman Negara na Sumatře. Po půlhodině chůze jsme narazili na tlupu opic makaků usídlenou na kamenech. Když je průvodce spatřil, zařval hrůzou, nechal nás být a zdrhal cestou necestou dolů svahem pryč. Byla to naše první návštěva pralesa, a tak jsme se domnívali, že se opravdu něco strašného děje a utíkali za ním. Když se konečně zastavil, pořád jen udýchaně opakoval „dangerous monkey, dangerous monkey" („nebezpečná opice, nebzepečná opice").

 

Motýli hodují na sloním trusuMotýli hodují na sloním trusu

Stavba stanu v pralese, ThajskoStavba stanu v pralese, Thajsko

Krásný a jen mírně jedovatýKrásný a jen mírně jedovatý

Žere tygr lidi?

Během delších výprav do pralesa se namísto úvah „Jak najít tygra?" brzy začne člověku vtírat otázka „Žerou tygři lidi?". Příručky a akademické úvahy doma v křesle hovoří jasně: jen staří či zranění tygři zaútočí na člověka. Ale v noci sám ve stanu uprostřed džungle je odpověď jiná. Ano, žerou! A proč by taky ne? Tygři jedli lidi stovky tisíc let a ještě v 19. století byly zprávy o usmrcení člověka tygrem v Indii a Indočíně běžné. Odkud by také jinak pramenil zakořeněný strach lidí z této velké kočky? Odnaučili se opravdu za posledních pár generací tygři lovit člověka díky zkušenostem se střelnými zbraněmi? Vzpomínám na nejednu dlouhou noc, kdy jsem raději až do svítání udržoval oheň v obavě před neviditelným tygrem. Je zajímavé, jak i malý plamínek uprostřed temnoty dokáže uklidnit. Musí to být nějaký podvědomý „neandrtálský reflex".

Tip: Expozici o lidožravých tygrech zahrnující jejich vycpané exempláře a detailní popisy útoků navštivte rozhodně až po výpravě do pralesa. Před cestou také do internetového vyhledávače nezadávejte heslo „man-eating tigers“. Procházku si tak užijete jaksi lépe.

Dva vycpané lidožravé tygry najdete v návštěvnickém centru Národního parku Khao Yai v centrálním Thajsku. v obou případech jde o starší jedince, kteří začali lovit lidi zřejmě z nedostatku běžné potravy nebo z neschopnosti si ji opatřit.

Jeden z tygrů večer usmrtil vesničanku před jejím domkem. Oběť dle svého zvyku zanechal na místě s tím, že se druhou noc vrátí. To už ale v okně domku se zbraní číhal povolaný ranger. Čekání bylo dlouhé, až konečně se venku ozvalo šustění. Lovec vyhlédl ven. Okno bylo dva metry vysoko nad zemí, ale tygr do něj přesto doskočil a lovce na místě zabil. Až druhé trestné výpravě se podařilo šelmu dostihnout a zastřelit.

Druhý lidožravý tygr zabil jednoho ze zaměstnanců správy národního parku během odpoledne u jezera, kde si pral prádlo. Pak zaútočil na další lidi, ale těm se podařilo utéct do dřevěného domu. Tygr se však dobýval dovnitř za nimi. Naštěstí měli v domě pušku a střelbou skrze dveře se jim podařilo ho usmrtit.

Jednu z výprav do Údolí hladových tygrů jsem podnikl také v období dešťů, kdy je jinak celý národní park uzavřen a příjezdová cesta nesjízdná. Proměna pralesa byla neuvěřitelná. Jindy poklidná pětikilometrová tůra k řece se proměnila v náročnou vysilující výpravu. Bouře lomcovala korunami stromů a během dvou minut jsem byl promočený do poslední nitky.  Dlouho neprošlapaný chodník byl pokrytý listím, spadanými větvičkami a lesními plody. Na jednom stometrovém úseku jsem z cestičky musel odstraňovat tři nádherně zelené, ale smrtelně jedovaté chřestýšovce. Největší peklo ale připravily pijavice. V některých úsecích byly tak hustě rozesety po zemi, že se při každém došlápnutí jedna či dvě zachytily na botě a začaly lézt po nohavici vzhůru. Žádná ochrana nepomáhala.

Dole v údolí jsem musel vlézt do řeky, abych byl aspoň chvíli na místě, kam na mně nemohly. Ale bylo to klamné zdání. Spouštěly se na mně shora, z keřů rostoucích nad vodou. Na konci tůry jsem ze sebe rychle vše strhal a oblečení i s pijavicemi nacpal do igelitového pytle. Druhý den jsem to slizké hýbající se klubko vymáchal v moři. Bylo jich tam přes sto. Dalších cest během monzumu jsem se vzdal a od toho dne už také nepovažuji za smyšlené tvrzení středověkých cestovatelů o koních, které pijavice vysály k smrti. Je to jen otázka jejich počtu.

Jiná cesta do Kaeng Krachanu by se dala stručně shrnout takto: úspěšné pijavice: 12, klíšťata: 60, tygři: 0.

Do pralesa na lodi

Jako nejlepší způsob cestování se nakonec ukázala loď. Mnoho dní jsem strávil řešením problému, jak dostat loď na horní tok, ale nakonec se mi na nafukovací Barace z Gumotexu přeci jen podařilo projet několik pralesních řek. Kolem vody je nejvíce zvířat, pohyb na lodi je relativně snadný a pozorování přírody zpestřuje adrenalin z projíždění peřejí. Takže ani nestačíte přemýšlet nad tím, jak reagují na kanoi krokodýli nebo jak se máte zachovat, když vás prudký proud žene ke skupině slonů koupajících se v řece.

O překvapení se často postarala kolísavá hladina řek. Půl dne jsem vrávoral pralesem s třicetikilovou lodí na zádech, abych zjistil, že je vody příliš málo. Za měsíc, na stejném místě, po stejné tůře, bylo zase vody nebezpečně moc. Jindy jsme s kamarádem přenášeli loď mělčinami a brodili se zahnívajícími tůněmi plnými sloního trusu.

Na kanoi v thajském praleseNa kanoi v thajském pralese

V jiném světě

Každé ráno zahalí Údolí hladových tygrů mlha, která z vrcholků hor vypadá jako moře. Když sestupuji dolů, mlžný opar pomalu stoupá pralesem a paprsky slunce si jím postupně prorážejí cestu. Z korun obrovských stromů zní křik gibonů, z listů padají kapky rosy. Připadám si jako v jiném světě a vlastně v něm i jsem. Tygr se pro mě stává jakýmsi bájným zvířetem, přítomným, ale neviděným, a jeho neustálé hledání jen záminkou, abych se sem opět mohl vypravit.

Přestože jsem dosud tygra zahlédl jen jednou zrána kráčet po vzdálené louce, výpravy do Kaeng Krachanu řadím k nejlepším zážitkům na svých cestách. Neuvěřitelná bujnost a pestrost rostlin, hmyzu i plazů, ptáků i savců (byť zřídka viděných) určitě stojí za trochu námahy a odříkání. Pokud se díváte pozorně, najdete fascinující věci i na nečekaných místech.

Další výpravu do Údolí hladových tygrů chystám na listopad. Vydáte se tam se mnou?

Boj o život

Deštný prales je dokonalý ekosystém. Tak dokonalý, že v něm nenajdete žádné nevyužité místo pro život či zdroj potravy. Příkladem je téměř neexistující půda. Veškeré to obrovské množství padajících listů, plodů a větví je totiž s pomocí mikroskopických hub okamžitě vstřebáváno kořeny žijících stromů a keřů a použito k jejich dalšímu růstu.

O jakékoliv živiny je v pralese velký boj a největší propukne, když se objeví tak bohatý zdroj jako je mršina nebo výkaly.  A ten boj stojí za to pozorovat. Zatímco mršinu jen tak neobjevíte, rvačku o výkaly můžete pozorovat snadno, neboť ty lidské jsou díky naší stravě obzvlášť vydatné a lákavé.

