Mongolsko země koní a kočovníků

U jezera Bajkal jsme již pocítili vliv sousedního Mongolska, v Burjatské republice je většina obyvatel mongolského původu a též název jezera Bajkal znamená v mongolštině příroda. Už se těšíme až poznáme tu zemi plnou stád koní pasoucích se v nekonečné stepi a na lidi svobodné duchem i prostorem. Na rusko-mongolských hranicích zbývalo už jen protrpět nezbytnou ruskou byrokratickou proceduru, která trvala bezmála čtyři hodiny a sláva jsme tu.

Ulánbátar – hlavní město v překladu znamenající rudý bohatýr není o moc větší než Brno a asi jediné v Mongolsku, o kterém se dá s jistotou tvrdit že to město je. Zbylá sídla totiž více připomínají zahrádkářské kolonie než-li města. Evropská mysl nemůže zpočátku pochopit ze změť dřevěných plotů, budek a nezbytných jurt se může nazývat městem  Též taková to „zahrádkářská kolonie“ se nachází na předměstí Ulánbátaru. Novodobou chloubou hlavního města se stává nová fasáda parlamentu, která se honosí sochou sedícího Chingischana v nadživotní velikosti. Obdiv k tomuto dobyvateli Asie a Evropy mají mongolové snad větší než Číňani ke svému Maovi. Však také jeho vousatá podobizna na vás pomrkává z bankovek, vodky, piva a jeho jménem se zde pyšní spousty hotelů, bank a restaurací. Ulánbátar začíná být městem moderním a rychle se rozvíjejícím, nové banky a hotely tu rostou jako houby po dešti a čínské zboží plně zaplavilo trh. Na to vše zhlíží z přilehlého kopce ošklivý komunistický památník jako připomínka na staré časy a pod ním nové zbudovaná zlatá socha stojícího budhy jako naděje na lepší budoucnost.

Dost bylo města, je čas se vypravit do stepi za kočovníky. No vážení doprava v této zemi je zážitek na celý život. Asfaltové cesty jsou v Mongolsku luxus, kterým se pyšní hlavní město a pár dalších měst, zbytek jsou pouze vyježděné koleje ve stepi. Autobusy zde jezdí ty staré ruské, ale více oblíbené jsou dvanácti místné minivany do kterých lze doslova „nacpat“ šestnáct až osmnáct osob i s jejich zavazadly. Po dvanácti hodinách a třístá kilometrech strávených v tomto dopravním prostředků, kdy jsme seděli jen na půlce zadku a to ještě ne na své, jsme se ocitli ve městě Charchorin, jež bylo kdysi hlavním městem obrovské mongolské říše. Dnes vypadá jako již výše zmiňovaná zahrádkářská kolonie a my stále nemůžeme pochopit, že se to tu nazývá městem. Po noci strávené u našich hostitelů, kteří nám nabídli nocleh cestou z Ulánbátaru, navštěvujeme budhistické svatyně Erdenezu kousek za městem. Po komunistickém řádění tu toho moc nezůstalo, ale díky dotacím a mravenčí práci restaurátorů to bude jednou skvost Charchorinu.

Po prohlídce svatyně začínáme stopovat k vytouženému cíli – Terchiin Cagaan Nur – Velké Bílé Jezero. Stopování v široké stepi kde jezdí jedno auto za hodinu, se zdá zpočátku šíleností, ale po čase zjistíme, že je to zábavná alternativa cestování, za kterou je třeba někdy i zaplatit. A člověk musí přijmout fakt ze poruchy vozidel jsou na denním pořádku. Čas se pro nás stává nedůležitým a i cesta začíná být cíl.

Mongolové jsou velice pohostinný národ, za což může kočovný způsob života a budhistická víra. Nebylo dne kdy by nás někdo nepozval do jurty. A tak se nám naskýtá příležitost nahlédnout pod pokličku všedního života kočovníků. Jsou nám podstrkovaný veškeré mongolské laskominy a pochoutky, které musíme ochutnat jinak by jsme urazili hostitele. Zde se vkrádá otázka : Jaká je mongolská kuchyně? Jak to šetrně objasnit. Není to zrovna pro naše evropské žaludky. K masu se jí zase maso a to nejtučnější je pro hosta to nejlepší. Mléčné produkty nevyrábí zrovna z mléka odstředěného, takže trávící systém dostává řádně zabrat. Z čeho taky jiného mohou žít než mléka a masa? Obilí v této polopoušti pěstovat nelze a o zelenině nemluvě. Vždyť i ti chlapi si ten chlast musí dělat z mléka a to rovnou kobylího. Ano řeč je o ajraku čili kumysu. Je libo škraloup z jačího mléka na sluníčku sušený? Či na kámen ztvrdlý kozí sýr, který se dá žmoulat v puse celý den? Na druhou stranu čerstvý kozí jogurt to je opravdu delikatesa. Zvláště když vám ho přinesou malé mongolské děti jako odměnu za vyhraný fotbalový zápas, který proběhl na břehu Velkého Bílého jezera a jako odměna za zábavné skákáni přes lano, o kterém předtím neměly ani páru. No s dětmi je vždy legrace, ale teď honem zpátky do Ulánbátaru, za chvíli tam začne Nadaam.

Nadaam – Tato velkolepá akce se koná každoročně v půli července po celé zemi. Samozřejmě největší show bývá vždy v hlavním městě. Vše začíná velkolepou přehlídkou národních krojů na místním stadionu a přinesením Chingischanovy standarty.Nadam se sestává ze třech disciplín, kterých se může zúčastnit celá rodina. První byl na programu zápas, něco mezi sumo a wrestlingem. Účastní se ho pouze muži, kteří mají na sobě pouze zápasnické slipy a dlouhé rukávy. Další disciplínou je lukostřelba a mohou střílet jak muži tak ženy. Poslední a podle nás nejnáročnější byla jízda 30 kilometrů stepí na koni a to absolvují děti do 7 let (jak holky tak kluci). Taky byli všichni v cíli zaprášení a vyčerpaní.

„Expedice“ do pouště Gobi

Tuto povedenou cestu do pouště jsme absolvovali sedm dní v pronajatém minibusu s dalšími  lidmi. Původně bylo v plánu jezero Chovsogul, ale seznámili jsme s česko-anglickým párem (Monika a Allan), který nás přemluvil na expedici do pouště. Prvně jsme museli sehnat další dva lidi. Po velkém snažení se nás nakonec sešlo deset lidí (dva poláci, další český pár a němka a česká). Měli jsme za úkol též živit řidiče, ale při prvním pohledu na dvěstěpadesátí kilového zápasníka sumo nám sklapla čelist. Náš řidič drobeček si ale též přizval na výpravu svého kolegu, který rozumu moc nepobral. Naše výprava vyrážela v pátek třináctého, tak děj se vůle boží. Za nedlouho nám došlo ze naši dva mongolští rádoby řidiči cestu do Gobi vůbec neznají a co chvíli jsme se ztráceli ve stepi. Bohužel naše auto již mělo problémy s kolem pod řidičem, urvaly se totiž všechny šrouby. Kluci mongolský si ale poradili a kolo zpravili. První naše turistická zastávka byla Orlosupi rokle (Jolyn-Am) v poušti, kde bývá do června ledovec. Prohlédli jsme si zbytky ledu v krásném údolí a chtěli pokračovat dále přes hory k dunám. Strmé kopce nebyly pro naše plně naložené auto to pravé, a tak se stalo že jsme tlačili auto s naším drobečkem zrovna ve chvíli, kdy začalo hustě pršet a celou tuto akci si fotil zájezd Korejců.

Vše dobře dopadlo a tak jsme mohli brouzdat v písečných dunách. Chtěli jsme se posunout dále si padesát kilometrů k těm nejvyšším, jenže naše jelita řidičské nám začali tvrdit, že dál tu zůstat nemůžeme, že je tu policie a že musíme platit, že nemáme benzín, že je to daleko… atd. Nedali jsme se zviklat našimi osly a posouváme se dále k 300 metrů vysokým dunám a pronajímáme na hodinku velbloudy.

Naštěstí v této části naší cesty potkáváme již zmiňovaný korejský zájezd, který nás dovede do Bajanzagu k dinosaurům. Jinak by tam ty naše vemena (jak je vtipně označila Monika) ani netrefila. V tomto místě se našlo ohromné množství pozůstatků dinosaurů. Z Bajanzagu jsme měli v plánu již do Ulánbátaru, bohužel se nám stala nehoda, kolo pod řidičem, či spíše náprava se totálně zdeformovala a auto nebylo uprostřed pouště pojízdné. Naštěstí jsme se stále drželi Korejců, kteří nám sehnali v nedalekém kempu odvoz. Ten také nebyl úplně bez chyby, protože se stále přehříval a moc mu nefungovaly brzdy, a tak když jsme vjeli do Ulánbátaru zpomalil ze 40km/hod na 10km/hod.

Co říci závěrem o Mongolsku? Země je to krásná, velice rozlehlá  a doprava po ní je mizerná, proto by tu člověk  rozhodně neměl nikam spěchat aby toho stihnul co nejvíce.