Tel Aviv, město hříchu ve Svaté zemi

Tel Aviv, město hříchu ve Svaté zemi

Pro mnohé hlavní město Izraele, které snad svou otevřeností a tolerancí nemůže návštěvníky více překvapit. Tel Aviv je totiž městem „hříchu“, centrem spontánnosti i veselosti v jehož ulicích se pořádá každoročně jedna z největších „gay pride“ párty na světě.

Svoji přednášku o Svaté zemi obyčejně zahajuji celkem jednoduše znějící otázkou: „Jaké je hlavní město Izraele?“, ptám se návštěvníků. Ozývají se dva návrhy, Jeruzalém a Tel Aviv. Oba jsou správné, i když každý trochu jinak. Oficiálně (podle Izraele) je hlavním městem Jeruzalém, zbytek světa se kloní spíše k Tel Avivu. Toto zmatení má co dočinění s okupací východního Jeruzaléma a dalšími nejasnostmi ohledně statusu svatého města. Proto převážná většina zahraničních ambasád sídlí v Tel Avivu.

Politická situace však nemusí být jediný důvod. Jen těžko by člověk hledal dvě více rozdílná města nalézající se v jednom státě. Zatímco Jeruzalém je centrem náboženství, tradic a lidí konzervativního smýšlení, Tel Aviv je místem „hříchu“, centrem otevřenosti, spontánnosti a veselosti, je multietnickým mixem, kde se každoročně pořádá jedna z největších „gay pride“ party na světě. Přesvědčil jsem se o tomto „dualismu“ hned během svých prvních dní v Izraeli.

Nejširší nabídku průvodců a map Izraele (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

KNH

Noční život

„Tady ne, takhle by to nešlo,“ křičel na mě během mé první noci v Izraeli člen ochranky baru, jehož jméno jsem nedokázal přečíst. Nebylo to opilostí, ale spíše hebrejskými písmeny, které se přede mnou rozkládaly a znovu spojovaly v neobjeveném rytmu i systému. Tečky, čárky, obloučky, mi moc smyslu tehdy nedávaly. Na druhou stranu to bylo jediné, co zde působilo dojmem exotičnosti. Seděl jsem na ulici (což se ochrance nelíbilo) jménem Dizengoff, jedné ze tří hlavní „barových“ tepen Tel Avivu. Bez hebrejských písmen kolem bych si připadal jako někde v Praze.

Seděl jsem zády opřený o zeď a pozoroval tehdy svoje bezprostřední okolí. Hospody, bary, fast foody a trafiky, sem tam nějaký ten v noci otevřený obchod. Kolem procházeli lidé. Na první pohled obyčejní „Evropané“, žádné specifické oblečení, líčení či něco podobného. Klidně bych mohl takto dumat v ulicích Berlína či Tallinu. Několik měsíců na univerzitě před mojí roční, „výzkumnou cestou“ patřilo studiu Izraele a Palestiny, politiky, konfliktu a historie. Nějak mi uniklo, že se i přes značně divoký mediální obraz jedná o obyčejnou zemi, kde mimo teroristů a náboženských fanatiků, žijí i obyčejní lidé. Ti jako by se z učebnic a dokumentů tak nějak vytratili.

Tel Aviv a Jeruzalém, dvě města, která už ani snad více odlišná být nemohou. Podívajte se, jak na Jirku Kaláta zapůsobil právě Jeruzalém, střed světa naší civilizace.

Zažité stereotypy vzaly za své

Okolo mě prošla dívka v minisukni, sladce se usmála, zavlnila v bocích a zapadla do míst, odkud já předtím přišel. Podstatná část ňader vyskakujících z výstřihu byla pokryta třpytkami a obličej vymalován několika vrstvami líčidel. Ženy v židovském státě jsem si přeci jenom představoval trochu jinak, možná více upjaté či cudné. Nevím, ale tohle mi do obrazu státu, kde náboženství hraje velice silnou roli, moc nesedělo. Nebyla to jediná věc, která dokázala rozhodit jisté návyky a stereotypy zašité hluboko v mozkové kůře.

Všechno bylo tak odlišné od toho, co mělo podle mých představ vypadat jako stát Izrael a přitom tak stejné s prostředím, ze kterého jsem přivandroval. „Tohle přece není Blízký východ, nebo alespoň ne ten, za kterým jsi přijel?“, dost silně křičelo moje vědomí. Mělo pravdu, něco podobného jsem vážně nečekal. Né, že bych předpokládal pouze muže v černém oblečení s pejzy, ženy zahalené od hlavy až k patě a ušmudlané děti pohánějící povoz s oslíkem. (Takové jsem posléze potkával v Jeruzalémě a na palestinských územích). Ale přeci jenom mi tyto obrazy chyběly. Poskytly by mi pocit jistoty, že jsem ve správné zemi.

