Autobus se po půlhodinové cestě z Jeruzaléma otáčí za izraelským kontrolním stanovištěm a začíná šplhat po úzkých serpentinách k místu, ze kterého jsou v údolí vidět první betlémské domy.
Většina turistů míří k místům upomínajícím narození Ježíše, díky kterým je město tolik oblíbené. Betlém má ovšem také svou odvrácenou tvář, pouhé tři kilometry po silnici směrem na Hebron. „Kulturní centrum Ibdaa?“ ptám se jednoho z postávajících taxikářů. „Ano, ano, v uprchlickém táboře Dheisheh,“ pokyvuje hlavou a naznačuje, abych ho následoval do jeho auta.
Mnoho lidí má představu uprchlického tábora spojenou se stany v opuštěné krajině, kde lidé přežívají v těch nejotřesnějších podmínkách. Pro palestinské uprchlické tábory to už dávno neplatí. Většina z nich existuje více než šedesát let a za tu dobu se proměnily ve svébytná místa s obchody, kadeřnictvím i rychlým občerstvením. Výjimkou není ani Dheisheh. Taxikář mě veze až k centru Ibdaa stojícím na okraji tábora. Návštěvníkům nabízí nejlevnější ubytování široko daleko, přesto je podle klíčů visících na recepci zřejmé, že tu dnes budu jediným hostem. Pro ty, kteří se sem odváží vstoupit, je ochotně k dispozici Palestinec Aysar, který se v Ibdaa stará alespoň o základní kulturní vyžití.
„Dheisheh vznikl v roce 1949, po vyhlášení Izraele. Rodiny ze šestačtyřiceti vesnic v okolí Jeruzaléma museli odejít ze svých domovů a rozhodli se usídlit právě zde,“ přibližuje Aysar. Zpočátku žili lidé v táboře pod stany a improvizovanými přístřešky. Když se ukázalo, že jejich případný návrat nebude v nejbližších letech možný, začali za pomoci OSN se stavbou betonových obydlí a základní infrastruktury. Změť budov a úzkých uliček organicky srostla s městem do takové míry, že není zřejmé, kde končí Betlém a začíná Dheisheh.
Na co tu vlastně čekáte?
„Stačí přejít tuhle ulici a jsi v Betlémě,“ říká Aysar a ukazuje na domy, které vypadají skoro stejně jako ty v táboře. „A proč ji tedy nepřejdete? Na co tu lidé šedesát let čekají?“ ptám se nechápavě. „Je tu mnohem levněji, ale hlavní důvod je jinde,“ vysvětluje. „Kdyby odsud lidé odešli, ztratili by statut uprchlíka. Všichni věří, že se palestinská otázka brzy vyřeší a oni se vrátí zpět do svých domovů, ze kterých museli odejít. Někteří z nich mají dokonce klíče od svých domů, které už dávno neexistují.“
Právo na návrat Palestinců do jejich původních domovů totiž zaručuje rezoluce OSN č. 194 z roku 1948. K vyřešení ožehavé otázky také vznikla pod hlavičkou Spojených národů agentura UNRWA, která má na starosti jedinou věc – otázku palestinských uprchlíků. Těch je v současnosti kolem pěti milionů, protože statut uprchlíka byl přiznán nejen vyhnancům z konce čtyřicátých let, ale i jejich potomkům.
V samotném Deishehu žije zhruba třináct tisíc lidí, z toho přibližně osm tisíc dětí. Jediná místní bezplatná škola provozovaná UNRWA jich přitom pojme jen tři a půl tisíce.
„Studuji obchod na univerzitě Al-Quds v Betlémě,“ líčí jedenadvacetiletý Mahmoud, zatímco mě hostí ve stánku s kávou, jejímž prodejem si vydělává na vzdělání. Když se ho ptám, jaký je jeho sen, odpoví nejprve trpce, že tohle není místo pro snění. Poté se ale rozpovídá, že by chtěl studovat v zahraničí. „Jenže to by museli schválit izraelské úřady. Chtěl jsem je o to požádat, ale nedostal jsem povolení k návštěvě Jeruzaléma. Takže abych mohl legálně vycestovat, musel bych se nejprve nelegálně dostat na území pod izraelskou správou.“ Ani to by však neznamenalo zaručený úspěch, protože je více než pravděpodobné, že by Mahmoudovi během jeho pobytu mimo palestinská území zkontrolovali doklady. Nezbývá, než si o povolení vycestovat požádat znovu a doufat, že tentokrát to vyjde.
Noví mučedníci
Zdi domů v táboře jsou pokresleny graffiti a nápisy v arabštině. Některé z nich jsou ještě z doby první intifády (palestinského povstání), která probíhala od roku 1987 až do dohody v Oslu v roce 1993, kterou obě znesvářené strany uzavřely příměří. Západní břeh byl na základě těchto dohod rozdělen na tři zóny: A znamená plně palestinskou správu, B značí palestinskou civilní správu, vojenskou ovšem zajišťuje Izrael. C je pak plně pod izraelskou kontrolou. Celá oblast Betléma je v zóně A, tudíž by měla být plně palestinská.
„Ale není,“ rezignovaně dodává Naba, další z dobrovolníků centra Ibdaa. „Několikrát do měsíce tu probíhá razie izraelské armády. Často jen doručují předvolání, občas někoho odvezou k výslechu. Děti to každopádně děsí.“ Většina z dospělých obyvatel tábora byla podle něj ve vězení. Často z důvodu, který nikdo neznal.
Když se setmí, berou Naba s Aysarem projektor a vyrážejí s ním k nepokreslené zdi, kde už na ně čeká hlouček dětí. Chvíli společně klikají do počítače, poté se zatváří spokojeně a na zdi se objeví promítaný obraz bojovníka s palestinskou vlajkou. Jeden z přihlížejících se chopí štětce a začne obkreslovat jeho obrysy.
Různých graffiti je v táboře nespočet. Zobrazují nejčastěji mučedníky, tedy zabité Palestince, nebo významné představitele boje za palestinskou nezávislost. Obzvlášť populární je George Habaš, někdejší vůdce Lidové fronty pro osvobození Palestiny a velký rival Jásira Arafata z konkurenčního Fatahu.
„Každý v táboře má Habaše rád, protože zabil mnoho Izraelců,“ vysvětluje náhodný kolemjdoucí, zatímco skupina dětí vybarvuje postavu zakukleného bojovníka. Možná, že za několik let se sami stanou mučedníky a jejich portréty pak bude kreslit další generace následovníků. Jakkoliv to zní smutně, v místě s beznadějnou budoucností je boj proti okupantovi nakonec jedna z mála cest, která dává místním obyvatelům smysl.
Když je postava zakuklence hotová, projektor se přesouvá o několik metrů vedle. Aysar se skloní k počítači a začne cosi psát. Za chvíli se na popraskané zdi objevuje arabský nápis: „Vítejte ve svobodném Dheishehu“.
O Autorovi: Zdeněk Chaloupka je absolventem politologie na FSV UK a v současnosti studentem dokumentární tvorby na FAMU. Před každou cestou se trápí otázkou, jestli poznávat města či putovat horami, přesouvat se stopem nebo letadlem a zda to všechno natáčet či raději fotit. Často proto dělá nic a všechno zároveň. |
