Let proběhl v pořádku, batohy dorazily oba včas (rozuměj – stejně s námi), což ne vždy bývá pravidlem. Tak jsme se po obdržení razítka k povolení pobytu a údivných pohledech a otázkách úředníků, co že chceme v Koreji, když tu není nic zajímavého, rozjeli MHDéčkem do centra na místo setkání. Po chvíli čekání opravdu dvojka K+M dorazila a setkání to bylo opravdu emocionální. Navíc si ti dva postěžovali na společnost Lufthansa, když v letadle pořád hladověli. Nachýlilo se k večeru a do buddhistického kláštera se stáhli korejští turisté snad z celých hor. Mysleli jsme si, že tu budeme téměř sami a nakonec je kapacita kláštera zaplněna k prasknutí. Dostáváme zadarmo večeři a účastníme se večerní mše, což je moc krásná záležitost. Škoda, že jsem strašlivě unaven a téměř všechno v sedě prospím!
Už déle jsme se s přítelkyní rozhodovali, kam jet na dovolenou. Její podmínkou bylo, že v té které zemi musí být bezpečno. A to Korea splňovala na 120 %. Navíc jsem „korejským bacilem“ nakazil spolužáky z VŠ Martina a Kájinu. Takže nastalo balení do krosen, shánění instantních polévek, Stopařova průvodce po Koreji (Lonely Planet) atd.
Schůzka s těma dvěma proběhla u nás doma, zhruba jsme si řekli, jaký bude náš plán prvních pár dní (s tím, že dál se uvidí). Letenku jsme my měli dřív, oni ji sehnali tak, že letěli o den dříve a na konci pobytu odlétali o den déle. Do plánu Soulu jsme zabodli prst, že tam se setkáme po našem příletu v 10 hodin dopoledne.
Setkání v Soulu
Martin (maje výborný orientační smysl) nás pěšky dovedl k hostelu, kde už jednu noc přespali, šli jsme asi ½ hodiny. Na jméno si bohužel nevzpomínám, ale vím, že to bylo přes silnici naproti vchodu do bývalého císařského paláce, vzdušnou čarou asi 50 m. Měli tam příjemný personál, internet zadarmo, sprchu, postele, tak co si víc přát. Navíc asi 20 m od hostelu byl na rohu krámek s pivem. Večer k nám na „cimru“ dorazila ještě partička z Japonska (mají to asi jako my do Polska J), takže večírek v angličtině a s ochutnávkou saké byl nasnadě. Jenže ve 20 h místního času mi začala zaklapávat víčka, takže rychle sprchu a do hajan.
Národní park Seoraksan
Druhý den (v pondělí) jsme se vydali do místa zvaného Jangsudae, což bylo výchozí místo pro vstup do Národního parku Seoraksan. Přijeli jsme tam pozdě večer, už nás nechtěli pustit, tak jsme se ubytovali v kempu asi 200 m od vstupu. Kemp byl naprosto prázdný, takže jsme si mezi stromy postavili jediné dva stany. Udělali jsme si oheň, večeři a na řadu přišlo také něco z tvrdšího soudku z Čech i Koreje. Někteří z nás to přehnali, ale o tom se rozšiřovat nebudu J.
Druhý den jsme se vydali do parku – směrem vzhůru – a rázem jsme se přestali divit, proč nás večer už nechtěli vpustit dovnitř. Cesta vedla do kopce, a to velmi prudkého a po místu na postavení stanu nebylo vidu ani slechu. Po asi čtyřech hodinách jsme se vydrápali na vrchol, kde jsme udělali fotku a pokračovali dál, tentokrát již z kopce. Nocležiště jsme si udělali u řeky, k večeři bramborovou kaši s tuňákem. Toto byla jedna ze dvou nocí, kdy bych zimou rozštípal 10 kubíků dřeva.
Útočiště v buddhistickém klášteře
Ráno bylo ale teplejší večera a my se vydali na druhý den putování. Po půl dni jsme dorazili k buddhistickému klášteru tak krásnému, že se mi tajil dech. Bylo asi 15 hodin, říjnové slunce svítilo a hřálo. Jak jsem v úvodu poznamenal, četl jsem před naší cestou, že se dá v klášterech přespat, a tak mi v hlavě vyklíčila kacířská myšlenka, že zkusíme přemluvit nějakého mnicha, aby nás tu nechali! To se také podařilo a my si dali odpoledne v mnišském, Martin s Kájinou se šli projít po okolí, my s Alicí zůstali v „areálu“.
Plány se mění
Další den jsme dorazili na konec národního parku a když pominu to, že mi těsně před koncem při sestupu podklouzly nohy a já spadl z asi 1,5 metru na zadek, nic podstatného se nestalo.
Z parku jsme pěšky dorazili na autobusák, odkud jsme se přepravili do města Sokcho. Večer jsme zašli na tradiční večeři. Ukázali jsme poslepu do jídelního lístku a něco dostali. Jen na mě zbyl Černý Petr. Přinesli mi nějaké chaluhy namočené v osolené vodě. Pivo stálo za pendrek, strašně světlý a bez chuti. Srdce mi poskočilo, když jsem si vzpomněl na český mok.
Další den jsme chtěli vyrazit na jih země podívat se na „tripitaku“, což je soubor asi 80 tisíc svazků buddhistických modliteb a textů vyřezaných do dřevěných destiček. Vzhledem k našemu neustálému operativnímu měnění cílů a tras jsme tripitaku zavrhli, protože nám z města Daegu, skrz které jsme jeli, dál nic nepokračovalo. Vzali jsme to proto přes město Gyeogju, kde jsme už za tmy našli naprosto, ale naprosto vymazlený hostel.
Pan Kwong se nás nejdříve zeptal, jestli jsme Němci, a když zjistil, že ne, výrazně nám slevil J. Kuchyně nám byla k dispozici, což jsme s díky uvítali, byli jsme hladoví. V lednici k dispozici pivečka, dům byl plný kaligrafických kreseb, na střeše „společenská místnost“, kde jsme popovídali s dalšími cestovateli, pokoje s ondolovým (podlahovým) vytápěním – to vše přispělo k tomu, že jsme se tu cítili velmi příjemně.
Další den jsme vyrazili na obhlídku hrobek bývalých panovníků, což jsou boule asi 5 m vysoké a v každé z nich spí nějaký korejský předek. Město je velmi příjemné i proto, že má tradiční nízkou zástavbu, nikde ani památka po panelácích. I když se tu dají půjčit kola, my zvládli prohlídku města po svých. Když nepočítám to, že jsem večer ve městě po hledání jedné čajovny zabloudil, byl toto město opravdu příjemný zážitek.
Národní park Jirisan
Další plán: vymysleli jsme, že projdeme národním parkem Jirisan. Dorazili jsme k bráně parku (místo se jmenuje Daewonsa) opět navečer, ale pracovní doba tu ještě neskončila, a tak nás personál za potutelných úsměvů a pochechtávání odvezl na korbě auta na hranici parku s tím, že si máme stany rozdělat zde. Po večeři z pytlíku jsme si udělali táborák, umyli nohy v řece a asi ve 20 hodin zalehli.
Šli jsme parkem pod pestrobarevnými podzimními korunami stromů, potkali pár zajímavých lidí, např. správce shelteru, kde jsme spali, byl účastníkem expedice Himaláj (tuším r. 1995), která ale na vrchol nedorazila. Ten nám také všem uvařil čaj s ukázkou čajového rituálu a naučil nás psát naše jména v korejštině. V přístřešku jsme museli spát stejně jako při nocování v klášteře odděleně muži a ženy a i když jsme si odpoledne dělali naděje, že tu budem sami, před soumrakem se opět z ničeho nic objevily hordy horalů, takže jsme o společnost měli postaráno.
