Dohuk – Svět iráckeho Kurdistánu

Dohuk – Svět iráckeho Kurdistánu

Na světě je jen několik zemí, nad kterými ve spojení s cestováním všichni lidé kroutí hlavou. Irák rozhodně patří mezi ně. Některé části tohoto státu si údiv rozhodně zaslouží, ale mělo by tomu tak být také v jeho kurdské části?

Irák je destinací, kam se ještě dlouhá léta noha běžného turisty nedostane. Možná strach z bezpečnosti, možná předsudky zastaví člověka před cestou, ale pokud se někdo rozhodne prozkoumat krásy této země, byť jen její relativně bezpečný sever pod vlajkou kurdské autonomie, odnese si zážitky a momenty, které v něm zůstanou celý život. Stačí přijít do města Dohuk pár desítek kilometrů od hranic a všude kolem vyroste nový svět.

Do třetího největšího města kurdského regionu, Dohuku nás veze taxikář, který žil roky v Německu. Vydělal si peníze a vrátil se domů, protože mu jeho domovina začala neskutečně chybět. Takových příběhů jsou v iráckém Kurdistánu stovky. Vypráví nám o zemi a trochu jsme znejistěli, když jsme slezli z hlavní silnice. Člověku napadne v takovém momentě příliš mnoho hloupých věcí, ale nakonec nám ukázal zkratku a šedivý tábor, kam se utáhlo několik rodin z iráckých měst, kudy se přehnala novodobá válka.

Zajímá vás, jak se do Dohuku a jiných částí severního Iráků dostat?

Země iráckého Kurdistánu je nesmírně zajímavá. Jakoby se za turecko-iráckou hranicí otevřel nový svět. Zelené kopce jsou posety stromy mezi kterými rostou ostré skály, sem tam se objeví kopec černý jako hlína nebo jím procházejí barevné pásy. Tak drsná a přitom tak krásná. Na obzoru se konečně zjeví Dohuk. Není to obyčejná šedivá masa bez života, ale jako by byl každý dům natřený jinou barvou a společně vytvářejí mozaiku plnou barevných sklíček. V kopcích nad městem je vyskládaná obrovská zeleno-bílo-rudá vlajka se zlatavým sluncem. Zatímco v sousedním Turecku by z kurdských symbolů byly problémy, zde se jimi pyšní všude tam, kde je to jen trochu možné.

Svou autonomii dostali už v roce 1970, přestože události po první válce s Irákem v roce 1991 dopomohly iráckému Kurdistánu k jakési vlastní samostatnosti v rámci iráckých hranic. Dodnes jsou Kurdové mimořádně hrdí na to, co se jim podařilo a každého chtějí přesvědčit, že jejich region je jiný než zbytek arabského Iráku. Dohuk se někdy označuje jako „brána do iráckého Kurdistánu“ ačkoli prvním městem za tureckou hranicí je Zakho. Dohuk má však v sobě barvy a duši, která na první pohled Zakho chybí.

Nejsladší čaj na světě

Kdo by přijel do Dohuku za památkami, zůstal by zklamaný protože kromě pár mešit pokrytých prachem a kostela zde mnoho pamětihodností není. Z jeho ulic však vyzařuje vše pohlcující orientální chaos a ten se vyrovná i nejkrásnějším památkám světa. V kurdštine znamená Dohuk „malé město“ ale to se lety rozrostlo na třetí největší město celého regionu. Před ním je už jen moderní Sulejmanija a hlavní město Arbil pyšnící se přezdívkou „irácký Dubaj„.

Původně ve městě žila početná komunita asyrských křesťanů, ale z dnešního čtvrt milionu obyvatel bychom zde našli z nich už jen mizivé procento. Mnozí se uchýlili do Arbilu, kde na předměstí vyrostla křesťanská čtvrť Ain Kawa plná různých kostelíků. Kolem města se roztáhly hory, které vypadají jakoby se ho snažili obklíčit. Ani řeka Tigris přinášející život do irácké pouštní krajiny není od města daleko, ale právě kvůli horám se jí břeh nikdy nedotkl hranice města. Ulice zdobí kurdské vlajky a nouze není ani o portréty Masúda Barzániho, hlavy kurdské oblasti.

Vůně grilovaného kuřete z malého podniku vábí každého kdo prochází kolem. Nedá se jí odolat. Kurdové si na oběd opravdu dopřejí. Přestože si člověk objedná kuře, ale k němu patří ještě několik dalších talířů, cizrnová polévka, lilek s bramborem, rýže ochucenou pepřem a sušenými rozinkami, kopec zeleniny a nekonečná zásoba čerstvých chlebových placek. Dobrý oběd se zapíjí přeslazeným čajem. Iráčané pijí čaj tak, že na spodku malé skleničky musí být alespoň 3-4 centimetrová vrstva cukru. V některých podnicích je takový zvyk, že po obědě se čaj neplatí a zákazníkům ho nosí dokud zůstávají sedět.

Lidé Dohuku

To co je na Dohuku nejvíce fascinující jsou lidé a bazar rozlévající se celým starým městem. Jen tak stojím na rohu ulice a snažím se nenápadně sledovat život kolem sebe. Málokde na světě člověk zažije takové pestré divadlo. Za malou chvíli se kolem mne projde tolik zajímavých postaviček. Malí kluci sedí na miniaturních poslepovaních židlích a čistí mužem boty dokud se nebudou lesknout. Na tento „detail“ si domácí pořádně potrpí a dokonce někdy čekají muži ve frontě dokud se dostanou na řadu.

Policisté uprostřed rušné cesty se snaží usměrňovat řeku aut, ale to je předem prohraná bitva. Starší Kurdové si pomaličku vykračují ležérním krokem a jedním okem sledují co má kdo na bazaru nového. Zastaví se, prohodí zdvořilostní pozdravy, pár vět a jdou zas dál. Oblečeni v typických volných kalhotách, košili a kolem pasu mají několik krát obtočený šátek zakončený zvláštním vázáním. Každý má svůj vlastní styl a tak se kolem mihnou muži v černých, hnědých, šedých nebo dokonce žluto-modrých páskovaných kalhotách. Ruce za zády a v nich mezi prsty počítají malé kuličky na svých modlitebních korálech. Ženy mají zakryté vlasy méně než v jiných muslimských zemích, protože ani samotné náboženství není tak striktní jako jinde.

Mnoho mladých dívek nechává své dlouhé pronikavě černé vlasy na obdiv. Dívky z konzervativnějších rodin nosí oblečené buď černé nebo naopak barevné lesklé šaty sladěné šátkem. Ty modernější jsou na první pohled jako Evropanky. Jen ty rysy obličeje, sem tam větší nos a pronikavě hluboké tmavé oči je řadí sem do dalekého Kurdistánu. Mnoho lidí zajímá odkud se tu nabral Evropan a proto se rádi přistaví a nesmělými otázkami se snaží zjistit více. Nejde jim o bakšiš jako v Egyptě nebo o to aby člověka odvlekli do obchodu „svého bratrance“, ale cestovatel zde zažije nefalšovanou radost ze setkání. Turistů je zde minimálně a proto ještě masový turismus neměl šanci změnit jejich myšlení. I důstojně vyhlížející staří muži, kteří by mohli klidně vést radu starších se při rozhovoru mění na malé děti s množstvím otázek.

Starý svět kurdských bazarů

Přes ulici visí nad hlavami asi tisíc, ne-li rovnou milion kabelů. Rozbíhají se sem a tam, zatáčí za roh, vracejí se zpět a už ani oni sami nevědí kde vlastně začínají a končí. Nejednoho elektrikáře by při pohledu na takový chaos chytali mdloby, ale tady si nad takovou drobností nikdo hlavu neláme. Hlavní, že každý den elektrika funguje. Sem tam v noci vypadne, ale na tuto každodenní rutinu si všichni zvykli. Velký bazar pohltil desítky menších či větších uliček.

Pokrývá téměř celé staré město a končí tam, kde začínají moderně vyhlížející ulice a nové budovy. Nechávám se unášet davem kolem obchůdků s oblečením, saténovými šátky, s vojenskými potřebami, sladkostmi, bonbóny, oříšky, pepřem, botami a nakonec kolem voňavé pekárny. V ztracené čajovně uprostřed bazarového labyrintu je pod ošarpanou stěnou opřená mohutná dřevěná lavice. Staří dědečkové v tradičním kurdském oblečení zde spolu sedí, pijí čaj a vydechují obláčky voňavého tabáku. Vypadá to jako scéna z před sto let na setkání divokých kurdských náčelníků. Zase jsem se ocitl na místě, kde se dá cestovat časem. Ze dvou miniaturních štíhlých minaretů utopených mezi střechami domů se ozývá svolávání k modlitbě, ale hodně prachu to mezi osazenstvem čajovny nenavíri.

Ženy oblečené od černých po do oči bijících pastelových barev se setkávají při obchůdcích s šaty. Bzukot lidských hlasů připomíná úl. Zkoušejí si šátky, kabátky přímo na ulici a děti, které mají s sebou s trpělivostí čekají. Vědí, že když skončí nakupování projdou pár kroků a skončí ve velké dvoupatrové cukrárně, kde dělají fantastickou baklavu. Horní patro se zaplnilo mladými a dolní patří rodinami. Už dávno jsem neviděl tak plnou cukrárna, ale sladkosti zde patří neodmyslitelně ke každodennímu životu. Miluji staré bazary, protože to co v nich člověk zažije se neopakuje. Každý den, každé ráno je totiž zcela odlišné od předešlého.

Radosti ťažko skúšanej oblasti

Cestou ku kostolíku Ith Lalha zo 6.storočia treba prejsť veľkú križovatku, kde si našli svoje miesto taxikári a čističi topánok. V suteréne obrovskej budovy sa skrýva veľký farebný trh s ovocím a zeleninou. Oblasť Dohuku je známa svojimi granátovými jablkami, hruškami, hroznom, sladkými jablkami a vlašskými orechmi. Desiatky predavačov majú pred sebou vyložené plody svojej záhradky a snažia sa v silnej konkurencii predať čo najviac. Priestorom sa ozývajú výkriky v exotickom jazyku a dokonca miestami aj spev. Deň je predsa dlhý a treba si ho nejako spríjemniť. Zameniť si iracké dináre nie je najmenší problém a väčšinou sa peniaze menia priamo na ulici.

Pred výlohou má chlap uložený drevený stôl, na ňom zväzky bankoviek a o minútu, či dve je obchod uzatvorený. Podvečer mu dokonca garde robí aj strážnik ozbrojený samopalom. Hoci je večer mesto ešte rušnejšie ako cez deň, veľké množstvo najmä mladých ľudí centrum opustí a vydá sa na promenádu alebo do zábavného parku. Zábavný park v Iraku? Môže to znieť trochu pritiahnuté za vlasy, ale aj tu milujú ľudia zábavu ako všade inde na svete. Dream City ako sa zábavný rezort prezýva je plný rodín, párov a dievčenských či chlapčenských skupiniek. Dvojice si vyberajú vysoké ruské kolo, ktoré okrem toho že ponúka nezabudnuteľný výhľad na svetlá Dohuku, má ešte jedno veľké plus a to je súkromie, ktoré dole v meste môže dvojici chýbať.

Iračania milujú nabúravacie autíčka a dokážu nimi zaplniť celú plochu tak, že sa nie je kam pohnúť. Je radosť sledovať ako sa v ťažko skúšanej krajine všetci usmievajú a tešia z prítomnosti. Ani my neodoláme a na motokárach sa zapretekáme niekoľko koliečok. Kto netrávi večer tu, určite sa prechádza na novovybudovanej promenáde popretkávanej lavičkami, stromami či fontánami. V meste ožívajú podniky s jedlom, čajovne a rohy ulíc. Tu všade sa stretávajú známi a oddávajú sa nekonečným rozhovorom. Sedieť dlho do noci na ulici s pohárikom presladeného čaju a sledovať život naokolo je viac než si človek dokáže predstaviť.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí