"Policejní" směnárna

Procházím hraničním městem Poipet. „Hledáš něco?" ptá se mě policista, když vidí, že se koukám po krámcích obou stran ulice. „Hledám směnárnu." Odpovím tak, jako bych se sám ptal o radu. „Nasedni, zavezu tě tam," říká policajt a startuje motorku. Zajeli jsme ke krámku na kraji města. S jeho majitelem se evidentně znal. „Tady si můžeš vyměnit peníze." Majitel bere kalkulačku, vyťuká kurz a ptá se, kolik dolarů budu měnit. Podívám se na displej a pak zamračeným pohledem rovnou na policistu. Takovým označením, které se mu dostalo, jsem ještě nikdy „strážce zákona" neoslovil. Otočil jsem se a naštvaným krokem mířil zpět.

Angkor Wat, Kambodža

Ranní Angkor, Kambodža

Další z mnoha historických klenotů Angkoru, Kambodža

Na korbě náklaďáku do Siem Reapu

Peníze jsem vyměnil jinde a vydal se na konec města. Zastavilo mi nákladní auto. Na korbě už jelo pár dětí. Jeli jsme kamenitou a velmi prašnou cestou plnou děr. Celou cestu jsme se drželi pevně bočnic a děcka měla legraci z toho, jak to s nimi cloumá. Do města Sisophon jsme dorazili zaprášení jako havíři. U rozcestníku jsem odbočil směrem na Siem Reap.

Do Angkoru zadarmo

Chrámový komplex je od města vzdálen osm kilometrů. Na rozloze mnoha čtverečních kilometrů jsou chrámy, ruiny a paláce, jež se dají zařadit do galerie divů světa. Prohlídka Angkor Watu není záležitostí jednoho dne. Není ani záležitostí lacinou. Pronájem motorky s řidičem není nejlevnější a samotný vstup na dva až tři dny stojí mnohem více peněz, než kolik si vydělají běžní lidé ve městě za celý měsíc.

Začal jsem řešit, jak navštívit tyto fantasticky výjimečné a výjimečně fantastické stavby bez toho, aniž by to překročilo můj denní rozpočet. Také jsem musel najít způsob, jak toto své počínání vysvětlit Mirku Dušínovi a mému deníčku tak, abych nebyl nazýván plantážníkem a darebou. Vysvětloval jsem to nějak takhle: Výše vstupného pro cizince je nehoráznost sama o sobě. Soukromá organizace, jež má tyto příjmy na starosti, je úzce napojena na vládní špičku. Z vybraných milionů nepřipadá nic na restaurování a ochranu památek. Paláce s obrovskou historickou hodnotou byly a jsou vykrádány. Není to tak dávno, kdy na území Thajska byla zajištěna nákladní auta se sochami, artefakty a skulpturami z Angkoru. Rozkrádání a pašování v takovém rozsahu by nebylo možné bez tichého vědomí vládních a armádních vůdců.

Dobrodružné nocování

Dostat se v noci do komplexu problémem nebylo. Před každým objektem během dne lelkují kontroloři, ale na ty se stačí usmát a zeptat se, jak se daří. Nikdo nepočítá s tím, že by šel někdo drze hlavním vchodem bez speciální povolenky, na níž nesmí chybět krom osobních údajů ani povinná fotografie. Málem jsem si však zadělal na průšvih, když jsem se při vycházení otočil a vrátil se udělat ještě nějaký snímek. Hned byl u mě neuniformovaný strážce, žádající předložení lístku. Uf, tak tak jsem se vyvlékl. Pokuta je velká.

V areálu jsem tajně kempoval dvě noci. Pěšky jsem obcházel památky. Pokud člověk nevnímá davy turistů, dá se lehce nasát fenomenální atmosféra tohoto místa. Místa, odkud se řídil chod jednoho z největších asijských impérií. Pomalým stopem jsem se vydal směrem k hlavnímu městu.