Představte si: vykonáte potřebu a otočíte se - a už jsou tam dva hovniválové. Jak jenom se tam tak rychle mohli objevit? Vědci spočítali, že do dvou hodin lidské exkrementy přilákají přes 60 druhů hmyzu. A rychlost je klíčová. Pokud přijde hovnivál třeba až za půl hodiny, odvalí si kuličku, do které už mouchy nakladly vajíčka, z nichž se bleskově vylíhnou hladové larvy, a než ji dokutálí k nějaké samičce, nezbude mu z ní nic. Pokud mouchy přiletí příliš pozdě, třeba až za 10 minut, budou už na ně číhat dravé larvy jiných druhů hmyzu a nakladená vajíčka smlsnou. V každém případě, jak jsem si sám ověřil, do půl dne na místě nezbude nic. Až budete příště v pralese, sedněte si někde poblíž a pozorujte ten frkot.

Čtenáři jistě ocení, že je ušetřím fotodokumentace tohoto procesu.

Několik doporučení na výbavu do pralesa

- Dlouhé rukávy a nohavice jsou naprosto nezbytné jako ochrana nejen proti hmyzu, ale také proti trnům a šlahounům.  Jakkoliv to zní archaicky, proti pijavicím se nejvíce osvědčilo potřít si ponožku, botu i nohavici zastrčenou do ponožky hustou vrstvou mokré soli. Na každou nohu spotřebujete hrst soli a po nějaké době musíte nátěr opakovat. Ale funguje to.

- Chcete-li rozdělat oheň, může se hodit suchý líh, protože v pralese je obvykle vše navlhlé. Většina dřeva hnije a nehoří nebo je ztrouchnivělé a shoří příliš rychle. Krásným, jasným světlem hoří bambus, který často najdete suchý, ale je to jen přerostlá tráva a také tak rychle shoří.

- Ve vzrostlém pralese je u země šero, proto se bude hodit baterka a to i na procházky ve dne, abyste viděli do různých skulin, děr a nor. Pro fotografy doporučuji stativ, i když ho v jiných situacích nepoužívají.

- Postrádat byste mohli také pinzetu, která se hodí na vyndávání trnů a odstraňování klíšťat.

- V období dešťů je taková vlhkost, že co jednou namočíte, to už nikdy neuschne a do druhého dne zplesniví. Někdy mi nešly vysušit ani věci nad ohněm.

Trochu větší lopuchyTrochu větší lopuchy


David Gladiš, zřizovatel webu HedvabnaStezka.cz, tráví až šest měsíců v roce na cestách, někdy s rodinou, jindy sám. V poslední době prožívá "pralesní cestovatelské období".

 


28.03.2011, David Gladiš


Diskuse


Jenda
Jenda
a nelákaj se tygři v noci na újeď ? sem to kdysi slyšál,četl.
29. 03. 2011, 15:01:34
kitty
kitty
Co je to újeď???
30. 03. 2011, 14:02:06
Újeď je krmení pro dravé ptáky. V podstatě zbytky masa. Tygr by to asi žral ;-)
09. 10. 2013, 17:41:03
Verča
Verča
Moc pěkný článek... ráda bych se někdy přidala k pralesní expedici :)
10. 04. 2011, 08:32:11
Kamil
Kamil
Tak tak. Pěkný článek, už je zařazen do únorové cesty ;)
11. 04. 2011, 16:38:30
Dobré tipy na cestu. Sám jsem vodákem, tak oceňuji jakékoliv informace o sjízdnosti řek ... i těch pralesních. Uvítal bych ale větší podrobnost, kilometráž, výskyty a obtížnost peřejí .... Nemáš Davide někde na webu podrobné deníky? Za měsíc letíme. V březnu jsme se inspirovali tvou cestou po horním toku laoské řeky Nam Ou. Byla to dobrá volba a dobrý tip. Díky.
15. 10. 2011, 12:25:34
Ahoj, v Thajsku jsme popojížděli-přenášeli jen malou "řeku" v Khao Yai - to se ani nedá nazvat jízdou na lodi. V Kaeng Krachanu je to teď bohužel zakázané a nedá se tam k vodě díky zákazu dostat. V Huayi Kwa Kaeng taky. Takže v Thajsku moc nepomůžu. Celkově to ani nebylo o tom "sjíždět řeku" jako najít nějaký způsob pro pohyb v pralese.
15. 10. 2011, 22:57:27

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

CESTOVATELSKÝ TWEET

Pákistánské přísloví: "Overtakers provide jobs for undertakers."

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