Místo toho se v Tel Avivu do nebe zvedají mrakodrapy, moderní autobusy křižují ulice a restaurace míchající chutě z celého světa, se staly pro místní společnost naprostou samozřejmostí. Tel Aviv je „městem hříchu“, jak ho nazývají obyvatelé z jiných částí Izraele. Během své stoleté existence si vysloužil pověst místa zábavy, otevřenosti a nevázanosti. Byl založen prakticky na „holé pláni“ v roce 1909 a s příchodem stále větších počtů židovských osadníků, se začal pomalu rozvíjet. Zvláště pak po založení státu Izrael v roce 1948. Už o dva rok později, pohltil arabskou Jaffu, jeden z nejstarších přístavů ve Středozemí. Od té doby se díky své evoluci vyvinul v kulturní centrum celé země.

Kvéry a bikiny

Přes svoje relativní mládí toho má mnoho k ukázání. Například jeho část zvaná „Bílé město“, obsahuje zřejmě největší soubor modernistických budov na světě a od roku 2003 je zapsána na seznamu Světového dědictví UNESCO. Jeho pláže jsou vyhlášené a to nejenom kvůli své kráse, ale i díky jednomu dalšímu specifiku. Dají se zde totiž vidět v jednu chvíli „kvéry i bikiny“. Mnohé mladé dívky mají přes své titěrné plavky přehozeny palné zbraně, většinou se jedné o některou z verzí americké útočné pušky M-16.

Mladíci nezůstávají pozadu a na pláži se tak vytváří velice netradiční obraz. Nejsou to však žádní teroristé či náboženští fanatici, ale členové a členky izraelské armády. Vojenské služba je v zemi povinná pro muže na tři a pro dívky na dva roky. Zbraně vojáci nesmí odložit ani na vteřinu a to ani na pláži. Tedy jen další z řady mnoha telavivských specifik. Je jich dost, které stojí za prozkoumání.

Tel Aviv může působit jako balzám na duši pro cestovatele znaveného náboženským a kulturním konzervatismem zbytku Svaté země, a to platí jak pro Izrael, tak pro Palestinu. Zvláště pak pokud po regionu cestuje delší dobu.

Jiří Kalát začal sbírat zkušenosti v několika redakcích, jako žurnalista pracoval v Havlíčkobrodském deníku. Během studií na Univerzitě Palackého ho zaujal projekt naseadresa.cz, ve kterém společně s kolegy vytvářeli zpravodajství o UP. Toulavé boty ho zavedly na Aljašku, do Guatemaly, Mexika či na Nový Zéland. V nynější době žije v Jeruzalémě v Izraeli. Cestuje po této starobylé zemi a hledá informace, které by mu hlouběji osvětlily problematiku Izraelsko-Palestinského konfliktu, místní kultury a života.

Zkušenosti čtenářů

Helena

„Nevím, ale tohle mi do obrazu státu, kde náboženství hraje velice silnou roli, moc nesedělo.“
 
Tohle je do značné míry chybná představa (často způsobená směšováním národnostní a náboženské identity); pokud se člověk nezajímá vysloveně o množství ateistů, ale o množství lidí, pro které náboženství není důležité (tzn. „ano, věřím že existuje nějaký Bůh; ne, není to významná součást mého života“) tak Izrael se pohybuje poměrně dosti vysoko.
A i lidí, kteří jsou vysloveně ateisté je v Izraeli mnoho; pro více info heslo „Jewish atheism“. Stručně: za Žida je považován člověk, který se narodil židovské matce (resp. má židovské předkyně v mateřské linii), bez ohledu na to, že on sám je třeba ateista. V nejen v Izraeli jde pro hodně lidí o příslušnost k národu/kultuře/komunitě a náboženství je až podružné.

Vratislav

Možná, že se Tel Aviv zdá být nábožensky nezatížený, ale to je jen zdání.
Stačí 10 minut rozhovoru s holkou v bikinách nebo obsluhou v hippísovým baru a zjistíte že pod tou moderní maskou je stený náboženský fanatismus jak v Jeruzalemu.
Izrael je pouze Náboženství

Viktor
Vratislav:

Nesmysl.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí