SOUL (SEOUL)

Vznikají zde nové a moderní výškové budovy a bulváry. Za moderní zástavbou naleznete staré královské paláce, chrámy, pagody a impozantní kamenné brány. Vznik Seoulu se datuje do roku 1392, kdy, až do roku 1910, vládla dynastie Yi. Za její vlády vznikl palácový komplex Gyeongbokgung vybudovaný králem Taejo, na území paláce se nachází národní lidové muzeum, expozice ukazuje běžný život Korejců, celou jeho historii – vše od kuchyně po šamanské rituály. Další z paláců Changgyeonggung, postavený roku 1104, sloužil jako letní sídlo dynastie Goryeo. Král Taejo z dynastie Yi zde žil se svou rodinou, než byl dostavěn palác Gyeongbokgung. Na nejvyšším místě Seoulu se nachází park Namsan s rozlehlou botanickou zahradou . Centrem parku je třetí nejvyšší věž na světě Seoul Tower (240 m), která spolu s vrcholem dosahuje výšky 483 m.

Hlavní město Korejské republiky se rozkládá na ploše 605,5 km². Podle oficiálních údajů z roku 2003 má bez předměstí 10,3 milionů obyvatel, údaje zahrnující i předměstské oblasti hovoří až o 14 milionech.

Je to město kontrastů, kde se k nebi vypínají mnohapatrové výškové budovy vedle starých královských paláců či klášterů. Zároveň je Soul nejdůležitějším politickým, ekonomickým a vzdělávacím centrem. Sídlí tu nejen vláda, ale i většina prestižních univerzit, řídící centra (kdysi) prosperujících obrovských koncernů – čebolů ad. Také proto je pro Korejce otázkou jakési „prestiže“ mít na vizitce soulskou adresu, kterou dáváte najevo, že vy TAM žijete, ve městě považovaném za místo ekonomických příležitostí a šancí.

Hlavním městem se Soul stal na konci 14. století (1392), kdy došlo ke směně dynastií a na trůn nastoupil rod I. (Zakladatelem nové dynastie byl generál I Son-gje). Během 10 let od jeho ustanovení hlavním městem už měl 100 000 obyvatel, byly zde vybudovány královské paláce (viz níže), založena uviverzita atd.

Soul, zejména pak královské paláce, byl velmi poničen během imdžinské války s Japonskem (1592) a během korejské války (1950–1953). V 60. a 70. letech zde proběhla poměrně živelná výstavba nových čtvrtí, mostů... V 80. letech, resp. poslední roky před olympiádou (1988), prošel Soul obrovskou modernizací a dá se říci, že právě olympiáda byla velkým milníkem v historii města.

Další důležitou událostí posledních let bylo fotbalové mistrovství světa, uspořádané v roce 2002 v Koreji a Japonsku. V té době byly přepisovány téměř všechny trasy autobusů či metra do latinky, vybudován moderní fotbalový stadion.

Hlavní tepnou či historickým centrem města je okolí královských paláců Kjongbokkung, Čchangdokkung a Čchangjonggung, čtvrť Insadong a park Tapkol. Na ně dále navazuje Čong-no (Zvonová třída), trhy v okolí původních městských bran – Tongdemun – Velká východni brána, tedy Tongdemun sidžang a Namdemun – Velká jižní brána, tedy Namdemun sidžang).

Další menší "centra" jsou v okolí všech větších univerzitních kempusů (např. před univerzitou Jonse – Sinčchon, Ehwa Womans University apod.).

Neméně důležitá je třída Itewon či čtvrť Kangnam (dosl. "Na jih od řeky"), kde sídlí velké firmy a je to takový soulský "Manhattan".

Královské paláce Kjongbokkung a Čchangdokkung

Kjongbokkung byl založen (1395) králem Tchädžoem hned po ustanovení nové dynastie a po přenesení hlavního města z Käsongu do Soulu. Sloužil jako sídlo korejských králů přibližně po dvě staletí a po dobu své největší slávy – do 16. století čítal na 500 budov.

Palác byl však vypálen a téměř zničen během války s Japonskem nazývané imdžinská válka (podle roku Imdžin – 1592). Protože byl ze všech paláců používaných královskou rodinou poničen nejvíce, přemístilo se královské sídlo „dočasně“ do nedalekých paláců – Čchangdokkungu a Čchangjongungu. (Ty byly sice také poničeny, ale záhy opět opraveny tak, aby mohly poskytnout přístřeší královské rodině.) Tehdy ješte asi nikdo netušil, že Kjongbokkung bude čekat na opravu celá tři staletí.

K jeho rekonstrukci došlo až v 19. století, v roce 1865, během vlády krále Kodžonga, resp. jeho otce Tewonguna. Tento počin měl ovšem též politický podtext. V 2. polovině 19. století byla v Koreji doba obrození a oprava paláce měla podpořit a stmelit korejské národní smýšlení. Podle královského výnosu byla vybírána speciální daň na opravu paláce a po třech letech horečnatých oprav byl palác opět zprovozněn a královská rodina se stěhovala zpět do svého původního sídla.

Velkou ranou však byl čin Japonců, kteří v jedné z budov paláce zavraždili tehdejší královnu, manželku krále Kodžonga, Min (1985). Poté se tam ani král nemohl cítit v bezpečí, a tak se uchýlil na ruskou ambasádu. Palác byl tedy znovu bez krále. Poslední ranou byla léta japonské koloniálni správy, kdy z původních 330 budov byly téměř všechny zničeny či přemístěny, aby "nepřekážely" a zbytečně nepřipomínaly Korejcům jejich vlastní kulturu a historii.

V areálu dnešního paláce jsou zachovány či zrekonstruovány nejdůležitější budovy – tedy hlavní vstupní brána – Kanghwamun, dále trůnní palác s rozlehlým nádvořím a sloupy, u kterých stáli jednotliví ministři během projednáváni státnických záležitostí. Dále je to několik pavilonů určených pro běžné využití a dvorský život. Mezi nimi je např. Pavilon vzdálených vůní uprostřed jezírka s lotosy, kamenná zahrada atd.

Kromě těchto historických budov se v komplexu paláce Kjongbokkung nachází dvě muzea – Národní a Národní etnografické. V Národním muzeu jsou mimo jiné umístěny dva velké modely původního palácového areálu, resp. paláce po rekonstrukci z roku 1868 a po období japonské kolonie, tedy z druhé poloviny 40. let.

Palác Čchangdokkung byl postaven v letech 1405–1412 a po imdžinské válce, kdy došlo k téměř úplnému zničení Kjongbokkungu, sloužil jako sídlo královské rodiny. Je zde zachován nejstarší kamenný most v Koreji (z roku 1411), stejně jako trůnní sál, královská kancelář a pavilon zvaný Naksondže, původně postavený a určený pro jednu z konkubín krále Hodžonga, posléze využívaný potomky královského rodu až do roku 1989.

Hlavní atrakcí Čchangdokkungu je však Piwon – Tajná zahrada. Ta byla určena k rozjímání, studiu či skládání básní. Nachází se zde knihovna, lotosová jezírka či malé altánky, které přímo povzbuzují umělcovu mysl. Palác je dnes zařazen do seznamu Světového dědictví UNESCO.

Čchangdokkung přímo sousedí s dalším palácem – Čchangjonggungem. I když tomu tak původně nebylo, jsou dnes oba areály propojeny palácovými zahradami. Také historie Čchangjonggungu sahá až do 15. století, avšak dnes je zde nejstarší zachovanou budovou trůnní sál z roku 1616. Tento palác je rozlohou nejmenší, zato se nachází v překrásné zahradě s jezírky. Ta jsou na místě původních rýžových polí, která byla také součástí paláce, aby králům připomínala spjatost dvora s životem poddaných. V období japonské okupace bylo s tímto komplexem taktéž velmi nešetrně zacházeno, část komplexu byla využívána jako zoo.

Dnes jsou zřejmě nejzajímavější součástí zahrady pavilony, kde jsou uchovávány pohřební destičky králů a královen období Čoson. Hlavní budova byla původně postavena v roce 1395.

Insadong

Oblast v blízkosti královských paláců se spoustou malých galerií, obchůdků a čajoven. Přestože je obklopena moderní architekturou, stále si zachovává atmosféru starého města. Na ulicích se prodávají tradiční sladkosti, ruční výrobky z papíru, kaligrafie, masky, keramika, knihy, starožitnosti atd. Množství je téměř nepřeberné.

Čongjesa

Největší klášter v Soulu, byl postaven během japonské okupace v roce 1938. Cenné jsou zejména nástěnné malby zobrazující scény z Buddhova života, stejně jako práce na dřevěných částech stavby. Tento klášter je „srdcem“ buddhistické sekty či odnože Čongje, která je v Koreji nejrozšířenější. Synchronizuje v sobě prvky meditativního buddhismu (zenu, či korejsky – sonu), ale zároveň klade důraz na studium súter.

Trh při Velké jižní bráně – Namdemun sidžang

Největší a nejstarší trh v Soulu pod širým nebem. Prodává se zde všechno, od nejrůznějších pochutin, koření, ryb, rýže a dalších potravin až po zimní kabáty či domácí spotřebiče. Při nákupu se smlouvá, šance na usmlouvání úměrně stoupají s množstvím nakoupeného zboží. Např. když nakupujete suvenýry, můžete prodavače požádat o nějakou věc jako bonus k nákupu.

Klášter Pongwonsa

Nachází se v západní části města, čtvrti Sodemun a je důmyslně skrytý v horách Ansan. Klášter byl založen v roce 889 přímo na královský příkaz, avšak stejně jako mnoho dalších objektů byl vypálen během imdžinské války koncem 16. století. V roce 1748 byly obnoveny základní budovy, které jsou uchovány až do současnosti. V té době byl také do kláštera umístěn dar od krále, obraz Pongwonsa, který dal současnému klášteru jméno.

Pchanmundžom a DMZ

Vesnice vzdálená přibližně 55 km od Soulu je jediným místem v Demilitarizovaném pásmu, kam je povolen přístup návštěvníkům. Byla založena na hraniční 38. rovnoběžce v roce 1953 na konci korejské války. V modrých podlouhlých budovách OSN, které pomyslně dělí demarkační čára, ještě v současnosti probíhají mírová jednání.

Je to místo, kde se můžete dostat až na samou hranici s KLDR, a když průvodce dovolí, smí se projít okolo stolu, které půlí mikrofony naznačující demarkační čáru, tedy pomyslně překročit 38. rovnoběžku. Během jeho existence se v Pchanmundžomu odehrálo několik nešťastných incidentů. Naposledy to byla přestřelka v roce 1984, kdy se pokusil o překročení hranice ze severu na jih ruský utečenec. Další více či méně vážné přestřelky či nepokoje se odehrávají v DMZ dodnes. Tyto incidenty jsou podrobně popsány a vysvětleny během prohlídky DMZ a Pchanmundžomu s americkou armádou. (Je však také třeba brát v potaz, do jaké míry jsou tyto „příběhy“ upraveny pro účely propagandy ze strany USA. Civilista těžko může odhadnout, co se na nejstřežnější hranici světa vlastně děje. O DMZ bylo natočeno již mnoho filmů, přičemž lze jen těžko říct, co z filmového děje se může zakládat na pravdě a co je jen fikce, popř. pokud jde o dokument, co chce veřejnosti být ukazováno a co nikoli.) Faktem však zůstává, že celé území DMZ (široké 4 km a dlouhé 240 km) je přímo prošpikováno ostnatými dráty, protitankovými kryty a minovými poli, a to na obou stranách bariéry.

Nedaleko od Pchanmundžomu se nachází vojenský kemp Bonifác, ve kterém žije na 5000 vojáků společných amerických a korejských jednotek, i když v současné době se diskutuje o přesunu většiny z nich dále na jih.

Dnes se na území DMZ nacházejí dvě vesnice, obě jsou v blízkosti Pchanmundžomu, avšak na opačné straně 38. rovnoběžky.

Na jihu je to Tesong s 230 obyvateli, z nichž většinu tvoří soukromí zemědělci. Všichni jsou osvobozeni od placení daní, žijí v poměrně moderně zařízených domácnostech s vysokorychlostním internetem, avšak tento „blahobytný“ život je podmíněn „večerkou“ o jedenácté hodině večer, po které platí zákaz vycházení, a je za cenu neustálého dohledu vojáků.

Na sever od rovnoběžky leží severokorejská vesnice Kidžong, která je ještě podivuhodnější než Tesong – nikdo tam totiž nežije. Budovy jsou prázdné, a proto ji někteří přezdívají „Vesnice duchů“. Až do tohoto roku v obou vesnicích probíhala mohutná propaganda – jak rozhlasová, tak i „světelná“ (spočívala ve vysílání propagandistických nápisů a hesel na obrovských světelných panelech). Ta byla v rámci programu sjednocování země zrušena, a tak se obě strany bariéry po 23. hodině většinou ponoří do tmy.

Pchanmundžom je možno navštívit pouze na objednávku, tyto akce organizuje americká armáda, která si z toho udělala poměrně výnosný byznys. Při přihlášení, které se zajišťuje dopředu, jsou podány podrobné instrukce týkající se předepsaného oblečení, zákazu fotografování, zákazu ušklíbání se na severokorejské vojáky apod.

Zpracováno ve spolupráci s China Tours.