HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Pádler.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Indonésie


POSLEDNÍ DISKUSE

Indonéská vesnice Trunyan aneb kde je hřbitov turistickou atrakcí

Pátý den našeho pobytu v úchvatné zemi, kterou Bali bezpochyby je, jsme si naplánovali cestu do jedné z nejstarších a také nejchudší vesnice Trunyanu.



Dostat se do této starobylé a prapodivné vesnice, která leží na břehu jezera Batur přímo pod třetí nejvyšší horou ostrova Gunung Abang (Červená hora 2 153 m.), bylo ještě před pár lety prakticky nemožné. Původní obyvatelé Agabalijci totiž odmítli změny, které nastaly majapahitskou invazí v roce 1343 a díky tomu stále žijí původním životem. Sami tvrdí, že do způsobu života, jakým žijí, nikomu nic není a pouze oni sami rozhodnou, co bude dál.

Hřbitov, vesnička  Trunyan, Bali, Indonésie


Ze všech tradičních zvyků, které dodržují, je naprosto neuvěřitelný jejich způsob pohřbívání zesnulých. Své mrtvé nepohřbívají do země a ani je neupalují. Nebožtíky ukládají do otevřených jam, přikryjí je kusem bílé látky a nad každou jámou zhotoví bambusovou stříšku.

Na výlet pro odvážné a silné povahy jsem vyrazil jen s Ivem a Petrem. Do vesnice, vzdálené 135 km, jsme vyjeli po osmé hodině. Slunce už řádně pálilo a teplota začala stoupat na své maximum, stíny pak naopak na minimum. Obloha byla jako vymetená, ale náš průvodce nás upozornil na to, že počasí v oblasti jezera Batur je velmi nevyzpytatelné. Do cíle jsme dorazili před polednem a obloha se jako mávnutím proutku zatáhla černými mraky. Neprší, alespoň prozatím. Nad jezerem se vytváří po celý den vodní páry, které tomuto místu dávají jakousi neopakovatelnou mystickou atmosféru.

Do této vesnice je možné se dostat pouze dvěma způsoby, převozem po jezeře nebo velmi těžce schůdnou pěti kilometrovou stezkou podél ostrova. Loď pro sedm cestujících vyjde na 260.000 rupií, což je na jednoho při plně obsazené lodi asi na 37.000 RP. Převozník však chce po každém z nás 50.000 rupií. Největším odborníkem ve smlouvání je Ivo, ale i já mu „fušuji" do řemesla a nekompromisně píšu na papír částku 39.000 rupií. Převozník si uvědomuje, že od nás opravdu více nedostane a souhlasí. Nasedáme do lodě, která se houpe ze strany na stranu, a my čekáme, kdy vyrazíme. Ještě k nám přistupují tři Japonky a nyní už konečně vyplouváme.

Lidé z nebe

Pár metrů od břehu si teprve uvědomujeme, jak je jezero obrovské. Obloha se celá řádně zatáhla, po sluníčku už není ani památky a jej jen otázkou času, kdy se spustí liják. Plujeme více jak půl hodiny a v dálce před námi už vidíme vesnici. Její název je Taru Munyan. Tento název jede údajně vysvětlit podle slov, taru - les a munyan - vůně, což značí banyán na hřbitově. Další verze říká, že vesnice vznikla spojením turun hyang a toto v překladu značí - sestoupili z nebe, tak si vyberte. Ať už je pravda jakákoliv, dojíždíme ku břehu. Jsme na místě.

Domorodci nám pomáhají vystoupit z lodě. První naše kroky vedou k nedalekému hřbitovu. Na vyvýšeném kamenném místě vidíme vedle sebe vystavenou více jak dvacítku lidských lebek i kostí a jednu mají vystavenou přímo u vchodu. Na nepříliš vábném místě najednou objevujeme z tenkého bambusu vyrobené „jesličky", které jsou zahalené bílou látkou, z pod které vidíme vyčnívat lidské kosti a lebky, pohled na tyto lidské ostatky nepatří zrovna k nejpříjemnějším.

Zde se hodí říci: Kdo neviděl, nepochopí. Kdo pochopí, ale nezažil, ten neuvěří. A díky všude rostoucím stromům banyán, což je obrovský fíkovník dosahující výšky pětadvaceti metrů, který má zabraňovat hnijícímu pachu lidských těl, tady opravdu mrtvolný pach necítíte.

Batara de Tonta v tropickém lijáku

Počasí se na nás začíná zlobit a schyluje se k velkému dešti. Čtyřmetrovou sochu Batara da Tonta, kterou místní pravidelně zdobí a malují, vidíme jen z dálky a prudký tropický liják nám jí nedovoluje si jí ani vyfotit, natož navštívit další hřbitov v Kubanu, kde je možná cesta jak jinak než po vodě. Staré báje říkají, že o tuto sochu se kdysi starali pouze mladí svobodní chlapci a jen jednou v roce v říjnu, když byl úplněk, jí bylo možno spatřit. Nyní už tohoto strážce vesnice zvídavým cizincům fotit dovolí, ale nikoli zadarmo.

I přesto, že je krátce po jedné hodině odpoledne, je tma jako v noci. Bali Aga - původní Balijci -  vytahují deštíky a doprovázejí nás k lodi na zpáteční cestu. Po vyplutí se zvedá obrovský vítr a ten si s naší malou lodí pohrává, jako se sirkou. Cesta zpět je naprostý horor. Nakonec vše přežíváme a vstupujeme na pevnou zem. Ve chvíli, kdy jsem na místě, opět vysvítá slunce. Bohové i démoni se udobřili a pršet přestalo.

Ještě se dovídáme, že tam kde jsme před chvíli byli, se místní živí především rybolovem, pěstováním cibule a zelí, sběrem lesních plodin, chovem domácí zvěře a samozřejmě turistismem. Vesnička, pokud se to dá takto nazvat, leží u svislé stěny kráteru a ke břehu jezera je jen malý snad deset metrů úzký pruh země, kde tito lidé žijí. Žijí si svůj život, jsou jako všichni na tomto ostrově obklopeni bohy, duchy a démony a stále věří v balijské rozdělení vezdejšího světa do tří pásem. První je vysoko v horách, kde žijí bohové, které musí člověk neustále uctívat. Druhé - střední - pásmo patří lidem, kde je klid pro život a ve kterém se není potřeba ničeho bát. Třetí nejhorší je v moři a hlavně pod jeho hladinou. Tam žijí démoni a tomuto místu se Balijci vyhýbají, ale o tom třeba příště.


11.03.2010, František Mamula


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Je sladké být bláznem v pravou chvíli!

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