Po tahanicích o cenu jízdného nás bodrý řidič dopravil až na kraj zeleného údolí Alamut, do vesnice Garamud. Množství domečků se kupí okolo řeky, aby jejich obyvatelé vytěžili co nejvíce z polohy u životadárné vody. Kromě rýžových terasových políček tu jsou banánové plantáže a roští všeho druhu. Domky tady mají parádní střechy i štíty z vlnitých plechů a o tom, jak si toho místní považují, svědčí jejich pečlivě udržované pastelové nátěry. Nad údolím se prudce zvedají nádherné skály, na kterých kdysi bývaly rovněž hrady. Po zkušenosti s „nejzachovalejší pevností" sekty Assassinů jsme však neměli valného důvodu kopce prozkoumávat. Za procházku by však určitě stála vesnička Avanak, položená vysoko ve svahu na protějším břehu řeky.

Pro pověstnou pohostinnost Íránců nám nebylo zatěžko vydat se sem bez stanu a jistého noclehu. A tak jsme vystoupili u mešity, posadili se před ní a pokorně čekali, kdo z vesničanů nás bude chtít ubytovat. Podívat se na podivné příchozí přišlo s milým úsměvem hned několik místních, ale v nabídkách na pohoštění se nepředháněli. Kalda se tedy vydal do obchodu vybaven svou příručkou a gestem „spát spát". Krámský kývnul a zavolal staršího obce, který uměl pár slov anglicky a byl v nějakém příbuzenském vztahu s majitelem „hotelu". Ochotně nás doprovodil. Cestou jsme nabrali ještě učitele angličtiny a za deset minut jsme seděli u čaje v budoucí velkoryse pojaté společenské místnosti, která zatím funguje jako provizorní útočiště pro tu hrstku cizinců, jež sem za poslední dva roky zavítala.

Jednou se to místo stane východiskem jednodenních výletů a s rozvojem turistiky v této oblasti Elborzu bude jistě hojně využívané i pro vícedenní přechody. Hodili jsme si spacáky na zaprášené stočené koberce, které snad jednou studený interiér zútulní.

KE KARAVANSERÁJI V SEDLE SALAMBAR

Ráno jsme se probudili svěží jako rybky a vyrazili za svítání z rozestavěného hotelu. Za mešitou končí silnička a začíná úzká rokle s prašnou cestou, která nejdříve sleduje tok řeky, po 15 minutách chůze se však začne v nekonečných serpentinách zvedat na levé úbočí. Vpravo hučí poměrně vysoký vodopád, jinak všude skály, šedé květiny a pusto. S každým krokem jsme se vznášeli výše a vykukovaly na nás další a další pásy hor. Nehostinná, ale krásná krajina, kam oko dohlédne. Sluníčko pálilo a my byli už dost vysoko, když kolem nás projel první džíp. Svézt jsme nechtěli, musíme si trochu šlápnout, chceme-li zdolat dámavandského obra. Po necelých dvou hodinách jsme se vyšvihli do sedýlka hory padající asi 800m do včerejší vesnice. Otevřely se zde mírné a kupodivu svěží zelené louky, předešli jsme stádo ovcí. Za námi hrčel paykán. Tak vida, i takové autíčko se sem vydrápe. Vystoupil z něj íránský Kanaďan. V nádherném svátečním počasí se rozhodl vzít své bratry a stařičké rodiče na výlet. Museli jsme se s ním několikrát vyfotit a ještě vícekrát jej ujistit, že nepotřebujeme nikam svézt. Ač k nevíře, pěší chůzi vyhledáváme. Evropané blázniví. Zamávali jsme a bílé auto se pomalu šinulo dál. Cesta obchází jakýsi vymletý kotel zleva a pozvolna stoupá k vesnici Pichbon. Před ní leží nádherná louka, kde je možné stanovat. My si tam lehli do trávy, slunili se a dlabali granátová jablka. Hliněné domky jsou nalepené jeden na druhém, ploty mezi skromnými zahrádkami tvoří hradby sušených hoven. Vesničané zastavovali svou práci, aby nás pozdravili a mile se usmáli. Ledabyle potom ukázali do sedla nad námi, tam leží karavanseráj. Jen pozor, chceme-li tam přespat, měli bychom si vzít dostatek vody. Nad vesnicí jsou další pastviny a teče tu špinavá strouha, ale hlavní prašná cesta po chvilce stoupání přechází prudší tok stékající místo blátem po kamenech. Tady je možné nabrat vodu pro spaní v sedle. Vpletli se do stáda ovcí a zamávali dětem, které okolo nás cupitaly a možná chtěly odměnu za pár samozřejmých rad. Cesta stoupá v zatáčkách nahoru podél elektrického vedení. Než dosáhne výšky 3.200 mnm, objeví se po pravé straně karavanseráj. Je to nádherné místo s výhledem na zasněžené vrcholky nejvyšších elborzských hor. Vykukují z okolní šedé pustiny stejně zvědavě jako vesnička dole pod námi. Nad hlavou krouží supi, jinak zde vládne úplné ticho. Karavanseráj byl částečně rekonstruován, takže uvnitř funguje elektřina a lze tu přespat na několika klasických dřevěných lavicích. Lehla jsem si na střechu mezi kopulky, něco málo snědla a na chvíli vyčerpáním usnula. Zcela mě oddělal Kaldův návrh sestoupit do vesnice pod námi. To jsou další čtyři hodiny, a co je horší, z kopce. Silnice se přehoupne přes průsmyk a práší se dál po levém úbočí chvíli rovně, aby potom v několika desítkách serpentin klesla prudce dolů. Sněžné hory se schovaly, zato se začala objevovat první terasová políčka a domky vesnice Salajanbar. Sluníčko se chýlilo. 

Zahalila jsem vlasy a vydali jsme se poptat, zda by nás tu někdo z pohostinných vesničanů neubytoval. Výtečná pantomima vzbudila sice veselí, ale pokoj pro hosty nenašel nikdo z obyvatel. Aby také ano v těch skromných domečcích. Mezi sušenými hovny nás hostit nemohou, ani kdybychom chtěli. Paní s námi poslala dva kluky, a ti nás vedli kamsi za vesnici. Po deseti minutách jsme stáli před malou mešitou. Přízemní dřevěnou stavbu převyšuje vlevo bílá hliněná kopule. Kdosi se ji rozhodl nedávno natřít na bílo, ale aby to nebylo tak pracné, tak jen vylil několik kyblíků vápna z horní špičky dolů. Šlehačkový dort ukrývá ostatky některého z místních vesnických „immámů". Rakev halí jako vždy několik těžkých zelených látek s černozlatým zdobením, prostor osvětluje po celou dobu petrolejka. V předsíni leží na mnoha kobercích korán a modlitební kamínky, prostornější místnost vpravo slouží částečně jako madrasa, zčásti se zde zřejmě setkávají vesničané. Tady jsme si měli vzít několik dek a ustlat si na tlustých měkkých kobercích. Kromě zpožděných hodin tu visí ještě několik gobelínků, z nichž charismaticky shlížejí šíitští immámové Ježíšova typu. Snad mi jejich pohledy dají spát. Hodným klukům jsme dali lentilky a oni nám ještě za odměnu ukázali, kde můžeme nabrat vodu. Z toho místa se otevřel nádherný pohled na rokli se zelenými políčky a vesnici Kulumlar. Už se ale stmívalo, a tak jsme si šli uvařit před mešitu jídlo. To jako vždy zaujalo několik místních, kteří sem přišli přibližně v době večerní bohoslužby. Nebylo jich však hodně a zdálo se, že je zajímáme více my, než hlavní modlitební čas. Žasli nad našimi instantními jídly a myslím, že nás litovali. „Přineseme Vám chleba!" nutili nás s výrazem zoufalství. My však všechno statečně spořádali, rozloučili se a zalezli do spacáku. Jeden člověk se ještě přišel pomodlit a dolít petrolej, potom všechno ztichlo. Spalo se nám pohodlně, zima se dala snést a síla toho tajemného místa byla únosná.

ŘÍČNÍ ROKLÍ K HLINĚNÉ VESNICI MARAN

Ani ráno se o dveře do mešity vesničané neprali. Nasnídali jsme se v klidu mezi kamennými deskami hrobů a vyrazili skrze vesnici do útrob rokle. Prašná silnička se ještě před vesnicí odklání a až bude dodělána, povede do Maranu po úbočí, z něhož jsme sem sešli. Podél řeky se však kroutí krásnou roklí pěší stezka. Muži obdělávají políčka, ženy tahají hrozné náklady přivázané na záda, většina z nich na nás mile kývala, některé jsme potom uvedli svým zjevem až do rozpaků. Myslím, že za pár let tu bude takových bledých tváří chodit celé výpravy a z nádherných domků v banánových zahradách se stanou hotýlky pro backpackery. Pasteveckých cest je na obou březích bezpočet, my překonali hned pod Salajanbarem řeku několika jednoduchými skoky, sešli kolem vodopádu, tok znovu překročili, a potom se až do vesnice Kulumlar drželi levého břehu. Naproti jsme zahlédli dost krkolomnou cestičku ve skále, takže je asi možné zvolit nějakou dobrodružnější variantu. Stařičký bezzubý pán se srpem a snopkem rýže v ruce se k nám přátelsky hnal a myslím, že nás chtěl nějak pohostit, ale nebyli jsme se schopni kloudně domluvit. Chvilku jsme se na sebe usmívali, pak se s ním vyfotili. Být s někým na fotografii znamená pro Íránce jakýsi projev přátelství. Rozloučili jsme se náležitě a pokračovali mezi políčky dále.

Po dvou hodinách od vesnice Salajanbar pěšina dorazí do nejkrásnější vesničky, Maranu. Hliněné domky jsou nalepeny jeden na druhý, mezitím vším se pasou slepice, hrají děti, prochází stařenky s vodou. Jedna nám poradila kudy dál na Yuj. Je potřeba znovu přejít řeku, tentokrát na pravý břeh a mírným stoupáním obejít skálu. Za ní se cesta přehoupne do údolí, kterým je možné pokračovat v putování kolem nejvyšší hory Mt. Nargiz. My scházíme k další široké řece, přes kterou vede mostek a nabízí se tu spousty příjemných čistých tůněk ke koupání. Kromě toho leží vesnice Yuj na vysokém náspu, takže se tu člověk - žena snad může na chvíli v zákrytu svléknout i do plavek. Kalda však preferoval koupání v „moři", které si představoval v trochu příliš evropském stylu a možná příliš unáhleně jsme opustili tento elborzský ráj. Sotva jsem si v běhu stihla nasadit šátek, abych nepohoršovala spolucestující, a už jsme pádili stařičkým autobusem po prašné cestě dolů ke Kaspiku. V jednom místě bude za pár let křižovatka, a silnička tak spojí Maran i vzdálený Garamud s Kaspickou rivierou. Jak jsme sjížděli z hor ke Kaspickému moři, pusté hory se měnily v neproniknutelné houštiny subtropických lesů. Tato oblast je nejzelenější v celém Íránu a nachází se tu několik národních parků. Do městečka Tonekabon se dostanete za čtyři hodiny.

Fotografie Petra Greifová a Tomáš Řezníček