Historie

Nejstarší období

Počátky historického vývoje na území dnešního Nepálu sahají do dávného starověku. Již kolem r. 600 př.n.l. se v údolí řeky Bágmatí vytvořil státní útvar kmene Kirátů, jehož králové tam vládli do 1. století n.l. Později se Káthmándská kotlina stala centrem mocného státu Liččhaviů, který se sice ve 4. století dostal do závislosti na severoindické říši Guptovců, ale po jejím rozpadu se postupně znovu osamostatňoval. Zejména v 7. století za Amšuvarmanovy vlády a v době návštěvy slavného mnicha a cestopisce Süana Canga v jižní Asii prožíval období politického rozmachu. Tehdy se v této oblasti začal uplatňovat i zvýšený tlak Tibetu, kam se z Indie šířil buddhismus a kde se formovalo nové středoasijské mocenské centrum. Styky, spory i vojenská střetnutí se severním sousedem provázely další vývoj na nepálském území až do 12. století.

V r. 1207 se v Nepálu ujala vlády névárská dynastie Mallů. V té době se v severní Indii již zkonsolidovala moc muslimských dobyvatelů a po založení Dillíského sultanátu se rozšířila na další území subkontinentu. Do nepálských hor však islám nepronikl. Bengálský sultán Šamsuddín Ilijás Šáh podnikl sice proti království Mallů válečnou výpravu (r. 1346) a jeho vojska zle zpustošila Káthmándskou kotlinu, ale dalším náporům se Névárové už ubránili. Na přelomu 14.–15. století za vlády bhaktapurského rádži Džajasthitimally se moc Mallů znovu upevnila. Byly provedeny hospodářské a sociální reformy a také kulturní život dosáhl nového vrcholu. Z tohoto i pozdějších období pocházejí četné architektonické památky, jimiž se névárské umění výrazně podílí na kulturní historii země.

Jednotný stát se postupně rozpadl na tři části s panovníky téže dynastie a tyto části si zachovaly dominantní postavení až do 18. století. Jejich sídelními městy se staly vzájemně blízké historické lokality Bhaktapur (Bhatgáón), Lalitpur (Pátan) a Káthmándú. Spory mezi névárskými vládci však nakonec přivodily jejich pád, když do kotliny řeky Bágmátí vpadlo z blízkých hor vojsko Gurkhů.

Gurkhové a novodobý nepálský stát

Gurkhové byli potomci indických Rádžpútů, kteří se odmítli podrobit muslimské nadvládě a odešli do himálajských hor. Od 12. století se usazovali v dolinách západně od Káthmándú, mísili se s místními Gurungy a Magary a vytvořili tam vlastní stát, jehož vládnoucí dynastie odvozovala svůj původ od rádžů ze slavné pevnosti Čittaurgarhu. Zatímco desítky dalších knížectví v západních oblastech dnešního Nepálu se spojovaly do silnějších konfederací (např. Báísí = 22, Čaubísí = 24 apod.), Gurkhové zůstávali mimo, pouze v nominální závislosti na névárském králi v Káthmándú.

Za vlády Prithví Nárájana Šáha (1742–1775), vynikajícího státníka a stratéga, intervenovala gurkhská vojska na žádost bhaktapurského rádži Randžíta Mally v jeho sporu s vládci Pátanu a Káthmándú. Gurkhové využili své vojenské převahy k vlastním výbojům a v průběhu dvaceti let se zmocnili celého panství névárských Mallů. Prithví Nárájana Šáh znovu sjednotil celou kotlinu, v Káthmándú založil královskou dynastii Šáhů (pocházel z ní po přímé linii i poslední nepálský král) a zahájil novodobý proces sjednocení Nepálu.

Na konci 18. století zahrnovalo nepálské království himálajskou oblast mezi Kašmírem a Bhútánem a gurkhská vojska pronikala i hluboko na území Tibetu. Tyto výboje vedly k pozdějším konfliktům s Čínou, do nichž se bez úspěchu pokoušeli zasáhnout i britští kolonizátoři z Indie. Čínská vojska vyslaná na pomoc Tibetu odrazila nepálské oddíly a pronásledovala je až do samé blízkosti Káthmándú. Nepál se musel vzdát dalších expanzivních záměrů na severní hranici a v mírové smlouvě s Čínou z r. 1793 uznal vlastní závislost závazkem vysílat poselstva a dary čínskému císaři (až do r. 1908). Toto celkem jen formální omezení suverenity bylo však možno považovat za takticky výhodné vzhledem k rostoucímu novému ohrožení Nepálu z jihu.

Střet s britskou Východoindickou společností

Východoindická společnost se pokoušela vměšovat do politického vývoje v Nepálu již v době gurkhských výbojů v Káthmándské kotlině a poslala proti Prithví Nárájanovi expediční sbor (r. 1767), který však Gurkhové v jedné bitvě rozdrtili. Britové proto okupo-vali alespoň část pohraničních nížin a připravovali novou výpravu. Mezitím Gurkhové zkonsolidovali své království v Káthmándú a společnost po neúspěšných diplomatických pokusech musela uznat nepálskou svrchovanost a okupovaná území vrátit. Také obchodní smlouva, kterou Nepálci uzavřeli s Východoindickou společností v naději, že jim Britové pomohou v konfliktu s Čínou, zůstala prakticky jen na papíře a nakonec byla r. 1803 anulována. Brzy po smrti zakladatele moderního nepálského státu nastalo v zemi období regentských vlád (1777–1845).

Nejvýznamnější z ministerských předsedů té doby byl schopný a zkušený politik Bhímsén Thápa, jehož osobnost měla velký podíl na vývoji země v první třetině 19. století. Vnitřními reformami uspíšil vytváření nepálské státnosti, posílil centrali-zovanou vládní moc, podporoval průmysl a zmodernizoval armádu. V Indii dobře poznal nebezpečí i metody britského kolonialismu, realisticky předpokládal střetnutí s Východo-indickou společností a připravoval se na ně.

Britové se rozhodli k novému tažení brzy po skončení napoleonských válek v Evropě. Za záminku posloužilo několik vojenských incidentů v Butaulu (asi 200 km na Z od Káthmándú) a na podzim r. 1814 Východoindická společnost vypověděla Nepálu válku. Ačkoli zaútočila svými vojsky ve čtyřech proudech z různých stran a s velkou početní převahou, utrpěla několik těžkých porážek. Teprve po vojenských akcích o rok později uplatnila strategickou převahu a podle mírové smlouvy podepsané v Sánaulí (r. 1815) a přijaté Bhímsénem Thápou anektovala v březnu 1816 Sikkim – rozsáhlá území na západě a část jižních nížin. Nepál byl rovněž nucen souhlasit s přijetím britského rezidenta do Káthmándú. Průběh válečného tažení, hrdinský odpor nepálských oddílů a vojenské umění jejich velitelů i těžký vysokohorský terén přesvědčil Angličany o nemožnosti udržet zem natrvalo v područí vojenskými prostředky. Proto se britská politika od té doby snažila získat v Nepálu více či méně závislého souseda, který by plnil funkci nárazníkového státu na exponovaném indickém pomezí.

Vznik autokracie Ránů

I když přítomnost britského rezidenta znamenala prakticky kontrolu nepálské zahraniční politiky, formální nezávislost země zůstala zachována a Bhímsén Thápa se rozhodně bránil vnějšímu zasahování do vnitřních záležitostí. Nadále rozšiřoval armádu, budoval opevnění a vojenské zásoby. Bedlivě sledoval vývoj v Indii a hledal mezi nespokojenými indickými rádži i v zemích sousedících s Indií případné spojence proti Angličanům. Do vnitřního vývoje však neblaze zasahovala i vzájemná rivalita mocných rodů a dvorské intriky podporované britským rezidentem – Bhímsén Thápa byl r. 1837 zbaven vlády.