Další den jsme vystoupali na druhý nejvyšší vrchol Jižní Koreje, Mt. Jirisan (1915 m), bohužel za nadvlády mlhy. Naším dalším nocležištěm byla Správa parku, kde jsme spali přímo v budově spolu s dalšími turisty - povětšinou korejskými středoškoláky. Martin si ještě pohovořil se správci o dřevinách a hajdy na kutě. Cesta přes park měla asi 18 km a když pominu, že jsem oddělal boty a asi 26x jsem si zvrknul kotník, tak se opět nic zajímavého nestalo J.
Ostrov Jeju
Opět busem jsme se dostali přes Gurye do města Mokpo, odkud jsme vyrazili trajektem na ostrov Jeju. Jeli jsme v ekonomický třídě (tý nejhorší), na takových podlážkách s koberci asi ve 2. patře. V 1. patře jel nějaký zájezd důchodců, ale snad všech důchodců z Koreje. Byly jich mraky, loď se s náia pěkně nahýbala! Bylo to ale spíš bouří. Při přistávání na Jeju nás musela jedna menší loď obložená pneumatikami dostrkat do přístavu. Cesta trvala o hodinu déle. No, žaludek zažil menší drama. Větší drama zažil na cestě zpět na pevninu (ale to až později).
V terminálu se nás hned ujal nějaký stařík, že má zaručeně nejlevnější bydlení ze všech přítomných staříků naháněčů. Za celkem levný peníz nás odvezl k sobě na ubytovnu. Večer jsme potkali jednu Němku, se kterou jsme bydleli na hostelu v Gyeogju, a šli jsme si nacpat bachor, čepec, slez i knihu do restaurace, kde si jídlo sami smažíte na stole a přikusujete k tomu miliardu příloh, omáček, přísad, listů atd...
Další den jsme cestovali na jih ostrova do města Seogwipo, kde se taky hrálo MS ve fotbale. Navštívili jsme taky botanickou zahradu, kde si liboval hlavně Martin. Potom jsme se přesunuli na pobřeží a prohlídli si nádherné čedičové sloupové výchozy.
Taky jsme udělali rozhovor s místními novináři, protože, jak jsem uvedl, byli jsme tu za opravdovou senzaci – běloši s domkama na zádech. A že prý budeme ve vydání místních novin. V Seogwipu jsme našli levný bydlení a šli prozkoumat místní trh, hlavně pražená chapadla a NUDLE !! Když jsme totiž druhý den s Alicí ráno odpočívali, zaslechli jsme, jak se Martin s Kájinou v kuchyni strašně smějou. Koupili si totiž omylem místo nudlí do polívky žlutý gumičky a právě teď je po sobě stříleli.
Výlety po ostrově
Přesunuli jsme se na východ ostrova ke kráteru, na který jsme v lijáku a větru vylezli, udělali pár fotek a rychle dolů! Večer, kdy jsme prošvihli všechny odjíždějící autobusy, nás zoufalé pozvala jedna stařenka k sobě domů. Bylo to zatím nejlevnější bydlení a ještě na nás byla moc hodná a přinesla nám k “večeři” mandarinky a čaj!
Další den jsme navštívili ptačí shromaždiště na SV ostrova a lávovou jeskyni dlouhou x kilometrů, pro veřejnost 1 km. Byla to dost masňárna, přišli jste k nějakému zajímavému útvaru, slečna zmáčkla čudlík na magneťáku a ten vám vše odvyprávěl. Odpoledne jsme dojeli do „hlavního města“ ostrova, nechali jsme si v jedné dílničce vyrobit dřevěná razítka s našimi jmény v korejštině. Lidi tu dávají na poštách na dopisy svoje razítka, tak už taky jedno mám.
Cesta z ostrova Jeju byla o poznání strastiplnější. Zpět na pevninu jsme jeli trajektem menším, tudíž o poznání houpavějším. Nedopadlo to dobře. To když jsem se asi hodinu před odjezdem nasnídal, koupil si noviny a jal se na výše zmíněných podlážkách číst. V tom se se mnou svět zamotal, no nebudu to komentovat – 25 % z naší čtveřice blinkalo. Ten pán, co si prohlížel ranní moře, ze mě neměl radost.
Národní park Byeonsan
Na pevnině jsme vyměnili peníze na korejské wony a posunuli se do národního parku Byeonsan. Počasí se dost změnilo, ochladilo se z krásných 25 na 7 °C. První nocleh byl v areálu buddhistického kláštera. Další den jsme si dali trek přes hřeben hor, nechtěně si ho zkrátili, a protože jsme byli pěkně promrzlí, domluvili jsme se, že pojedeme do lázní, údajně nedaleko odsud.
Po několikerém stopování (mikrobus + náklaďáček na korbě) jsme je našli a nezřízeně se dvě hodiny váleli v horké vodě! Vylezli jsme jako nový lidi, venku se udělalo hezky. Dali jsme si kafíčko na venkovním posezení. Kolem nás šli dva Korejčani a dali nám sodžu (chutná jako vodka), pivko a nějaké kelímky – no hned byl svět veselejší.
Večer jsme jeli na pláž, zalezli jsme za vesnicí na louku na pobřeží, rozbili jsme si stany, navečeřeli se, připili na poslední společný večer (Martin s Kájou tady zůstávají o den déle) a šli spát. Ovšem, což jsme nevěděli, zakempovali jsme zrovna na stezce pobřežní stráže, která tudy patrolovala každé dvě hodiny, a tak nás asi o půlnoci vzbudila. Čtyři po zuby ozbrojení vojáci, v maskáčích a přilbách nám bušili na stany. Když jsme jim vysvětlili, že jen procházíme a ráno v 6 hodin tu po nás nezbude ani smítko a že nejsme severokorejští uprchlíci převlečení za Čechy, nechali nás dospat do rána.
Korejci neznají stop
Poslední den byl celý stopovací. Asi na 6 aut jsme se přiblížili cca na 100 km od Soulu a zbytek už dorazili busem, protože stop byl opravdu očistec. Ne že by Korejci nechtěli brát, ale stopování pro ně bylo tak nepochopitelný, že vůbec netušili, co tou zdviženou rukou chci a když už, tak nás odvezli na vlakový nádraží, abychom dojeli, kam potřebujeme. Autobusem jsme se dopravili do Soulu, kde jsme se ubytovali ve stejném hostelu jako před třemi týdny. Ve 20 hodin jsem usnul jak širokej, tak dlouhej a bystrozrakej na palandě.
V den odjezdu jsme si zašli do Národního muzea, před nímž se zrovna konaly nějaké slavnosti, Alice si po dlouhém smlouvání koupila čajový servis a vyrazili jsme do Incheonu na letiště a přes Amsterodam vzhůru domů.
Jižní Korea je opravdu pohodovou zemí. Je taky naprosto bezpečná, uvádí se, že je tu bezpečněji než běžně v Evropě. Když nepočítám to, že se tu normálně jezdí motorkami po chodnících (na to si dejte pozor), nic horšího se vám tu stát nemůže. Dovolená nás nakonec přišla na 39,5 tisíce Kč, takže mé obavy z vysokých cen se nepotvrdily. Domů jsme si přivezli ranec krásných zážitků, které bohužel vystřídala realita pracovního procesu...
S krosnou do Jižní Korey
Rozjeli jsme se do Jižní Koreje na můj popud, když jsem si po Mistrovství světa ve fotbale 2002 četl na internetu různé články sportovních novinářů a ty ve mně vyvolaly takovou euforii, že jsem se rozhodl. že do Asie pojedu.
East Side Gallery: Malý zbytek Berlínské zdi je dnes největší venkovní galerií na světě.
Berlín, Brémy, Mnichov, Lübeck či Norimberk patří mezi nejkrásnější německá města.
Na prázdniny se vydejte jedině do Německa!