S motorkou na velký nákup, Kambodža

Mekong, Kambodža

Svatební obřad, Kambodža

Fotografující lovec

V podvečer, kdy sluneční paprsky barví vše do hřejivých tónů, se procházím podél řeky. Pokud je možnost, tak si těžký batoh pro tyhle chvíle lovu dobrého světla někde odložím. Nalehko se procházím a snažím se vnímat krásno, které je v poledním ostrém slunci neviditelné. A nepřestávám být lovcem. Nečekaně přicházím do míst, kde je přede mnou úlovek dne. Přicházím pomalu a obezřetně. Už mne zaregistrovaly. Dvě nádherné mladé dívky se přišly koupat. Chodí sem denně v dobu, kdy slunce sahá po posledních nábojích.

Jenže obvykle je přitom nikdo nefotí. Měl jsem atraktivní objekt, ideální světlo, jednoduché a klidné pozadí. Chyběla jen přirozenost dívek. Jejich zbytečný stud je teď mým nepřítelem. Chci ulovit, ale zároveň nezranit. Oddaluji hledáček od oka. Zvedám ruce s foťákem nad hlavu, jako zvedá ozbrojený muž zbraň, když demonstruje svou vůli neútočit. Gesto zabralo... Pomalým přibližováním a oddalováním foťáku od oka se domlouváme na podmínkách. Respektuji hranici, kterou naznačily. Začínám fotit. Rozrušení je oboustranné...

Po pár snímcích dívky berou mísy s vypraným prádlem a míří k domovu. Ještě se otočí a z povzdálí krátce zamávají. Já pokračuji dál při řece. Čas vymezený zapadajícím sluncem se chýlí ke konci. Překrásný úlovek. Dorazil jsem k předměstí Phnom Penhu. Je sychravé dopoledne. Míjím svatební průvod. Ženich přichází k nevěstě. Předává jí naaranžovaný podnos s květinami. Oba jsou ve zlatém. Oni vcházejí do chrámu, já pokračuji v chůzi.

Před královským palácem v Phnom Penhu, Kambodža

Rudí Khmerové

Kambodža není jen zašlá sláva dávné khmérské říše. Je tu i novodobá Kambodža, zjizvená Rudými Khméry. Nelze se nezmínit i o tomto krví prosáklém „fenoménu".

V roce 1975 se dostal k moci ultralevicový maniak Pol Pot. Měl se začít psát rok nula. Ten se zapsal nesmazatelně. Nastalo období apokalyptické genocidy. Na dva miliony lidí bylo umučeno a popraveno. Až vojenská intervence vietnamských vojsk v roce 1979 ukončila toto šílené běsnění.  

Pol Pot se stáhl se svými Rudými Khméry do hor, odkud vedl válku proti státním vojskům a civilnímu obyvatelstvu. K největším bojům došlo v letech 1990 až 1995.  Rudí Khmérové položili po zemi na deset milionů min. To je mnohem více, než jaký je počet obyvatel. Poslední oddíly Rudých Khmérů se už vzdaly a stát vyzval lid k odevzdání zbraní. Kambodža však stále zůstává na špici seznamu zemí s největším počtem nezneškodněných min.

Brození, Kambodža

Strach všude kolem

Po zemi se rozrostla rehabilitační centra pro oběti, jimž miny utrhly končetiny. V méně osídlených částech země budou ještě dlouho upozorňovat cedule na přítomnost tohoto nebezpečí.

V Phnom Penhu jsem navštívil známé Vězení č. 21. Tato bývalá vysoká škola byla po nástupu Rudých Khmérů přebudována na vězení. To bylo konečnou stanicí. Svíral se mi žaludek, když jsem viděl mučicí nástroje a tu spoustu černobílých fotografií. V jedné místnosti je i mapa Kambodže sestavená z lidských lebek. Dnes už není návštěvníkům přístupná. Kdo nebyl umučen ve věznici, byl odvlečen na popravčí pole za městem. 

Do smíchu mi nebylo ani večer, kdy jsem se snažil najít bezpečné místo pro táboření. S blížící se tmou se do ulic vkrádal i stísněný pocit strachu. Všechna vrata a vchody jsou zavřeny, v přízemních oknech jsou mříže, okolo benzinových pump jsou roztažené a řetězy semknuté mobilní bariéry, v nichž jsou vypuštěni agresivní psi. Kdo nemusí být na ulici, tak tam není.

Nepřátelské město

První noc jsem zašel do vlakové čekárny. Tam pod moskytiérami už polehávali lidé, kteří tam evidentně spí pravidelně. I já jsem si roztahoval svou moskytiéru, když ke mně přistoupil „hlídač". Začal si říkat o peníze za přespání. „A tihle všichni ostatní lidé také platí?" ptám se nevěřícně. „To jsou Kambodžané, ti tu spát mohou." Řekl dost nepřátelským a agresivním tónem, jímž dal jasně najevo, že mám zaplatit nebo se klidit.

Podobně vstřícných situací jsem zažil v hlavním městě více. Jednou jsem byl nucen použít na svou obranu i pepřový sprej. Doposud jsem ho ještě nepoužil... Je dobré vědět, že funguje. Celkem bezpečně jsem se cítil, když jsem kempoval v podloubích mezi rikšáky, kteří pospávají ve svém prostředku obživy.

Pagoda Ounalon - Phnom Penh, Kambodža

Prodej čerstvých ryb, Kambodža

Pouliční občerstvení, Kambodža

Smlouvání s pošťáky

Zajímavou příhodu jsem zažil na hlavní poště. Podávám paní za přepážkou dopis a žádám známku. Ona na kalkulačce vyťuká částku 6500 rielů. „To je trochu hodně za známku, ne?" opáčím nevěřícně. Částku opravila na 5500 s tím, že se překlepla. „I to se mi zdá stále hodně. Kolik ta obálka váží?" Položila ji na váhu: „Dvacet gramů." „Tak to by měla být základní sazba, neměla?!" O základní sazbě jsem však vůbec neměl ponětí. Pracovnice vzala kalkulátor potřetí a vyťukala částku 2500 rielů. Za tento jednodolarový rozdíl je možné mít pokojík v levném hotýlku.

Podávám obálku druhou, mnohem těžší. Zvážila ji a řekla si o částku 39 700 rielů. Po předchozí zkušenosti jsem si vyžádal oficiální tabulky pro kontrolu. Ukazuji jí, že za danou gramáž mám platit jen 33 400 rielů. S ledovým klidem přikývla, že mám pravdu.

Tím to ale nekončilo. „Chtěl bych tuto zásilku zaregistrovat." Sebejistě mi oznamuje, že to přijde na 2,5 dolaru (ty se zde používají jako paralelní měna). Bez přemýšlení jsem si vyžádal ceník služeb. Nakonec jsme se dohodli na 1,5 dolaru. Když mi podávala známky k nalepení, ještě mi zkoušela vydat méně známek, než za kolik jsem zaplatil.

Špatná charita

V místech, kde místní přicházejí do styku s „bohatými" cizinci, je podobné počínání i pochopitelné. Akceptované by však být nemělo. Byť se jedná „jen" o pár dolarů. Taková nesprávná „charita" jen ničí charakter lidí a ztěžuje cestu těm, kteří tudy budou procházet po nás. Při cestování se zbytečně nemusí demonstrovat „bohatství" západního světa.

Phnom Penh má pěknou koloniální atmosféru. Do roku 1955 byla Kambodža ve Francouzské unii. Nádherné jsou také buddhistické chrámy. Mnohé z nich však jsou nepřístupné. Nechtěl jsem věřit, že i za bílého dne se bojí vykradení.

Na Mekongu

Z hlavního města jsem se vydal do severovýchodní oblasti země. Neodmítl jsem večerní pozvání v malé vesničce do domácnosti na přespání. Předtím jsme si však dlouho do noci prohlíželi fotografie, pohlednice a obrázky z domoviny, jež pro takové případy sebou vozím. Já jsem si prohlížel zase jejich rodinné album. Strávili jsme společně velmi milý večer při petrolejové lampě.

Botum Pagoda, Phnom Penh, Kambodža

Na tržišti ve Snuolu, Kambodža

Ranní Mekong, Kambodža

Pozorování delfínů

Asi 16 kilometrů odtamtud je vesnička Kampi. V jejím okolí je Mekong dostatečně hluboký, aby se tam zdržovali říční delfíni. Díky minimálnímu provozu jsem měl pěknou procházku. Určitě to stálo za to. Pozorovat vzácné sladkovodní delfíny plavající kousek od břehu bylo vzrušující. Zůstal jsem u řeky ještě dlouho po západu slunce.

V minulosti bylo v řece delfínů mnohem více. Jenže v době občanské války byli loveni jako jeden z mála zdrojů obživy. Jejich počty byly zdecimovány a hromadným vybíjením se natolik snížily, že dnes patří k velice ohroženým druhům.

Z Kratie jsem plánoval navštívit horskou oblast Sen Monorom ležící v pohraničí s Vietnamem. Mnoho hodin jsem čekal na malé prašné silničce, která nebyla ani vyznačena na mapě, až něco pojede. Jelo. Naskočil jsem na korbu nákladního auta. Daleko jsme však nedojeli. Do hodinky jsme stáli pro poruchu. Tu se řidičům nepodařilo opravit. Do Sen Monorom tedy nepokračovali. Nic dalšího už tím směrem nejelo. Musel jsem se vrátit.

Na návštěvě u mnichů

Procházel jsem okolo malého dřevěného chrámu, u něhož žilo asi dvacet noviců a mladých mnichů. Ani tentokrát jsem nebyl odmítnut, když jsem se zeptal na možnost umytí u jejich studny.

Párkrát mi byla nabídnuta i možnost přespání v přístřeší s mladými mnichy a novici. Osobně je mi pohodlnější kempovat venku. Kluci jsou totiž vždy natolik zvědaví a zvídaví, že jsou schopni se vyptávat celou noc a občas nezaregistrují, že už mám oční víčka „podepřená sirkami". Bylo by arogantní, neférové a neslušné tyto večery odmítnout. Rozhovory s těmi staršími, kteří už nezápasí s první lekcí angličtiny, bývají zajímavé i přínosné.

Směr Vietnam

Vrátil jsem se do hlavního města a nasměroval svou cestu k hranicím. Do hraničního města Bavet mne svezli pohraničníci. Tam jsem musel zůstat přes noc. Vízum do Vietnamu mi začalo platit až od následujícího dne.

Na tržišti, kde jsem si ráno obstarával snídani, jsem se setkal s milou drobnou dívkou. Z očí jí koukalo přátelství. Rty měla plné jako africká žena, ale promlouvaly ke mně jen krátce. Snad náhoda tomu chtěla, že jsme se potkali později znovu. Tentokráte už nespěchala. Oba jsme měli čas a snažili se naznačit, že bychom jej mohli strávit třeba společně. Neodmítl jsem pozvání domů na kafe. Vždyť hranice je otevřena až do večera.

Když jsem se loučil, cítil jsem, že se do Kambodže ještě zřejmě podívám (a rád). Teď jsem však měl nejvyšší čas zamířit k hranici. Po necelém roce na cestách jihovýchodní a východní Asie jsem znovu předkládal kambodžskému úředníkovi svůj pas pro vstupní razítko...

Roman Vehovský se vydal na cestu jako na delší vandr. Pokud se chcete mezi řádky toulat po Cestě osudu a náhody (takhle se také jmenuje kniha, kterou Roman vydal), můžete navštívit odkaz http://www.cestouosuduanahody.wz.cz/ . Na pultech knihkupectví ji jen ztěží najdete...

„Tak se tady mějte, já jsem za pár let zpátky..."
Takhle jsem se loučil na sklonku září 2002 se svými rodiči. Tehdy jsem neměl ponětí, že má pozemní cesta do Indie a Austrálie se protáhne na sedm let...

Bambusový most přes Mekong, Kambodža

HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond - i vy můžete přihlásit svůj projekt.