V chaotickém období za panování tehdejšího krále Rádžéndry vynikl bezohledný, ale mimořádně schopný a cílevědomý důstojník z dosud málo známého rodu gurkhských kšatrijů – Džang Bahádur Kunvár. Nejprve na rozkaz krále zavraždil vlastního strýce, ministerského předsedu Máthábara Sinhu, a když si získal královu důvěru, zosnoval v paláci krvavý masakr, aby se dostal k moci. Využil vyšetřování vraždy královnina milence, kdy královna dala shromáždit v noci na 14. září 1846 na nádvoří většinu dvorské šlechty, a se svými sedmi bratry i připraveným vojskem, jakoby v zájmu královny, všechny přítomné povraždil. Když byl sám jmenován ministerským předsedou, rozdělil nejdůležitější úřady mezi své bratry a zbývající odpůrce postupně zlikvidoval nebo vykázal do vyhnanství. Nakonec musela odjet do exilu i královna a Rádžéndra ji z obavy o svůj život doprovázel.

Džang Bahádur Kunvár se stal regentem za nedospělého korunního prince Suréndru Vikrama (nepřítomného Rádžéndru formálně sesadil r. 1847) a nový král později (r. 1856) prohlásil úřad ministerského předsedy za dědičný v rodině Kunvárů. Džang Bahádur získal hodnost maháradži, převzal od panovníka nejvyšší zákonodárnou, výkonnou a soudní moc v zemi (včetně práva vyhlašovat válku) a nakonec i titul Rána, přiznávající rodu ministerských předsedů přímý původ od starobylé rádžpútské dynastie Ránů.

Královská moc byla v Nepálu od té doby pouze nominální a symbolická. Panovníci byli sice ozdobeni svatozáří božské inkarnace, avšak většinu života museli trávit ve svém paláci bez možnosti účasti na vládě. Nad lidem, nad králem i veškerým bohatstvím země vládli Ránové, kteří svou moc neustále upevňovali politickými sňatky s příslušníky královské rodiny, přísným dělením vlastního rodu do kategorií podle původu i vytvářením důmyslné hierarchie a udělováním vojenských funkcí. Dědičnost úřadu ministerského předsedy byla stanovena podle zásad seniorátu – nejprve mezi bratry, pak syny a nakonec synovci zemřelého. Postupně se veškeré zdroje země staly osobním majetkem úzké vládnoucí vrstvy.

Autokratický režim Ránů přerval dosavadní politický vývoj, umrtvil hospodářský rozvoj a udržoval Nepál ve středověkém temnu a v izolaci od ostatního světa. Stoleté období ránovské krutovlády bylo do značné míry umožněno i koloniálním ujařmením Indie a trvalou podporou Velké Británie.

Nepálsko-britská spolupráce

Džang Bahádur Kunvár byl přívržencem koloniální vlády v Indii a již na své cestě k moci se spoléhal na podporu Východoindické společnosti, která také uznala svržení krále Rádžéndry i nastolení vlády ministerských předsedů. Ve válce Britů proti sikhům (r. 1848) Džang Bahádur nabídl vojenskou pomoc a o dva roky později navštívil Londýn a setkal se i s královnou Viktorií. Přátelských vztahů k Británii využil v době tchajpingského povstání v Číně a odvolání císařských vojsk ze Lhasy k napadení Tibetu. Nepálci prosadili do Lhasy obchodního agenta, získali výsady pro své kupce v Tibetu a nechali si vyplácet roční poplatek 10 000 rupií – to vše za závazek vojenské pomoci v případě napadení. Tím se formální závislost na Číně, vyjadřovaná pětiletými poselstvy k pekingskému dvoru a výměnou darů, změnila na pouhý akt sousedské zdvořilosti.

V době velkého protibritského povstání v Indii (1857–1859), kdy situace byla pro koloniální vládu mimořádně kritická, vyslal Džang Bahádur na pomoc Britům početnou armádu a osobně se zúčastnil bojů proti osvobozeneckým vojskům v Avadhu. Britové se za to odvděčili nejen řády a uznáním, ale vrátili Nepálu i část nížin anektovaných podle smlouvy ze Sánaulí.

Od poloviny 19. století se za vlády Ránů neustále zvyšoval počet nepálských vojáků rekrutovaných pro koloniální armádu v Indii. Na nepálském území bylo postupně zřízeno několik náborových středisek a žoldnéřské „gurkhské“ pluky (Angličané běžně nazývali Gurkhy všechny Nepálce; převážnou většinu těchto „gurkhských“ oddílů však tvořili příslušníci horských etnických skupin Gurungů a Magarů) bojovaly v koloniální armádě za britské zájmy nejen v Indii, ale v četných dalších oblastech impéria.

Ačkoli Nepál byl smluvně zavázán vojenskou pomocí Lhase, pomáhal účinně Britům i při pozdější Younghusbandově intervenci v Tibetu (1903–1904). Přitom jedním z hlavních výsledků této vojenské expedice bylo navázání přímých styků mezi Lhasou a britskou Indií, což způsobilo Nepálu značné hospodářské ztráty, poněvadž prudce poklesl tranzit přes toto území.

Nepálská vláda poskytla Velké Británii pomoc i za 1. světové války. Vedle štědré finanční a další ekonomické pomoci a mimo početné vojenské jednotky, které doplňovaly stav koloniální armády v Indii, bojovalo pod britským vedením proti mocnostem Trojspolku dalších 200 000 nepálských vojáků; celkem to byla téměř čtvrtina dospělého nepálského obyvatelstva. Stejně významná byla nepálská pomoc a vojenská podpora Velké Británie i za 2. světové války.

Hospodářská podpora, ústupky v oblasti pohraniční politiky i „vývoz“ nepálských rekrutů do britské armády byly pro nepálské vládnoucí kruhy celkem přijatelnou cenou za možnost nerušeného, ba přímo garantovaného despotického absolutismu až do poloviny 20. století. Tato historická symbióza zájmů britské koloniální vlády v Kalkatě a pak v Dillí a oligarchie Ránů v Káthmándů se na obou stranách projevovala i snahou udržet status quo ve vzájemných vztazích. Britské pozice byly v Nepálu natolik zabez-pečeny, že v r. 1923 byla uzavřena nová smlouva o trvalém přátelství, v níž byla formálně uznána nezávislost Nepálu (britský rezident byl již předtím povýšen na velvyslance), ale byla stanovena britská kontrola všech styků Nepálu s Tibetem a dohodnuta vzájemná pomoc v úsilí o zachování „zákonnosti a pořádku“.

Ránovská despocie

Po smrti Džang Bahádura (r. 1887) a posledního z jeho bratrů (zavražděn r. 1885) se postupně ujala vlády druhá ránovská generace „Šamšérovců“, nazvaná tak podle nej-staršího synovce Bíra Šamšéra, která vládla v Nepálu do r. 1945.

Uzurpátorský a despotický charakter vlády Ránů vyvolával od počátku opozici a pokusy o její likvidaci. Tyto snahy byly zprvu omezeny na nejvyšší vrstvy a mohly se projevovat jen formou tajných palácových konspirací a vojenských pučů. Mezi spiklenci byli zpravidla příslušníci zdecimované a pronásledované šlechty, později též vzdálenější příbuzní ministerských předsedů, zejména když se rod Ránů rozrostl. Jeho jednotlivé větve byly počátkem 20. století rozděleny podle urozenosti do tří skupin (A, B, C), což vyvolávalo vzájemnou žárlivost a řevnivost. Ani královská rodina Šáhů se nesmířila s druhořadým postavením v zemi a čekala na svou příležitost. Všechny pokusy o spiknutí však byly vyzrazeny a krutě potlačeny, stejně jako lidové protivládní hnutí, které vzniklo r. 1876 mezi Magary a bylo nábožensky zabarveno.

Pod vlivem sociálně a politicky motivované reformace hinduismu v Indii docházelo koncem 19. a počátkem 20. století k politickému probuzení i v Nepálu. Také radikalizace osvobozeneckého hnutí v Indii a události provázející konec 1. světové války (i zkušenosti „gurkhských“ pluků z evropských bojišť) nezůstaly v nepálském prostředí bez vlivu. Tyto nové myšlenky inspirovaly v Nepálu ovšem jen jednotlivce nebo malé skupinky mající styk s Indií a žijící téměř výlučně v Káthmándské kotlině a v několika pohraničních městech. Od 90. let působil v Káthmándú kritik bráhmanské ortodoxie, a tím nepřímo celého ránovského systému, Mádhavarádž Džóší, ovlivněný árjasamá-džistickým hnutím v Indii. Byl sice umlčen, ale na jeho příklad navázaly později další proudy.

