Izrael je sice židovský stát, ale zdaleka ne všichni jeho obyvatelé jsou Židé (pomiňme nyní Araby, o kterých se zmíníme později). Možná může být těžké se v této situaci zorientovat, ale Izraelci skutečně navenek působí značně různorodě, neboť každý je, nadneseně řečeno, odněkud. Zakladatelé této země se sem přistěhovali ze všech možných koutů světa a jen velmi málo Židů zde žilo odpradávna. Můžete se proto setkat jak s Izraelcem snědým, připomínajícím obyvatele pouští, tak i světlovlasým, kterého si snadno spletete se Seveřanem. Nemají dokonce ani společnou víru a jistá část se ani nepovažuje za věřící. Ovšem v porovnání s naší zemí je zde ateistů velice málo - zhruba 15 %. Přibývání ateistů je zcela novým jevem, neboť Židy spojuje především jejich náboženství, které je alfou i omegou jejich myšlení a identity. Zejména mladí lidé se považují náboženstvím spíše svazováni než naplněni, ostatně jako ve většině dnešního světa.

Ne všichni Izraelci jsou židovského vyznání. Malé procento z nich tvoří křesťané (kolem 3–4 %). Stejně jako muslimové jsou však respektováni a samovolně nedochází ke konfliktům. Lze říci, že ke střetům s náboženským podtextem běžně nedojde, pokud není vyprovokován nějakým útokem. Ten zpravidla nebývá důsledkem náboženského cítění, ale fanatismu a hlouposti. Sama židovská víra vede židy ke vstřícnosti ke křesťanům i muslimům, podobně jako islám. Tolerance židovských věřících je až neuvěřitelná; pokud projevíte skutečný zájem a respekt k jejich tradicím, dovolí vám zúčastnit se všeho náboženského dění včetně bohoslužeb v synagoze, i když toto již nebývá běžné.
Víra hraje v Izraeli poněkud jinou roli než v Evropě. Podobně jako islám i židovská víra (nemá žádné vlastní označení, sami Židé hovoří jen o „Víře“ - hebr. emuna, dat) je způsobem myšlení a celého života, tedy i náhledem na svět. V tom spočívá hlavní rozdíl od našeho pojetí, neboť my často považujeme za projev víry nedělní návštěvu kostela a pak se vracíme zpět do sekulárního světa.
Pro nás je obvykle příjemné, že židovská víra nemá misijní charakter. Prakticky to znamená, že až na úplné výjimky vás v tomto smyslu nikdo nebude poučovat, pokud o to vy nebudete stát. Zájem o zdejší tradice a kulturu je vítán a téměř neexistují zákazy či omezení pro ty, kdo vyznávají víru jinou nebo žádnou. Výjimkou jsou jen nejnutnější pravidla, která je třeba dodržovat. Například nezbytné použití kipy (charakteristické pokrývky hlavy) v náboženských prostorách či zákaz filmování a focení těchto míst o šabatu, svatém dni v týdnu. Při porušení takovýchto pravidel se nesetkáte s nepříjemnými reakcemi, ale budete přátelsky upozorněni na to, že pravidlo existuje; předpokládá se, že jste jej neplnili z neznalosti.

Arabské (palestinské) obyvatelstvo tvoří zhruba 15 % izraelské populace. Existují místa, kde jich je převaha a město se od židovského již od prvního pohledu liší. Příkladem může být například Nazaret. Arabové drží více pospolu a cizince mezi sebe příliš nepouštějí. Pokud nabudete dojmu, že je to jinak, pravděpodobně půjde o pouhé zdání. Je třeba rozlišovat vstřícnost, kterou projevují turistům, a sympatie, tedy hlubší náklonnost. Je to ovšem obecná charakteristika, která neplatí vždy. Na tržišti se s vámi muslimové dají do řeči spíše než Židé, ale do mešity vás sotva pustí. Není to projev nepřátelství, ale jejich zvyky jsou odlišné.

V zemi se běžně setkávají lidé, kteří hledají mnohdy protikladné cíle. Příjíždějí z náboženských důvodů, ale také kvůli obyčejnému slunění na pláži. Místní mají pro všechny obdivuhodné pochopení a obecně se k návštěvníkům chovají velmi vstřícně. Nestojí za tím vypočítavost či přetvářka, ale pochopení pro odlišnost druhého. Židé tento pocit znají velmi dobře, a ve své zemi proto každého vítají. Neznamená to, že od vás očekávají účast na zdejším dění či pochopení komplikované vnitřní situace. Není právě taktické bavit se s nimi o izraelsko-palestinských problémech, neboť můžete snadno vynést zjednodušující soudy, které pro někoho nemusejí být přijatelné.

Náboženské složení obyvatelstva je židé 82 %, muslimové 15 %, křesťané 3 %.