HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Pádler.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Indonésie


VYBAVENÍ NA CESTY

POSLEDNÍ DISKUSE

Setkání s kulturou Bataků

Za dva dny po příletu z Evropy do Singapuru jsme zvládli pořešit všechny nákupy technického zázemí (čtečka karet, externí harddisk, dvd) a tak jsme zaveleli k ústupu z velkoměsta směrem indonéské ostrovy.



 

Domy Bataku

 

Plavba na Sumatru

V pondělí ráno nám však o pět minut ujel trajekt na ostrov Batam, což je první indonéský ostrov od Singapuru. Tak jsme vzali další, což se ukázalo osudným, protože nám pak ujel z Batamu (o pět minut) i ten trajekt, kterým jsme chtěli dojet na Sumatru blízko k jezeru Toba. (Rozhodli jsme se totiž, že Bandung, jenž se měl stát na rok naším novým domovem, ještě pár dní počká a že si po cestě ze Singapuru ještě uděláme menší výlet na Sumatru, k sopečnému jezeru Toba, které je zaznačené na všech mapách a kde je krásně). Celní kontrolou jsme na Batamu prošli úplně hladce (i když Ondrovy nesrovnalosti v pasech a výstupní formulář s inženýrským titulem vepsaným jako součást jména - Ondrej Cundring - naznačoval možnost zcela opačnou).

 

Hned za přepážkou nás odchytl nějaký místňák s tím, že trajekt, kterým jsme chtěli jet, kotví támhle u toho mola a odjíždí za minutu, takže musíme běžet. S obrovskýma báglama s přesváhou v hodnotě čtyř singapurských dolarů na zádech, menšíma báglama na prsou a dalšíma brašničkama ověšenýma kolem krku jsme to v zdrcujícím žáru slunce a vzduchu hustém tak, že by se dal krájet, vzali úprkem k trajektu (teda jestli se ten urputný kolíbavý pohyb prostorem doprovázený funěním a klapotem všech zavazadel, jak narážela do sebe, dá vůbec úprkem nazvat). Všichni lidi – a co jich tam kolem náhle bylo - nám fandili, řvali na nás „run, run!“ – no prostě tolik fanoušků jsem při běhu nikdy neměla. Co to bylo platný, trajekt odjel bez nás a my museli vzít za vděk dalším, který ovšem jel mnohem víc na jih, strašně daleko od jezera Toba, do nějaké díry, kde chcípl pes.

 

Cesta do Pekanbaru

Tak jsme teda dorazili pidilodí, které pořád vypínal motor, do té díry, odtud absolvovali osmihodinovou cestu dodávkou se zběsilým řidičem do prvního trochu většího města Pekanbaru (kde teda ale taky chcípl pes a jak se tak všichni zabývali pohřbem, zapomněli do města zavést internet) a odtud další den vyrazili špinavým, zdevastovaným, rozhrkaným, leč krásně pestře natřeným autobusem bez klimatizace a záchodu (protože je nejlevnější!) na dvanáctihodinovou spanilou jízdu k jezeru Toba na sever. Teda ten vašnosta, co nám prodával jízdenky, mluvil o dvanácti hodinách. Nakonec se ukázalo, že si plete číslovky dvanáct a dvacet.

 

Po cestě jsme se navíc dostali do zcela neuvěřitelného fenoménu – dopravní zácpy. Dojeli jsme na začátek zácpy a mně se hned zdálo divný, že náš řidič suverénně vjel do protisměru (zmínila jsem se už, že se tu jezdí vlevo jako v Anglii?) a pokračoval tak, dokud to šlo (projeli jsme tak kolem aspoň tisíce stojících vozů, převážně náklaďáků). Pak jsme ale narazili na zácpu i v protisměru, zasekli se úplně a následující hodinu a půl se nic nedělo. Prostě nic. Všichni nechali puštěné motory a kouřili a čekalo se. Nám to vlastně nevadilo, nikam jsme nespěchali, jen mě zcela fascinovalo, že několik stovek, či snad i tisíc (!!) lidí prokáže takovou dávku blbosti, aby se zasekali na silnici obklopené bujným porostem zcela chaoticky v obou směrech a pak nečinně čekají na příchod deux ex machiny nebo čeho.

 

Nakonec se ale přeci jen v souladu se sociologickými učebnicemi vykrystalizoval nějaký skupinový vůdce – že mu to teda trvalo, už jsem myslela, že indonéská společnost funguje jinak než všechny ostatní - a začal podobný blbce jako našeho řidiče, kteří to zablokovali v protisměru, nutit k tomu, aby nacouvali do džungle. Trochu mě znervózňovalo, že nám neřekli, ať si pro tyhle manévry třeba vystoupíme, no ale chlapci asi věděli, co dělají… pak se to trochu odblokovalo a v následujících dvou hodinách jsme se vždy hnuli o pár metrů a pak zase stáli.

 

Hřebíčkové cigarety „kretek“

Jo, benzín tu stojí litr pět korun, takže pochopitelně nikdo ze zúčastněných za celou dobu nevyplul motor a navíc všichni děsně hulili tady ty místní hřebíčkový cigára, takže za tu zácpu se ozónová díra musela zvětšit o dobrých dvacet procent… Koukala jsem při těch manévrech z okýnka a všichni místní řidiči na mě ze svých kár mávali a řvali „hello mister!“ („hello miss“ uměl jen jeden) a já ty sympatičtější blahosklonně odměňovala úsměvem a kynutím ruky.

 

Když se řada zas jednou hnula, v protisměru zastavil náklaďák s kabinou řidiče přímo u mého okýnka, takže jsem mohla nahodit nenásilnou konverzaci, jejímž účelem bylo vyzískání cigarety pro v absťáku se již zmítajícího Ondru. Úlovek se zadařil, rovnou dva kusy, no ale teda jen hřebíčkové, ostatně tady jak jinak.

 

Parapat na břehu jezera Toba

Ďábelskou jízdou přes hory, kde občas skončila silnice a náš bus poskakoval jak obrovská plechová žába přes kameny a výmoly, jsme ale fakt nakonec dojeli do kýženého Parapatu na břehu vysněného sopečného jezera a trajektem dojeli na ostrov Samosir.

 

Na trajektu jsme potkali potetovaného frajírka z Thajska, který si tu užívá v nesezdaném svazku s rebelskou Indonésankou, jež mu značně ležérně seděla po boku – a já jim na jejich otázky, proč jsem tu s Ondrou, tvrdila, že žena má přece následovat svého muže! (haha) Frája nám zajistil bydlení v tradičním domečku na břehu jezera za zhruba 45 korun za den, a je tu dokonce i sprcha! (studená, což teda nic moc, protože jsme ve výšce asi 800 m n. m. a doba ledová je doba ledová. V noci jsme museli vytáhnout spacák).

 

Turistický Tuk Tuk

Třetí den u jezera Toba jsme se rozhodli prozkoumat blíže celý jeho ostrov Samosir. My sídlíme na jeho malém vyhřezlém výběžku zvaném Tuk Tuk, kde je soustředěna většina turistického „průmyslu“. Najdete tu drahé výstavní hotely i více či méně zavšivené guest housy, homestaye (náš nepředstižitelný Liberta Homestay), losmeny (= ubytovny pro opravdové losery), hideawaye (Melanie’s Hideaway je velký zděný dům v batackém stylu hned vedle našeho domečku v Libertě. Přes jeho tradiční vzhled jej postavili Amíci, asi aby se v něm mohly skrývat tlusté Američanky).

 

Celý Tuk Tuk nemá v obvodu víc než tři kilometry. Zato ostrov Samosir, z něhož vyhřezává, je trochu jiné kafe. Na jeho objetí motorkou prý potřebujete celých šest hodin! No, když jsme prověřili kvalitu tamních silnic a především mostů, zjistili jsme, že to nebude jen jeho obří velikostí… Ale fakt je, že Samosir je tak velký jako Singapur. Z jezera Toba přesto moc neukrajuje, protože tato vodní plocha je největší v Jihovýchodní Asii. Indonésané vám budou tvrdit, že v celé Asii, ale nevěřte jim. Kdysi dávno tu bouchla obrovská sopka a propadla se sama do sebe. Kolem jezera po ní zbyly strmé holé hory. Sem tam se objevující borovice se místňákům úspěšně daří vypálit.

 

Kmen Bataků

Oblast jezera je domovem etnické skupiny Bataků, kteří jsou známí především díky svým dřevěným domům stavěným na vysokých kůlech a majícím typicky protažené štíty střechy tak, že připomíná buvolí rohy Neplést s podobnými stavbami Torajů v centrálním Sulawesi!).

 

Průčelí domu je bohatě zdobené kroucenými ornamenty zvýrazněnými tradiční červenou, bílou a černou barvou. Ačkoli se zvenku zdá, že batacký dům s žebříkem vedoucím ke vstupním dvířkům ne větším než okýnko svým obyvatelům příliš místa neskýtá, opak je pravdou. Domy, do nichž jsme se dostali, nás překvapily prostorností, docílenou i díky vestavěnému druhému „půlpatru“ ústícímu na terasu důmyslně krytou před slunečními paprsky. V těchto tradičních domech dodnes bydlí většina Bataků, i když jak se rodina rozrůstala, řada rodin k původnímu domu přilepila různé další netradiční, leč čistě praktické přístěnky. Pochopitelně opravdu výstavní, restaurované kusy najdete jen v muzeu ve vesnici Simanindo a ve vedlejší Ambaritě, která turisty láká několika starými kamennými židlemi, na nichž údajně zasedalo vedení vesnice a byli vyslýcháni hříšníci.

 

Křesťanský kmen

Batakové však nejsou zajímaví jen svými domy. Batacké ženy tkají nádherné dlouhé šály tmavých barev, které pak při slavnostech či tancích nosí přeložené přes rameno. Vyhlášení jsou i batačtí dřevořezbáři, jimž jsme však nevěnovali moc pozornosti, abychom náhodou z prohlídky jejich krámku neodešli s obří sochou. To se tu totiž může zcela lehce stát, když vám začnou vykládat, jak tu nejsou turisti, doba je zlá, děti hladové a sestřenice za týden rodí. No a my fakt neměli v báglech ani kousek místa… Batakové také mají vlastní jazyk, z něhož jsme se naučili pouhá dvě slova, a to maoialáte (děkuji) a hóras! (pozdrav pronášený s patřičnou zvučností).

 

Batakové bývali animisté, kteří tak dlouho odolávali nátlaku islámu, až podlehli horlivé křesťanské misii. Na své velké barevné hrobky korunované zmenšeninou typického batackého obydlí, které si s oblibou stavějí hned vedle svých domů (někdy má zesnulá babička obydlí větší než žijící mnohačlenná rodina), proto ještě montují kříže. Stejně tak kostel zdobí nádherné černo-červeno-bílé batacké ornamenty a sem tam přidali i nějaký ten kříž.

 

Batacké tance

Náš výlet za Bataky začal zapůjčením motorky – místního prdítka za 45 000 rupek. Ráno jsme vyrazili nejdřív do Simaninda, kde v muzeu každý den v 10:30 a 11:45 (v neděli jen v 11:45) probíhají ukázky batackých tanců: tanec kolem buvola, z jehož chování během tance je předpovídána budoucnost, tanec šamana, namlouvací tanec a taky tanec s vybranými turisty, mezi nimiž jsem se ocitla.

 

Kapela sestávající z jednoho pištce a čtyř bubeníků hrajících na železné poklice i dřevěné bubny s blánou z kůže držela docela pomalý monotónní rytmus, při němž jsme podupávali v řadě za sebou a kroužili pomalu rukama. Pak se tančící turisté zdravili se skupinou místních tanečníků předáváním batackých šálů a vykřikováním „Horas!“

 

Projížďka kolem hrobek Bataků

Jízda na motorce se nám vcelku zalíbila, a tak jsme se rozhodli objet ostrov až do půlky a tam vyjet na horu, která slibovala krásný výhled na jezero. On totiž Samosir ve skutečnosti není úplně ostrov, protože v místě pod horou Bukit Pusuk jej spojuje s pevninou úzký, opravdu jen pár metrů široký proužek pevniny. Ondra záhy objevil, kde je na motorce klakson, takže jako každý správný motorista tady troubil na všechno živé. Po prvním fiasku jsme se taky naučili přejíždět místní dřevěné mosty, jejichž klády od sebe v některých místech leží pěkně daleko. Přes příčné překlady jsou pro zpevnění položeny dva pruhy klád tvořící jakési koleje pro auta.

 

Projížďka po silnici vedoucí podél břehu jezera je krásná. Vedle batackých domů ji zdobí velké množství pestrobarevných hrobek se zmenšeninou batackého domu na samotném vršku. Hrobka bývá zdobena barevnými kachličkami, anebo je alespoň pomalovaná. Některé rodiny to opravdu přepískly, když hrobku vyhnaly do několika pater – na vršek se totiž pak šplhá po příkrých schodech lemovaných zábradlím, takže celá stavba pak vypadá spíš jako skokanský můstek na plovárně. Asi největším šílenstvím byl obří, snad čtyřmetrový kříž z růžových a fialových kachliček, v němž bylo několik železných dvířek, zřejmě pro uložení jednotlivých rakví. Doufám, že tuto rodinu za takový odklon od tradice Batakové ukamenovali.

 

Kopi susu – káva s mlékem

Výjezd na horu nebyl nic moc, protože se nám na příkře stoupající silnici postavila motorka na zadní a když jsme se dohrkali nahoru, zjistili jsme, že stranu jezera s Tuk Tukem stejně přes vzrostlou vegetaci neuvidíme. Tak jsme to obrátili a cestou nazpět domů se stavili ještě ve vesnici Ambarita, kde stojí ty již zmíněné dřevěné židle. U nich jsme si vyslechli smutný příběh neplodné batacké ženy, která se nás tak snažila nalákat do svého krámku. Ondra jí začal vykládat pohádky, že jsme tři roky manželé a že ještě nemáme děti, ale budeme je mít, já na něj hodila pohled plný lásky a mateřství a raději jsme se vydali pryč.


U silnice jsme se stavili v jednom ušmudlaném krámku na kávu. Jaká byla naše radost, když se nás zeptali, zda ho chceme s mlíkem! Tady totiž jinak dělají zásadně hruškovou vodu bez mlíka a s mořem cukru. Byla jsem trochu na pochybách, které domácí zvíře nám do toho kafe asi podojí. Ondra tipoval, že krysu. To, co nakonec přinesli, bylo něco na způsob pangalaktického megacloumáku. Plavala v tom sice tmavá zrníčka, snad kávy, ale ta se jinak na tomto nápoji nikterak nepodepsala. Mělo to šedobílou barvu a bylo to strašlivě sladké. Vlastně sladkost byla vedle odpornosti jediná vlastnost tohoto drinku.


09.09.2006, Bohdana Rambousková


Diskuse


jsme tři a chystame se na cely duben malaisii a indonesii kolem jezera toba,nechce se někdo přidat.jsme čerství duchodci,něco jsme už projeli.němčík tel.775915323
06. 12. 2013, 14:20:57
emi
emi

a co v roce 2017 nechtěli by jste na papuu novou guineu? tel.732604232 večer

25. 01. 2016, 22:46:52
emi
emi

a co v roce 2017 nechtěli by jste na papuu novou guineu? tel.732604232 večer

25. 01. 2016, 22:46:59
emi
emi

a co v roce 2017 nechtěli by jste na papuu novou guineu? tel.732604232 večer

25. 01. 2016, 22:47:03
emi
emi

a co v roce 2017 nechtěli by jste na papuu novou guineu? tel.732604232 večer

25. 01. 2016, 22:47:07
emi
emi

a co v roce 2017 nechtěli by jste na papuu novou guineu? tel.732604232 večer

25. 01. 2016, 22:47:12
emi
emi

a co v roce 2017 nechtěli by jste na papuu novou guineu? tel.732604232 večer

25. 01. 2016, 22:47:15
emi
emi

a co v roce 2017 nechtěli by jste na papuu novou guineu? tel.732604232 večer

25. 01. 2016, 22:47:21
emi
emi

a co v roce 2017 nechtěli by jste na papuu novou guineu? tel.732604232 večer

25. 01. 2016, 22:47:26
emi
emi

a co v roce 2017 nechtěli by jste na papuu novou guineu? tel.732604232 večer

25. 01. 2016, 22:47:32
emi
emi

a co v roce 2017 nechtěli by jste na papuu novou guineu? tel.732604232 večer

25. 01. 2016, 22:47:36
emi
emi

a co v roce 2017 nechtěli by jste na papuu novou guineu? tel.732604232 večer

25. 01. 2016, 22:47:41
emi
emi

a co v roce 2017 nechtěli by jste na papuu novou guineu? tel.732604232 večer

25. 01. 2016, 22:47:46

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

CESTOVATELSKÝ TWEET

I am an official guide! Really!

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