Početnější byla politicky aktivní nepálská menšina v Indii. Ve Váránasí, kam se tradičně uchylovali členové královského rodu a nepálské šlechty, kteří museli odejít do exilu, a kde též studovalo mnoho Nepálců na hinduistické univerzitě, začal za války vycházet nepálský týdeník ostře zaměřený proti nadvládě Ránů. Vlastní časopisy vydávala i tzv. Gurkhská liga, první organizace Nepálců v Indii, založená r. 1921 v Déhrádúnu, která rovněž propagovala sociální a politické reformy. Pod indickým vlivem vznikla v Nepálu r. 1930 teroristická skupina studentů (byla likvidována); na jihu i v Káthmándské kotlině se šířil vliv gándhismu a také jeho přívrženci byli pronásledováni; zatýkáni byli i hlavní představitelé Výboru občanských práv, kteří v druhé polovině 30. let vyvíjeli politickou činnost v čele se synem M. Džóšího Šukrarádžou Šástrím.

Nejvýznamnější předválečnou organizací bylo Nepálské lidové shromáždění, tajná politická strana vzdělaných příslušníků různých kast a etnických skupin, usilující po vzoru Indického národního kongresu o demokratické reformy. Předsedou byl Tanka-prasád Áčárja a vedení působilo od r. 1935 koordinovaně v Káthmándú i v emigračním centru ve Váránasí. Zásluhou této organizace, která měla tajné spojení s králem Tribhuvanem a rozvinula svou činnost zejména na počátku války, se dostalo na veřejnost mnoho autentických informací o ránovském režimu v Nepálu. Rána Džuddha Šamšér (1932–1945) proto nařídil masové zatýkání v Káthmándské kotlině a kruté represe – čtyři představitelé organizace byli popraveni (Tankaprasád jako bráhman byl odsouzen na doživotí) a desítky dalších byly uvězněny. Zvláštní tribunál vyšetřoval i krále a jen ohled na válečnou situaci a odpor korunního prince zabránily jeho sesazení.

Po potlačení tohoto v jádru intelektuálského odboje v Nepálu se jeho těžiště přeneslo dočasně do Indie, ale i zde byli mnozí Nepálci z demokraticky orientované emigrace pozatýkáni (zejména po srpnu 1942) a zbytek války strávili v koloniálních věznicích. Žádná z opozičních skupin ovšem neměla ještě širší základnu; teprve události v průběhu války a v prvních poválečných letech, k nimž došlo v bezprostředním nepálském sousedství, přispěly k politickému zburcování dalších vrstev nepálské společnosti a definitivně podlomily pozice ránovského režimu.

Vývoj po 2. světové válce

Po skončení britského koloniálního panství na Indickém subkontinentu bylo rozhodnuto i o dalším osudu autokracie Ránů v Nepálu. Již rýsující se indická nezávislost působila jako mocný stimul pro rozvoj demokratického hnutí v zemi. Nejkonzervativnější kruhy ránovské oligarchie se však bez ohledu na změněnou situaci snažily o udržení absolutní moci, takže vývoj nakonec vyústil v ozbrojené střetnutí.

Založení Nepálského národního kongresu

Když poválečné revoluční události v Indii ohlašovaly akutní nebezpečí pro režim Ránů v Nepálu a bylo zřejmé, že Velká Británie, zejména po vítězství labouristů ve volbách, sotva bude moci káthmándské vládě poskytnout účinnou záštitu, došlo k překvapivé události. Vládnoucí Rána Džuddha Šamšér se v listopadu 1945 dobrovolně vzdal úřadu, odešel z politického života a odjel do zahraničí. Jeho nástupcem se stal Padma Šamšér z třetí a poslední ránovské generace, který se zjitřenou politickou situaci pokoušel uklidnit. Přes odpor zastánců tvrdého kurzu v ránovském klanu se v nástupním projevu dokonce označil za služebníka lidu a sliboval politické reformy; současně však zajišťoval loajalitu armády a diplomatickou iniciativou (dohoda o přátelství a obchodu s USA) se snažil posílit mezinárodní prestiž režimu.

Avšak mezi nepálskou inteligencí se pod bezprostředním vlivem situace v Indii začala formovat opozice, tentokrát již s širokou členskou základnou. Dne 31. října 1946 byla ve Váránasí založena nová politická strana, která po své ustavující konferenci v lednu 1947 začala v Nepálu pod názvem Nepálský národní kongres rozvíjet ilegální činnost. Formálním předsedou byl žalářovaný Tanka Prasád Áčárja (tím byla vyjádřena i návaznost na předválečné Nepálské lidové shromáždění) a úřadujícím předsedou Bišéšvar Prasád Kóírála. Hlavním těžištěm aktivity kongresu mimo Káthmándskou kotlinu byla jihonepálská města, kde byly za války postaveny první průmyslové závody a kde i politické uvědomění lidových vrstev bylo největší. Cílem strany v této etapě bylo svržení diktatury, konstituční monarchie a nastolení demokratické vlády.

V březnu 1947 Kongres vedl stávku dělníků v Birátnagaru, kterou vláda potlačila až pomocí vojska. Mezi zatčenými byl i B. P. Kóírála. Kongres proto vyhlásil na 13. duben Všeobecné hnutí občanské neposlušnosti. Výzva měla mimořádně silný ohlas zejména ve městech a vláda byla překvapena masovými demonstracemi obyvatelstva (v Káthmándú vyšlo do ulic 30 000 osob), které požadovalo základní občanské svobody a propuštění uvězněných vůdců. Pod tlakem tohoto hnutí byl Padma Šamšér nucen 16. května vyhlásit plán reforem a propustit většinu zatčených, načež vedení Kongresu kampaň odvolalo.

Pokus o záchranu postavení Ránů ústupky demokratickému hnutí vyvrcholil v lednu 1948 manifestem o vyhlášení první nepálské ústavy. Ještě dříve, než vstoupila v platnost, musel však Padma Šamšér ustoupit svým rivalům z vlastního rodu a abdikovat. Ministerským předsedou se stal přívrženec tvrdého postupu Móhan Šamšér, který v zemi zavedl opět tuhý policejní režim. Kongres byl zakázán a ústavní reformy anulovány. Nový diktátor se orientoval na další posilování mezinárodního postavení Nepálu a na rozložení opozičního hnutí uvnitř země i v emigraci.

Svržení ránovské despocie

Na nepálské politické frontě došlo v následujícím období k dalšímu tříbení a polarizaci sil, zatímco protestní akce proti Ránově útlaku dále pokračovaly. Do opozice se dostali i exponenti ránovského rodu nejnižší kategorie, kteří založili v exilu vlastní stranu (Nepálský demokratický kongres – 1948). V Káthmándú a okolí působil dočasně Nepál-ský lidový paňčájat, jeho vůdcové byli však brzy uvězněni a strana zanikla. Druhý pokus Kongresu o vyhlášení občanské neposlušnosti ztroskotal a nakonec vyústil v jeho rozštěpení. Umírněná část Kongresu prosadila v r. 1950 sloučení s Demokratickým kongresem pod společným názvem Nepálský kongres (předsedou byl zvolen Matrika Prasád Kóírála), levice zůstala mimo a podržela si dosavadní název, zatímco revoluční křídlo nepálské opozice založilo již začátkem r. 1949 Komunistickou stranu Nepálu.

Nepálský kongres zahájil přípravy k novému vystoupení, tajně organizoval Osvoboze-neckou armádu a orientoval se na ozbrojené povstání. Situace se vyostřila na podzim 1950, kdy povstání bylo prozrazeno a ministerský předseda chystal nový úder proti opozici. V této situaci se však 6. listopadu podařilo nepálskému králi Tribhuvanovi, který žil s rodinou – stejně jako jeho předchůdci – v domácím vězení, nečekaně uprchnout z královského paláce na indické velvyslanectví v Káthmándú, kde mu byl poskytnut politický azyl a brzy i letecký transport do Indie. Rána sice okamžitě zařídil korunovaci králova vnuka jako nového nepálského krále, ale jeho mezinárodního uznání už nedosáhl, zejména pro energické a nekompromisní stanovisko indické vlády.

Panovníkův útěk vyvolal okamžitě občanskou válku. Osvobozenecká armáda zahájila obsazování jihonepálských měst a postupovala do vnitrozemí; ani protiofenzíva vládních vojsk nepřivodila zásadní obrat, naopak četné oddíly se přidávaly na stranu povstalců a v lednu 1951 kongres ovládal již třetinu nepálského území a tři miliony obyvatel. Úspěchy opozice i rozklad uvnitř ránovského rodu přiměly nakonec Móhana Šamšéra k jednání, které se v několika etapách vedlo v indickém Dillí.

Král Tribhuvan již koncem r. veřejně proklamoval svůj souhlas s demokratizací Nepálu a 8. ledna 1951 učinil oficiální prohlášení i Móhan Šamšér. Uznal Tribhuvana jako nepálského krále, vyhlásil všeobecnou amnestii, volby do ústavodárného shromáždění a vytvoření koaliční vlády. Král pak s deklarací vyslovil souhlas a vyzval Osvobozeneckou armádu, aby zastavila boje. Kongresoví zástupci se tohoto jednání vůbec nezúčastnili, takže „dillíský kompromis“ splňoval jen část požadavků, s nimiž zahájili povstání. Radikálnější složky Kongresu se postavily dokonce proti ujednání a také Komunistická strana Nepálu vyzývala k dalšímu boji a žádala, aby o politickém uspořádání rozhodlo lidové hlasování. Vedení Kongresu však nakonec s dohodou vyslovilo souhlas a jmenovalo své zástupce do nové vlády. Po triumfálním návratu krále do Káthmándú a zahájení činnosti nové vlády Móhana Šamšéra bylo jasné, že politická moc Ránů v Nepálu sice skončila, ale boj za skutečnou likvidaci dřívějšího režimu teprve začíná.

První všeobecné volby

Vládní koalice byla tvořena dvěma zcela protichůdnými složkami, jejichž vzájemná konfrontace byla nevyhnutelná. Rivalita Kongresu a ránovského křídla napomáhala k upevňování postavení krále. Ten v dubnu 1951 prosadil dočasnou ústavu, kterou de jure zrušil privilegia Ránů a ustanovil se vrchním velitelem armády, čímž uzákonil suverenitu krále v oblasti výkonné i zákonodárné moci. V následujících měsících proběhlo několik protivládních demonstrací a došlo k zformování Levicové fronty, v jejímž čele stanul Tanka Prasád Áčárja. V listopadu 1951 byla králem schválena nová vláda, v níž převažovali zástupci Nepálského kongresu a předsedou se stal Matrika Prasád Kóírála.

O čtyři roky později se král začal potýkat se závažnými zdravotními problémy. Toho v lednu 1955 vyžil Kongres iniciací hnutí občanské neposlušnosti. Princ Mahéndra zastupující svého nemocného otce se po jeho souhlasu ujal vlády. Oficiální korunovace proběhla po Tribhuvanové smrti v březnu téhož r..

Nový král Mahéndra Bír Bikram Šáh Déva nastolil opět přímou vládu a netajil se názorem, že parlamentní demokracie není pro zemi vhodná. Zavázal se však k uspořádání voleb v r. 1957, ale jejich konání pak odkládal. Termín všeobecných voleb byl nakonec stanoven na jaro 1959. Ještě před volbami oktrojoval (prosadil bez schválení vládou) novou ústavu, v niž byla zakotvena základní lidská práva a svobody, ale vyhnula se jakémukoli omezení moci krále.

První všeobecné volby se konaly v průběhu února až dubna 1959. Nepálsky kongres prosazující rozvoj průmyslu a reformy namířené proti privilegovaným aristokratickým vrstvám získal ve Sněmovně reprezentantů (dolní sněmovně) absolutní počet míst. Za ním následovalo Gurkhské shromáždění, Jednotná demokratická strana a Komunistická strana.

Vláda paňčájatů

Po letech přetahování se o moc mezi vládou a králem ukončil monarcha v r. 1959 demokratický experiment a nastolil vládu tzv. paňčájatů (vesnické rady starších). B. P. Kóírala strávil následující léta ve vězení a představitelé Kongresu odcházeli do emigrace, nejčastěji do sousední Indie.

Paňčajátové rady, v nichž často převládaly zájmy majetných kruhů, se spojily do Národního Paňčájatu, jenž byl přímo podřízen králi. Místo politických stran byly vytvořeny organizace – rolníků, mládeže atd. Vláda paňčájatů přetrvala až do r. 1989. V tomto r. přinutilo Džan Andólan (Lidové hnutí) krále Bírendru Bíra Bikrama Šáha Dévu přijmout ústavní reformy a v květnu 1991 byla znovu nastolena parlamentní demokracie.

Vývoj v letech 1996–2005

V r. 1996 zahájila Komunistická strana Nepálu (maoistická) svoji snahu o nahrazení parlamentní monarchie lidovou socialistickou republikou. Tato snaha vedla k dlouhé občanské válce a měla na svědomí více než 12 000 mrtvých.

1. června 2001 došlo v královském paláci v Káthmándú k masakru vedoucímu ke smrti krále Bíréndry, královny a několika dalších členů královské rodiny. Útočníkem byl korunní princ Dípendra, jenž si po masakru sám sáhl na život. Důvodem jeho útoku bylo údajně to, že rodiče nesouhlasili s jeho volbou manželky. Nicméně mezi obyvateli Nepálu koluje mnoho dohadů a pochybností o tom, kdo je za masakr v královském paláci opravdu zodpovědný.

Po této události byl 4. června na trůn zvolen bratr zavražděného krále Bíréndry Gjanéndra Bír Bikram Šáh Déva. Krátce po jeho uvedení na trůn zahájili maoisté násilnou kampaň za svržení monarchie. Jako odpověď na požadavky maoistů Gjanéndra vyhlásil v zemi výjimečný stav a povolal armádu k likvidaci rebelů. V r. 2002 král rozpustil parlament s příslibem brzkých voleb. Ty se nakonec konaly až po roce.

Dne 1. února 2005 rozpustil král Gjanéndra celou vládu a sám si uzurpoval veškerou moc, pod záminkou definitivního potlačení násilného hnutí maoistů. V září téhož roku vyhlásili maoisté jednostranně tříměsíční příměří, aby mohli vyjednávat s králem o svých požadavcích.

Konec monarchie

V r. 2006 jako odpověď na demokratické hnutí souhlasil král s předáním moci do rukou lidu a s obnovou rozpuštěného parlamentu. U vědomí si své znovunabyté moci vyhlásil parlament 18. května 2006 sekulární stát a zahájil proces vedoucí k odstavení krále.

Dne 28. prosince 2007 byla parlamentem schválena změna článku 159 ústavy, ve které hlavním představitelem státu přestává být král. Tím byla de facto zrušena monarchie a Nepál byl vyhlášen federativní republikou. Nové parlamentní volby proběhly v dubnu 2008. Naprostou většinou v nich zvítězila Komunistická strana Nepálu (maoistická) v čele s Pračandou (vlastním jménem Pušpa Kamal Dahal). Prvním nepálským prezidentem se stal Rám Baran Jádav ze strany Nepálský kongres.

Nové ústavodárné shromáždění potvrdilo prosincovou změnu ústavy a ta vstoupila v platnost 28. května 2008. Na dny 28. až 30. května 2008 vyhlásil parlament státní svátek na oslavu zrušení 240 let trvající monarchie přeměnou na republiku. Gjanéndra byl zbaven veškeré politické moci, opustil královský palác a byl mu udělen zákaz jakkoli se v budoucnu podílet na politickém životě země. O rok později, tj. v květnu 2009, se koalice v čele s maoisty rozpadla, a ti posléze přešli do opozice.

Nestabilní politickou situaci potvrzuje fakt, že v srpnu 2011 se čtvrtým ministerským předsedou za poslední čtyři roky stal Bábúrám Bhattaráí, blízký spolupracovník Pračandy z Komunistické strany Nepálu.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: